Včera jsem dočetl autobiografii Borgese, zjistil jsem, že své dospívání strávil ve Švýcarsku (sice v Ženevě), ale činí to můj pobyt snesitelnějším. Mrzí mě, že jsem nevěděl dřív, že je v Ženevě Borges i pochován, šel bych se podívat na jeho hrob a zaplakat. Na to ještě pozdě není, hrob nikam neuteče. Chtěl bych stát nad tím hrobem, největšího povídkáře 20. století a přečíst mu něco svého, aby se Jorge na stará kolena ještě zasmál. Pod zemí mu musí být smutno.
Borges tvrdí o svých sebraných spisech Tvůrce, že jsou jeho možná nejosobnějším a nejlepším díle, jelikož tam není žádná vata. V době, kdy je psal, už dospěl k závěru, že zdobný styl je omyl, a to omyl vzniklý z domýšlivosti. „Pevně věřím, že dobrá literatura by měla být napsaná skromně.“ Osobně jsem příliš mladý na to abych se domýšlivosti vzdal, Borges prožil život a dospěl k tomu, že nechce psát zdobným stylem, zatímco já celý život zažívám, kolem mě vata střední třídy a privátního vzdělání co zabraňuje přímému vnímání toho co se děje, možná proto se jí nechci vzdát, nic jiného neznám. Chci si Tvůrce přečíst, abych ho porovnal s Fikcemi a Alefem, které si pamatuji jako zdobné dost, především co se týče intelektuální výstřednosti. Vrchol intelektuální masturbace, či se Borges dotýká něčeho o čem běžní smrtelníci pouze sní, a to jednou do roka; obě možnosti mě uklidňují.
Během psaní své autobiografie byl Borges zapletený do rozvodového, separačního páč v Argentině se v té době ještě dát rozvést nedalo, řízení. Svou ženu zmíní za celou dobu jednou, letmo, ani neřekne její jméno – je to v poslední kapitole, Přeplněná Léta. V předmluvě vysvětluje Borgesův překladatel, že ač strukturálně se jedná o chybu, kterou editoři chtěli napravit, pro Jorgeho by bylo moc bolestivé o ní víc hovořit, nechali to tedy tak. „Elsa [jeho manželka] was vulgar, uneducated, grasping, mercenary, manipulative and loud, ‘even with her mouth shut’’. Rozvedli se brzo, ale proč se vlastně brali, už ke konci Borgesova života.
Svou první sbírku básní propagoval tak, že jí strkal lidem do kapes od kabátu v nakladatelství v Buenos Aires. Stejně jako z Hrabalovi Příliš Hlučné Samoty, kdy na ostři nože drží náhodného kolemjdoucího v temné uličce, nutící ho poslouchat svou poezii. Obraz něčeho, co by se dnes nazvalo na Linkedin, „guerilla marketing“, slovní spojení, ze kterého se mi chce zvracet. V poezii ale nejde o peníze, nýbrž o krásu a slova, sdělení které nelze než sdělit. I když se mi líbí oba způsoby, asi osobně stále preferuji nůž.