(2020:) Je úchvatný, jak Halas dokáže kombinovat unylé (občas sklouzne i k samotné smrti!) motivy s naprostou poetistickou radostí. Na volný verš vcelku formální ucelenost a zároveň hravost. Lyrické smetí dělá čest svému názvu (do té doby to bylo tak krásně ambivalentní) a všechny aluze jsem zřejmě nepochytil, i tak tohle dílo řadím mezi Halasovy nejlepší výtvory. Samotná báseň Sépie je bravurní, nicméně ukážu ukázku jinou, mně blízkou:
TICHO
Černá tráva ticha saranče slov ji sžírají kouř se vzpíná košík hadů plný díváš se za zrcadlo kdo je tam ukrytý a v tom život je celý
Žluť čepiček prstů mimikry snivosti zvedáš je k ústům márnicí hlasů škrcených chtěje tak úkryt jejich pohyb převislý na způsob růží do hrobu hrazených
Spirála ticha se rozvíjí ve snubní prstence prázdnoty konfety v nichž jsi zapleten blázen ubohý lítou lítostí posedlý příliš známou aby byla bez tajemství (s. 41)
Možná mě ještě Halas naučí mít rád poezii :) Váhala jsem mezi čtyřmi a třemi hvězdami, nakonec dávám čtyři, i přes to, že mě občas unavovaly básně prokládené aluzemi. Hraní si se slovy (např. vrstvení mnoha podstatných jmen ve verši), ať už záměrné či ne, občas způsobuje ztrácení, ale zároveň nutí člověka přemýšlet nad možnými významy a souvislostí slov. Nejpatrnější je asi depresivní podtón (nejen v této sbírce). Ať už báseň zezazčátku začíná jakkoliv optimisticky, vždy se vzadu vynoří všudypřítomný stín smrti a zmaru. Jako by se od ní snažil utéct, ponořit se do radostí života, lásky, krásy, ale přesto se jeho myšlenky vracely zpět k tomu, co je tam kdesi pod hlínou. A na závěr krátká citace, bylo by škoda tuto Halasovu báseň zapomenout: Vzkaz Už jede rytíř v brnění kostí chrastí hlavy dopitý kalich smrt vrabec v hrsti Holuby na střeše ať chytají jiní život jak polibek Jidáše zradí
This entire review has been hidden because of spoilers.