The Leaning Church

Šikmý kostel #1

by Karin Lednická, Pavlína Černá (Translator), Gary Frost (Translator)

The subtitle of the book is a succinct summary of the fate of this former pastoral village that became a boomtown thanks to coal mining, only to be wiped off the map a century later, also in the interests of coal mining.

Today, nothing remains of the striking buildings and the soaring cathedral. Only the leaning church remains, jutting up from the barren landscape like a warning. The book begins with the great mining tragedy of 1894 that severely affected the lives of everyone in the region. Among them are the protagonists of the book, whose turbulent destinies we follow for the next quarter of a century. Barbara, Julka and Ludwik represent three completely different stories - yet their fates intertwine at many points and create a composite picture of half-forgotten times, the hardships of which are near unimaginable to readers today.

Each character faces life's challenges in their own way: some endure them patiently, while others try to grasp the opportunities thrown up by the tumultuous times. Yet, history intervenes repeatedly and mercilessly - sometimes turning the efforts of an ordinary person to dust. And sometimes not.
Inspired by real events, many of which have not been represented in literary form before, the narrative moves at a dramatic pace and is recounted so compellingly that the action plays out in cinematic style before the reader's eyes, exposing a part of Central European history that has been hidden for the whole of the past century.

Genres: Czech Literature, History, Audiobook, Historical, War, Contemporary, Book Club

440 pages, Hardcover

First published February 20, 2020

Reviews

[DaViD´82 · Rating 4 out of 5]

Bolest člověka utluče, když se nechá.

Nevědět, kdo to napsal, tak si jsem zcela a naprosto jist, že jde o publikaci od Mornštajnové. Speciálně tyfový úvod Hany jako by se v Šikmém kostelu zrcadlil. Genius loci havířských "satelitů" na Horním "regionu razovitem" Slezsku, živoucí postavy, krušné osudy, skvělý "jakože mimoděk" popis drsné doby a každodenní dřiny.

Snad jen ty přepáleně "volume doprava" antické tragédie Mornštajnové jsou zde utlumeny do uvěřitelné (a tím pádem o to více emočně působivé, jakkoli tam ty osudové náhody a dějinné tragédie stále jsou, to ne že ne) roviny, což napomáhá celkovému dojmu autentičnosti. Po všech stránkách mnohavrstevnaté dílo vyzrálé autorky, u kterého se rozum zdráhá uznat, že jde o debut. Snad jen mluva mohla více reflektovat ono česko(slovensko)-německo-polské pomezí a závěr mohl být přímo v ději spíše než výtečném doslovu.

[kristyna · Rating 5 out of 5]

Po dlouhé době recenze. Dnes to bude povídání o Šikmém kostelu od Karin Lednické. Tenhle skvost vychází 20. 2. 2020 a rozhodně by neměl uniknout vaší pozornosti!

Z knihy Šikmý kostel se budu vzpamatovávat dlouho a vím, že na ni nikdy nezapomenu, že si ji vždycky ponesu v srdci a v duši a že na osudy, které popisuje, v budoucnosti mnohokrát pomyslím. Už ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že Karin Lednická knihu chystá, tušila jsem, že to bude zážitek. Pak jsem se konečně dočkala a začala jsem číst. Po pár stránkách mi bylo jasné, že tohle je výjimečný počin. A teď, po dočtení poslední stránky, kterou jsem si tolik šetřila… nemám slov. Nemám v ruce nic, čím bych dokázala lidem, kteří tuhle knihu ještě nečetli, předat, jak neskutečná je. Kromě knihy samotné.

Sedím tu nad poloprázdným dokumentem a přemýšlím, jak vrátit Šikmému kostelu to, co mi dal on sám. Jak přesvědčit každého kolem mě, aby si knihu taky přečetl, aby si ji taky prožil…

Šikmý kostel má všechno, co od výborného čtení můžete chtít.

Je to kniha napsaná důmyslně, každé slovo je pečlivě zvoleno, stylistická stránka je propracovaná a současně nádherně lehká, místy vznosně křehká, jinde syrová a bolestivě upřímná. Není to text, který přečtete bezmyšlenkovitě za jedno odpoledne a ani jednou se nepozastavíte nad krásným obratem či slovním spojením. Šikmý kostel je kniha, která zaslouží čas a plnou pozornost, přesto je však celý text přístupný, čtivý, srozumitelný a laskavý.

Hloubka rešerší vás ohromí. Za Šikmým kostelem nestojí pár přečtených knih a několik rozhovorů s pamětníky. Sami uvidíte, že pozadí musí tvořit stovky stran přečtených textů, nekonečné hodiny strávené s těmi, pro které se nejrůznější okamžiky z příběhu neodehrávaly jen na stránkách knihy (jak ostatně autorka potvrzuje v doslovu), a především, laskavá práce se všemi získanými informacemi.

V Šikmém kostele se nedočkáte ždímání čehokoliv až na dřeň – emocí, informací, osudů. Naopak, některé příběhy a zážitky nepotřebují doslovné vyprávění, nepotřebují onu poslední závěrečnou větu, která vrhne na vše, co bylo řečeno dříve, to pravé světlo. Strach dříme v neznámu, což na vlastní kůži pocítí hrdinové knihy, pocítíte to i vy a připomenete si, že před lety se přesně takhle cítili lidé z masa a kostí, stejní jako my všichni. Lidé, kteří netoužili po ničem jiném, než byl bezpečný domov, zdraví rodiny a klidné časy nepoznamenané válkou a marnivými spory.

Propracovanost postav jsem v textu původně úplně opominula – ona je totiž tak zvláštně samozřejmá a působivá, že ji člověk nevnímá, ale je důležité uvědomit si, že tam je. Vývoj jednotlivých charakterů je nádherný. Ano, smutný a mnohdy zdrcující, přesto zvláštním způsobem krásný jako sám život. Ke každé z postav z určitých důvodů přilnete, s každou se v některých věcech rozejdete. Budete svědky nekonečné pokory, bezbřehé naivity, vroucí lásky, ale i zdrcujícího neštěstí, neodvratitelné zahořklosti, dusivého zármutku… naděje i beznaděje.

Šikmý kostel pokrývá celkem dlouhou časovou etapu (léta 1894 – 1921) a díky tomu se čtenář seznamuje s celou řadou postav a jejich osudů. Musím velmi kvitovat, že autorce se podařilo čtenáře ve svém příběhu vždy zcela orientovat, nikdy jsem se necítila vytržená či nejistá, o kom je zrovna řeč, v jakém období se nacházíme, co se stalo předtím a co poté. Přestože jsem knihu četla relativně dlouho, jelikož jsem si ji chtěla dávkovat po troškách a tak si ji šetřit, neztrácela jsem se a vždy jsem během dvou vět zcela propadla přímo do vyprávění.

Což je ostatně další bod, který je nutné okomentovat. Tuhle knihu nečtete, ale prožíváte. Karin Lednické se daří neobyčejně lehce vtáhnout čtenáře přímo do víru dění a celý příběh se tak před ním odehrává jako film, jako nesmírně živé vyprávění, kterého je nejen svědkem, ale mnohdy přímým účastníkem. Veškeré emoce prožívá spolu s jednotlivými postavami, klopýtá po cestičkách, cítí bahno v roztrhaných botách, sžírá ho utrpení způsobené válkou, cítí bolest na dlaních od puchýřů rozedřených těžkou prací na poli, dech se mu zadrhává v krku, zatímco se ruce prohrabávají uhlím. Všechno se to odehrává v samotném čtenáři, příběh jako by doslova ožíval.

Uf, je toho tolik, co bych ještě chtěla dodat, a současně bych nejradši celý tenhle zážitek smotala do pevného klubíčka, které bych si schovala do duše a v tichosti si jej odmotávala a odžívala znovu a znovu. Určitě jsem zapomněla na něco, co jsem rozhodně chtěla předat dál, ale to nevadí. Některé věci si musí v Šikmém kostele najít každý sám. Jinak to při takhle niterném čtenářském zážitku prostě nejde.

Poslední věc, kterou bych chtěla dodat, je to, že jsem přesvědčena, že lidem, kteří nejsou s historií tohoto regionu dobře seznámeni (a mezi které se ostudně počítám i já), Šikmý kostel dost dramaticky a drasticky otevře oči. Měla jsem dojem, že vím, ale pochopila jsem, že jsem nevěděla vlastně nic. „A třeba i k poznání a porozumění čtenářů, kteří jsou odjinud. Kéž by.“ Těmito slovy končí doslov autorky. Jako rodilá Pražačka mohu jen zkonstatovat, že její přání se rozhodně splnilo. Karin Lednické se podařilo vmáčknout malý, ale nikoliv nevýznamný kousek karvinské země do mého srdce, kde zůstane už navždy. Budu chtít vědět víc, než co jsem se dozvěděla ve škole, budu chtít znát i víc, než jsem zjistila v knize samotné. A když tohle autor dokáže… Znamená to něco úžasného.

Ano, možná si řeknete, tolik superlativů – je to vůbec možné? Upřímně, já bych si snad taky nevěřila, kdybych tuhle knihu nečetla a neprožila na vlastní kůži. Takže nám z toho vyplývá jediný závěr – tohle si prosím, prosím přečtěte. Děkuji.

Kniha vychází 20. února 2020, předobjednávky zde: www.karinlednicka.cz/

PS Při čtení knihy i při psaní recenze jsem poslouchala Antonína Dvořáka a můžu to jen doporučit těm z Vás, kdo rádi spojují hudbu se čtením. Třeba taková Smyčcová serenáda E dur to má v sobě všechno. Radost, lidskost, lásku, ale i smutek, neštěstí, a zármutek.

[Andrea Stratilova · Rating 5 out of 5]

Troufám si říct, že vedle knih Mornštajnové to byla jediná kniha od současné české autorky, která mě tak pohltila, bavila a nepustila. Silný příběh sledující mezigenerační osudy několika rodin v karwinské oblasti. Další z několika málo knih, o které vím, že se k ní budu vracet.
Vřele doporučuji k přečtení!

[Bosorka · Rating 5 out of 5]

Dechberoucí debutový román Karin Lednické mě dostal. Byl pro mě nesmírně překvapivý jak svým obsahem, tak zpracováním. Protože jsem se zase dozvěděla něco z naší historie, o čem jsem měla vlastně jen velice matné povědomí. Za to autorce fakt dík, vedlo mě to k tomu zjišťovat víc, což je z mého hlediska vždycky obří plus. Šikmý kostel se navíc parádně četl, příběh byl natolik autentický, až jsem měla pocit, jako by mě autorka vtáhla přímo do děje. A hltala jsem příběhy nezlomné Barbory a jejích dcer, statečné Julky, za kterou bych se bila jako lev, šlo-li by to, chytrého Ludwika, kterému jsem od počátku držela všechny palce, co jich mám. Ale i všech ostatních, třebaže v tomto románu někdy i bezejmenných, hrdinů dob tehdejších, jejichž život opravdu nebyl provoněnou procházkou, ale byl zahalen dřinou a černým prachem. Skvělé čtením, tleskám.

[Pavlina · Rating 3 out of 5]

Hvězdička za dobrý nakladatelský kalkul a obrovský hype, který se podařilo kolem knížky vyvolat, a autorce za pečlivý historický výzkum, který je z knihy patrný. Téma rozhodně zajímavé, takže jsem si knížku sbalila s sebou k vodě. Podle anotace jsem čekala "románovou kroniku ztraceného města", dostala jsem červenou knihovnu jak z prastarých zažloutlých novinových sešitků po babičce.

Jakoby se autorka nemohla rozhodnout, jestli teda chce vytvořit historický portrét ztraceného města, nebo spíš napsat romantickou venkovskou ságu - opravdu byla každá žena v dobách, kdy nebylo co dát na stůl, štěstím bez sebe ze čtvrtého, pátého těhotenství?

Šikmý kostel má být první částí zamýšlené trilogie, tak snad další díly budou lepší, i když je číst nejspíš nebudu. Víc popisů plení záhonků a drhnutí podlahy různými ženami v různých rodinách už nedám :-D

[Dominik Wieluch · Rating 5 out of 5]

Zhltl jsem za dva dny, několik poznámek:
1. Ženské psaní. Žena ženám o ženách. Mužské postavy jsou jednoduchých rozměrů, Pawel je tak beznadějně pozitivní, že po pár odstavcích je zřejmé, že brzy sehraje roli mrtvoly. Podobně tragická postava Antona - opět ploše negativní, jen hraje odrazovou plochu pro dobrodružství Julky.
Tak už to ovšem je - o našem (mužském) světě vyprávějí ženy. Muži bychom to měli brát v úvahu, co o nás budou jednou v kuchyni vyprávět.
2. S náboženskými otázkami se autorka zcela míjí, hůře, pojednává je velmi vnějškovým, povrchním způsobem - Bůh dal, nedal, dopustil, nedopustil a to mu vyčítá. Je to soudobý vnějškový pohled na křesťanství, Bůh jako pojišťovna, automat na přání. Víra naopak pomáhalo nést silou útěchy tíhu života. Je to škoda, zde autorce uniká důležitý rozměr tehdejší skutečnosti.
3. Pohled zdola. Silná stránka, životní vyprávění o osudech obyčejných lidí, žádné románové konstrukce. Živě si dokážu přestavit rodinnou sešlost v kuchyni nad starými fotkami a vyprávění výřečné babičky o starých rodinných příbězích.
4.Česko-polský konflikt - mimořádné pojetí nepodléhající čechoslovakistickému narativu. Těšínsko prostě bylo násilně obsazeno a počeštěno.
5. Slza za světem, který už není. Velice sdílím, jako člověk, který v kraji vyrostl, sice o sto let později ale stejně jako Karwina i Karviná dál požírá svou minulost i samu sebe. Na místech, kde kam sahají mé nejstarší vzpomínky na kvetoucí třešňové aleje Darkova za Olzou jsou dnes haldy a jezera.
6. Lehce zcizujícím dojmem působí téměř doslovné citace Nohavicovy písně Těšínská:
Měl bych krásnou ženu a tři děti
zdraví bych měl a bylo by mi kolem třiceti
celý dlouhý život před sebou
celé krásné dvacáté století
nebo:
Tramvaj by jezdila přes řeku nahoru
slunce by zvedalo hraniční závoru

Suma sumárum, po dočtení jsem obvolal příbuzenstvo z Těšína, Svibice i Jablunkova, abych jim sdělil čerstvé dojmy, koupím další tři výtisky abych je rozdal a netrpělivě vyhlížím pokračování :)

[jaroiva · Rating 5 out of 5]

Nechala jsem se zlákat výborným hodnocením, navíc i dost vysokým počtem čtenářů, vzhledem k tomu, že knížka je letošní novinkou. Zakoupila jsem tedy audioknihu, hned, jak jsem ji uviděla v prodeji.
Ale přesto jsem ji nechala nějakou chvíli uležet, nějak se mi do ní ani nechtělo. Začala jsem poslouchat nakonec jen proto, že mi už dlouho strašila ve frontě a zabírala místo v mobilu.
Prvních pár kapitolek jsem si říkala, že to byl asi krok mimo. Ale to byl jen moment. Ke konci "Barbory" jsem už byla naprosto pohlcena příběhem a nedokázala se odtrhnout.
Skok na další osobu mi připadal až krutý, proto jsem byla ráda, že se osudy jednotlivých postav nakonec propojily.

Ke konci jsem už měla pocit, že to je vyprávění o nějaké vzdálenější - severnější - větvi naší rodiny, jako bych poslouchala příběhy té spousty obyčejných lidí, příběhy, které zůstávají oku skryté za stránkami starých matrik, když zůstaly zapsané jen informace o datu narození, povolání, a datu a příčině smrti.

Když skončila "Barka" (pro mě ale už to bylo stejně o Ludwikovi), nemohla jsem uvěřit, že je to už konec!
Chci informace o další generaci! Ale ono by ani to nestačilo. Kdyby to bylo psané stejně poutavě, zase by se mi to zdálo useknuté.

Musím se přidat k zástupu spokojených čtenářů (i když jsem tedy spíš posluchač) a knížku dál doporučovat.

Audioverze v tomto případě pro mě nebyla úplně top. Hlas Vilmy Cibulkové mi není úplně nejpříjemnější, ale její interpretace mě neušila od toho, abych si mohla příběh dostatečně vychutnat.

[Simona · Rating 5 out of 5]

Toto je laska od prvej po poslednu stranu ❤

"Nicim sam sobe clovek neublizuje vic nez tim, ze si neco vysniva."

[Adri Dosi · Rating 5 out of 5]

Knihu jsem si objednala dříve, než vyšla, ale čas jsem si na ni udělala až teď. No čas, já si ji tak nějak podvědomě šetřila. Sice jsem narazila na pár komentářů, že se čte těžce a že ji někdo nemůže přečíst a že se nemohou začíst a prokousávají se a já ji vysloveně zhltla ani ne za 24 hodin. Nemohla jsem se odtrhnout. Ale.... chápu, proč tomu tak je. Ten, kdo nezná slezštinu...čili po našimu.. a ono jich je více, ona slezština je ostravština, gorolština a eště jinak, tak se v tom kope a plácá a nerozumí tomu.
Z toho důvodu by možná bylo fajn, kdyby vzadu v knize byl slovníček. To je u této knihy na škodu.
Taky si mysím, že více popsána tu neměla být pouze Karwiná, ale vzadu si autorka měla nechat prostor pro vysvětlení stavu v dané době s Orlovou, Ostravou, Fryštátem, Darkovem, Solcou, Stonavou, Horní Suchou a Těšínem.
Možná by bylo fajn seznámit i se Slezskem. Moc se o Slezsku neví a přitom se vždy o něj pralo.
Také jsem slyšela kmentáře ve stylu, že nechápou, proč Šikmý kostel, že o něm to není a že ani moc o Karwiné. Ale je. Kostel Alkantary v té době šikmým nebyl, stal se šikmým až důlní činností v pozdějších letech. Nicméně onen kostel, fara a farář, to je ono. Mno a i když hrdinové korzovaly... tak když budete číst pořádně, dojde vám, že ve skutečnosti kniha není zase až tolik o Barboře, Julce, Ludwikovi a Barce, ti jsou jen provaděči, přibližují nám atmosféru a to, co se dělo, jak se tu žilo. Je to takový historický vhled do toho, co málokdo věděl.
Je to vysvětlení, proč je podtitul historická kronika. Kniha přesně mapuje dějiny a nejen Karwiné, ale celéh tohoto Dolního Slezska.
Jen málokdo ví, co se tu dělo a jakáje historie.
Málokdo tuší, že Slezsko je v reálu ohromné a historicky významné území. To už výrazně žilo v době před naším letopočtem, kdy zde žili Vandalové, Silingové (druhá odnož se usídlila na Spiši a založila tam to, co je dodnes). Silingové byli první zdejší obyvatelé. Dali kraji jméno, Slezsko. Slezsko je ohromné území,kam patřily i Jeseníky a sahá za Krakow. No a až k německým hranicím. Ať se vám to věří, nevěří, čítá na 8 milionů obyvatel. Dnes je území rozděleno mezi Německo, Polsko, Česko a Slovensko. Češi i Poláci je měli za své. Obě strany měly i neměly pravdu. Správně totiž Slezsko patří hlavně sobě a tím, že bylo takto rozděleno mu ublížili. Zajímavé však je, že po celou dobu rozdělení i dnes k sobě mají lidé blízko a pojí je různé charakteristické rysy.
Pro Polsko je toto území významné z jednoho dost pochopitelného důvodu.Jak v Praze máme Vyšehrad a Pražský hrad, tak něco podobného je pro Poláky Chotěbuz a hrad v polském Těšíně.
Tedy až na to, že aktuálně je Chotěbuz v Česku, hned u hranic. Právě odtud totiž pochází kníže Václav I. Lokýtek, který se stal prvním polským králem a stojí za polskými králi. Ano, odtud je i Viola Těšínská, která byla ženou českého krále Václava III.
No a odtud se dostalo toto území do Česka. Takže to bylo tak nějak na půl. Karel iV. tu byl pečený vařený.
Ani Larischové to neměli jednoznačné :). Rod slezský, pro Česko i habsburskou monarchii. Významné pozice na všech třech stranách. Na návštěvu sem jezdíval kde, kdo.
Marie Louisa byla dokonce neteří Sissi. Ano, ta hraběnka, která žila 1858-1940. Jedna z žen hraběte. Je tam zmiňována několikrát ve spojitosti s rozvody, několika sňatky a podobně. Vdaná byla nakonec 3x. A zajímavě po hraběti si vzala operního pěvce a nakonec amerického farmáře...v roce 1924 jen si to představte, neteř Sissi, hraběnka... důvěrnice bratrance císaře Rudolfa.

Pouť horníků do Wieliczky. Kdo si to pamatuje, že se to tradovalo, pamatuji si to, že o tom mluvívali, když jsem byla v nemocnici. No a hle. Když dojdete do Wieliczky na exkurzi, tak se to při prohlížení dolu dozvíte, tam se na to upomíná.

Kniha se dále dotýká reality, kdy nikdy nikdo nevěděl, jestli se vrátí z šichty, nebo ne. A když ne, do jaké situace byly ženy jedním šmahem ruky uvrženy a že byly jo mladé.
Také je zde dost nádherně ukázáno, jak zdejší muži situace a stres řešili.Konstruktivně, sáhnutím po láhvi, mlácením žen. Nutno říct, že tohle smutné tu tak nějak zůstalo dodnes. Dodnes třeba v Ostravě najdete typicky havířské putyky, které patřily dolům..byly na každém rohu, doslova.
Taky tu je poměrně dobře nastíněno, že sem hodně lidí mířilo za penězi, i tím, že jim naslibovali hory doly (už víte, proč se to říká), ale jaká byla skutečná cena...
Jak také bylo velmi těžké z toho vybřednout. Synové opět jako otcové fárali, i když by chtěli něco jiného, nebylo vesměs jiné cesty.

Kdybyste viděli, jak vypadá Orlová dnes a jak krásná byla kdysi..

1918-1921
Válka skončila...zdánlivě. Tu se střílelo. V téhle řadě Poláci chtěli Slezsko dostat. Ne ani tak Slezané, Poláci. Slezané byli rozpolceni a fakt nevěděli kam. V reálu se tu už sto let debatuje i o tom, že by bylo nejlepší, aby byli sami sobě. Vždyť jde o ohromné území s osmi miliony...
No ne... nakonec to naporcovali velmi nešťastně. Tedy šli podle řeky inu no. A tak rozpůlili město, které doposud fungovalo tisíce let jako jeden celek, Těšín. No a hranice jsou i v Karviné.
No a vzhledem k tomu, že Poláci jednali poměrně krvavě, tak je tu lidé nemělidost dlouho rádi a dodnes tu jsou různé hlášky. Ano, jako nikde jinde, tu byly nejen české školy, ale i polské.
No, jenomže v reálu Slezané měli svou specifickou řeč tak někde na půl cesty.

Až mi dech vyráží ta jména :), jsou tu známá, figurující. A stejně jako v Dukle Šlachta.
Jsem nadšená a ohromně natěšená na druhý díl.

Jo a mimochodem....Siedzi mucha na ścianie to tu patří k dětské klasice do dneška.

[Viera Némethová · Rating 5 out of 5]

Veľmi vydarený literárny debut Karin Lednickej predstavuje spolunažívanie ľudí na česko-poľskom pohraničí začiatkom 20. stor. Život baníckych rodín českej či poľskej národnosti je ťažký, ale čo sa týka ich vzájomných vzťahov harmonický. Pre mňa osobne bola najkrajšou a najcitlivejšou časťou knihy týždňová soľná púť do Wieliczky. Práca v bani patrila a stále patrí k jednej z najnebezpečnejších prác. Kniha je o sile života za každých okolností. Sledujeme príbeh Barbory- ženy, ktorá prišla o muža aj syna a ktorej život je plný driny a opustenosti aj odkázanosti na samú seba. Pre mňa je to aj príbeh o sile rodinných vzťahov a o spolupatričnosti. Knihu predo mnou čítala moja 74 ročná mamina a veľmi sa jej páčila, lebo jej v mnohom pripomínala život a spolunažívanie ľudí na mieste, kde žijeme už po päť generácií my.

[Michal · Rating 1 out of 5]

Soap opera zkombinovaná s (nepřesnou) naučnou stezkou. Postavy své sudičce Lednické nemohou utéct (ani se o to nepokusí) a děj je poměrně předpokládatelný. Důležitější jsou pro autorku dějinné události a snaha popsat místní život. Je otázka, zda by neudělala lépe, kdyby spíše vytvořila výstavu nebo zlepšovala články na Wikipedii.

Nejsmutnější je ale autorčino mentální vězení, do kterého knihu i sebe zamkla. Zde je povolen pouze speciální mix patosu a afektu. Povoleno je pouze zdůrazňovat tíži osudu a složitost života. Přísně se zakazují jakákoliv překvapení či dokonce ironie a humor. I popis děje a přístupnost odpovídá kombinaci Julesa Verna a Geralda Durrella.

[Agnes · Rating 1 out of 5]

Knizka z Ostravska, super! A misto toho jen utrpna vypravenka o tom, jak byl zivot tezkej a plnej sazi a prachu a chlapi se snazili a chodili do roboty a zensky se snazily a drhly podlahy a vychovavaly svy dcery uplne stejne a pokud neco neni jasne, tak to autorka usty postavy klidne stokrat vysvetli. Ale tak babicky si poplacou, k necemu to bylo. Ale ja jsem ten kraj citila mnohem vic z Cichonovy Lanovky pod Landekem, tohle je oproti tomu vydrena slohovka, bohuzel.

[Petra | LooneyCZ · Rating 5 out of 5]

Tož to bylo dobré jak cyp!
Historie nedávná, nedaleká a přitom neznámá. Silné osudy, které se navzájem proplétají, ale tak nějak lehce, uvěřitelně. Čtivě napsáno. Nedalo se od toho odtrhnout. Těším se na pokračování!

[Rézina Dějová · Rating 4 out of 5]

Co bylo třeba z pohledu čtenáře o Šikmém kostelu napsat, napsáno už bylo. Takže si tu dovolím jenom několik postřehů.

* Karin Lednická svoji knihu cílila na úzkou a specifickou skupina čtenářů. Původním záměrem totiž bylo knihu udat především lidem z Karvinné a okolí, případně jejich potomkům, místním pamětníkům a patriotům. Nevídaný úspěch autorku překvapil. Ukázalo se, že pohnuté osudy hlavních hrdinů totiž fungují všude, bez ohledu na to, zda má člověk k dané lokalitě vztah. Otestováno na mě... Knihu jsem prakticky zchramstla a to nemám žádné rodinné vazby ve Slezsku a dokonce jsem tam ani nikdy v životě nebyla.

* Celý příběh vnímám jako téměř ryze ženský. Zajímavě se tu střetávají pohledy na svět a vnitřní pochody pokrokové nevěřící Julky a staromódní Barbory žijící v nepolevující a nezdolné úctě k Bohu.

* Právě vnitřní pochody postav psané jako přímá řeč bez uvozovek mi silně připomínají klasické ruské autory. U nich je vnitřní monolog sice bohatší (vezměte si Dostojevského) a košatě ukecané, v Lednické spíš úsečné a praktické, tak jak bychom si skutečně představovali vnitřní hlas neustále těžce pracujících lidí, kteří nemají čas, prostor ani klid na nekonečné hnípání se ve vlastní duši.

[Veronika Pizano · Rating 5 out of 5]

Čítala som si túto knihu v mobile len úchytkami, keď som čakala na autobus alebo som si na ihrisko zabudla zobrať knihu alebo čítačku. Napriek kúskovitému čítaniu som sa však nestrácala. Pre mňa je sila knihy najmä vo veľmi vernom vykreslení doby. Žiadna idyla, ale na rovinu tvrdý život bežných ľudí. Práve idylizácia života v knihách z tohto obdobia mi vždy prekáža, v tejto knihe to nehrozí. A tým, že sledujeme život postáv v dlhšom období, veľmi dobre vidno ich premeny a čo ich spôsobilo.

[Richard Skolek · Rating 5 out of 5]

Příběh, který se dobře čte a na nic si nehraje, navíc ze zajímavého prostředí a období. A pokud je to opravdu debut, tak klobouk dolů.

[Zuzulivres · Rating 5 out of 5]

Veľmi zaujímavé a obohacujúce čítanie, ktoré vás zavedie do strateného mesta na česko-poľských hraniciach. Hneď úvode ma úplne pohltil príbeh o tom, ako ženy chodili na soľné púte a už som vedela, že to bude to pravé orechové. Príbeh veľmi dobre odsýpa, jednotlivé postavy sú veľmi živé a uveriteľné, disponujúce večnou túžbou prežiť za každých okolností.
Vidno, že autorka si detailne naštudovala banícku históriu a jej problematiku, nárečie, ktoré vložila do úst svojich postáv a zakomponovala do deja reálne príhody a postavy inšpirované skutočnými. Vďaka knižke uzrelo svetlo sveta kus zabudnutej histórie, o ktorej sa z neznámych príčin nehovorí a neexistuje o nej veľa záznamov.

[Jona Novak · Rating 4 out of 5]

Jedna z těch knih, kterou četli nebo chtějí číst snad všichni. A i tak předčila má očekávání. Nejsem fanoušek příběhů z běžného života, často to se u toho nudím a mám pocit, že děj vede odnikud nikam a radši si napíšu s kamarády, což je literárně zhruba na stejné úrovni. U téhle knihy ne. Nevím jistě, čím to je, jestli je to fakt tak dobře napsané, nebo tím, že je to zasazeno do prostředí hornických rodin, což je od mého života na míle vzdálené a tudíž zajímavé téma, které je navíc dost neokoukané, nebo zasazením do historie, nebo možná kombinací toho všeho. Kdo ví. Každopádně mě to chytlo, nepustilo, nejednou rozplakalo a těším se na pokračování.

[Dana · Rating 5 out of 5]

Znáte ten pocit, když se vám do ruky, do duše, do hlavy dostane knížka, kterou už si v sobě a s sebou ponesete napořád? Text, který vás zasáhne v tom nejryzejším slova smyslu, příběh, který žijete a dýcháte spolu s postavami. Tak přesně takový je Šikmý kostel.

Vždycky, když mě něco hodně nadchne, když se mě to dotkne na těch nejniternějších místech, těžko se mi hledají slova, ty absolutní prožitky se jimi totiž dají jen těžko obsáhnout.

Kniha Šikmý kostel nás zavádí do míst, nad kterými by většina čtenářů a dost možná taky obyvatel naší republiky ani nenapadlo přemýšlet, ocitáme se díky němu na Karvinsku na přelomu století a v průběhu první velké války a těsně po ní. Ale je toho víc, kniha nás vtahuje do míst, krajin, měst a vesnic, které už dávno neexistují, do míst, na něž se v jejich původní podobě už nikdy nikdo nepodívá. Jsou prostě pryč. Zůstal jen kostel, který stojí víc než jen trochu nakřivo. Už to samo o sobě zní skoro tajemně a velmi silně. O to silnější pak je, když autorka vypráví příběhy obyčejných lidí, kteří se v těchto místech narodili, žili a umírali, těch, které utvářela drsná krajina a kteří svými těžkými životními úděly sami pomáhali dotvářet ji.

I po týdnech, co jsem Šikmý kostel dočetla, se v myšlenkách pořád vracím k jeho protagonistům, do míst, kde jsem nikdy nebyla a ani už se do nich nemůžu podívat, ale díky Karin mám naprosto přesnou představu, jak to na nich vypadalo, vonělo, jaká atmosféra tam panovala. Když čtete Šikmý kostel, slova vás sama vedou a vytvářejí živé obrazy, krajina se před vámi rozprostírá jako film, vy jen procházíte a žijete text, který vám ubíhá před očima.

Za Šikmým kostelem je vidět obrovský kus práce, hodiny v terénu, práce s prameny, rozhovory s pamětníky nebo jejich potomky; autorka musela sama v sobě tak trochu odžít to, co vtiskla do vínku svým postavám. A tím se dostávám k tomu, co jde s tím obrovským kusem práce ruku v ruce - Šikmý kostel je opravdový. Vtáhne vás, uhrane, nadchne - protože je v něm taky kus srdce a lidské pokory.

Karin Lednické se podařilo něco opravdu velkého. Nejenže napsala velký příběh (který bude mít ještě pokračování), ale napsala také příběh o krajině svého života, udělala z Karvinska a jeho místy velmi pohnuté historie, poznamenané nejen těžbou uhlí a těžkou prací, hrdinu svého velkého příběhu. Protože i místa jsou v knihách důležitá, i místo může mít stejnou váhu a prostor jako hlavní postava.
Šikmým kostelem vzdává autorka bezpochyby poctu nejen všem lidem tohoto krásného drsného kraje, jeho historii, ale i kraji samotnému a všem místům, o nichž píše.
Šikmý kostel by si měl přečíst každý, kdo se nechce ochudit o velký čtenářský, ale také literární a historický, zážitek. Proč? Podobnou knihu totiž jen tak nenajdete.

[Simone · Rating 5 out of 5]

S přibývajícím věkem se čím dál víc uchyluji k českým autorům a poslední dobou natrefuji (vědomě?) na ty, kteří pochází z mého regionu.
Když se řekne "návrat ke kořenům", tak se mi oči zalévají slzami. V tom spojení je něco, co mě neskutečně dojímá. Zabrnká na správnou strunu a já propadám nostalgii po něčem, co nejsem schopna uchopit.
Zašla bych si zase na hřbitov. Nikdy nezapomenu na ten kdesi v Českém Ráji, uprostřed lesa, krátce před soumrakem a s lehkým mrholením ve vzduchu. Šla jsem tam tehdy úplně sama. Prošla kovanou brankou a ocitla se ve světě, který mi byl vždycky blízký. Pamatuju na sochu anděla, ale především na neznámou vůni, která se zčistajasna objevila a přesvědčila mě o tom, že na hřbitově sama nejsem.
Šikmý kostel je taky takový návrat. Přiblížení se k předkům. Na chvilku si s nimi sednete ke stolu uprostřed světnice, kde nad dveřmi musí viset křížek, a pustíte se společně do omaštěných brambor nebo kaše. Jste s nimi a žijete jejich příběh. A víte, že je to i váš příběh. Protože babi vyprávěla podobně (byť o životě na Vysočině). A ta druhá, která pocházela z Ostravska (jako já), mluvila tak jako postavy v tomhle románu.
Šikmý kostel je velmi zručně napsaný. Kromě (polo)fiktivních příběhů seznamuje čtenáře s reálnými událostmi na přelomu století. A já chci teď vědět víc a navštívit starou Karwinou, která si dle autorky zachovává své specifické genius loci.

[Tereza Vlckova · Rating 5 out of 5]

Skvělé od první strany až po konec doslovu. Nejen, že autorka dokázala nenásilnou formou předat čtenáři spoustu historicky významných informací, navíc se jí povedlo autenticky nastínit psychologický vývoj od dětství až po stáří na smrtelné posteli tak, že i čtenář se oddává nostalgickým vzpomínkám na mládí hrdinky Barbory.

Podobně jako v Němcích od Jakuby Katalpy na Šikmém kostele oceňuji hlavně právě ono historické zasazení příběhu, jakožto hlavní motiv knihy, které je naprosto přirozeně předávané čtenáři pomocí popisu každodenního života a starostí obyčejných lidí, jejich dětí, a pak ještě jejich dětí.

[Michal · Rating 3 out of 5]

Nikdy jsme nic neměli, nikomu jsme neublížili, a teď zase nemáme nic. Misery porn. Jsou v něm nějaký jazykový i příběhový klišé plus doslovný citace nejznámějších Nohavicových textů – ale taky je v něm pár míst, který jsou stejně dobře o životě v pandemii teď jako o životech havířských rodin před 130 lety. Důstojnej pop.

[Milushka · Rating 5 out of 5]

Začátek:
Barbora křivě šlápne a noha jí sklouzne do brázdy naplněné kalnou vodou, kterou po sobě zanechala noční bouřka.

+ dobře napsaný příběh "obyčejných" lidí
+ reálie dobové i místní
+ zase se mi rozšířily obzory

Konec:
Už ví, že zítra přes ni půjde zas. A pozítří znovu.

[Michaela · Rating 3 out of 5]

Nebolo to úplne wau čítanie, úprimne, táto požičaná kniha z knižnice sa mi strašne zle čítala, ale zároveň som rada, že som do nej neinvestovala, že som si ju nekúpila, keď vyšla, lebo vracať sa k nej nebudem. Pár zaujímavých ženských postáv a ich osudy, striedanie rokov, strádanie a chudoba, bane, vojna, pivo, a tak dookola... Celé to na mňa pôsobilo veľmi ubíjajúco, niektoré ženské hrdinky by som preplieskala, ale vlastne asi ani nie.. .život im dosť naložil. Strašne mi to niečo pripomína, niečo slovenské, tak ak si spomeniem, doplním to sem.

[Romana · Rating 5 out of 5]

Až budu velká, chci taky takhle umět zacházet s českým jazykem.
Ale vážně. Historické romány miluju asi úplně nejvíc ze všech, a tenhle má prostě všechno. Víc takových, prosím!

[Vojtěch · Rating 4 out of 5]

Šikmý kostel je potřeba číst v letních dnech. Jedná se totiž o ponuré, bolestivé a tedy velmi naturalistické vyprávění osudů lidí, kteří to ve své době neměli vůbec jednoduché.

[Miroslav Kožnar · Rating 2 out of 5]

K chvalozpěvům recenzentů se nepřipojím. Spousta pozitiv, zmiňovaných v recenzích, nepřeváží můj veskrze negativní dojem. Depresivnější knihu jsem už dlouho nečetl.
Autorčino hraní na city bylo přepálené. Pravda, držela se v mantinelech dobové věrohodnosti, ale chybělo mála a byla by z toho telenovela.
Ufňukané lavírování na téma havíř těžký chleba má. Ponuré, tesklivé, negativistické čtení.

Ostravsko-karvinský region mne nikdy ničím neoslovil. Osud tamního těžního průmysl je z historického pohledu zajímavý, ale přehnaná glorifikace havířů se mi protiví. Měli těžký osud. Ale kdo za války neměl?

Vysídlené Sudety, přerod zemědělného kraje na těžce manuálně zkoušené dělnictvo. Předsudky, rozvrat hodnot a rodiny. Knize absolutně chybí pozitivní motivy.
Ne nadarmo kniha sama sebe definuje jako román. Protože více než historické reálie v ní nalezneme dramatizaci děje s těžce skrývaným úmyslem přidat knize na čtivosti.
Zapojení místního slangu a krajového dialektu do knihy patřilo, pro mě však bylo iritující.

Byl jsem zvědav, zda je kniha opravdu dobrá, když je tak často vidět ve výkladech knihkupectví na předních místech. První díl jsem přetrpěl, druhému se vyhnu obloukem.

Vrcholem nevkusu je pak za mne vyloženě nepovedené převedení knihy do audio podoby. Audioknihu jsem měl možnost zkusmo slyšet a hlas Vilmy Cibulkové, která knihu načetla, je takové zkroušené, uťáplé kuňkání, kdy se načteno podobným pohřebním tónem z knihy stává depresivní utrpení pro otrlé sebemrskače.

Kniha může zaujmout čitatele z regionu, coby dobrodružná románová četba na motivy historických událostí jejich rázovitého kraje. Pro ty z nás, koho osudy ostravského dělnictva zajímají pouze okrajově, bych doporučoval validní historické prameny, nebo nějaký veselý román, který si na věrohodné podání minulosti nebude pouze nejapně hrát.

Za mě přeceňovaný, nezábavný román, bez hlubší výpovědné dějepisné hodnoty.

[Eva Francova · Rating 5 out of 5]

Románová kronika ztraceného města, léta 1894-1921. Příběh, který je vystavěn na skutečných událostech. Začíná důlním neštěstím z roku 1894, které zasáhlo do života obyvatel celého kraje.
V knize sledujeme tři hlavní hrdiny – Barboru, Julku a Ludwika – každý se svým osudem bojuje po svém.

Úžasná knížka, ve které najdete zpracovaná témata, o kterých se v knížkách moc nepíše a člověk se jen diví, co se tady všechno dělo, o čem neví. Například česko-polský konflikt, který nastal po první světové válce a jak to ovlivnilo obyčejné lidi. Stejně tak první světová válka a její dopad na městečko a jeho obyvatele.

Styl, jakým je kniha napsána, Vás okamžitě pohltí a ocitnete se na začátku dvacátého století v chudém městečku plném havířů. Dozvíte se mnoho o tom, jak lidé dřív žili. Spoustu z toho si pamatuji z vyprávění mé babičky, tak mě to možná pohltilo ještě o něco víc. Malé chaloupky, zato velké rodiny. Autentický pocit umocňuje nářečí i polská jména a názvy.

Silný příběh, který jsem si opravdu užila, prožila, probrečela. Už teď se těším na další díl, který si pořídím hned, jakmile vyjde.

Všem Vám knížku moc doporučuji. Nebuďme slepí k naší historii. Pojďme se o ní dozvědět něco nového. Tímto způsobem Vás to bude i bavit. Autorka má můj obdiv za to, jakou práci ji muselo dát posbírat všechny historické události a s jakou lehkostí je zapracovala do svého románu.

[Sorrow (Hanka the bookworm) · Rating 5 out of 5]

Kniha pro mě byla extrémně emočně nabitá. Od smutku a slz jsem se postupně propracovala k pochopení i drobn��m úsměvům. Karin Lednické se podařilo vytvořit plastický obraz polozapomenuté těžební obce s živoucími charaktery, které vám přilnou k srdci ať budete chtít nebo ne. Autorka mistrně buduje atmosféru i samotnou zápletku, volí přilnavý jazyk plný nářečí, u jehož čtení mi plesalo srdce, protože děda je bývalý havíř z Karvinska. To je patrně důvod, proč mi Šikmý kostel tak moc přirostl k srdci, měla jsem pocit, jako bych četla o lidech, které dobře znám, předpokládám však (a hodnocení to podporují), že nezáleží na tom, jestli je vám prostředí blízké či nikoliv, knihu budete pro mnoho jejích aspektů obdivovat tak jako tak. Těžko věřit, že se jedná o debut. Mé kladné hodnocení pak podporuje ještě skvěle zrežírovaná audiokniha namluvená Vilmou Cibulkovou. Narátorka zbytečně nepřehrává, a přesto velmi dobře intonačně odlišuje situace i charaktery. Slezské nářečí vystihla výborně a při jejím zpěvu písně „Sedí muška“ mi naskočila husí kůže neb jsem měla pocit, jako by mi ji zpívala babička. Nemám víc, co bych dodala, než že se mi Šikmý kostel zaryl hodně hluboko pod kůži a netrpělivě vyhlížím další díl.

[Marie · Rating 3 out of 5]

Už druhý den přemýšlím, proč tomu nejsem schopná dát víc, než tři, maximálně třiapůl hvězdičky. Jako jo, je to první část, ale nějak se tam vůbec nic neděje. Furt jsem čekala zápletku a ta nepřicházela. Připomínalo mi to tímhle čekáním Ferrante, u které jsem to teda vzdala asi v půlce prvního dílu, kde pořád někam ty dvě šly.. No ale zpátky k Lednické (nechápu, proč je jméno autorky vytištěné na KAŽDÉ dvoustránce, zpočátku mě to esteticky rušilo, působí to levně, vůbec grafiku bych si dovedla představit vymazlenější). Jazyk i vzhledem k mé letmé znalosti polštiny sympaticky proložen místními specifiky, rešerše měla určitě důkladné (cením zmínku o Haberfeldově továrně, tu moc lidí nezná), ale jinak postavy byly spíše nahozené než vykreslené a přiznám se, že i když jsem knihu četla v podstatě v kuse, když jsem ji po dni brala do ruky, chvíli mi trvalo, než jsem se chytla. No, příští díl si asi spíš někde půjčím. Těšila jsem se na autentický román z hodně specifického prostředí a očekávání byla asi vysoká. Nejvíc bych asi vyzdvihla doslov, ten mi přišel na celé knize takový nejautentitější. Ale kvůli nim se knížky nečtou, no ne? Za mě prostě trochu nuda.