Kniha představuje první pokus o ucelenější náhled na ruské vnímání pražského jara a okupace roku 1968. Popisuje pocit spřízněnosti, který sovětská liberální inteligence a rodící se disidentské hnutí cítily v čase brežněvovského utahování šroubů vůči dění v Praze, jež pro ně představovalo jednu z posledních nadějí na změnu. Publikace představuje také sovětské novináře pobývající v Praze, kteří podporovali změny v tehdejší ČSSR a následně za svůj postoj zaplatili deportací a ztrátou zaměstnání. Nahlíží i na sovětské vojáky, kteří přijeli do Československa, a v rozhovorech s nimi a dalších textech vykresluje jejich vnitřní svět i mohutnou mašinerii sovětské propagandy, jejímuž vlivu byli vystaveni. Knihu doprovázejí fotografie Josefa Koudelky, Karla Cudlína, Paula F. Goldsmithe, Miroslava Župníka a dalších autorů, stejně jako unikátní a dosud nepublikované snímky ze soukromých archivů sovětských vojáků i novinářů. Kniha vychází ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.
Popravdě, jen velmi limitované hodnoty, velká část jsou rozhovory se "sovětskými lidmi", ale ovšem, objeví se i nezbytný Pithart (jeho 1968 jsem četl se zájmem, ale opravdu Pithart není nezbytným vykladačem ani 68 ani 89). Upadá to tak do průměrnosti subjektivních vzpomínek, od bizarního sovětského generála po disidenty. Dočteme se o pozdních dojmech, hodnotu historickou to má velmi malou, jako každé memoáry.