چنین حکایت کنند مجموعۀ هشت یادداشتِ مقاله مانند است که دربارۀ داستان نمایشنامه، و اساساً هنرِ نوشتن است و میتوان آن را نقد ادبی در حوزۀ نگارش نیز دانست. تِمِ اصلی همۀ این یادداشتهای کوتاه و بلند این است که داستان تاریخ نیست، بلکه بلمی است که به ما اجازه میدهد از این کرانه به آن کرانه در رفت و آمد باشیم و در این رفتن خواننده نیز همچون نویسنده سهم دارد. همین طور است تئاتر و سینما که به نظر ژان کلود کریر «سینما در بهترین زمان به منابع و مواد روایتی دست یافته و آنها را از آنِ خود کرده است»، بااین همه در روزگار معاصر ضرورت کلاسیک «روایت» در سینما از میان رفته است و آنچه در تئاتر محدودیت نامیده میشد نیز رخت بربسته است و «شبحی از آزادی» در این دو هنر در سیلان است. نویسندۀ این کتاب از نمایشنامه نویسان و اقتباس کنندگان آثار بزرگ ادبی است و خود در همین کتاب گفته است که به ایران و ادبیات عرفانی آن نیز توجه و التفات داشته و منطق الطیر عطّار را به اتّفاق پیتر بروک برای تئاتر اقتباس کرده است. یادداشتهای او برای هنرمندان و دانشجویان سینما و تئاتر و حتی ادبیات فارسی نیز بسیار خواندنی و سودمند است.
Nepochybujem o tom, že Jean-Claude Carrière je veľký autor, ale musím priznať, že som mala trochu problém prelúskať sa touto knižkou. Prvá časť knihy, ktorá slúži hlavne ako scenáristická príručka, je ešte pomerne jednoducho čitateľná. Avšak pri tej druhej, venujúcej sa hlavne príbehu ako takému, som mala pocit, že je všetko zbytočne písané v omáčkach s častými odbočkami. Veľmi to pripomína prepis prednášok, ktoré by sa určite počúvali oveľa ľahšie, ako sa čítali.
,,Žádný technologický zázrak nemůže překonat všechny ty ,,prožité příběhy", které jsou nám každý večer nabízeny, neuvěřitelná setkání, křehká ztělesnení, skutečné léky na samotu. Možná, že se divadlo jakožto umění míjení a prchavosti, které je předurčeno k tomu, aby bolo pouhou ozdůbkou našich vzpomínek, nenásilně přizpůsobuje přechodu, změně a zapomnění, které na ně neustále číhají už od okamžiku, kdy je nám dáno... -Nehybné se rozptyluje a pohyblivé trvá.- Projevuje-li se všade jako nové, překvapivé, proměnené, vděčí za to nepochybně onomu nezastupitelnému fenoménu, který jediný je udržuje v chodu, totiž přítomnosti živého herce. Divadlo nepřetržitě páchá tělesný hřích. Právě proto bez pochyby přetrvá."
I'm pretty torn on this book. It's very interesting and gave me a lot, but reading it felt way too many times like a chore. Carrière isn't straightforward. He's very philosophical about storytelling and takes his time to get somewhere. Many times it's beautiful, but it also feels a bit tedious to me. Still, a very great book that's definitely worth a read.
Why this book felt so dense to me when it was just like being told a story over a campfire?