Novou knihu autentických vzpomínek bude Zdeněk Svěrák vyprávět optikou sedmiletého chlapce. "Abych se do toho vpravil, při procházce liduprázdným krajem jsem si na polní cestě klekl. Měl jsem přece ve svých sedmi osmi letech ty oči, co mám teď, akorát byly níž," říká Svěrák. "Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč. V knížce vyprávím o tom, jak byl malý kluk přesazen z města na venkov a co to udělalo s jeho duší. Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Ale vy byste neměli poznat, který je který." Zdeněk Svěrák
Populární český dramatik, scénárista, textař a herec. Úzce spolupracuje s Ladislavem Smoljakem (v divadle, v 70.-80. letech i jako filmový scenárista), se svým synem Janem (ve filmu od 90. let) a s hudebním skladatelem Jaroslavem Uhlířem (na písních pro děti a hudbě ke svým filmům).
Vystudoval Vysokou školu pedagogickou, obor český jazyk, literatura (1958). V letech 1958 až 1961 byl učitelem v základní škole v Měcholupech na Žatecku a na gymnáziu v Žatci, později od roku 1961 do 1969 byl redaktorem rozhlasu. Od roku 1961 do 1969 byl členem KSČ, k čemuž se vyjádřil například v rozhovoru [1] pro časopis Reflex. V roce 2005 se dostal mezi prvních třicet osobností v divácké soutěži Největší Čech.
Společně s Ladislavem Smoljakem a Jiřím Šebánkem vymyslel postavu fiktivního českého génia Járy Cimrmana. S Ladislavem Smoljakem napsali pro Divadlo Járy Cimrmana řadu divadelních her, jako jejichž fiktivní spoluautor je uváděn právě Jára Cimrman. Ten je také hlavním hrdinou jejich společného celovečerního filmu Jára Cimrman ležící, spící.
Jako filmoví scénáristé se Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak podíleli na celé řadě celovečerních filmů. Je úspěšný také jako herec. Jednu z hlavních rolí ztvárnil ve filmu Kolja (natočeném podle jeho vlastního scénáře), jenž režíroval jeho syn Jan Svěrák. Tento film získal nejen sedm Českých lvů, ale i dvě prestižní světová ocenění Oscar a Zlatý glóbus. Kromě toho byly na Oscara nominovány i filmy Obecná škola (režie: Jan Svěrák) a Vesničko má středisková (režie: Jiří Menzel), ve kterých hrál vedlejší role.
Kromě písniček pro děti na hudbu Jaroslava Uhlíře psal v 70. letech pod pseudonymem Emil Synek i texty k populárním písním; asi nejznámější je Holubí dům zpívaný Jiřím Schelingerem (rovněž na Uhlířovu hudbu).
Od roku 1988 připravuje spolu s Jaroslavem Uhlířem pořad pro děti Hodina zpěvu, který je vysílán Českou televizí.
Pedig hány ilyet láttunk már – háború gyerekszemszögből. Ráadásul a csehek viszonylag olcsón meg is úszták, legalábbis a lengyelekhez vagy a szerbekhez képest, hát miért kéne érdekeljen egy hatéves kissrác hányattatása, aki Prágából vidékre pottyan családjával (még csak nem is árván, egymagában!), hogy ne legyenek annyira a megszállók szeme előtt. Nos, azért kéne érdekeljen – igen, kedves Olvasó, téged is –, mert hovatovább hibátlanul van idetéve.
Mert Svěrák úgy tud autentikus gyerekhangon megszólalni, hogy sosem csúszik át gügyögésbe, sem holmi lebutított filozofálásba a felnőttvilág mibenlétéről – pedig ennek ugye kevés író tud ellenállni, ha egyszer hatévesnek álcázta magát. Ott van minden világháborús toposz – Gestapo, bombázás, kollaboráció –, de mind máshogy, és ettől rögvest eredetinek tűnnek. Nem a jelenetek harsánysága felel a hatásért, hanem hogy Svěrák egyszerűen tud írni: tudja, hogy kell a szavakat úgy egymás mögé pakolni, hogy jó mondat legyen belőlük, a jó mondatokat meg más jó mondatokkal úgy összepasszintani, hogy a végkimenet egy nagyszerű, minden ízében kiforrott könyv legyen. Áldott kezű profi, na, csak ennyit mondhatok.
The first book in Czech I have read in 6 years :')
Anyway, this was just sweet. It's a series of short, rather disconnected stories (with overarching plot), portraying rural life during the WW2 time. Lots of generational trauma seen through the eyes of a very observant child.
Very short and lovely for those who are looking for a quick and endearing read.
"Včera při procházce liduprázdným podzimním krajem jsem si na polní cestě klekl. Měl jsem přece ve svých sedmi osmi letech ty oči, co mám teď, akorát byly níž. V kolenou mi zapraskalo a stromy podél cesty rázem vyrostly. Cesta se rozšířila, a co bylo přede mnou na zemi, listí, větvičky, štěrk, stopy pneumatik traktoru, bylo blíž a chtělo se mi vzít to do ruky nebo si na to sáhnout. Připadal jsem si trochu směšně. Dědek klečí v krajině a prosí, aby se mu vrátil chlapecký věk. Ale tak to vlastně je."
Příjemné překvapení. Cimrmany apod. jsem měla vždycky ráda, ale poslední dobou mě otrávily aféry s žalobami na zneužití textů v reklamě atd., tak jsem se až programově Svěrákově literární tvorbě vyhýbala. Ale Po strništi bos je fakt dobrá. Jen mě vždycky znovu a znovu zaráží, že generace, která zažila druhou světovou, je ještě pořád naživu... vždyť už je to víc než sedmdesát let.
Rozsahem útlá knížečka, která však v sobě skrývá mnohovrstevné generační drama. Toto se srdcem, citlivě a autenticky podává s bezelstností viděnou dětskýma očima.
Konec války zastihuje malého Edu na pokraji dětství, kdy se hrou osudu coby dítě města ocitá uprostřed venkova. Postupně se odkrývá složitá rodinná historie, konstelace. Dětské mysli neunikají složité rodinné vztahy, které snad ještě nechápe, avšak vnímá. Děd, neotřesitelná hlava rodiny, kterému se neodporuje a neodmlouvá, je ve skutečnosti bezcitný despota, opilec, karbaník a tyran. Statek i koně prohrál v kartách, snacha jeho dluhy umořila z věna, a byť dříve zamilovaná do nejstaršího z rodu, vdala se nakonec za jeho bratra. Zbabělce a slabocha. Rodovým právem měl nejstarší syn zdědit hospodářství a statek, ale když se postavil na odpor marnotratnému otci tyranu, stává se z něj zavržené persona non grata. Která v podobě vlka straší Edovu dětskou mysl ve snách. Lež se stává o to pevnější, čím víc je opakována. A tak dítě vnímá, že svět dospělých něco jiného říká a koná. A že pravda může být leckdy složitá a nepohodlná. A tak zatímco zapuzený starší syn pomáhá coby partyzán okupovanou vlast osvobozovat, jeho zbabělý bratr schovává státní vlajku, aby nebyl kompromitován. A neodváží se ani účastnit pohřbu vlastního bratra. Jen proto, že to hlava rodiny, despota zakázal.
Svěrák se nebrání ani tématu přerodu jedné okupace v novou. Kdy poražená německá armáda kultivovaně, v tichosti a se svěšenou hlavou republiku opouští ústupem do předem připravených pozic. Načež umouněná armáda ruská, složená z opilců, zlodějů a primitivních negramotných čuňat se jala následujících 40 let naši vlast přivlastňovat, rozkrádat a okupovat.
Kniha se mi velice líbila. Hlavně díky způsobu, kterým ke čtenáři promlouvá. Polovina věcí je v ní nevyřčená. Poukazuje na krásný fakt, jak je dětská mysl zrádně bezelstná. Nasává do sebe vjemy a děje kolem sebe jako houba. A celý život jí může trvat, postupně v sobě vše vstřebat. Kniha na mne působila svou výpovědnou hodnotou i coby nesmírně autentická. Svěrák v ní vzpomíná. S krásnou premisou, že tehdy viděl svět týmaž očima, co dnes. Jen byly o něco níž. A doba válečná a poválečná byla specifická. Složitá. Neškodí, si to připomínat. A žádná lidská povaha není černobílá. Je třeba číst mezi řádky. A v tom tkví poezie, svízel i kouzlo života.
Já jsem ten typ člověka, co díky konci dává lepší hodnocení. Prostě si nemůžu pomoct. U téhle knížky se mi to stalo znovu. Normálně bych dala asi tři hvězdičky, ale ten konec prostě... No, každopádně nebudu začínat koncem. Tuhle knížku jsem si přečetla jenom kvůli Čtenářské výzvě 2018. Jinak bych si ji nepřečetla. Mám totiž doma ještě tolik knížek, co chci číst a s touhle uzoučkou ani ne sto stránkovou knížkou se plácám skoro dva týdny :(... Už z toho jde poznat, že mě to bohužel skoro vůbec nebavilo. Ale byl v tom dobrý námět. Předpokládala jsem ale, když Zdeněk Svěrák do anotace napsal, že to bude i z části vymyšlený příběh, tak jsem myslela, že to udělá tak nějak víc záživnější. Možná jsem to nepochopila, když je to přece jenom určené pro dospělé, ale prostě mě nebavilo nekonečné popisování něčeho, co v tom příběhu není důležité. A vlastně tam ani nebyla žádná zápletka. Což mi na knihách vadí asi nejvíc, když tam není žádná zápletka. Autor se nám tím snažil něco říct, což se mi líbilo a ten konec byl taky krásný a šikovně udělaný, ale pro mě děj celé knížky byla prostě nuda. Což se divím, když je tahle knížka celkem hodně dobře hodnocená. Holt to asi úplně nebyl můj šálek kávy. Ztratila jsem tím celkem hodně času, ale co no. Nějaké pozitiva tam přece jenom byla. Tak například: styl psaní byl perfektní, to se musí nechat a Edu jsem zbožňovala, byl super. Taky se mi moc líbilo, že aniž by tam bylo nějak moc řečeno, že se to odehrává v období druhé světové války, tak to z toho příběhu prostě šlo cítit. Ale jsem ráda, že tuhle knížku mám přečtenou. Aspoň vím, že do povídek se moc pouštět nemám, pro příště :).
Podmanivý mix klukovského převážně letního dobrodružství a úsměvných, každodenních i dramatických momentů z vyrůstání na venkově během okupace. Poznáte v tom takovou dramatičtější variaci na Bylo nás pět či Mikulášovy patálie. Možná až příliš okatou variaci, ale čert to vem, když to především díky typicky svěrákovsky laskavému humoru funguje. Jen by to celé díky nevídané krátkosti nemuselo působilo jako prvotní nástřel a osnova pro značně obsáhlejší látku.
Příjemné poetické vzpomínání na vlastní dětství je psáno lehce a velmi laskavě. Úplně jsem si vzpomněl na film Obecná škola. Dokážu si představit film natočený podle tohoto vyprávění, který by vyzněl velmi podobně. Krásná literatura v doslovném slova smyslu.
Pěkné, zajímavě napsané, poutavé čtení o obyčejném dětství v neobyčejné době. Každý má možnost pohlédnout na válku očima a nevinností dítěte, které má na starosti důležitější věci, než věnovat se aktuální politické situaci. Raději bude chodit po strništi bos :)
Příběhy na život v protektoráku zabalené do klukovské dobrodružství jaké už asi dnešní děti nezažijí. Poetický prequel pro Obecnou školu. Těším se na film. Audiokniha načtená autorem je moc příjemná.