Kniha téměř o všem, co trápí ženy kolem padesátky. Co se vám vybaví při slovním spojení "žena v přechodu"? Pokud zabrousíte na internet, abyste zjistili něco víc, dočtete se o návalech horka, osteoporóze a ztrátě libida. Ženy v tomto období však prožívají i mnoho dalších změn - a právě na ty se autorka Lenka Kapsová vyptávala svých kamarádek a vrstevnic. Jak se v tomto věku smiřujeme s proměnou vzhledu? Co pro nás ve zralém věku znamená krása? Co s naším tělem dělá vymizení menstruačního cyklu? Jsme stejné jako naše matky? Dokážeme své dospívající děti nechat vyletět z hnízda? Jak vypadá sexuální život po padesátce? Jaký význam má v tomto věku tvořivost a víra? Pečlivě poskládané úryvky z rozhovorů, propojené osobními komentáři a autorčiným vyprávěním, vytvářejí čtivý příspěvek k důležitému, ale často opomíjenému tématu.
To, že první knihou roku, kdy mi bude padesát, bude právě tahle kniha, jsem nijak neplánovala. Ale měla jsem na ni rezervaci v knihovně už někdy od září, a když mi 29. 12. přišla zpráva o splněné rezervaci, zdálo se mi to takové mile symbolické. Autorka zpovídala množství žen mezi 45 a 55 lety věku a probírala s nimi všechny možné aspekty toho podivného období ženského života, kterému se říká přechod. Kniha je tak rozdělena do několika tematických celků (konec menstruace, stárnutí a krása, partnerství, sexualita, kariéra, péče o stárnoucí rodiče, odstřihávání dětí, nemoc a ubývání sil, spiritualita, moudrost x pošetilost), které tvoří z převážné většiny právě ty zaznamenané výpovědi, provázené autorčiným výkladem a spojovacím textem. Celé to doplňuje pět rozhovorů s vybranými odbornicemi. Co se mi fakt líbilo: 1) je to české, takže i když ženy třeba řeší problémy, které se mě netýkají, přeci jen mi jsou bližší než osobní příhody nějakých Američanek apod. 2) autorka sice vychází ze silně křesťanských (katolických) pozic, ale snaží se o maximální toleranci a porozumění, nebojí se věcí, které se u katolíků asi moc nenosí, a celé je to psané s laskavostí a až na nepodstatné výjimky bez nějakého hodnocení a souzení. 3) fakt obdivuju, že jí ten pytel blech drží pohromadě. Co se mi líbilo méně: bylo na mě těch ženských hlasů prostě moc. Možná by bylo ideální knihu číst opravdu po maličkých kouskách, kapitolu a pak delší pauza, ale to si u knížky z knihovny nemůžu dovolit. Takže i když jsem ji na své poměry četla pomalu (5 dní), postupně ve mně převládl pocit jisté jednotvárnosti a tak nějak moc ženského tlachání. Rovněž pokud jde o ty rozhovory s profesionálkami, tak první tři mě zaujaly o hodně víc než zbývající, a tak pro mě kniha měla nezaslouženě dost strmě sestupnou tendenci. Ale jako celek se mi převážně líbila, v pár věcech mě rozhodně obohatila, akorát z toho závalu ženských energií si teď budu muset přečíst nějaký Warhammer, abych srovnala hormony.