What do you think?
Rate this book
Digitale Dementie - Hoe wij ons verstand kapotmaken
Wij klikken ons geheugen weg.
Wie vandaag wordt geboren zal een kwart van zijn leven achter een beeldscherm doorbrengen. Ons denkwerk wordt overgenomen door de computer, internet en de smartphone. Kinderen besteden twee keer zoveel tijd aan sociale media als ze doorbrengen op school en studieboek en schoolbord zijn vervangen door iPads en laptops.
De gerenommeerde Duitse geheugenonderzoeker Manfred Spitzer waarschuwt ons: te veel computergebruik leidt tot 'digitale dementie'. Aan de hand van alarmerende onderzoeken toont Spitzer: hoe meer we gebruikmaken van computers, hoe meer ons geheugen achteruitgaat. Bovendien veroorzaken digitale media spraak- en leerproblemen, aandachtsstoornissen, stress en depressie.
Digitale dementie is een vastberaden en klemmend beroep op politici en leraren om ons beter te informeren over de risico's, en op ouders om grenzen te stellen aan het digitale tijdverdrijf van hun kinderen, in het belang van hun toekomst.
Wie vandaag wordt geboren zal een kwart van zijn leven achter een beeldscherm doorbrengen. Ons denkwerk wordt overgenomen door de computer, internet en de smartphone. Kinderen besteden twee keer zoveel tijd aan sociale media als ze doorbrengen op school en studieboek en schoolbord zijn vervangen door iPads en laptops.
De gerenommeerde Duitse geheugenonderzoeker Manfred Spitzer waarschuwt ons: te veel computergebruik leidt tot 'digitale dementie'. Aan de hand van alarmerende onderzoeken toont Spitzer: hoe meer we gebruikmaken van computers, hoe meer ons geheugen achteruitgaat. Bovendien veroorzaken digitale media spraak- en leerproblemen, aandachtsstoornissen, stress en depressie.
Digitale dementie is een vastberaden en klemmend beroep op politici en leraren om ons beter te informeren over de risico's, en op ouders om grenzen te stellen aan het digitale tijdverdrijf van hun kinderen, in het belang van hun toekomst.
352 pages, Paperback
First published August 1, 2012
189 people are currently reading
2055 people want to read
About the author
Manfred Spitzer
113 books66 followersManfred Spitzer (* 27. Mai 1958 in Lengfeld in der Nähe von Darmstadt) ist ein deutscher Psychiater, Psychologe und Hochschullehrer.
Seit 1998 ist er ärztlicher Direktor der Psychiatrischen Universitätsklinik in Ulm, als der er auch die Gesamtleitung des 2004 dort eröffneten Transferzentrums für Neurowissenschaften und Lernen (ZNL) innehat, das sich vor allem mit Neurodidaktik beschäftigt.
Seit 1998 ist er ärztlicher Direktor der Psychiatrischen Universitätsklinik in Ulm, als der er auch die Gesamtleitung des 2004 dort eröffneten Transferzentrums für Neurowissenschaften und Lernen (ZNL) innehat, das sich vor allem mit Neurodidaktik beschäftigt.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 172 reviews
July 14, 2014
Before I start with the actual review, let me just say that I definitely had trouble swallowing some of the claims that Manfred Spitzer made in this book of his. I highly suspect this is due to the fact that I’m a fantastic example of the things Spitzer hates about the technological revolution – I’m generation Y, got dial-up internet when I was 11 years old, had my own computer by 14, and nowadays I spend most of my free time online and/or behind a computer. I’m also a fervent gamer with 1300+ hours on Skyrim alone, and have formed a lot of online friendships over the years.
All that said, I tried to be as subjective as I could with this review, but I’m probably not without my own bias towards Spitzer and his work.
In Digital Dementia, Spitzer makes the case that digital media are forever changing the way our brains process and hold information, and emphasizes the negative effects of media use on children and teenagers, specifically. One of his main points is how obsessed companies, governments, parents, and schools seem to be with providing even very small children with their own laptops or Baby Einstein DVDs – despite the fact that digital media appear to have a very detrimental effect on learning and education.
Some of the topics that are touched upon are the way digital media changes our way of information processing, the effects of watching a lot of TV and/or playing a lot of (violent) video games, the use of digital media in education (from babies to teenagers and university students), multitasking, digital media addiction, and the physical and mental side-effects of consuming a lot of digital media. As expected, all chapters focus on the negative effects, and the book ends with a general chapter on what we can do as a society to stop those negative effects from occurring.
I think my main problem with Spitzer’s book is that he’s way too quick in drawing conclusions and with that comes a harshness that’s really unsettling – “… [digital media] indeed makes us, as discussed here several times before, fat, dumb, aggressive, lonely, sick, and unhappy”, p. 312 (translated from my Dutch version to English, so may vary in an official English version in the future). He constantly talks down to people with low SES (socioeconomic status), because research shows that children from SES families usually consume more digital media a day than average – do they turn to TV because they’re dumb and enjoy it? Or are they dumb because they watch a lot of TV? We just don’t know!
There is something painfully elitist about some of his arguments and opinions, not to mention hypocrisy. Reading a book might not alter the way I process information, but at that same time I’m still sitting down and not socially interacting? I.e., I should still grow fat and lonely and sick if I drop digital media and devote all my time to books?
But let’s look at the things I do agree with. I think it’s important not to get caught up in the technology-makes-us-smarter hype; there is no evidence whatsoever that computers make kids do better in school, and the fact that your kid has watched an educational DVD when they were two months old will not give them an advantage over the other kids at school. In fact, according to the research Spitzer talks about, there is either no effect of educational digital media or it’s a negative effect – there’s no substitution for parental commitment, involved teachers, and just writing that shit down for once. It’s been proven time and time again that our brain processes things on a deeper level when different types of learning are involved – writing info down requires motion, and motion is an extra step in solidifying your memories. So far so good.
I also agree that it’s worrying that consuming lots of violent media leads to something called desensitisation – people who’ve seen so much violence, gore, and abuse in media already that they’re rarely bothered by it in real life (though Spitzer doesn’t discuss it, super violent pornography also definitely belongs in this category). Also, they’re less likely to help other people out after being primed with a violent film. And this is scary, because we don’t want to teach kids and teenagers that violence is ever okay (nor are the rampant racism and sexism found in some films and video games).
Other than that, however… the chapter on multitasking felt redundant in many ways, because it’s already been proven time and time again that multitasking doesn’t make you more efficient or better at your work (heck, I think some articles I’ve read on the subject even argued that there is no such thing as multitasking, just quick switching between different tasks). And then Spitzer claims that a lack of self-discipline causes stress, which I think is a little premature. He ties that argument together by saying that the more uncontrollable a situation feels, the more stress a person experiences; so if you don’t have any self-discipline, it feels like you can’t control anything, and that leads to a stressful life with all the diseases that come with it. And of course, digital media causes a lack of self-discipline (though he actually backs this one up more accurately).
In the end, I actually want to like books like these, because I’m the kind of audience these books are worried about – and I worry about myself sometimes, too. But it’s so obvious that Spitzer never truly immersed himself in internet and video game culture, and never looked at the positive effects that digital media can bring (I think it was also proven a couple of years ago that online friendships tend to bring about the same brain reactions as real life ones). If he’s not talking about research, he’s blatantly throwing typical nerd/computer addict stereotypes around, and scathingly mocks ‘dumb and poor’ people for consuming too much media.
Recommended for people interested in what ways digital media influences our way of thinking and processing, and especially what these effects mean for little kids. However, please take Spitzer's angry, stereotypical, and mocking comments with a grain of salt.
Anyway, this review’s been far too long already. Let’s close up shop with a few final gems: broadcasting E-sports events on TV in Asia is the work of the devil, and everybody plays first person shooters or games in which you have to kill things (violence!!!). Online friendships are always detrimental to your health, go outside and interact with real people. Also, take notice of the fact that people behind their computers always look unhappy, and NEVER, ever, try to hold a LAN-party. Ever.
All that said, I tried to be as subjective as I could with this review, but I’m probably not without my own bias towards Spitzer and his work.
In Digital Dementia, Spitzer makes the case that digital media are forever changing the way our brains process and hold information, and emphasizes the negative effects of media use on children and teenagers, specifically. One of his main points is how obsessed companies, governments, parents, and schools seem to be with providing even very small children with their own laptops or Baby Einstein DVDs – despite the fact that digital media appear to have a very detrimental effect on learning and education.
Some of the topics that are touched upon are the way digital media changes our way of information processing, the effects of watching a lot of TV and/or playing a lot of (violent) video games, the use of digital media in education (from babies to teenagers and university students), multitasking, digital media addiction, and the physical and mental side-effects of consuming a lot of digital media. As expected, all chapters focus on the negative effects, and the book ends with a general chapter on what we can do as a society to stop those negative effects from occurring.
I think my main problem with Spitzer’s book is that he’s way too quick in drawing conclusions and with that comes a harshness that’s really unsettling – “… [digital media] indeed makes us, as discussed here several times before, fat, dumb, aggressive, lonely, sick, and unhappy”, p. 312 (translated from my Dutch version to English, so may vary in an official English version in the future). He constantly talks down to people with low SES (socioeconomic status), because research shows that children from SES families usually consume more digital media a day than average – do they turn to TV because they’re dumb and enjoy it? Or are they dumb because they watch a lot of TV? We just don’t know!
There is something painfully elitist about some of his arguments and opinions, not to mention hypocrisy. Reading a book might not alter the way I process information, but at that same time I’m still sitting down and not socially interacting? I.e., I should still grow fat and lonely and sick if I drop digital media and devote all my time to books?
But let’s look at the things I do agree with. I think it’s important not to get caught up in the technology-makes-us-smarter hype; there is no evidence whatsoever that computers make kids do better in school, and the fact that your kid has watched an educational DVD when they were two months old will not give them an advantage over the other kids at school. In fact, according to the research Spitzer talks about, there is either no effect of educational digital media or it’s a negative effect – there’s no substitution for parental commitment, involved teachers, and just writing that shit down for once. It’s been proven time and time again that our brain processes things on a deeper level when different types of learning are involved – writing info down requires motion, and motion is an extra step in solidifying your memories. So far so good.
I also agree that it’s worrying that consuming lots of violent media leads to something called desensitisation – people who’ve seen so much violence, gore, and abuse in media already that they’re rarely bothered by it in real life (though Spitzer doesn’t discuss it, super violent pornography also definitely belongs in this category). Also, they’re less likely to help other people out after being primed with a violent film. And this is scary, because we don’t want to teach kids and teenagers that violence is ever okay (nor are the rampant racism and sexism found in some films and video games).
Other than that, however… the chapter on multitasking felt redundant in many ways, because it’s already been proven time and time again that multitasking doesn’t make you more efficient or better at your work (heck, I think some articles I’ve read on the subject even argued that there is no such thing as multitasking, just quick switching between different tasks). And then Spitzer claims that a lack of self-discipline causes stress, which I think is a little premature. He ties that argument together by saying that the more uncontrollable a situation feels, the more stress a person experiences; so if you don’t have any self-discipline, it feels like you can’t control anything, and that leads to a stressful life with all the diseases that come with it. And of course, digital media causes a lack of self-discipline (though he actually backs this one up more accurately).
In the end, I actually want to like books like these, because I’m the kind of audience these books are worried about – and I worry about myself sometimes, too. But it’s so obvious that Spitzer never truly immersed himself in internet and video game culture, and never looked at the positive effects that digital media can bring (I think it was also proven a couple of years ago that online friendships tend to bring about the same brain reactions as real life ones). If he’s not talking about research, he’s blatantly throwing typical nerd/computer addict stereotypes around, and scathingly mocks ‘dumb and poor’ people for consuming too much media.
Recommended for people interested in what ways digital media influences our way of thinking and processing, and especially what these effects mean for little kids. However, please take Spitzer's angry, stereotypical, and mocking comments with a grain of salt.
Anyway, this review’s been far too long already. Let’s close up shop with a few final gems: broadcasting E-sports events on TV in Asia is the work of the devil, and everybody plays first person shooters or games in which you have to kill things (violence!!!). Online friendships are always detrimental to your health, go outside and interact with real people. Also, take notice of the fact that people behind their computers always look unhappy, and NEVER, ever, try to hold a LAN-party. Ever.
April 24, 2020
O carte interesantă și corectă, dar care pierde din relevanță prin faptul că a fost publicată în 2012. Opt ani în care tehnologia informației, efectele folosirii ei și reglementările în domeniu au suferit modificări semnificative. Un exemplu: singurele rețele sociale pomenite sunt Facebook, Twitter și Google+ (!!!) și sunt considerate dăunătoare dezvoltării relațiilor sociale reale ale copiilor și adolescenților. Afirmație susținută de studii și cât se poate de corectă. Dar ce relevanță are ea în România lui 2020 ai cărei copii și adolescenți nu sunt și nici nu au fost atrași vreodată de aceste rețele de babalâci?
Această carte cu copertă atractivă și marketing inteligent asigurat de Humanitas nu demonizează consumul de media digitală, ci pledează, cam
pedant și ușor arogant, pentru limitări, mai ales în cazul creierelor în formare ale copiilor și adolescenților, pentru că studiile demonstrează că excesul conduce la tulburări de toate felurile: de nutriție, de somn, de atenție, de agresivitate, nervoase, emoționale și, în final, mintale (demență precoce). Beneficiile sunt evidențiate fără prea multe date și experimente doar de cercetările finanțate de marii producători de media digitale și susținute de politicieni fără scrupule care evită să irite orice fel de media. Că doar copiii nu votează, iar când vor ajunge adulți săraci, șomeri frustrați și tâmpiți de tv, cu atât vor fi mai ușor de mânat la vot. Uite că e valabil principiul și la izvoarele Dunării, nu doar la gurile de vărsare. 🤔
Această carte cu copertă atractivă și marketing inteligent asigurat de Humanitas nu demonizează consumul de media digitală, ci pledează, cam
pedant și ușor arogant, pentru limitări, mai ales în cazul creierelor în formare ale copiilor și adolescenților, pentru că studiile demonstrează că excesul conduce la tulburări de toate felurile: de nutriție, de somn, de atenție, de agresivitate, nervoase, emoționale și, în final, mintale (demență precoce). Beneficiile sunt evidențiate fără prea multe date și experimente doar de cercetările finanțate de marii producători de media digitale și susținute de politicieni fără scrupule care evită să irite orice fel de media. Că doar copiii nu votează, iar când vor ajunge adulți săraci, șomeri frustrați și tâmpiți de tv, cu atât vor fi mai ușor de mânat la vot. Uite că e valabil principiul și la izvoarele Dunării, nu doar la gurile de vărsare. 🤔
October 20, 2016
Rating 2.5 stars.
Though Mr. Spitzer is clearly an educated, critical man, I get from the reading a strong feeling that he is cherry picking results and overgeneralizing from small studies to support his preconceived ideas.
I agree with him in most points (media consumption in early childhood is harmful, violent video games desensitize and isolate, constant multitasking makes one forgetf....where was I? ;), but his abrasive tone only serves to weaken his argument.
Plus, hasn't every generation of elders, back since the Romans, believed that the youth is ruined? A bit of optimism would have helped his overall cause.
PS: had to update after reading the Acknowledgments section at the end: The arrogance!
Though Mr. Spitzer is clearly an educated, critical man, I get from the reading a strong feeling that he is cherry picking results and overgeneralizing from small studies to support his preconceived ideas.
I agree with him in most points (media consumption in early childhood is harmful, violent video games desensitize and isolate, constant multitasking makes one forgetf....where was I? ;), but his abrasive tone only serves to weaken his argument.
Plus, hasn't every generation of elders, back since the Romans, believed that the youth is ruined? A bit of optimism would have helped his overall cause.
PS: had to update after reading the Acknowledgments section at the end: The arrogance!
April 4, 2020
First when I saw the cover of this book I thought that I will read about the dangers and their solutions of the constant developing technology. Unfortunately I discovered a book that is a declaration of war against everything in the tech world based on weak studies and arguments that that stand against some of the things written in the book. If you share the same mentality as Mr. Spitzer, go on, read it, but I don't recomend it.
November 11, 2012
If you are interested in the kind of way the internet and our computers changes our brain. READ THIS! I am amazed by how much Manfred Spitzer has opened my eyes with just a book. I'm a person who's spending most of her day in front of a screen - due to my job partially - and I had to be honest with myself and say that he's totally right about those things.
September 4, 2014
Mr Spitzer tries to convince us he presents in a objective manner objective facts based on objective studies in contrast to media and IT industry supported hurra optimistic views on how digital media influence us, especially children and teenagers. However, my impression is that he chooses only those research studies which are in accordance with his thesis. Also often he draws from them conclusions which are way too far and unsupported by the research itself.
I am not in any way a specialist in the field of digital media or neuroscience but I do conduct a scientific research. That's why my doubts about Spitzer's credibility increase for example when in a fragment where he argues that all tv programs specifically dedicated to young children negatively influence their language learning he cites a paper which showed this harmful influence for "Teletubbies". Yet, in the same paper other tv programs were shown to have positive influence on language learning. Also, the researchers cited a different paper which presented a positive influence of "Teletubbies" on expressive language production of children. So why doesn't Spitzer discuss any of these results? Because they don't fit into his interpretation?
I'm not going to write down all my concerns about some of Spitzer's conclusions. Generally, I agree with him that media consumption by the young should be monitored and that no digital media can replace real people interactions, teachers or parents. What I do not agree with is his demonization of digital media and oversimplifying view in black and white. He doesn't even discuss any positive sides of digital media. The overreacting tone of his writing is also off putting. Not to mention the last two chapters in which Spitzer stands as the lone voice in the wilderness against blind society attacking him for saying the truth about the damages digital media bring.
I also agree with the views expressed in review by Jade.
May 3, 2015
Spitzer se ve svojí knize Digitální demence pouští s erudicí štamgasta po sedmi pivech do digitálních médií a výsledek je dost tragikomický. V tomto souboji má Spitzer na svojí straně argumentaci typu "to za mě nebejvalo" a spoustu přinejmenším pochybných výzkumů, přičemž se postupem knihy samozřejmě ukazuje, že žádné relevantní výzkumy dokazující pozitivní vliv ICT ve vzdělávání neexistují. Kromě toho si Spitzer ještě stačí kopnout do počítačových her, které dělají z dětí krvelačné stroje na zabíjení, do internetu, na kterém se "lže prokazatelně více, než v reálném světě", a do spousty dalších věcí, kterým rozumí jako koza petrželi.
Pokud Manfred Spitzer touto knihou nějakou demenci dokázal, tak jenom svoji vlastní.
Pokud Manfred Spitzer touto knihou nějakou demenci dokázal, tak jenom svoji vlastní.
August 6, 2017
This book has surprised me with big number of valuable references and citations. I think that some researches need to be repeated e.g. e-books value in comparison to paper book. Results like reading ebooks on iPad has more value than on Android and more than reading paper books seems to be strongly illogical. I don't believe than adding to paper books dictionary, helpful markers and tags reduce knowledge which was build during reading in comparison to paper books.
I happy that I found solid results of TV and computer games on kids behavior and kids achievement in the school.
I strongly recommend this book to all parents.
I happy that I found solid results of TV and computer games on kids behavior and kids achievement in the school.
I strongly recommend this book to all parents.
June 8, 2019
Knjiga me definitivno navela na razmišljanje i pokušavam se natjerati da manje guglam i općenito da manje vremena provodim za računalom. :)
March 8, 2021
I DO subscribe to the statement that technology might exert destructive influence on children if left unsupervised, but I will never support the likes of Mr. Spitzer with their cherry picking wannabe studies. Nay, there is a chance I wouldn't rate the book with the lowest possible rating if it was only about selectivity. From my point of view, Spitzer has got zero credibility for drawing his hasty and often harmful conclusions, many of them balancing on the verge of - if not breaching it - absurdity and ignorance.
So, Mr. Spitzer, perhaps the reception of your statements has been unfavourable not because - as you claim it - they lay bare the unwelcome truth, but because you deliver them like a vainglorious closed-minded jerk.
Seriously, whoever gave this man a scientific title should be ashamed of themselves.
So, Mr. Spitzer, perhaps the reception of your statements has been unfavourable not because - as you claim it - they lay bare the unwelcome truth, but because you deliver them like a vainglorious closed-minded jerk.
Seriously, whoever gave this man a scientific title should be ashamed of themselves.
October 27, 2013
An impressive collection of platitudes.
July 15, 2020
Cherry picked studies. Nu sunt un împătimit al folosirii mediilor tehnologice în defavoarea celorlalte dar nu atât de extremist ca autorul.
March 17, 2024
Cartea domnului Spitzer, apărută în anul 2012 este mult în urmă cu actualitățile lumii digitale, de exemplu ni se vorbește în aceasta de Google+, Facebook sau Twitter, platforme care și-au pierdut din relevanță în ultimul deceniu. Acestea, îmi permit a spune, par copii mici pe lângă giganții digitali care par să acapareze mintea și atenția copiilor tot mai mult. Deși aceasta a rămas în urmă, datele prezentate în aceasta sunt actuale până în ziua de astăzi, iar cel mai probabil ani buni de acum înainte, ar trebui să ne întrebăm, oare chiar dorim o actualizare a acesteia, câtă angoasă ne-ar provoca dacă deja efectele aplicațiilor menționate mai sus(care repet, par în momentul de față copii mici) sunt devastatoare.
Cuvântul ,,demență” vine din latină, ,,de" (în jos) și ,,mens" (minte), așadar demența înseamnă un declin mental, iar demența digitală reprezintă declinul mental generat însuși de mediile digitale tot mai prezente în viața noastră de zi cu zi. Manfred Spitzer surprinde cu o acuratețe impresionantă efectele negative ale digitalizării tot mai mare a vieții oamenilor, de la tulburări psihice până la probleme grave de sănătate. Cartea aceasta este asemenea unor rezultate nefavorabile de analiză medicală, faptele ne sunt puse în față, depinde de noi dacă dorim să continuăm să fim ignoranți cu ceea ce se întâmplă nouă și copiilor noștri sau dorim să luăm acțiune cât mai curând posibil, astfel poate reușind să reparăm o fărâmă din răul pe care ni l-am provocat noi singuri. Suntem tot mai acaparați de ele, majoritatea nici nu ne putem imagina cum ar arăta viața noastră fără telefon sau internet, dar trebuie să înțelegem că ele nu au nici o legătură cu procesul de a trăi, ba mai mult, ne distrag de la a ne mai putea trăi viața.
Cartea a fost primită cu foarte multă aciditate de către oameni, nici nu avea cum să fie altcumva, adevărul doare, dar faptul că închidem ochii și spunem că totul este bine, nu înseamnă că și este, ci ar trebui să fim mai atenți cum ne gestionăm timpul petrecut în mediul online și să începem să realizăm că viața nu ține deloc de așa ceva. Ba mai mult aceasta doresc să ia de la noi cel mai prețios lucru pe care îl avem, timpul, implicit furându-ne și viața. Doresc să închei cu un citat al poetului grec Sofocle care spune în felul următor: ,,Nimic vast nu intră în viața muritorilor fără un blestem.”
Cuvântul ,,demență” vine din latină, ,,de" (în jos) și ,,mens" (minte), așadar demența înseamnă un declin mental, iar demența digitală reprezintă declinul mental generat însuși de mediile digitale tot mai prezente în viața noastră de zi cu zi. Manfred Spitzer surprinde cu o acuratețe impresionantă efectele negative ale digitalizării tot mai mare a vieții oamenilor, de la tulburări psihice până la probleme grave de sănătate. Cartea aceasta este asemenea unor rezultate nefavorabile de analiză medicală, faptele ne sunt puse în față, depinde de noi dacă dorim să continuăm să fim ignoranți cu ceea ce se întâmplă nouă și copiilor noștri sau dorim să luăm acțiune cât mai curând posibil, astfel poate reușind să reparăm o fărâmă din răul pe care ni l-am provocat noi singuri. Suntem tot mai acaparați de ele, majoritatea nici nu ne putem imagina cum ar arăta viața noastră fără telefon sau internet, dar trebuie să înțelegem că ele nu au nici o legătură cu procesul de a trăi, ba mai mult, ne distrag de la a ne mai putea trăi viața.
Cartea a fost primită cu foarte multă aciditate de către oameni, nici nu avea cum să fie altcumva, adevărul doare, dar faptul că închidem ochii și spunem că totul este bine, nu înseamnă că și este, ci ar trebui să fim mai atenți cum ne gestionăm timpul petrecut în mediul online și să începem să realizăm că viața nu ține deloc de așa ceva. Ba mai mult aceasta doresc să ia de la noi cel mai prețios lucru pe care îl avem, timpul, implicit furându-ne și viața. Doresc să închei cu un citat al poetului grec Sofocle care spune în felul următor: ,,Nimic vast nu intră în viața muritorilor fără un blestem.”
February 6, 2015
Jsem na rozpacích, jestli dát jednu anebo tři hvězdičky, takže dávám průměr - dvě. Jako rodič a příslušník generace Y, kterou má tak často v hledáčku, jsem se zájmem četl experimenty, výzkumy i závěry ohledně vlivu digitálních médii na osobnost člověka. Zatímco otázky i výsledky mi přišli zajímavé, rozvíjející a inspirující k dalšímu zkoumání, vydedukované závěry mi přišly velmi chatrné. Jako by se autor sám lapil do vlastní pasti. Kritizuje ostatní "experty" za jednostrannost, sám ale pasuje do role "soudce" a autority na základě "vědeckého přístupu". Dle několika překlepů, slovních spojení (je vinen překlad?) a příkladů usuzuji, že autorovou doménou je neuro-biologie a psychlogie, nikoliv informatika. Osobně to mám přesně naopak. Jsem s autorem ve sporu, že bez bližšího poznání nemůže dělat závěry o informačních technologií a věcech okolo nich. Některé názory a závěry mi přišly až komické. Jakoby všechny počítačové hry byly špatné a všechny knížky a veškerá hudba dobrá. Autor nezkoumá obsah, tedy jestli existují hry s přínosem pro rozvoj osobnosti či nikoliv. To je velká škoda. Abych ale jen nehanil - knížka pro mě byla určitě přínosem. Blíže jsem pochopil, jak se člověk učí a vyvíjí a jak na tento proces mají vliv moderní digitální technologie.
February 18, 2015
Rating 3* out of 5 stars. The author certainly has valid points, but he hampers himself and his case with his insufferable arrogance. He also uses double negatives a lot, why would anyone want to do that? It just makes things more difficult to grasp.
The point of the book is to avoid digital media. These make you "fat, dumb, aggressive, lonely, sick and unhappy". Okay. Far enough. Overindulging in pretty much anything is unhealthy. Furthermore, the earlier you start with digital media of any sort, the worse it is. Our brains develop through physical learning, language acquisition, understanding through handling things. We learn nothing (in the sense of brain development) from digital media and so it is particularly bad for children.
What I have noticed is that internet and social media is quite addictive. The more I use it, the more I want to use it. That was part of my motivation for picking up this book, to give myself a rap across the knuckles and refrain from picking up my mobile ALL the time. The iphone I own now is my first smartphone ever, so I've been able to observe my own changing habits in the last few years only. I have also noticed that my memory seems to be deteriorating at an alarming rate, but that could be just approaching middle age and stress for all I know.
So yes, I absolutely think the author has valid points. It's just ashame he had to be such a pompous ass about it.
The point of the book is to avoid digital media. These make you "fat, dumb, aggressive, lonely, sick and unhappy". Okay. Far enough. Overindulging in pretty much anything is unhealthy. Furthermore, the earlier you start with digital media of any sort, the worse it is. Our brains develop through physical learning, language acquisition, understanding through handling things. We learn nothing (in the sense of brain development) from digital media and so it is particularly bad for children.
What I have noticed is that internet and social media is quite addictive. The more I use it, the more I want to use it. That was part of my motivation for picking up this book, to give myself a rap across the knuckles and refrain from picking up my mobile ALL the time. The iphone I own now is my first smartphone ever, so I've been able to observe my own changing habits in the last few years only. I have also noticed that my memory seems to be deteriorating at an alarming rate, but that could be just approaching middle age and stress for all I know.
So yes, I absolutely think the author has valid points. It's just ashame he had to be such a pompous ass about it.
September 22, 2014
While using dementia as a type of scare tactic is strictly speaking okay, it's not something that I enjoy being bombarded with as an eventual result of loneliness and / or depression. Not because the result isn't there, but because replacing the negative effect of digital media with the supposed positive effects of social interaction kind of ignore that these social interactions tend to be the major source for both to begin with. To be fair: the complexities of things are not discarded by Spitzer, but left in the side lines. Side lines that could have been filled with a meaningful discussion of why reading as a habit doesn't make people fat, stupid, ill, and lonely (despite this being the stereotypical description of every reader ever. Except the stupid bit, that is) in contrast to digital media. A contrast that Nicolas Carr does make in The Shallows, and as such is a better book on the topic. But I should admit that I have a severe dislike of 'the polemic', which is what this book, digital dementia, is intended as, whereas 'the shallows' attempts to be neutral.
oh well.
oh well.
October 27, 2023
Ovakve knjige inače ne čitam, ali eto, našla mi se u ruci.
Posvijestila sam si neke činjenice koje sam znala, ali ih nisam toliko primjećivala.
Bilo je čisto edukativno saznati za neke pokuse i ljudske reakcije na određene testove/zadatke.
Ljudi su mi govorili da ovako nešto čitaju njihove majke.. Je li to uvreda? Nije bitno (;
Posvijestila sam si neke činjenice koje sam znala, ali ih nisam toliko primjećivala.
Bilo je čisto edukativno saznati za neke pokuse i ljudske reakcije na određene testove/zadatke.
Ljudi su mi govorili da ovako nešto čitaju njihove majke.. Je li to uvreda? Nije bitno (;
July 28, 2025
Knjiga koju sam jedva čekala završiti - ali ne iz očitih razloga
Kao i mnogi roditelji koji žele bolje razumjeti štetnost digitalnih medija, odlučila sam pročitati ovu knjigu očekujući uravnotežen i informativan prikaz. Ono što sam pročitala bio je niz poglavlja u kojima autor zauzima gotovo isključiv stav – da je jedini ispravan put potpuna eliminacija ekrana iz života.
Vjerujem da je umjerenost ključ u svemu u životu: od konzumacije kave, tjelesne aktivnosti, pa tako i korištenja ekrana. Očekivala sam argumente i preporuke koje će mi pomoći u donošenju informiranih odluka, a dobila sam niz generalizacija i elitističkih zaključaka. Zasmetala me je autorova tvrdnja da djeca iz obitelji nižeg socioekonomskog statusa konzumiraju više digitalnih medija i da su iz tog razloga „manje obrazovana“. Kao i tvrdnja da ekrani dovode do dijabetesa – bez dublje analize drugih važnih čimbenika kao što su prehrambene navike, fizička (ne)aktivnost, utjecaji globalnih prehrambenih lanaca, pa čak i pandemija koja nas je dvije godine držala zatvorenima u domovima.
Da je autor potpuno u pravu, moja bi generacija – koja je odrasla uz televiziju i crtiće – imala ozbiljnih problema s obrazovanjem, zdravljem i razvojem.
Također mi je smetalo moraliziranje roditeljima – koji djeci povremeno dopuste ekran. Ne vjerujem da sam trajno „oštetila“ svoje dijete zato što sam mu pokazala edukativni video o hobotnicama, posebno kad ga trenutno zanima morski svijet. Zar nije bolje poticati znatiželju uz kvalitetan i kontroliran sadržaj, nego potpuno zabranjivati medije?
Naravno da se slažem s nekim dijelovima knjige – primjerice, da tehnologija sama po sebi ne čini djecu pametnijom i da prekomjerna izloženost nasilnim sadržajima može dovesti do desenzibilizacije – dojam mi je da autor koristi preuveličavanja, pojednostavljenja i autoritativni ton kako bi opravdao svoje ekstremne stavove.
Sve u svemu, knjiga otvara važne teme, ali zbog svog isključivog pristupa i nedostatka nijansiranosti teško će pronaći put do roditelja koji ne traže krivca, već razumijevanje bitnih tema i ravnotežu koja je u današnjem svijetu prijeko potrebna.
Kao i mnogi roditelji koji žele bolje razumjeti štetnost digitalnih medija, odlučila sam pročitati ovu knjigu očekujući uravnotežen i informativan prikaz. Ono što sam pročitala bio je niz poglavlja u kojima autor zauzima gotovo isključiv stav – da je jedini ispravan put potpuna eliminacija ekrana iz života.
Vjerujem da je umjerenost ključ u svemu u životu: od konzumacije kave, tjelesne aktivnosti, pa tako i korištenja ekrana. Očekivala sam argumente i preporuke koje će mi pomoći u donošenju informiranih odluka, a dobila sam niz generalizacija i elitističkih zaključaka. Zasmetala me je autorova tvrdnja da djeca iz obitelji nižeg socioekonomskog statusa konzumiraju više digitalnih medija i da su iz tog razloga „manje obrazovana“. Kao i tvrdnja da ekrani dovode do dijabetesa – bez dublje analize drugih važnih čimbenika kao što su prehrambene navike, fizička (ne)aktivnost, utjecaji globalnih prehrambenih lanaca, pa čak i pandemija koja nas je dvije godine držala zatvorenima u domovima.
Da je autor potpuno u pravu, moja bi generacija – koja je odrasla uz televiziju i crtiće – imala ozbiljnih problema s obrazovanjem, zdravljem i razvojem.
Također mi je smetalo moraliziranje roditeljima – koji djeci povremeno dopuste ekran. Ne vjerujem da sam trajno „oštetila“ svoje dijete zato što sam mu pokazala edukativni video o hobotnicama, posebno kad ga trenutno zanima morski svijet. Zar nije bolje poticati znatiželju uz kvalitetan i kontroliran sadržaj, nego potpuno zabranjivati medije?
Naravno da se slažem s nekim dijelovima knjige – primjerice, da tehnologija sama po sebi ne čini djecu pametnijom i da prekomjerna izloženost nasilnim sadržajima može dovesti do desenzibilizacije – dojam mi je da autor koristi preuveličavanja, pojednostavljenja i autoritativni ton kako bi opravdao svoje ekstremne stavove.
Sve u svemu, knjiga otvara važne teme, ali zbog svog isključivog pristupa i nedostatka nijansiranosti teško će pronaći put do roditelja koji ne traže krivca, već razumijevanje bitnih tema i ravnotežu koja je u današnjem svijetu prijeko potrebna.
October 31, 2020
Manfred Spitzer porusza w tej książce bardzo istotny problem, jakim jest (i tutaj kładę nacisk) brak umiaru w korzystaniu, szczególnie przez dzieci i młodzież, z elektronicznych i cyfrowych zdobyczy ludzkości. Jak to bywa z rodzajem ludzkim - szkodzi nam w zasadzie wszystko, co podawane jest w nadmiarze. Surfowanie po Internecie wcale nie wyłamuje się z tego schematu. Z wieloma jego tezami jestem skory się zgodzić. W niektórych miejscach argumentacja jednak pocwałowała gdzieś na skróty, może dlatego, że widoczne jest - prezentowane przez M. Spitzera - osobiste zaanagażowanie w podejmowane próby przedstawienia problemu szerokiemu gremium decydentów oraz poszukiwania skutecznych, zaradczych rozwiązań. Przypomina to walkę z wiatrakami, a emocje nie są tutaj dobrym doradcą.
Chciałbym jeszcze zwrócić uwagę na jedną kwestię, która szczególnie zapadła mi w pamięć. Mianowicie, "przekazywanie wiedzy jest najbardziej intensywne wtedy, kiedy między studentem a jego mentorem zachodzi osobista relacja, kiedy nauczyciel potrafi wzbudzić w uczniu zapał. (...) Nauczanie jest roznieceniem ognia, a nie napełnianiem pustych beczek". Do tego potrzebna jest fizyczna obecność, której nie zastąpi monitor komputera i spotkania na Teamsach.
Chciałbym jeszcze zwrócić uwagę na jedną kwestię, która szczególnie zapadła mi w pamięć. Mianowicie, "przekazywanie wiedzy jest najbardziej intensywne wtedy, kiedy między studentem a jego mentorem zachodzi osobista relacja, kiedy nauczyciel potrafi wzbudzić w uczniu zapał. (...) Nauczanie jest roznieceniem ognia, a nie napełnianiem pustych beczek". Do tego potrzebna jest fizyczna obecność, której nie zastąpi monitor komputera i spotkania na Teamsach.
August 4, 2023
Cartea a fost scrisa in 2012 si a aparut la editura Humanitas in 2020. Am sesizat in vreo 2 randuri incercarea de a aduce prezentul in discutie dar totusi in peste 10 ani de la aparitia cartii sunt diferente enorme in explozia folosirii retelelor de socializare, aparitita whatsappului. Cu toate astea cartea este foarte bine documentata si destul de actuala.
December 7, 2014
Pan profesor Manfred Spitzer se nejspíš cítí mezi moderními technologiemi jako tělocvikář, který si zapomněl navléknout tlusté hnědé tepláky a teď musí proběhnout kopřivami. Tak se rozhodl, že o tom napíše bestseller. Proč ne. Knihu bych obsahově hodnotil tak mínus čtyřmi hvězdičkami, ale protože jde o komplexní hodnocení, musím zohlednit i to, že mě kniha obohatila a donutila mě k přemýšlení a dumání o tématech, která v knize nastínil.
Brutální zkratka: podle profesora můžou za všechno počítače, potažmo Google a sociální sítě, tedy především Facebook. Jo a taky GPS navigace v autech. Kdyby těchto moderních technologií nebylo, bylo by lidstvo chytřejší, jejich mozek by nebyl kapustou a lépe by si zapamatoval, je-li slovo v testu napsané červeně nebo spíš modře.
Kdybych se počítačům vyhýbal, byl bych na tom podle profesora mentálně podstatně líp, ale na druhé straně, podle mě, v dnešní době těžko zaměstnatelný, čili vlastně hůř.
Absurdní je, že hodnocení jeho knihy píšu na počítači a umisťuji na sociálních sítích, při psaní jsem používal i jeho nenáviděné ctrl+c a ctrl+v, a že jsem jeho knihu četl v elektronické podobě na tabletu. Možná i proto je mé obsahové hodnocení -4*, nic jsem prostě nepochopil, jsem dement. Měl jsem si to raději přečíst jako klasickou knihu a poznámky si napsat tužkou na kus papíru (nejsem si jistý, zda-li psací stroje pan profesor již akceptoval).
Pozn.: pracovně jsem si jeho fóbii z nových technologií pojmenoval jako syndrom tělocvikáře u počítače. A ta moje jedna hvězdička plusová se čtyřmi zápornými dává dohromady (kupodivu bez kalkulačky) krásných 5 hvězdiček - absolutních. Díky, pane profesore.
Ještě jedna pozn.: Čerstvý nositel Nobelovy ceny za literaturu Patrick Modiano (1945) se na digitální svět dívá úplně jiným okem: „Podle mě na nové technologie zareagujeme tím, jak budeme paměť v budoucnosti používat. A bude to zcela jiné, než čemu jsme si navykli v 19. a 20. století.“ Sám sebe označil za příslušníka generace, která – v porovnání s tím, jak rychle dnes lidé díky internetu žijí – vyrůstala takřka v bezčasí.
Brutální zkratka: podle profesora můžou za všechno počítače, potažmo Google a sociální sítě, tedy především Facebook. Jo a taky GPS navigace v autech. Kdyby těchto moderních technologií nebylo, bylo by lidstvo chytřejší, jejich mozek by nebyl kapustou a lépe by si zapamatoval, je-li slovo v testu napsané červeně nebo spíš modře.
Kdybych se počítačům vyhýbal, byl bych na tom podle profesora mentálně podstatně líp, ale na druhé straně, podle mě, v dnešní době těžko zaměstnatelný, čili vlastně hůř.
Absurdní je, že hodnocení jeho knihy píšu na počítači a umisťuji na sociálních sítích, při psaní jsem používal i jeho nenáviděné ctrl+c a ctrl+v, a že jsem jeho knihu četl v elektronické podobě na tabletu. Možná i proto je mé obsahové hodnocení -4*, nic jsem prostě nepochopil, jsem dement. Měl jsem si to raději přečíst jako klasickou knihu a poznámky si napsat tužkou na kus papíru (nejsem si jistý, zda-li psací stroje pan profesor již akceptoval).
Pozn.: pracovně jsem si jeho fóbii z nových technologií pojmenoval jako syndrom tělocvikáře u počítače. A ta moje jedna hvězdička plusová se čtyřmi zápornými dává dohromady (kupodivu bez kalkulačky) krásných 5 hvězdiček - absolutních. Díky, pane profesore.
Ještě jedna pozn.: Čerstvý nositel Nobelovy ceny za literaturu Patrick Modiano (1945) se na digitální svět dívá úplně jiným okem: „Podle mě na nové technologie zareagujeme tím, jak budeme paměť v budoucnosti používat. A bude to zcela jiné, než čemu jsme si navykli v 19. a 20. století.“ Sám sebe označil za příslušníka generace, která – v porovnání s tím, jak rychle dnes lidé díky internetu žijí – vyrůstala takřka v bezčasí.
March 9, 2014
Eccessivo, troppo appassionato e/o allarmistico, Spitzer risulta poco convincente proprio a causa dell’ansia che pone nel dipingere una situazione che probabilmente non è lontano dal vero, ma proprio per questo motivo richiede una diversa strategia di approccio. L’autore ci porta una impressionante marea di dati e dimostrazioni per confortarci sulla sua tesi: i media digitali rendono dementi i nostri figli e noi stessi. Si dimentica però di mettere in evidenza che i media digitali, come ogni altro “media”, non è di per se stesso buono o cattivo. Come in precedenza per la TV, non possiamo dividere il mondo tra chi afferma che le tecnologie digitali siano una buona cosa e chi invece le ritiene uno strumento del diavolo. Spitzer si dimentica di raccontarci che la validità delle tecnologie probabilmente si deve misurare anche attraverso i contenuti, e non è disponibile a nessun tipo di mediazione verso l’utilizzo delle nuove tecnologie come strumenti didattici.
Non metto assolutamente in dubbio i riscontri scientifici raccolti in questo libro, e sono sempre più convinto che le nostre istituzioni e noi stessi abbiamo un atteggiamento acritico verso l’uso di queste tecnologie a scopi didattici, senza mai domandarci come e perché dovrebbero migliorare l’apprendimento dei nostri figli. Ma non riesco a seguire Spitzer quando propone un modello che “cancella” o ignora le nuove tecnologie. Sono fermamente convinto che esista un approccio intermedio, un livello di utilizzo critico, simile a quello suggerito da Roberto Casati, perché i media digitali esistono e non possiamo fare finta che non sia così. Dobbiamo trovare un modello nuovo, e non è negando il modello imposto dal marketing che potremo individuarlo.
Non metto assolutamente in dubbio i riscontri scientifici raccolti in questo libro, e sono sempre più convinto che le nostre istituzioni e noi stessi abbiamo un atteggiamento acritico verso l’uso di queste tecnologie a scopi didattici, senza mai domandarci come e perché dovrebbero migliorare l’apprendimento dei nostri figli. Ma non riesco a seguire Spitzer quando propone un modello che “cancella” o ignora le nuove tecnologie. Sono fermamente convinto che esista un approccio intermedio, un livello di utilizzo critico, simile a quello suggerito da Roberto Casati, perché i media digitali esistono e non possiamo fare finta che non sia così. Dobbiamo trovare un modello nuovo, e non è negando il modello imposto dal marketing che potremo individuarlo.
May 6, 2022
Spitzer is a man with a mission, and he is very persistent in it - like a zealot. We need people like him to point out the dangers in technology that are taking a bigger and bigger part of our lives. In that sense, there are a lot of pointers here to be aware of. On the other hand, he himself skews graphs to look more alerting than they are and give solutions that are of governmental control rather than parental advice. There are many times I wish he went further in explaining things, but he is quite shallow in my opinion - and the book comes out overly negative in the sense that it does not match my experience. The book focuses on Germany with Norwegian examples in my translation, and that is fine, but then the games that are focused on are suddenly very few and do not give the whole picture of the market. The effect of educational games have also glanced over, and positives are seldom mentioned. In total I found the book quite weak, trying to be more than it is in an alerting voice that does not seem rooted in reality. Maybe I'm wrong, but that's why I read this to at least be aware.
January 30, 2018
Skremmende og relevant, men helt forferdelig dårlig skrevet (oversatt?), kronglete språk og dårlig formuleringer over hele linja. I tillegg skinner en del av forfatterens nedlatende holdninger gjennom (alle som ser TV er dumme, alle fattige er dumme, alle tjukke er dumme) litt for tydelig. Trist. For denne ville ha mye større slagkraft hvis den var skrevet med litt mer sensitivitet og eleganse.
October 24, 2020
O carte educativă, dar cam veche. În opt ani de când a fost publicată, tehnologia a evoluat mult, trendurile s-au schimbat, iar Facebook-ul nu mai este chiar o platforma media pt tineret.
December 25, 2020
"Tak a odteď budeš na počítači hodinu denně, abys nebyla digitálně dementní," oznámila mi jednoho červnového dne po příchodu ze školy mamka. Právě totiž četla knížku Digitální demence a rozhodla se ji brát vážně a důsledně. Tak to ona vždycky dělá, když si něco přečte, a proto jí čas od času doporučuji své knížky, aby nesáhla po něčem horším, než je kritika počítačů a mobilních telefonů. Ale zpět ke knize. Obvykle bych se nad něčím takovým ani nepozastavila, ale mamka mi z oné knížky četla úryvky a docela mě to zaujalo. A jelikož jsem na Maltu nechtěla tahat moc papírových knih (poškození a zabírání místa), poprosila jsem paní Plevovou z Hosta o zaslání další e-knihy. Digitální demence.
Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co lidé dřív prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry a navigace. Výsledky výzkumu, které zmiňuje Manfred Spitzer ve své knize, jsou alarmující. Na digitálních médiích vzniká závislost. V dlouhodobém horizontu poškozují tělo a především mysl. Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť. Nervové spoje odumírají, ty nové nepřežijí, protože jich není třeba. U dětí a mladistvých vinou digitálních médií dramaticky klesá schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zabránili digitální demenci.
Asi čtvrt milionu osob mezi čtrnácti a čtyřiadvaceti lety můžeme považovat za závislé na internetu. [...] Zatímco spotřeba alkoholu, nikotinu, jakož i měkkých a tvrdých ilegálních drog je na ústupu, závislost na počítači a internetu dramaticky narůstá.
(Digitální demence, str.9)
Facebook namísto face to face
Už od předmluvy byla pro mě kniha zajímavá. Velmi zajímá, a to pravděpodobně díky tomu, že jsem sama závislá na užívání počítače. Televizi, telefon nebo navigaci k životu nepotřebuji, ale svou existenci si zkrátka neumím představit bez komunikace se vzdálenými přáteli nebo bez psaní článků a čtení o životech cizích blogerů. To ani nemluvím o příležitosti získávat knížky k recenzím či se přiučovat v oblastech tvůrčího psaní nebo fotografování. To bych prostě nezvládla. A možná právě proto, že se mě tato kniha tak týká, jsem se do ní pohodově začetla.
Jednou z myšlenek knihy, která mě zaujala a která se k mé osobě taky vlastně vztahuje, je právě používání a upřednostňování internetové komunikace namísto povídání si přímo z očí do očí. Kritiku píšeme na internetu, šikana je dnes běžnou věcí právě díky anonymitě a tím pádem i volnosti v internetových sítích. Bojíme se mluvit a vyjadřování svých názorů, pocitů a myšlenek se nedokážeme při běžné komunikaci účastnit. Mluvím především za sebe, ale věřím, že i leckdo jiný to tak má. To byl také důvod, proč jsem jela na Maltu - písemný projev mám dobrý, ale používat angličtinu v každodenním životě, nebát se neznámým jazykem zeptat a být schopna hovořit o všem možném i nemožném, to jsem zkrátka neuměla. Na Maltě jsem trochu roztála, ale tenhle problém ve mně zůstane. Ono je to vlastně to samé i v mém rodném jazyce, nemyslete si. Proč jsem se ještě nikdy nesešla se svou kamarádkou blogerkou sama, když si s ní tak skvěle rozumím a často si spolu píšeme na knize tváří? Právě proto, že bych se s ní o těch našich běžných tématech nedokázala bavit z očí do očí, neuměla bych skrýt své emoce a pravděpodobně by se ukázalo, že si až tak nerozumíme. A ona by to cítila stejně.
Nejvíc trpí paměť
Dalšími šokujícími zjištěními, vlastně spíše jen sepsanými chybami mé maličkosti, byly například skutečnosti odhalující, jak díky digitálním médiím trpí paměť. Například v případě orientace - chodila jsem do skauta a učila jsem se s mapou, přesto jsem schopna se ztratit cestou z autobusu k babičce na několikrát prošlých pět seti metrech. V metru nás pro jistotu všude nasměrují ukazatele a já byla vážně naivní, když jsem si myslela, že bych v podzemí mohla zabloudit. Zajímavá byla také příhoda na narozeninové oslavě kamarádky - pozvala si jednu holku, která bydlí ve městě asi pět kilometrů vzdáleném, a její táta přesto do vesnice při přívozu dcery musel použít navigaci, neboť by se jinak ztratil. Jako vážně? (A to zamlčím historku o tom, jak jsem se ztratila na Václaváku...)
Paměť také trpí tím, že už si nic nemusíme díky používání digitálních médií pamatovat. To trefně dokázal pan Spitzer popsáním několika pokusů, o jejichž výsledcích i průběhu se dočtete v knize. Zároveň se tam dočtete něco málo o nervových buňkách a mozku, což vás nepochybně také zaujme. Uvědomíte si, jak se nás to všechno celé týká. A že, i když si to možná nechceme přiznat, má autor knihy Digitální demence pravdu.
Telefonní čísla příbuzných, přátel a známých máme uložená v mobilu. Cestu na místo domluveného setkání nám ukazuje navigační systém. Rovněž termíny pracovních i osobních schůzek máme v mobilu nebo v PDA (Personal Digital Assistant). Kdo se chce něco dozvědět, googluje; své fotografie, dopisy, maily, knihy a hudbu máme v mraku (tedy v cloud computingu). Samostatně myslet, ukládat, překládat - co je to za hloupost?
(Digitální demence, str.17)
Děti a digitální média
Jak příhodně jsem se během čtení vyskytla v domácnosti na Maltě, v níž celý den hraje televize. Malá dvouletá Faith je k ní zahnána pokaždé, když otravuje tátu při práci na počítači a mámu při hraní střílecí hry na tabletu. Faith před tím přístrojem sedí a upřeně zírá na nemožně barevné nesmyslnosti. O tom si každý musí udělat svůj obrázek (možná, že vám pan Spitzer díky svým důkazům a ukázkovým situacím pomůže), a to jsem nezvýraznila fakt, že střílecí hry mají ten nejhorší účinek nejen na děti, ale i na všechny ostatní hráče. A pak kde se bere to násilí!
Spousta příhod, faktů a reportů z jiných zemí mne velmi znepokojila, nebo spíš zaujala svou znepokojivostí. Počítače do škol a školek namísto hraček a sešitů? Interaktivní tabule, s nimiž neumí ani učitelé, natož pak žáci? Namísto učebnic tablety? Jistě, zní to pohádkově, ale ani já, školou povinná gymnazistka mající těžkou tašku a od psaní bolavé zápěstí, bych nic takového nechtěla. Prosím, ať dřív vychodím povinnou školní docházku, než takovou nesmyslnost na českých školách zavedou!
Na děti (i na dospělé, pochopitelně, ale na malé človíčky především) má silný vliv reklama. Jen se podívejte na reklamy na Nově - jídlo, nová nabídka elektronických přístrojů do domácnosti, chytré mobilní telefony za skvělou cenu i s paušálem, televize s gigantickou úhlopříčkou, počítače pro každého a samozřejmě videohry. Videohry jsou ve své podstatě kapitola sama pro sebe - já je nehraju a nikdy nehrála, jedinou jakžtakž pravidelnou blbůstkou v mém telefonu je Subway Surfers. I to mi však stačí k vidění skutečnosti - víc hrajte, abyste byli úspěšní, nejlepší, bohatí a vítězní! Získejte body navíc tím, že s touto hrou strávíte spoustu času navíc, nebo si stáhnete jinou hru! Je vám to povědomé, že?
Otázky k odhadu výskytu internetové závislosti
Jak často je pro vás obtížné, jste-li online, ukončit užívání internetu? Jak často pokračujete v užívání internetu, i když jste vlastně chtěli přestat? Jak často vám druzí lidé, například váš partner, děti, rodiče nebo přátelé říkají, že byste měli internet užívat méně často? Jak často dáváte internetu přednost před trávením času s druhými, například se svým partnerem, dětmi, rodiči, přáteli? Jak často příliš málo spíte, protože jste online? Jak často myslíte na internet, i když právě nejste online? Jak často už se těšíte, až si zase sednete k internetu? Jak často přemýšlíte o tom, že byste na internetu měli trávit méně času? Jak často jste se neúspěšně pokoušeli trávit méně času na internetu? Jak často své domácí úkoly plníte ve spěchu, abyste mohli jít dříve na internet? Jak často zanedbáváte své každodenní povinnosti (práci, školu, rodinný život), protože jdete raději na internet? Jak často chodíte na internet, když se cítíte na dně? Jak často užíváte internet, abyste unikli starostem nebo potlačili špatnou náladu? Jak často cítíte neklid, frustraci nebo podráždění, když nemůžete používat internet?
(Postup při dokončení testu a další zajímavosti naleznete v knize na stránkách 239-240)
Digitální dementi
Když vynechám přesný popis digitálními médii zničených lidí (to je ostatně podrobně popsáno a ukázáno v knize), nabízí se tu ještě další problém spojený s těmito osobami. Pokud půjdu do své třídy a oznámím svým čtrnáctiletým spolužákům, že chci přestat nadměrně používat počítač a že by oni měli udělat to samé, protože je to pro jejich dobro, nejenže mě pošlou do nejtemnějších zákoutí lidského těla, ale ještě ke všemu se stanu terčem posměchu a nepochopení. Vždyť pokud nebudu mít mobil s wifi připojením a rychlým připojením ke hrám a na Facebook, nemůžu se účastnit společných mobilových sezení v šatně o polední pauzu. (Jo, taky si pamatuji na jednu přestávku, kdy se třída ponořila do naprostého ticha a sem tam se ozvalo jen pípnutí telefonu. Jen já nebyla na mobilu, ale četla jsem si. A to je zase jiná závislost. :D)
A co je na tom nejhorší (a dost nemile mě to při čtení zarazilo) - veřejnost s tímto problémem nechce nic dělat. Jasně, že dneska už se bez počítačů neobejdeme - od zubaře v ordinaci až přes učitelské zadávání známek do systému a programátory, z jakéhokoliv soudku si nabereme, vždycky zjistíme, že užívání počítače je nezbytné. Souhlasím. Ale aby si politici namísto diskutování o zákonech hráli Flappy bird na tabletu? Aby byly malé děti odstrkovány a učeny sledovat polovinu dne televizní obrazovku, na níž stejně není co vykoukat? Aby se výběr penzionu pro třídenní dovolenou musel přizpůsobit požadavkům, jako je připojení k internetu? To, promiňte, opravdu nechci. Připadá mi to zvrácené, zvlášť vůči těm dětem.
Podobnosti s komerčním pronikáním počítačů do oblasti vzdělávání jsou až zarážející: na základě vědecky zjištěných poznatků je počítač k učení zapotřebí stejně nutně jako jízdní kolo k plavání nebo rentgenový přístroj ke zkoušení bot. Jelikož se však právě sociálně slabým rodinám neustále tvrdí, jak je počítač k učení důležitý, tito lidé přístroje kupují ze svých beztak malých úspor - především kvůli starosti o budoucnost dětí -, čímž způsobují pravý opak toho, co pro své děti chtějí: šance na lepší vzdělání.
(Digitální demence, str.24)
Uvědomění a závěr
A víte, co je na tom nejhorší? Že ačkoliv to všichni vědí - mládežníci, rodiče, učitelé, politici, tvůrci počítačových her a další lidé -, nikdo se nesnaží učinit kroky, aby nás digitální média úplně neovládla. Že se klidně ve všech činnostech spoléhají na technologie a ne na vlastní rozum. Hmm.
Já jsem za přečtení této knihy nesmírně vděčná. Díky, mami, žes mi ji nevědomky doporučila. Nebylo to sice vždycky tak zajímavé čtení, už jen proto, že jsem jiná generace než autor, který si nejspíš pamatuje ještě zavádění elektřiny do domácností, nicméně to změnilo spoustu mých názorů a pohnulo mou (digitálně dementní) myslí. Nyní jsem ochotna všechna ta fakta zpracovat, roztřídit a po přebrání v hlavě se pokusím se svou závislostí něco udělat. Protože ne, nechci být nemocná. Jakýmkoliv způsobem. (A že tento druh demence nemocí je, o tom se také dočtete v knize.)
Za sebe knihu doporučuji. Často si nejspíš, stejně jako já, řeknete, že se autor akorát opakuje, neustále někam odkazuje a nudí vás k smrti zbytečnými plky a nepodstatnými skutečnostmi, ale zároveň se dozvíte spoustu zajímavostí a šokujících pravd, utvrdíte si své názory a vzpomenete si na své zážitky s lidmi závislými na internetu. Určitě k lepšímu vidění knihy přispěje i autorovo dobré podání, v němž nechybí kromě vědeckých důkazů také špetka vtipu a neustálé připodobňování k situacím z osobního života. Stojí to za to. Věřte mi.
Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co lidé dřív prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry a navigace. Výsledky výzkumu, které zmiňuje Manfred Spitzer ve své knize, jsou alarmující. Na digitálních médiích vzniká závislost. V dlouhodobém horizontu poškozují tělo a především mysl. Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť. Nervové spoje odumírají, ty nové nepřežijí, protože jich není třeba. U dětí a mladistvých vinou digitálních médií dramaticky klesá schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zabránili digitální demenci.
Asi čtvrt milionu osob mezi čtrnácti a čtyřiadvaceti lety můžeme považovat za závislé na internetu. [...] Zatímco spotřeba alkoholu, nikotinu, jakož i měkkých a tvrdých ilegálních drog je na ústupu, závislost na počítači a internetu dramaticky narůstá.
(Digitální demence, str.9)
Facebook namísto face to face
Už od předmluvy byla pro mě kniha zajímavá. Velmi zajímá, a to pravděpodobně díky tomu, že jsem sama závislá na užívání počítače. Televizi, telefon nebo navigaci k životu nepotřebuji, ale svou existenci si zkrátka neumím představit bez komunikace se vzdálenými přáteli nebo bez psaní článků a čtení o životech cizích blogerů. To ani nemluvím o příležitosti získávat knížky k recenzím či se přiučovat v oblastech tvůrčího psaní nebo fotografování. To bych prostě nezvládla. A možná právě proto, že se mě tato kniha tak týká, jsem se do ní pohodově začetla.
Jednou z myšlenek knihy, která mě zaujala a která se k mé osobě taky vlastně vztahuje, je právě používání a upřednostňování internetové komunikace namísto povídání si přímo z očí do očí. Kritiku píšeme na internetu, šikana je dnes běžnou věcí právě díky anonymitě a tím pádem i volnosti v internetových sítích. Bojíme se mluvit a vyjadřování svých názorů, pocitů a myšlenek se nedokážeme při běžné komunikaci účastnit. Mluvím především za sebe, ale věřím, že i leckdo jiný to tak má. To byl také důvod, proč jsem jela na Maltu - písemný projev mám dobrý, ale používat angličtinu v každodenním životě, nebát se neznámým jazykem zeptat a být schopna hovořit o všem možném i nemožném, to jsem zkrátka neuměla. Na Maltě jsem trochu roztála, ale tenhle problém ve mně zůstane. Ono je to vlastně to samé i v mém rodném jazyce, nemyslete si. Proč jsem se ještě nikdy nesešla se svou kamarádkou blogerkou sama, když si s ní tak skvěle rozumím a často si spolu píšeme na knize tváří? Právě proto, že bych se s ní o těch našich běžných tématech nedokázala bavit z očí do očí, neuměla bych skrýt své emoce a pravděpodobně by se ukázalo, že si až tak nerozumíme. A ona by to cítila stejně.
Nejvíc trpí paměť
Dalšími šokujícími zjištěními, vlastně spíše jen sepsanými chybami mé maličkosti, byly například skutečnosti odhalující, jak díky digitálním médiím trpí paměť. Například v případě orientace - chodila jsem do skauta a učila jsem se s mapou, přesto jsem schopna se ztratit cestou z autobusu k babičce na několikrát prošlých pět seti metrech. V metru nás pro jistotu všude nasměrují ukazatele a já byla vážně naivní, když jsem si myslela, že bych v podzemí mohla zabloudit. Zajímavá byla také příhoda na narozeninové oslavě kamarádky - pozvala si jednu holku, která bydlí ve městě asi pět kilometrů vzdáleném, a její táta přesto do vesnice při přívozu dcery musel použít navigaci, neboť by se jinak ztratil. Jako vážně? (A to zamlčím historku o tom, jak jsem se ztratila na Václaváku...)
Paměť také trpí tím, že už si nic nemusíme díky používání digitálních médií pamatovat. To trefně dokázal pan Spitzer popsáním několika pokusů, o jejichž výsledcích i průběhu se dočtete v knize. Zároveň se tam dočtete něco málo o nervových buňkách a mozku, což vás nepochybně také zaujme. Uvědomíte si, jak se nás to všechno celé týká. A že, i když si to možná nechceme přiznat, má autor knihy Digitální demence pravdu.
Telefonní čísla příbuzných, přátel a známých máme uložená v mobilu. Cestu na místo domluveného setkání nám ukazuje navigační systém. Rovněž termíny pracovních i osobních schůzek máme v mobilu nebo v PDA (Personal Digital Assistant). Kdo se chce něco dozvědět, googluje; své fotografie, dopisy, maily, knihy a hudbu máme v mraku (tedy v cloud computingu). Samostatně myslet, ukládat, překládat - co je to za hloupost?
(Digitální demence, str.17)
Děti a digitální média
Jak příhodně jsem se během čtení vyskytla v domácnosti na Maltě, v níž celý den hraje televize. Malá dvouletá Faith je k ní zahnána pokaždé, když otravuje tátu při práci na počítači a mámu při hraní střílecí hry na tabletu. Faith před tím přístrojem sedí a upřeně zírá na nemožně barevné nesmyslnosti. O tom si každý musí udělat svůj obrázek (možná, že vám pan Spitzer díky svým důkazům a ukázkovým situacím pomůže), a to jsem nezvýraznila fakt, že střílecí hry mají ten nejhorší účinek nejen na děti, ale i na všechny ostatní hráče. A pak kde se bere to násilí!
Spousta příhod, faktů a reportů z jiných zemí mne velmi znepokojila, nebo spíš zaujala svou znepokojivostí. Počítače do škol a školek namísto hraček a sešitů? Interaktivní tabule, s nimiž neumí ani učitelé, natož pak žáci? Namísto učebnic tablety? Jistě, zní to pohádkově, ale ani já, školou povinná gymnazistka mající těžkou tašku a od psaní bolavé zápěstí, bych nic takového nechtěla. Prosím, ať dřív vychodím povinnou školní docházku, než takovou nesmyslnost na českých školách zavedou!
Na děti (i na dospělé, pochopitelně, ale na malé človíčky především) má silný vliv reklama. Jen se podívejte na reklamy na Nově - jídlo, nová nabídka elektronických přístrojů do domácnosti, chytré mobilní telefony za skvělou cenu i s paušálem, televize s gigantickou úhlopříčkou, počítače pro každého a samozřejmě videohry. Videohry jsou ve své podstatě kapitola sama pro sebe - já je nehraju a nikdy nehrála, jedinou jakžtakž pravidelnou blbůstkou v mém telefonu je Subway Surfers. I to mi však stačí k vidění skutečnosti - víc hrajte, abyste byli úspěšní, nejlepší, bohatí a vítězní! Získejte body navíc tím, že s touto hrou strávíte spoustu času navíc, nebo si stáhnete jinou hru! Je vám to povědomé, že?
Otázky k odhadu výskytu internetové závislosti
Jak často je pro vás obtížné, jste-li online, ukončit užívání internetu? Jak často pokračujete v užívání internetu, i když jste vlastně chtěli přestat? Jak často vám druzí lidé, například váš partner, děti, rodiče nebo přátelé říkají, že byste měli internet užívat méně často? Jak často dáváte internetu přednost před trávením času s druhými, například se svým partnerem, dětmi, rodiči, přáteli? Jak často příliš málo spíte, protože jste online? Jak často myslíte na internet, i když právě nejste online? Jak často už se těšíte, až si zase sednete k internetu? Jak často přemýšlíte o tom, že byste na internetu měli trávit méně času? Jak často jste se neúspěšně pokoušeli trávit méně času na internetu? Jak často své domácí úkoly plníte ve spěchu, abyste mohli jít dříve na internet? Jak často zanedbáváte své každodenní povinnosti (práci, školu, rodinný život), protože jdete raději na internet? Jak často chodíte na internet, když se cítíte na dně? Jak často užíváte internet, abyste unikli starostem nebo potlačili špatnou náladu? Jak často cítíte neklid, frustraci nebo podráždění, když nemůžete používat internet?
(Postup při dokončení testu a další zajímavosti naleznete v knize na stránkách 239-240)
Digitální dementi
Když vynechám přesný popis digitálními médii zničených lidí (to je ostatně podrobně popsáno a ukázáno v knize), nabízí se tu ještě další problém spojený s těmito osobami. Pokud půjdu do své třídy a oznámím svým čtrnáctiletým spolužákům, že chci přestat nadměrně používat počítač a že by oni měli udělat to samé, protože je to pro jejich dobro, nejenže mě pošlou do nejtemnějších zákoutí lidského těla, ale ještě ke všemu se stanu terčem posměchu a nepochopení. Vždyť pokud nebudu mít mobil s wifi připojením a rychlým připojením ke hrám a na Facebook, nemůžu se účastnit společných mobilových sezení v šatně o polední pauzu. (Jo, taky si pamatuji na jednu přestávku, kdy se třída ponořila do naprostého ticha a sem tam se ozvalo jen pípnutí telefonu. Jen já nebyla na mobilu, ale četla jsem si. A to je zase jiná závislost. :D)
A co je na tom nejhorší (a dost nemile mě to při čtení zarazilo) - veřejnost s tímto problémem nechce nic dělat. Jasně, že dneska už se bez počítačů neobejdeme - od zubaře v ordinaci až přes učitelské zadávání známek do systému a programátory, z jakéhokoliv soudku si nabereme, vždycky zjistíme, že užívání počítače je nezbytné. Souhlasím. Ale aby si politici namísto diskutování o zákonech hráli Flappy bird na tabletu? Aby byly malé děti odstrkovány a učeny sledovat polovinu dne televizní obrazovku, na níž stejně není co vykoukat? Aby se výběr penzionu pro třídenní dovolenou musel přizpůsobit požadavkům, jako je připojení k internetu? To, promiňte, opravdu nechci. Připadá mi to zvrácené, zvlášť vůči těm dětem.
Podobnosti s komerčním pronikáním počítačů do oblasti vzdělávání jsou až zarážející: na základě vědecky zjištěných poznatků je počítač k učení zapotřebí stejně nutně jako jízdní kolo k plavání nebo rentgenový přístroj ke zkoušení bot. Jelikož se však právě sociálně slabým rodinám neustále tvrdí, jak je počítač k učení důležitý, tito lidé přístroje kupují ze svých beztak malých úspor - především kvůli starosti o budoucnost dětí -, čímž způsobují pravý opak toho, co pro své děti chtějí: šance na lepší vzdělání.
(Digitální demence, str.24)
Uvědomění a závěr
A víte, co je na tom nejhorší? Že ačkoliv to všichni vědí - mládežníci, rodiče, učitelé, politici, tvůrci počítačových her a další lidé -, nikdo se nesnaží učinit kroky, aby nás digitální média úplně neovládla. Že se klidně ve všech činnostech spoléhají na technologie a ne na vlastní rozum. Hmm.
Já jsem za přečtení této knihy nesmírně vděčná. Díky, mami, žes mi ji nevědomky doporučila. Nebylo to sice vždycky tak zajímavé čtení, už jen proto, že jsem jiná generace než autor, který si nejspíš pamatuje ještě zavádění elektřiny do domácností, nicméně to změnilo spoustu mých názorů a pohnulo mou (digitálně dementní) myslí. Nyní jsem ochotna všechna ta fakta zpracovat, roztřídit a po přebrání v hlavě se pokusím se svou závislostí něco udělat. Protože ne, nechci být nemocná. Jakýmkoliv způsobem. (A že tento druh demence nemocí je, o tom se také dočtete v knize.)
Za sebe knihu doporučuji. Často si nejspíš, stejně jako já, řeknete, že se autor akorát opakuje, neustále někam odkazuje a nudí vás k smrti zbytečnými plky a nepodstatnými skutečnostmi, ale zároveň se dozvíte spoustu zajímavostí a šokujících pravd, utvrdíte si své názory a vzpomenete si na své zážitky s lidmi závislými na internetu. Určitě k lepšímu vidění knihy přispěje i autorovo dobré podání, v němž nechybí kromě vědeckých důkazů také špetka vtipu a neustálé připodobňování k situacím z osobního života. Stojí to za to. Věřte mi.
May 17, 2023
Sper sa pot transmite bucuria citirii acestei cărți, cum mai rar o întâlnesc și mai sper să o puneți cât mai mulți pe lista.
Depindem atât de mult de calculator, internet la locul de muncă/școală și nu numai, de telefon inteligent încât ne simțim pierduți atunci când nu le avem. Nu putem fără ele.
Modernizarea calculatoarelor/laptopurilor preiau din munca noastră mentală făcându-ne munca mai ușoară. Mediile digitale ne fac sa ne folosim mai puțin creierul, iar eficienta acestuia scade cu timpu. Creierul este asemenea unui mușchi, cu cât este folosit mai puțin, acesta se atrofiază. La tineri, ele impiedica si formarea creierului. Din acest motiv se recomandă copiilor să stea cât mai putin la televizor sau calculator.
Printre efectele negative a mediilor digitale autorul enumeră scăderea puterii de concentrare, percepția violenței, pierderea contactului cu lumea reală, dificultatea de a lega o relație, indiferent ca este de prietenie sau de dragoste și dependența.
La final, autorul oferă câteva sfaturi practice, printre care se numără mâncatul sănătos, mișcarea, cugetarea, obiective realizabile, solidaritatea, simplificarea vieții și evitarea mediilor digitale.
Mie mi-a plăcut tare mult această carte și consider ca este de actualitate chiar daca s-a publicat în 2012. Ce contează dacă studiile sunt făcute pe platforma Facebook și nu sunt făcute pe TikTok. Nu asta este esențial. Ideea este aceeași. Nu contest că este important și la ce se uită copiii când sunt online, dar consider că timpul ar trebui sa fie proporțional cu vârsta.
"Un creier fără educație este ca o carte fără litere."
"Adesea sunt intrebat de pacienți ce pot face pentru a se menține în formă din punct de vedere mental la bătrânețe. Răspunsul meu îi ia de multe ori prin surprindere: "Uitați de cuvinte încrucișate și sudoku; ieșiți afară și alergați!" Căci studiile moderne arată că cel mai bun antrenament pentru creier este alergarea."
"Cine își poate controla mai bine emoțiile in timpul vieții nu doar că trăiește mai bine, dar le face viața mai ușoară și celor din jur."
"Mediile digitale au un mare potențial adictiv și dăunează pe termen lung corpului (stres, insomnie, obezitate cu toate efectele lor secundare) și mai ales minții. Creierul se atrofiază pentru că nu mai este solicitat, stresul distruge celulele nervoase, iar celulele noi nu supraviețuiesc pentru că nu mai sunt folosite."
"Demență digitală se caracterizează in esență prin incapacitatea tot mai mare de a folosi și controla abilitățile mentale la maxima lor capacitate, adică de a gândi, de a voi, de a acționa, de a ști ce se întâmplă în jur, unde suntem și, în sfârșit, cine suntem."
Depindem atât de mult de calculator, internet la locul de muncă/școală și nu numai, de telefon inteligent încât ne simțim pierduți atunci când nu le avem. Nu putem fără ele.
Modernizarea calculatoarelor/laptopurilor preiau din munca noastră mentală făcându-ne munca mai ușoară. Mediile digitale ne fac sa ne folosim mai puțin creierul, iar eficienta acestuia scade cu timpu. Creierul este asemenea unui mușchi, cu cât este folosit mai puțin, acesta se atrofiază. La tineri, ele impiedica si formarea creierului. Din acest motiv se recomandă copiilor să stea cât mai putin la televizor sau calculator.
Printre efectele negative a mediilor digitale autorul enumeră scăderea puterii de concentrare, percepția violenței, pierderea contactului cu lumea reală, dificultatea de a lega o relație, indiferent ca este de prietenie sau de dragoste și dependența.
La final, autorul oferă câteva sfaturi practice, printre care se numără mâncatul sănătos, mișcarea, cugetarea, obiective realizabile, solidaritatea, simplificarea vieții și evitarea mediilor digitale.
Mie mi-a plăcut tare mult această carte și consider ca este de actualitate chiar daca s-a publicat în 2012. Ce contează dacă studiile sunt făcute pe platforma Facebook și nu sunt făcute pe TikTok. Nu asta este esențial. Ideea este aceeași. Nu contest că este important și la ce se uită copiii când sunt online, dar consider că timpul ar trebui sa fie proporțional cu vârsta.
"Un creier fără educație este ca o carte fără litere."
"Adesea sunt intrebat de pacienți ce pot face pentru a se menține în formă din punct de vedere mental la bătrânețe. Răspunsul meu îi ia de multe ori prin surprindere: "Uitați de cuvinte încrucișate și sudoku; ieșiți afară și alergați!" Căci studiile moderne arată că cel mai bun antrenament pentru creier este alergarea."
"Cine își poate controla mai bine emoțiile in timpul vieții nu doar că trăiește mai bine, dar le face viața mai ușoară și celor din jur."
"Mediile digitale au un mare potențial adictiv și dăunează pe termen lung corpului (stres, insomnie, obezitate cu toate efectele lor secundare) și mai ales minții. Creierul se atrofiază pentru că nu mai este solicitat, stresul distruge celulele nervoase, iar celulele noi nu supraviețuiesc pentru că nu mai sunt folosite."
"Demență digitală se caracterizează in esență prin incapacitatea tot mai mare de a folosi și controla abilitățile mentale la maxima lor capacitate, adică de a gândi, de a voi, de a acționa, de a ști ce se întâmplă în jur, unde suntem și, în sfârșit, cine suntem."
May 10, 2020
Apărută în seria Știință a Editurii Humanitas, „Demența digitală” este scrisă de un specialist german în neuroștiințe, cunoscut pentru opiniile lui vehemente în ceea ce privește impactul pe care mediile digitale îl pot avea asupra educației și formării tinerilor. Interesul lui pentru generația tânără este unul justificat, ținând cont că societatea, în ansamblul ei, are nevoie de membri inteligenți și lucizi pentru a progresa. Să fie oare utilizarea computerului și a smartphone-ului atât de dăunătoare pentru copii și adolescenți, tulburându-le mintea într-un mod ireversibil?
Creierul nostru este fascinant, demonstrând o capacitate extraordinară de a evolua și de a aprofunda chiar și cele mai abstracte probleme. Pe de altă parte, el funcționează ca un mușchi: dacă nu este antrenat, se va atrofia. În prima parte a vieții, oamenii învață foarte repede – într-un timp relativ scurt, un copil învață să meargă, să vorbească, să construiască relații sociale. Viteza de învățare scade odată cu vârsta – adulții nu mai pot învăța la fel de repede cum o fac copiii, dar dovedesc mai multă precizie, îmbunătățind structuri pe care deja le au. Sinapsele din creier devin mai groase, facem conexiuni noi cu ușurință, gândim simultan în limbi diferite, ne adaptăm la medii de lucru variate, manifestăm empatie, grijă față de ceilalți, iubire.
Influența mediului este decisivă asupra felului în care ne vom trăi viața ca adulți, iar cunoștințele dobândite în copilărie reprezintă fundamentul pentru ceea ce vom construi la maturitate. Dacă ne petrecem primii ani de viață în fața unui computer, izolându-ne social și emoțional, fără să cunoaștem în mod direct lumea, ci doar varianta ei mediată de un ecran, cât de eficient va fi procesul de învățare, atât de important pentru întreaga noastră dezvoltare ulterioară? Manfred Spitzer discută foarte multe studii dedicate efectelor negative ale mediilor digitale asupra copiilor și adolescenților, printre cele mai grave fiind acelea care determină scăderea puterii de concentrare, perceperea violenței ca pe un fenomen firesc, pierderea contactului cu lumea reală și dependența.
Creierul nostru este fascinant, demonstrând o capacitate extraordinară de a evolua și de a aprofunda chiar și cele mai abstracte probleme. Pe de altă parte, el funcționează ca un mușchi: dacă nu este antrenat, se va atrofia. În prima parte a vieții, oamenii învață foarte repede – într-un timp relativ scurt, un copil învață să meargă, să vorbească, să construiască relații sociale. Viteza de învățare scade odată cu vârsta – adulții nu mai pot învăța la fel de repede cum o fac copiii, dar dovedesc mai multă precizie, îmbunătățind structuri pe care deja le au. Sinapsele din creier devin mai groase, facem conexiuni noi cu ușurință, gândim simultan în limbi diferite, ne adaptăm la medii de lucru variate, manifestăm empatie, grijă față de ceilalți, iubire.
Influența mediului este decisivă asupra felului în care ne vom trăi viața ca adulți, iar cunoștințele dobândite în copilărie reprezintă fundamentul pentru ceea ce vom construi la maturitate. Dacă ne petrecem primii ani de viață în fața unui computer, izolându-ne social și emoțional, fără să cunoaștem în mod direct lumea, ci doar varianta ei mediată de un ecran, cât de eficient va fi procesul de învățare, atât de important pentru întreaga noastră dezvoltare ulterioară? Manfred Spitzer discută foarte multe studii dedicate efectelor negative ale mediilor digitale asupra copiilor și adolescenților, printre cele mai grave fiind acelea care determină scăderea puterii de concentrare, perceperea violenței ca pe un fenomen firesc, pierderea contactului cu lumea reală și dependența.
August 12, 2021
MAGNIFICĂ atât asupra modului în care a fost scrisă, dar mai ales în ce privește valoarea informațiilor oferite de Manfred Spitzer. Luând în considerare că ne petrecem foarte mult timp pe mediile digitale, de bun-simț ar fi să ne întrebăm ca societate care ar fi mai exact efectele. Cartea răspunde, în măsura posibilității oferite de studii, la această întrebare. Din păcate, concluziile ce se trag sunt destul de sumbre.
Două lucruri aș mai vrea să adresez celorlalți useri care pasămite au citit cartea, dar i-au oferit niște note foarte mici.
Unu la mână, vina pentru că nu este adusă la zi cartea nu îi aparține autorului, așa că este irelevant să îl taxați doar pentru că ați apucat să o citiți la mult timp după publicare.
Doi la mână vreau să spun ceva celor care consideră că reiese o imagine "apocaliptică" a viitorului nostru din carte. Nicidecum nu este vorba de așa ceva. Cel mai probabil omenirea va continua să evolueze. Totuși, este în regulă să ne mulțumim cu o evoluție implacabilă sau ar trebui să contribuim la creșterea ei? Din acest punct de vedere, mi se par mult prea nepăsători ori inconștienți cei care nu se gândesc că petrecutul a câteva ore bune făcând practic nimic ar ajuta la ceva. Mai ales că fenomenul este foarte răspândit între minori. Dacă acele ore ar fi petrecute cu niște activități recreaționale care stimulează creierul, cum ar fi cititul dacă tot suntem pe o aplicație dedicată lecturii, atunci probabil că toți am fi mult mai câștigați.
Două lucruri aș mai vrea să adresez celorlalți useri care pasămite au citit cartea, dar i-au oferit niște note foarte mici.
Unu la mână, vina pentru că nu este adusă la zi cartea nu îi aparține autorului, așa că este irelevant să îl taxați doar pentru că ați apucat să o citiți la mult timp după publicare.
Doi la mână vreau să spun ceva celor care consideră că reiese o imagine "apocaliptică" a viitorului nostru din carte. Nicidecum nu este vorba de așa ceva. Cel mai probabil omenirea va continua să evolueze. Totuși, este în regulă să ne mulțumim cu o evoluție implacabilă sau ar trebui să contribuim la creșterea ei? Din acest punct de vedere, mi se par mult prea nepăsători ori inconștienți cei care nu se gândesc că petrecutul a câteva ore bune făcând practic nimic ar ajuta la ceva. Mai ales că fenomenul este foarte răspândit între minori. Dacă acele ore ar fi petrecute cu niște activități recreaționale care stimulează creierul, cum ar fi cititul dacă tot suntem pe o aplicație dedicată lecturii, atunci probabil că toți am fi mult mai câștigați.
August 3, 2023
Wie wir uns und unsere Kinder um den Verstand bringen. 🤔Dieses Buch habe ich im Jahr 2023 gelesen, deshalb ist es etwas veraltet. ( Erscheinungsjahr 2012) Hauptinhalte beziehen sich auf das Fernsehen und auf den Anfang des digitalen Lernens. Im Grunde finde ich dieses Buch aber recht gut.
Für mich die Grund Aussage des Buches:
Bewahre deine Kinder vor zu viel Medienkonsum. ( sehr wichtig!)
Lernen mit medialen Inhalten bedeutet auch immer Ablenkung in anderen Bereichen.
Diese Aussagen gelten heute mehr denn je mit Instagram und den anderen sozialen Portalen.
Am Schluss gibt der Autor Tipps fürs Leben die gar nicht so schlecht sind:
-Ernähre dich gesund
-Täglich eine halbe Stunde Bewegung
-Sei mit deiner bewussten Aufmerksamkeit im Hier und Jetzt ( versuche weniger in Gedanken zu sein, erlebe bewusst )
- Nimm dir nur Dinge vor die machbar sind
-Hilf anderen
-Gib Geld für Ereignisse aus, nicht für Sachen ( dinge werden Ereignisse werden ein Teil von uns
-Höre bewusst Musik (dies aktiviert Glücksareale im Gehirn)
Singe
-Lächle
-Sei aktiv und überwinde Hindernisse
-Vereinfache dein Leben ( mehr Dinge benötigen mehr Zeit, mehr Reparatur mehr “kümmern”)
-Verbringe Zeit in der freien Natur
Und natürlich das Fazit des Buches :
-Meide die sozialen Medien !
jeder Tag ohne soziale Medien ist gewonnene Zeit…
Ich stimme dem Autor nicht komplett zu, aber man sollte bewusst auf seinen Medienkonsum achten und die Tipps fürs Leben kann sich jeder zu Herzen nehmen.
Für mich die Grund Aussage des Buches:
Bewahre deine Kinder vor zu viel Medienkonsum. ( sehr wichtig!)
Lernen mit medialen Inhalten bedeutet auch immer Ablenkung in anderen Bereichen.
Diese Aussagen gelten heute mehr denn je mit Instagram und den anderen sozialen Portalen.
Am Schluss gibt der Autor Tipps fürs Leben die gar nicht so schlecht sind:
-Ernähre dich gesund
-Täglich eine halbe Stunde Bewegung
-Sei mit deiner bewussten Aufmerksamkeit im Hier und Jetzt ( versuche weniger in Gedanken zu sein, erlebe bewusst )
- Nimm dir nur Dinge vor die machbar sind
-Hilf anderen
-Gib Geld für Ereignisse aus, nicht für Sachen ( dinge werden Ereignisse werden ein Teil von uns
-Höre bewusst Musik (dies aktiviert Glücksareale im Gehirn)
Singe
-Lächle
-Sei aktiv und überwinde Hindernisse
-Vereinfache dein Leben ( mehr Dinge benötigen mehr Zeit, mehr Reparatur mehr “kümmern”)
-Verbringe Zeit in der freien Natur
Und natürlich das Fazit des Buches :
-Meide die sozialen Medien !
jeder Tag ohne soziale Medien ist gewonnene Zeit…
Ich stimme dem Autor nicht komplett zu, aber man sollte bewusst auf seinen Medienkonsum achten und die Tipps fürs Leben kann sich jeder zu Herzen nehmen.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Displaying 1 - 30 of 172 reviews