What do you think?
Rate this book
Mamutų medžiotojai
Čekų rašytojas Eduardas Štorchas (1878—1956) gimė Ostromerže. Baigęs mokytojų institutą, kone keturiasdešimt metų mokytojavo pradinėse mokyklose. Visą gyvenimą Štorchas rūpinosi jaunuomenės švietimu, trokšdamas, kad vaikai geriau pažintų ir suprastų istoriją ir prieš-istoriją. Domėjosi archeologija; Prahos apylinkėse yra suradęs vertingų praeities iškasenų ir jas moksliškai aprašęs. Iš archeologijos radinių ir istorijos faktų jis sėmėsi medžiagos savo istoriniams apsakymams ir romanams, žinomiems ne tik jo tėvynėje, bet ir visame pasaulyje.
Pirmas istorinis Štorcho apsakymas buvo išspausdintas 1905 metais. Vėliau išėjo iš spaudos dar keliolika apsakymų ir du istoriniai romanai — „Apie Deviną ir Velehradą" ir „Mamutų medžiotojai".
Pastarasis romanas (parašytas 1918 m. ir vėliau kelis kartus taisytas, perdirbinėtas) — vienas reikšmingiausių Storcho kūrinių, pasakojančių apie slavų medžiotojų gentis, gyvenusias akmens amžiaus laikotarpiu dabartinėje Čekoslovakijos teritorijoje. Istorinė proza šiame romane neatsiejama nuo mokslinės populiarizacijos, o patraukliai supinti nuotykiai rodo neabejotiną Štorcho, kaip pasakotojo, talentą.
Pirmas istorinis Štorcho apsakymas buvo išspausdintas 1905 metais. Vėliau išėjo iš spaudos dar keliolika apsakymų ir du istoriniai romanai — „Apie Deviną ir Velehradą" ir „Mamutų medžiotojai".
Pastarasis romanas (parašytas 1918 m. ir vėliau kelis kartus taisytas, perdirbinėtas) — vienas reikšmingiausių Storcho kūrinių, pasakojančių apie slavų medžiotojų gentis, gyvenusias akmens amžiaus laikotarpiu dabartinėje Čekoslovakijos teritorijoje. Istorinė proza šiame romane neatsiejama nuo mokslinės populiarizacijos, o patraukliai supinti nuotykiai rodo neabejotiną Štorcho, kaip pasakotojo, talentą.
283 pages, Hardcover
First published January 1, 1918
9 people are currently reading
120 people want to read
About the author
Eduard Štorch
26 books7 followersEduard Štorch byl významným představitelem reformního pedagogického hnutí 20. let. Podle Jiřího Štolla Štorch jako pedagog silně převyšuje Štorcha spisovatele i Štorcha archeologa. Děti byly vždy Štorchova priorita, jim zasvětil celý svůj život a jeho 8 let trvající projekt Dětská farma na Libeňském ostrově byl, po prvotních trpkých zkušenostech se sociálně zanedbanou mládeží Mostecka a pražských periférií, jeho životním úspěchem, kterým dokázal nejen sobě, že jeho myšlenky realizované v praxi byly správné a přínosné. Následující megalomanský utopický projekt trojské výchovné osady Růžičkov, který inicioval a významně se ho účastnil, však nezískal potřebnou podporu a nebyl uskutečněn.
Jeho hrob se nachází v obci Lobeč (okres Mělník). Archeologické sbírky ze svého pražského bytu prodal ve 20. letech Národnímu muzeu, písemnou pozůstalost a knihovnu odkázal v 50. letech Městskému muzeu v Hořicích poté, co mu režim zabral jeho rekreační domek v Lobči i půlku pražského bytu. Písemnosti z hořického muzea byly v roce 1977 předány do Literárního archívu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech, kde byly odborně zpracovány. 21. srpna 2010 bylo v budově obecního úřadu v Lobči otevřeno Muzeum Eduarda Štorcha.
Jeho hrob se nachází v obci Lobeč (okres Mělník). Archeologické sbírky ze svého pražského bytu prodal ve 20. letech Národnímu muzeu, písemnou pozůstalost a knihovnu odkázal v 50. letech Městskému muzeu v Hořicích poté, co mu režim zabral jeho rekreační domek v Lobči i půlku pražského bytu. Písemnosti z hořického muzea byly v roce 1977 předány do Literárního archívu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech, kde byly odborně zpracovány. 21. srpna 2010 bylo v budově obecního úřadu v Lobči otevřeno Muzeum Eduarda Štorcha.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 33 reviews
August 16, 2024
Vienas iš tų atvejų, kai "this did not age well". Bet tuo pačiu tai yra didžiulis komplimentas antropologijos mokslo progresui, nes pasimato, kiek ši sritis per šimtą metų - nuo tada, kai buvo parašyta ši knyga - toli nuėjo.
Nes autorius aprašomąją Gravetės kultūrą, gyvenusią vos prieš 30+ 000 metų, vaizduoja kaip kažkokius vos ne australopitekus (taip, hiperbolizuoju. Nors įvertinus iliustracijas knygoje, gal ir nelabai), kurie dar nelabai sugeba kalbėti, nekontroliuoja ugnies, žodžiu, yra tokie gerokai ugabuga (kokiais dar visai neseniai neandertaliečiai būdavo vaizduojami. Nors jau yra prisikaupę pakankamai duomenų, kad ir jie tokie nebuvo).
Aišku, yra ir gerų, tikslių momentų - pavyzdžiui titnago deficitas ir juo paremtos ekonomikos užuomazgos.
Bet šiaip, vertinant iš šiuolaikinio antropologinio bagažo perspektyvos - knyga yra tokia gerokai pačiuožusi fantazija apie akmens amžių (ir dar ne kokį senąjį, net ne mezolitą, o daugmaž paskutinį ledynmetį), kurios tikslumą galima būtų lyginti su Tarzano knygų tikslumu apie Afriką :) Bet kaip ir tarzane, nuotykių daug (nors Mamutuose jie biškį kartojasi).
Žodžiu, du brūkliai iš penkių.
Nes autorius aprašomąją Gravetės kultūrą, gyvenusią vos prieš 30+ 000 metų, vaizduoja kaip kažkokius vos ne australopitekus (taip, hiperbolizuoju. Nors įvertinus iliustracijas knygoje, gal ir nelabai), kurie dar nelabai sugeba kalbėti, nekontroliuoja ugnies, žodžiu, yra tokie gerokai ugabuga (kokiais dar visai neseniai neandertaliečiai būdavo vaizduojami. Nors jau yra prisikaupę pakankamai duomenų, kad ir jie tokie nebuvo).
Aišku, yra ir gerų, tikslių momentų - pavyzdžiui titnago deficitas ir juo paremtos ekonomikos užuomazgos.
Bet šiaip, vertinant iš šiuolaikinio antropologinio bagažo perspektyvos - knyga yra tokia gerokai pačiuožusi fantazija apie akmens amžių (ir dar ne kokį senąjį, net ne mezolitą, o daugmaž paskutinį ledynmetį), kurios tikslumą galima būtų lyginti su Tarzano knygų tikslumu apie Afriką :) Bet kaip ir tarzane, nuotykių daug (nors Mamutuose jie biškį kartojasi).
Žodžiu, du brūkliai iš penkių.
May 18, 2021
This is the first book I've ever read on my own.
My dad use to read it to me when I was really young, so when I showed interest in reading, I picked it up myself. I loved it and I still do. Sometimes it's funny, sometimes it's sad, and it's also educational and it has great characters, whose names I will remember till the day I day, just like some of the scenes.
It's propably the book I've read most times of all and it will propably remain the case forever, because I plan to read this to my kids one day. And who cares, if it's not historicaly accurate. It's a beautiful story for pretty much anybody.
My dad use to read it to me when I was really young, so when I showed interest in reading, I picked it up myself. I loved it and I still do. Sometimes it's funny, sometimes it's sad, and it's also educational and it has great characters, whose names I will remember till the day I day, just like some of the scenes.
It's propably the book I've read most times of all and it will propably remain the case forever, because I plan to read this to my kids one day. And who cares, if it's not historicaly accurate. It's a beautiful story for pretty much anybody.
December 14, 2022
Nečekaně dobré.
May 23, 2023
Tak jsem si zavzpomínal na doby, kdy jsem považoval morek za patrně největší labůžo na světě a neustále se ho doma dožadoval :) Četl jsem dětem před spaním, líbilo se jim, i když teda je to celkem masakr. Z antropologického hlediska už je to poněkud mimo, ale hej, kdo jsem já, abych znevažoval odkaz Kopčema s Veverčákem?
December 23, 2018
Jako kluk jsem bohužel nečetl, tak teď doháním s dětmi. Je to opravdu úžasné čtení, o čemž svědčí, že jsem měl v ruce dotisk 20. vydání v Albatrosu.
Škoda, že to Štorch nepsal a Burian nemaloval dnes. Přeci jen za sto let věda pokročila. V časopise Respekt 51/2018 psali, že v té době měli již šité oděvy, které je chránili před chladem. I dorozumívací schopnosti byly lepší než jen skřeky. A mamuti se nejspíš nelovili do jámy, jelikož ve stále zmrzlé půdě nebyl tehdejší člověk schopen je vyhloubit. Nevím, jestli to se to někomu dnes podaří napsat lépe. Možná by stačil lepší poznámkový aparát a kniha tu může být pro děti dalších sto let.
Škoda, že to Štorch nepsal a Burian nemaloval dnes. Přeci jen za sto let věda pokročila. V časopise Respekt 51/2018 psali, že v té době měli již šité oděvy, které je chránili před chladem. I dorozumívací schopnosti byly lepší než jen skřeky. A mamuti se nejspíš nelovili do jámy, jelikož ve stále zmrzlé půdě nebyl tehdejší člověk schopen je vyhloubit. Nevím, jestli to se to někomu dnes podaří napsat lépe. Možná by stačil lepší poznámkový aparát a kniha tu může být pro děti dalších sto let.
August 17, 2025
For the time it was written, this is an excellent book, even though today we know that many things were diefferent from how they are described in it. Some things our ancestors did diefferently, some things they did not do at all. However, the story is lovely and further enriched by the amazing illustrations of Mr. Burian.
May 6, 2024
jo lovci mamutu jsou borci
May 7, 2024
totalne vtahlo do deje a s kamosema si na to hrajem za smrckama
August 1, 2023
zbytečně brutální a repetitivní.
August 23, 2025
Lovce mamutů jsem četla kdysi dávno na základní škole - asi jako většina z nás. A dobře si pamatuju, jak moc mne tehdy bavily příhody Kopčema, Veverčáka a ostatních. Nyní jsem si to připomněla v audio podobě a bylo to příjemné setkání.
Člověk to v dospělém věku vnímá ještě hlouběji, jaký náročný boj to pro naše pravěké předky musel být, aby se lidstvo dostalo tam, kde je dnes. Zdánlivě nekonečné cyklické boje o potravu, oheň či o místo k životu, o něž se jedna tlupa prala na život a na smrt s jinými tlupami. A proti tomu do očí bijící kontrast toho, jak věci typu okolo válejících se hrudek zlata byly pro tehdejší společnost lidí naprosto bezcenné. Zatímco dnes by se lidé navzájem tloukli naopak pro to zlato, protože jídlo či teplo domova bereme jako samozřejmost.
Když byla zmíněna místa, kde se naše tlupa pohybovala - na území dnešního Špilberku, na území dnešní Divoké Šárky či na území dnešní Libně, člověk se neubrání úsměvu a rozletu vlastní fantazie, jak se člověk snaží si místa představit, jak to tam vypadalo před tisíci a tisíci let a jak tam naši prapředci lovili divou zvěř. Nejspíš to jsou představy neúspěšné, ale je to prostě pořád svým způsobem krásné.
Pan autor byl vynikající vypravěč a uměl své příběhy vyprávět velice barvitě. Je to krásné čtení (resp. poslech), který člověka vrací do mládí, kdy tohle člověk četl prvně. Já si to rozhodně moc užila.
Člověk to v dospělém věku vnímá ještě hlouběji, jaký náročný boj to pro naše pravěké předky musel být, aby se lidstvo dostalo tam, kde je dnes. Zdánlivě nekonečné cyklické boje o potravu, oheň či o místo k životu, o něž se jedna tlupa prala na život a na smrt s jinými tlupami. A proti tomu do očí bijící kontrast toho, jak věci typu okolo válejících se hrudek zlata byly pro tehdejší společnost lidí naprosto bezcenné. Zatímco dnes by se lidé navzájem tloukli naopak pro to zlato, protože jídlo či teplo domova bereme jako samozřejmost.
Když byla zmíněna místa, kde se naše tlupa pohybovala - na území dnešního Špilberku, na území dnešní Divoké Šárky či na území dnešní Libně, člověk se neubrání úsměvu a rozletu vlastní fantazie, jak se člověk snaží si místa představit, jak to tam vypadalo před tisíci a tisíci let a jak tam naši prapředci lovili divou zvěř. Nejspíš to jsou představy neúspěšné, ale je to prostě pořád svým způsobem krásné.
Pan autor byl vynikající vypravěč a uměl své příběhy vyprávět velice barvitě. Je to krásné čtení (resp. poslech), který člověka vrací do mládí, kdy tohle člověk četl prvně. Já si to rozhodně moc užila.
September 13, 2023
2023:
Po deseti letech, trochu nostalgicky. Skvělá audiokniha.
---------
2013:
Morava je krásná země. A miluje slunce. Všecka se k němu nachyluje. Nejvyšší hory má na severu, největší nížinu na jihu. Uprostřed se zvedá divuplný kras; v něm duní krápníkové jeskyně a zejí hluboké propasti.
Všechny vody moravské země ubíhají po svahu k jihu. Teprve na samých hranicích se řeky spojují v jeden mohutný proud. Právě onen kras to nepřipustil dříve. Kras rozděluje Moravu na dvě veliké kotliny: v západní polovině země sbírá všecku vodu křivotoká Dyje, východní polovina dává svou vodu řece Moravě. Obě řeky se pak sbíhají daleko na jihu v krajině bažinaté. Samo pradávné jméno "Morava" znamená "Mokřinu".
Poslední veliký oblouk mocné Dyje obtéká vápencové vrchy Pavlovské, jejichž hřeben vystupuje srázně na čtyři sta metrů z okolní nížiny. Pod Pavlovskými vrchy na břehu Dyje je osada Dolní Věstonice, dnes světoznámá; leží na mocné vrstvě žluté cihlářské hlíny. V tamější cihelně nalezli r.1924 množství pradávných zvířecích kostí, nejvíc mamutích, a kamenných úlomků pazourkových. Ten nález svědčí, že tu pod Pavlovskými vrchy na břehu řeky bývalo kdysi obrovské tábořiště pravěkých lovců, snad největší na světě.
O Eduardu Štorchovi jsem samozřejmě slyšela už dřív, i když jsem žádné jeho dílo nečetla. Vzpomínám si, jak nám učitelka dějepisu při probírání pravěku a vývoje člověka doporučovala právě tuto knížku, ve které se dle jejího názoru zrcadlí mnohem víc, než v učebnicích. A měla pravdu. Tehdy jsem sice po pravěkém románu z období mladšího paleolitu nesáhla, ale díky knihovnické soutěži a ochotné kamarádce, jež mi knihu bleskově propůjčila (v knihovně je asi na tři měsíce zarezervovaná) jsem se do příběhu o pravěkém životě lovců mohla začíst už v prosincových dnech. A stálo to za to!
"Jeskyně - naše!" ohlásil vážně Houžňák. "Na zimu dobrá!" Hoši hned pozdravili jásavým křikem toto rozhodnutí a honem pomáhali ženám zřizovat v jeskyni ležení. Také lovci schválili Houžňákova slova souhlasným mručením. Líbila se jim tato příhodná jeskyně ve vápencové stráni. Budou v ní mít bezpečný a krytý útulek v dlouhé zimě.
Ženy složily v jeskyni těch několik kožešin, jež nesly, a vyházely ven zvířecí kosti a suché větvičky, které se v koutech povalovaly. Uvelebily se pak na zkřížených nohou a byly rády, že budou mít zase nějakou dobu stálé bydliště.
Neposedné děti už jsou opět venku - mámy je vyhnaly -, pasou se na borůvkách a malinách. Stráň nad jeskyní je porostlá vřesem a bílými květy heřmánku. Tu a tam vystupují skalky a stromečky březové, dubové, sosnové a jalovcové. Větřík kývá jejich vrcholky.
Věstonická tlupa našla nový domov.
Autor pomocí er-formy poutavě píše o věstonické tlupě pravěkých lovců, o jejím všedním životě, úspěšných lovech, kočírování za potravou, hledání ohně, o vztazích mezi členy tlupy. Ačkoli se zaměřuje na celou skupinu a často nepopisuje jedince, nýbrž sílu lidského spojenectví, za hlavního hrdinu příběhu se dá považovat mladý kluk a budoucí nadějný lovec Kopčem. Dovolila bych si proto poukázat na příběh z jeho pohledu.
V pravěku lidé nikdy neměli v ničem jistotu. Dnes se přejedli, zítra se budou svíjet v hladových křečích. Kopčem si toho byl vědom a právě proto bral svou loveckou budoucnost tak vážně. Už ve svém raném věku šplhal po stromech, lovil drobnou zvěř a snažil se plnit důležité úkoly, jako bylo chránit oheň nebo hlídat malé děti. Když žil s tlupou u břehů Dyje, často naráželi na zubry, chutnou potavu. Při jednom z lovů na ně v bažinách přišel o svou milovanou matku, a jeho otec na památku tak skvělé ženy vytvořil hliněnou figurku Věstonickou Venuši. Nedlouho poté jsou při velkém lovu mamutů přepadeni početnou loveckou tlupou a jsou nuceni odejít. Bez ohně, pazourků, kožešin, několika členů tlupy. A tak vlastně začíná příběh o lovcích mamutů a končí první z pěti dílů jedné čtivé knížky. Spolu s Kopčemem a ostatními se z Moravy přesuneme do Čech, budeme svědky mnoha úspěšných i nevydařených lovů, bojů na život a na smrt s přírodou a lovci, pokrokem lidské mysli i hloupého chování, které přetrvává dodnes.
Vedoucí sob již dosáhl písčiny. Oklepal vodu z tučného hřbetu, běží vpřed a zmáčení sobi oddaně za ním. Sotva se octli mezi pobřežními houštinami, vyběhli lovci ze záloh a zaútočili na soby ostrými oštěpy. Sobi pobíhali nějakou chvíli zmateni, ale pak si prorazili několik cest a prchají kotlinou vzhůru k paloukům na Vlachovce.
Několik sobů již leží mrtvo. Ženy a děti chytají a dobíjejí zvěř poraněnou harpunami lovců na lodicích. Všichni si musí počínat obratně, neboť podráždění paroháči dovedou zle trkat a povaleného člověka by veliké stádo zle podupalo. Však už je vidět, že bude hojný lov.
Ale co tam ve vodě? Divocí sobi převrhli lodici, která zajela příliš daleko mezi ně... To Mamutík a Vlčí dráp se potopili uprostřed rozeštvaného sobího davu. Překocená loďka plave pryč. Kde je náčelník? Kde je statečný Vlčí dráp?
I přes drsnost, kterou často Eduard Štorch v příběhu zdůrazňoval, se mi pravěké časy zalíbily. Okamžitě jsem si to začala - nejspíš naivně - představovat: zelené pláně, čistá voda, bílý sníh a mokrý déšť. Mám asi nějakou vnitřní poruchu, ale na okamžik jsem zatoužila vydat se do těch časů pomocí nějakého stroje a všechno vidět na vlastní oči. Ty drsné i krásné stránky. A, budete se smát, vyfotit si západ slunce. Vyfotit si průzračné jezero, nekonečné travnaté svahy, divokou zvěř. Jo, jsem možná divná, nicméně snící čtenáři mají takovéhle myšlenky povolené a autoři svými dílky k tomu jen vybízejí. Dokonce jsem na databázi knih našla komentář, který mne doopravdy pobavil a přitom zaujal. Podle něj je vidět, že nejsem jedinou osobou, které Lovci mamutů učarovali. Komentář oceněný šesti pochvalnými palci (včetně mého) zní takto: Vojta: "Dočteno cestou k babičce. Byla celkem překvapená, když jsem od ní po příjezdu požadoval k večeři medvědí tlapu jako první chod, antilopí střeva jako druhý chod a morek z mamutí kosti jako zákusek. Dostal jsem svíčkovou. A místo sobí krve, kterou jsem se chtěl osvěžit, kofolu… Ještě pár dní po dočtení jsem kradl hlínu z babiččiných květináčů a kreslil lovecké výjevy na zeď, případně vytvářel sošky prehistorických žen… Lovci mamutů jsou opravdu strhující četbou. Obsahují pouze děj a nic navíc, ale ten stejnak vyvolává v člověku spoustu vzrušujících otázek a představ."
Lovci už chtěli drzého lupiče honit, ale zahlédli Kopčemův ohníček.
"Jak ten oheň?" ptal se náčelník zvědavě, neboť nikdo si nevzal z táborového ohniště uhlíky na podpal.
"To Kopčem!" vykládal Veverčák. "Vrtěl dřívkem - narodil se ohníček..."
"Bez pazourku?" tázal se náčelník nedůvěřivě.
"Bez pazourku!" řekl vážně Kopčem.
"Bez ohnivého kamene?" ptal se náčelník dále.
"Bez ohnivého kamene!" odpověděl zardělý hoch.
"To je kouzlo nade všecka kouzla," usoudil Mamutík a pobídl Kopčema, aby jim ukázal, jak vyvrtěl oheň ze dřeva.
Nemohu tedy jinak, než s radostí ohodnotit tuto knihu pěkným číslem a doufat, že se během následujících měsíců dostanu k dalším jeho knihám, například k volnému pokračování Lovců mamutů Lovci mamutů na Bílé skále. A jak máte tuto knihu rádi vy? A jak nahlížíte na pravěk?
Mé hodnocení:
★ ★ ★ ☆ ☆
KNIHY V MÝCH MYŠLENKÁCH:
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Kvůli knihovnické soutěži, do které jsem tento titul potřeboval přečíst.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Krutá krása.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Vyvýjet (se).
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Vlastně mě neláká být nikým z věstonické tlupy, chytrou Lasičkou ani hravou Žabkou, nikým. Chtěla bych s lovci být sama za sebe, zkusit si to, co oni. :)
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Moc se mi líbilo, že Eduard Štorch uměl zvolit pokaždé správný styl psaní. V napínavých momentech krátké přímé věty, v popisech krajiny rozplývavě poetická slůvka. Možná že právě to vyšvihlo Kopčema s Veverčákem v mých myšlenkách tak vysoko, protože, přiznám se, hodně si té stylistické stránky knih v poslední době všímám.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si, co Vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovateli) ale třeba i v chování postav.
Často jsem nechápala uvažování pravěkých hrdinů, ale netuším, zda-li je možné považovat to za mínus. Desítky tisíc let udělají své.
Po deseti letech, trochu nostalgicky. Skvělá audiokniha.
---------
2013:
Morava je krásná země. A miluje slunce. Všecka se k němu nachyluje. Nejvyšší hory má na severu, největší nížinu na jihu. Uprostřed se zvedá divuplný kras; v něm duní krápníkové jeskyně a zejí hluboké propasti.
Všechny vody moravské země ubíhají po svahu k jihu. Teprve na samých hranicích se řeky spojují v jeden mohutný proud. Právě onen kras to nepřipustil dříve. Kras rozděluje Moravu na dvě veliké kotliny: v západní polovině země sbírá všecku vodu křivotoká Dyje, východní polovina dává svou vodu řece Moravě. Obě řeky se pak sbíhají daleko na jihu v krajině bažinaté. Samo pradávné jméno "Morava" znamená "Mokřinu".
Poslední veliký oblouk mocné Dyje obtéká vápencové vrchy Pavlovské, jejichž hřeben vystupuje srázně na čtyři sta metrů z okolní nížiny. Pod Pavlovskými vrchy na břehu Dyje je osada Dolní Věstonice, dnes světoznámá; leží na mocné vrstvě žluté cihlářské hlíny. V tamější cihelně nalezli r.1924 množství pradávných zvířecích kostí, nejvíc mamutích, a kamenných úlomků pazourkových. Ten nález svědčí, že tu pod Pavlovskými vrchy na břehu řeky bývalo kdysi obrovské tábořiště pravěkých lovců, snad největší na světě.
O Eduardu Štorchovi jsem samozřejmě slyšela už dřív, i když jsem žádné jeho dílo nečetla. Vzpomínám si, jak nám učitelka dějepisu při probírání pravěku a vývoje člověka doporučovala právě tuto knížku, ve které se dle jejího názoru zrcadlí mnohem víc, než v učebnicích. A měla pravdu. Tehdy jsem sice po pravěkém románu z období mladšího paleolitu nesáhla, ale díky knihovnické soutěži a ochotné kamarádce, jež mi knihu bleskově propůjčila (v knihovně je asi na tři měsíce zarezervovaná) jsem se do příběhu o pravěkém životě lovců mohla začíst už v prosincových dnech. A stálo to za to!
"Jeskyně - naše!" ohlásil vážně Houžňák. "Na zimu dobrá!" Hoši hned pozdravili jásavým křikem toto rozhodnutí a honem pomáhali ženám zřizovat v jeskyni ležení. Také lovci schválili Houžňákova slova souhlasným mručením. Líbila se jim tato příhodná jeskyně ve vápencové stráni. Budou v ní mít bezpečný a krytý útulek v dlouhé zimě.
Ženy složily v jeskyni těch několik kožešin, jež nesly, a vyházely ven zvířecí kosti a suché větvičky, které se v koutech povalovaly. Uvelebily se pak na zkřížených nohou a byly rády, že budou mít zase nějakou dobu stálé bydliště.
Neposedné děti už jsou opět venku - mámy je vyhnaly -, pasou se na borůvkách a malinách. Stráň nad jeskyní je porostlá vřesem a bílými květy heřmánku. Tu a tam vystupují skalky a stromečky březové, dubové, sosnové a jalovcové. Větřík kývá jejich vrcholky.
Věstonická tlupa našla nový domov.
Autor pomocí er-formy poutavě píše o věstonické tlupě pravěkých lovců, o jejím všedním životě, úspěšných lovech, kočírování za potravou, hledání ohně, o vztazích mezi členy tlupy. Ačkoli se zaměřuje na celou skupinu a často nepopisuje jedince, nýbrž sílu lidského spojenectví, za hlavního hrdinu příběhu se dá považovat mladý kluk a budoucí nadějný lovec Kopčem. Dovolila bych si proto poukázat na příběh z jeho pohledu.
V pravěku lidé nikdy neměli v ničem jistotu. Dnes se přejedli, zítra se budou svíjet v hladových křečích. Kopčem si toho byl vědom a právě proto bral svou loveckou budoucnost tak vážně. Už ve svém raném věku šplhal po stromech, lovil drobnou zvěř a snažil se plnit důležité úkoly, jako bylo chránit oheň nebo hlídat malé děti. Když žil s tlupou u břehů Dyje, často naráželi na zubry, chutnou potavu. Při jednom z lovů na ně v bažinách přišel o svou milovanou matku, a jeho otec na památku tak skvělé ženy vytvořil hliněnou figurku Věstonickou Venuši. Nedlouho poté jsou při velkém lovu mamutů přepadeni početnou loveckou tlupou a jsou nuceni odejít. Bez ohně, pazourků, kožešin, několika členů tlupy. A tak vlastně začíná příběh o lovcích mamutů a končí první z pěti dílů jedné čtivé knížky. Spolu s Kopčemem a ostatními se z Moravy přesuneme do Čech, budeme svědky mnoha úspěšných i nevydařených lovů, bojů na život a na smrt s přírodou a lovci, pokrokem lidské mysli i hloupého chování, které přetrvává dodnes.
Vedoucí sob již dosáhl písčiny. Oklepal vodu z tučného hřbetu, běží vpřed a zmáčení sobi oddaně za ním. Sotva se octli mezi pobřežními houštinami, vyběhli lovci ze záloh a zaútočili na soby ostrými oštěpy. Sobi pobíhali nějakou chvíli zmateni, ale pak si prorazili několik cest a prchají kotlinou vzhůru k paloukům na Vlachovce.
Několik sobů již leží mrtvo. Ženy a děti chytají a dobíjejí zvěř poraněnou harpunami lovců na lodicích. Všichni si musí počínat obratně, neboť podráždění paroháči dovedou zle trkat a povaleného člověka by veliké stádo zle podupalo. Však už je vidět, že bude hojný lov.
Ale co tam ve vodě? Divocí sobi převrhli lodici, která zajela příliš daleko mezi ně... To Mamutík a Vlčí dráp se potopili uprostřed rozeštvaného sobího davu. Překocená loďka plave pryč. Kde je náčelník? Kde je statečný Vlčí dráp?
I přes drsnost, kterou často Eduard Štorch v příběhu zdůrazňoval, se mi pravěké časy zalíbily. Okamžitě jsem si to začala - nejspíš naivně - představovat: zelené pláně, čistá voda, bílý sníh a mokrý déšť. Mám asi nějakou vnitřní poruchu, ale na okamžik jsem zatoužila vydat se do těch časů pomocí nějakého stroje a všechno vidět na vlastní oči. Ty drsné i krásné stránky. A, budete se smát, vyfotit si západ slunce. Vyfotit si průzračné jezero, nekonečné travnaté svahy, divokou zvěř. Jo, jsem možná divná, nicméně snící čtenáři mají takovéhle myšlenky povolené a autoři svými dílky k tomu jen vybízejí. Dokonce jsem na databázi knih našla komentář, který mne doopravdy pobavil a přitom zaujal. Podle něj je vidět, že nejsem jedinou osobou, které Lovci mamutů učarovali. Komentář oceněný šesti pochvalnými palci (včetně mého) zní takto: Vojta: "Dočteno cestou k babičce. Byla celkem překvapená, když jsem od ní po příjezdu požadoval k večeři medvědí tlapu jako první chod, antilopí střeva jako druhý chod a morek z mamutí kosti jako zákusek. Dostal jsem svíčkovou. A místo sobí krve, kterou jsem se chtěl osvěžit, kofolu… Ještě pár dní po dočtení jsem kradl hlínu z babiččiných květináčů a kreslil lovecké výjevy na zeď, případně vytvářel sošky prehistorických žen… Lovci mamutů jsou opravdu strhující četbou. Obsahují pouze děj a nic navíc, ale ten stejnak vyvolává v člověku spoustu vzrušujících otázek a představ."
Lovci už chtěli drzého lupiče honit, ale zahlédli Kopčemův ohníček.
"Jak ten oheň?" ptal se náčelník zvědavě, neboť nikdo si nevzal z táborového ohniště uhlíky na podpal.
"To Kopčem!" vykládal Veverčák. "Vrtěl dřívkem - narodil se ohníček..."
"Bez pazourku?" tázal se náčelník nedůvěřivě.
"Bez pazourku!" řekl vážně Kopčem.
"Bez ohnivého kamene?" ptal se náčelník dále.
"Bez ohnivého kamene!" odpověděl zardělý hoch.
"To je kouzlo nade všecka kouzla," usoudil Mamutík a pobídl Kopčema, aby jim ukázal, jak vyvrtěl oheň ze dřeva.
Nemohu tedy jinak, než s radostí ohodnotit tuto knihu pěkným číslem a doufat, že se během následujících měsíců dostanu k dalším jeho knihám, například k volnému pokračování Lovců mamutů Lovci mamutů na Bílé skále. A jak máte tuto knihu rádi vy? A jak nahlížíte na pravěk?
Mé hodnocení:
★ ★ ★ ☆ ☆
KNIHY V MÝCH MYŠLENKÁCH:
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Kvůli knihovnické soutěži, do které jsem tento titul potřeboval přečíst.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Krutá krása.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Vyvýjet (se).
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Vlastně mě neláká být nikým z věstonické tlupy, chytrou Lasičkou ani hravou Žabkou, nikým. Chtěla bych s lovci být sama za sebe, zkusit si to, co oni. :)
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Moc se mi líbilo, že Eduard Štorch uměl zvolit pokaždé správný styl psaní. V napínavých momentech krátké přímé věty, v popisech krajiny rozplývavě poetická slůvka. Možná že právě to vyšvihlo Kopčema s Veverčákem v mých myšlenkách tak vysoko, protože, přiznám se, hodně si té stylistické stránky knih v poslední době všímám.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si, co Vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovateli) ale třeba i v chování postav.
Často jsem nechápala uvažování pravěkých hrdinů, ale netuším, zda-li je možné považovat to za mínus. Desítky tisíc let udělají své.
March 11, 2018
Kniha, která by ze mě dokázala udělat vegetariána :-) Docela detailní popis vyvrhávání zvěře, ubíjení hříbátek palicí apod. Nemůžu říct, že by mě nějak extra zaujala...
Knihu jsem náhodně vybral z dědovy police, když jsme u něj byli udit maso a já svoji knihu zapomněl, jinak bych se k této klasice ani nedostal.
Nakonec se mi ale hodí i do čtenářské výzvy do kategorie "knihy odehrávající se v Brně", protože velká část knihy je právě z této oblasti (no jo, Brno tou dobou ještě neexistovalo, ale v knize se o něm píše :-))
Knihu jsem náhodně vybral z dědovy police, když jsme u něj byli udit maso a já svoji knihu zapomněl, jinak bych se k této klasice ani nedostal.
Nakonec se mi ale hodí i do čtenářské výzvy do kategorie "knihy odehrávající se v Brně", protože velká část knihy je právě z této oblasti (no jo, Brno tou dobou ještě neexistovalo, ale v knize se o něm píše :-))
November 25, 2020
Zábavná knížka spíše pro děti. Škoda, že popis života pravěkých lovců vycházel převážně z autorovy fantazie.
Pohádka o lovcích mamutů: Štorchova kniha je víc fantasy než historie
Pohádka o lovcích mamutů: Štorchova kniha je víc fantasy než historie
April 5, 2023
Poprvé jsme ji četli ve škole a já vždycky četla dopředu,ale nakonec jsme neskončili ani v prostředku, takže jsem byla nucena si ji půjčit v knihovně.Měla jsem na ni více času ,a také jsem si ji mohla více vychutnat.A nelitovala jsem,knížku jsem hltala snad ještě víc než ve škole.Rozhodně doporučuji.Měli by si ji přečíst i ti ,koho pravěk a obecně dějiny moc nezajímá,protože do toho se prostě zamilujete.
April 5, 2019
Možná zastaralá. Ale pořád naprosto skvělá. Holky dneska dočetly poslední kapitolu a já jsem nadšená, že se jim knížka tak moc líbila.
Ok, normálně mě to skoro rozbrečelo, že z ní byly stejně nadšené jako kdysi já.
Příští budou Trosečníci z Vlaštovky.
Ok, normálně mě to skoro rozbrečelo, že z ní byly stejně nadšené jako kdysi já.
Příští budou Trosečníci z Vlaštovky.
August 3, 2025
Para mim, foi um livro espetacular que combina história com literatura. Achei pouco pesado, com capítulos curtos e linguagem acessível. Aprendi imenso sobre o passado da nossa espécie. Recomendo a todos!
August 12, 2017
Rozkošný výpravný jazyk a zároveň děj s rychlým spádem. Báječná pro odpočinek.
August 24, 2017
Spomienky na túto knihu ma sprevádzajú od detstva. Keď mi pred očami ožila na letnom tábore, neodolala som a prečítala som si ju znovu. Zážitok už bol trošku iný, ale aj tak krásny.
September 21, 2018
I really enjoyed reading Štorch's books.
December 19, 2019
Děti píšou: "Bylo to zajímavé a husté. Kdyby byl druhý díl, Kopčem by byl náčelníkem."
January 1, 2021
Oi see oli lapsena lahe lugemine. Mäletan, et tädipoeg luges, mulle tundus tollal peale vaadates keeruline. Aga kui ta luges ja itsitas, siis peale teda võtsin kätte ja lugesin läbi. Väga meeldis.
March 14, 2022
Ideální pro 8-12let. Veverčák a Kopčem jsou vêční! :-)
April 19, 2023
Zajímavý ve smyslu zachycení života doby, ale jinak mě to prostě nebavilo
March 9, 2024
My first book I guess
May 5, 2024
v pohode knizka ale strasne me stvou vevercak a kopcem. WDYM ze tatyty dva flopanci vynalezli vestonickouvenusi i ohen a pazourek?????? fakt moc lidi to me fakt stvalo
Read
November 25, 2024recently reread it, as good as ever
August 18, 2025
Klasika
November 21, 2021
Autor čtivě provází dobou kamennou a velmi poutavě popisuje jak žil pravěký člověk. Dozvíme se jak se naučil užívat oheň, vyrábět nástroje, lovil divou zvěř a další. Svým způsobem je to taková encyklopedie v příběhu.
July 31, 2015
Well, I read it when I was in primary school but I really loved it. It's about children living in the Prehistoric Age. Quite amusing and very interesting.
Written by a Czech writer.
Written by a Czech writer.
Displaying 1 - 30 of 33 reviews