Procitnutí do živé země

by David Abram, Jiří Zemánek (Editor, Translator), Michaela Melechovská (Translator)

Americký filosof a ekolog David Abram (1957) patří k nejinspirativnějším současným ekologickým myslitelům. Antologie pěti autorových esejů a jednoho rozhovoru - Reciprocita a losos, Země v zatmění, Neviditelný svět, Animismus, percepce a pozemské umění kouzelníka, Ekologie hloubky a Strážce hranice - seznamuje s jeho úvahami, v nichž se soustředěně zabývá fenomenologickými a psychologickými aspekty současné ekologické krize. Všímá si toho, jak lidské technologie ovlivňují naše smyslové vnímání a specificky modulují náš obraz světa. Objevným způsobem přitom poukazuje na zapomenutou ekologickou dimenzi a hloubku lidských smyslů. Je země skutečně jen konglomerátem neživých objektů, určených pro naši nekonečnou exploataci, jak má tendenci nás o tom přesvědčovat mechanistická věda? Pokud znovu probudíme svoji primární zkušenost tělesného vnímání a otevřeme se bezprostřední aktivní participaci se světem kolem nás, můžeme objevit, že vše v něm je živé a oduševnělé, že smyslová země není souborem mrtvých objektů, ale společenstvím živých, působících subjektů. Můžeme tak znovu dospět ke vzájemnosti se zbytkem biosféry a začít opět tvořit více harmonický svět.

169 pages, Paperback

First published January 1, 2009

About the author

David Abram is an American philosopher, cultural ecologist, and performance artist, best known for his work bridging the philosophical tradition of phenomenology with environmental and ecological issues. He is the author of Becoming Animal: An Earthly Cosmology, published in 2010 and of The Spell of the Sensuous: Perception and Language in a More-than-Human World, for which he received, among other awards, the international Lannan Literary Award for Nonfiction. Abram is founder and creative director of the Alliance for Wild Ethics (AWE); his essays on the cultural causes and consequences of ecological disarray have appeared often in such journals as Orion, Environmental Ethics, Parabola, Tikkun, and The Ecologist, as well as in numerous anthologies.

Reviews

[Agnes · Rating 5 out of 5]

Miluju, miluju, miluju, eseje trochu nevyvazeny, ale za ten rozhovor na konci milion bodu plus, zarazuji do kategorie snazim se porozumet svetu a svymu mistu v nem. Nezapominejte na prirodu a obcas si zujte boty, poslechnete rorysy a skocte do ledovy vody.

[Rosopsida · Rating 4 out of 5]

Procitnutí do živé země je útlou sbírkou esejů environmentálního filosofa Davida Abrama, která se převážně zaobírá úvahami nad změnou vnímání moderního člověka. Dle Abrama se původní senzorické a tělesné prožívání přesunulo „do hlavy“, což vychází ze západní tradice dualismu těla a duše reprezentovanou např. Platonem, křesťanstvím či Descartem. V tomto pojetí je lidská fyzičnost nedokonalá či iluzorní a cesta k moudrosti tak často obnáší ovládnutí tělesných instinktů moudřejší duší.

Abram naopak akcentuje fyzickou podstatu člověka utvářenou po statisíce let zemskou gravitací a atmosférou, po boku zvířat, rostlin, hor a řek. Navazuje na heideggerskou tradici existenciální fenomenologie, zejména pak na tělesnou fenomenologii Maurice Merleau-Pontyho, která klade tělo do středu zkušenosti, kdy »vnímající já není netělesnou myslí, ale spíše tělesným subjektem, který je zcela ponořen do vnímajícího světa.«

Ačkoliv Abram se při svých polemikách obrací zejména ke kulturám domorodých severoameričanů, pro mě tento přístup hezky zrcadlí buddhistickou vipassanu, která obdobným způsobem vnímá senzorický prožitek přítomného momentu jako cestu k přímější a méně zprostředkované životní zkušenosti.

Abram však původně ryze metafyzickou teorii lidského prožívání zasazuje do středu ekologické problematiky, když prezentuje úvahu, že odcizení od vlastního fyzického prožitku člověka uvěznilo v novoplatonském světě duše, což humanitu odřízlo od zbytku pozemského světa a umožnilo tak plundrování vlastního domova. Ono je to totiž opravdu bizarní, že lidstvo vůbec mohlo takto znecitlivět vůči okolnímu světu a ne-lidské bytosti začít spatřovat jako instinktem naprogramovanou organickou hmotu neschopnou hlubšího prožitku.

V první a za mě nejzdařilejší eseji Losos a reciprocita Abrams předkládá (vedle krásného povídání o severoamerických Skagitech a Makazích) spirituální tradice domorodých kultur jako evoluční funkci pro udržitelný způsob života, jelikož zajišťují, že členové těchto společenství zůstanou citliví vůči měnícím se cyklům přírody a nikdy si tak nevezmou víc, než jim příroda může dlouhodobě poskytnout. Tímto způsobem se tak komunita chrání před svým vlastním zánikem.

Krásná mi pak taky přišla polemika o šamanech, jakožto o strážcích hranice pojící lidský a nelidský svět, nebo o tom, jakým způsobem mohlo písmo ovlivnit vztah člověka k jazyku a smyslovému světu.

Co mě však donutilo knihu na nějakou dobu odložit, byla druhá esej (Země v zatmění), ve které Abram přičiňuje Masakr na Columbine High tomu, že Harris a Klebold hráli videohry....... Celá esej vyzněla jako "starý muž křičí na mrak" a nebezpečně se přibližovala onu duškovsky nekritickému přístupu, ve které osobní domněnka či pocit převáží veškeré kolektivní empirické poznatky a komplexní svět je pak zploštěn do dvoudimenzionální roviny jednoduchých důvodů a příčin.

V tomto ohledu mám také potřebu se vymezit vůči doslovu editora Jiřího Zemánka, který svůj prostor mj. využil k lamentaci nad »extrémní vědeckou objektivitou, které západní společnost dosáhla totální konverzí k mechanistickému redukcionismu«. Mým osobním dojmem je, že západní společnost se bohužel nikdy ani zdánlivě nepřiblížila vědecké objektivitě (natož extrémní vědecké objektivitě!) a spíše se nechala unést honbou za vlastní slávou a ziskem, v lačnosti požehnané slavným aforismem „účel světí prostředky“. Připadá mi, že modernímu člověku jde záměrná fabrikace dat mnohem lépe než jakákoliv objektivita.

Osobně si například myslím, že důležitější roli než věda sehrál při vykořeňování člověka z přírody například Jahve, když řekl: »Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.« (Genesis 1:26)

Nu teď je ale pro mě asi taky pravá chvíle přestat křičet na mrak...

[Jan · Rating 5 out of 5]

(Pokud vím) první kniha Davida Abrama publikovaná u nás je výborným úvodem do jeho myšlení a vstupní branou k jeho opus magnum Spell of the Sensuous (Kouzlo smyslů). Pět esejů a jeden rozhovor objasňují základní Abramovu pozici - pozici, kterou on sám nazývá "ekologií hloubky".
Z tohoto hlediska, těžícího z fenomenologie Maurice Merleau-Pontyho, jsme my, živé a tělesné bytosti, vnořeni do smyslového světa jako do vody, do společného akvária. Svět našich smyslů, do nějž jsme takto vnořeni, vždy zůstává zároveň tajemným, prodchnutým minimálně třemi druhy neviditelnosti (neboli hloubky): neviditelnosti horizontální hloubky (neboť jedna věc vždy zakrývá jinou), neviditelnosti vertikální hloubky (tj. vnitřků věcí a bytostí), a neviditelného hloubky vnoření (tj. média, v němž jsme ponořeni a které nás všechny váže dohromady - vzduchu). Právě tento tělesný, ale neviditelný aspekt světa je protkaný sítí vazeb, jež si zřídkakdy uvědomujeme - vazbami bytostí k místům a k jiným bytostem (např. tažných ptáků k jejich hnízdištím a lososů k trdlištím, určitých druhů stromů k určitým typům mraků apod.). Je to svět reciprocity. Toto zjištění je Abramovi zdrojem veškeré etiky (etika podle něho není založena rozumem, ale primárně sou-citem, vcítěním se do jiných bytostí). Odtud také jeho obdiv k animistickým kulturám, orální tradici a "strážcům hranice" - šamanům a kouzelníkům - jejichž funkcí odjakživa bylo pečovat o rovnováhu vztahů mezi lidským a víc-než-lidským světem.
Staří krátký popis, aby bylo zřejmé, v čem spočívá podle Abrama současná ekologická krize. Ztráta vnořené perspektivy (jež je mimo jiné zapříčiněna vynálezem hláskového písma) a její nahrazení perspektivou nezúčastněného pozorovatele připravily člověka o vnímavost vůči vztahům k ostatním bytostem, do nichž je přesto zapleten. Vědecký nadhled zakrývá perspektivu hloubky, a tak připravuje svět o jeho neviditelný, zázračný aspekt. Trojrozměrná a dynamická krajina je překryta dvourozměrnou mapou, živá příroda se člověka netýká, je-li mu představována jako spektákl na televizní obrazovce. Toto vymanění se z přírodních (a přirozených) vazeb znamená v posledku ztrátu etického smyslu. Jestliže zdomácníme v imaginárních, modelových realitách videoher, vědeckých teorií a uměleckých románů víc, než v přirozeném a smyslovém světě, připravíme se o zdroj zodpovědnosti vůči tomu, co tyto modelové reality podmiňuje a in-formuje. V tom spočívá největší ekologická hrozba současnosti.
Za zmínku stojí též poučený shrnující životopis Davida Abrama z pera překladatele Jiřího Zemánka, jenž teze, dostatečně názorně předložené v Abramových esejích, ukotvuje v širším kontextu jeho díla.