Jeden z tzv. Ještědských románů líčí příběh chudého dobráckého mládence poutaného v nerovném manželství s bohatou vdovou a s ním se prolínající tragický příběh prosté dívky, schopné obětovat svou lásku a život pro druhé. Dílo podává dobový názor na manželství, coby posvátný svazek, jež nelze rozdělit ani pokud je život v něm utrpením; vyzdvihuje mateřskou a mileneckou lásku, pracovitost a vzájemnou pomoc lidí.
Karolína Světlá (vlastním jménem Johana Nepomucena Rottová, provdaná Mužáková) byla česká spisovatelka, představitelka generace májovců. Je považována za zakladatelku českého vesnického románu.
Karolina Světlá pocházela ze zámožné rodiny Rottovy. V mládí se jí dostalo vzdělání; kromě němčiny a češtiny ovládala také francouzštinu. Její dílo a život velmi ovlivnilo přátelství s Janem Nerudou (se kterým měla platonický vztah) a s Boženou Němcovou, ze zahraničních literátů její tvorbu ovlivnila francouzská spisovatelka George Sand. Mimo to však její dílo ovlivnila i smrt její jediné dcery (podobně jako u Boženy Němcové, které zemřel syn Hynek roku 1853).
Roku 1852 se vdala za svého učitele hry na klavír Petra Mužáka (1821–1892), který ji také uvedl do kruhů české společnosti, kde se sblížila s Boženou Němcovou. Literárně začala tvořit koncem 50. let, kdy překonávala krizi způsobenou smrtí svého jediného dítěte, dcery Boženky (1853). Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem bylo inspirací pro její pseudonym a život v Podještědí, kam jezdila na léto, pro její tvorbu.
Od roku 1878 trpěla oční chorobou a musela svá díla diktovat. Její sekretářkou a společnicí byla její neteř Anežka Čermáková-Sluková.
Karolina Světlá byla členkou několika emancipačních spolků. Roku 1871 založila tzv. Ženský výrobní spolek český, který pak i několik let řídila; cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, vzděláním a prací. Spoluzaložila Americký klub dam, společně s Vojtěchem Náprstkem. Působila i jako novinářka, jejím hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti.
Světlá chodila s hlavou plnou filozofických, historických, psychologických a přírodovědných spisů a byla přesvědčena, že ženy svými vlohami a inteligencí jednou dokáží, že jsou schopné studovat a samostatně se rozhodovat. Svým rozhledem působila na nejbližší okolí jako geniální žena, jaká se v tehdejší společnosti běžně nevyskytovala.
Nevím, jestli jsem přivykl jejímu stylu, ale Vesnický román mi připadal aspoň místy čtivější než Kříž u potoka, který u mne zatím zůstává jako nejlepší dílo Světlé. Příběh není tak silný, pořád je to ale kafe, jež by vás mohlo porazit. Osudovost Vesnickému románu nechybí, i když s jeho poselstvím se z pohledu dnešního člověka není tak snadné sžít. Tím spíš si ale budete připadat jako v kombajnu a nebudete vědět, jak snadno rozseknout morální dilemata. Ani jedna volba není jednoznačně správná a nakonec možná zjistíte, že nemáte na výběr. Každá volba stojí za pendrek a vy jste nakonec stejně jen jako pěšák na šachovnici, který nad svým osudem nemá kontrolu. A ať se rozhodnete jakkoli, vaše volba se s vámi potáhne dlouho. Možná až do smrti.
Kája je fr naše lidová Austenova, jenom s lepšíma plot twistama (mohla teda udělat někdy nejakej veselejší konec, a tohle nebylo takovej banger jako Kriz u potoka, abych ji to tentokrat prominula)
Ze začátku to na mě působilo spíše jako takový obraz venkovského života a bála jsem se, že se ten děj nikam neposune a nebude ani zápletka. S příchodem Sylvy přišel i děj, ale bohužel se to moc nerozjelo. Nechyběla samozřejmě ani osudovost, která to trošku podpořila - člověk od začátku tuší, že to nemůže dopadnout dobře, a přesto doufá, že to nakonec nějak vyřeší. No, můžete hádat jak to dopadlo. Překvapilo mě, že zde vůbec padla myšlenka jakési vzpoury proti společenským konvencím kvůli lásce. Vím, že Světlá si něco podobného také prožila a oceňuji, že něco ze sebe vložila do příběhu. O to více, jako i u ní, mě mrzí, že to postavám nevyšlo.
Na román z 19. století se to četlo celkem dobře. Je to za mě velmi dobře napsané a hlavně je to srozumitelné. Příjemně mě překvapilo, že postavy (narozdíl od jiných děl této doby) nejsou ploché, ale celkem dobře propracované a uvěřitelné.
Celkově je to celkem solidní četba s pěkným jazykem, i když místy se to celkem táhlo (popisné pasáže byly v 19. století asi hit). Příběh by mohl být silnější a ději celkově chybí nějaký spád. Ale jinak fajn četba
Karolina Světlá píše na svoji dobu opravdu čtivě, to se jí musí nechat.
Svým postavám se jako autorka věnuje, rozvíjí jejich myšlenkové pohnutky až do takové míry a tak kvalitně, že jsem se často přistihl, jak si sám nejsem jistý, jestli názorově stojím na správné straně. Co když jsem se jen nechal postavou a jejími pohnutky zviklat? Psychologie postav se zkrátka paní Světlé vydařila skvěle.
Překvapivé je i rozvíjení témat, která v té době byla naprosto nepřijatelná. Smutné i úsměvné bylo uvědomění, že se od té doby ve společnosti až tolik změn vlastně neudálo. Tabu témata se sice změnila a trochu přizpůsobila moderní době, avšak nepřipravenost společnosti na změnu zůstala stejná.
I když jsem si čtení Vesnického románu Karoliny Světlé užil, a to vážně moc, pořád mám pocit, že si mě autorčin Kříž u potoka získal víc. To je ale spíš jen moje osobní preference.
Otvírá důležitý témata typu jedinec x šťastnej život a vlastní volba x předsudky a očekávání společnosti, ale připadne mi, že spíš glorifikuje biedermeierovskej pohled - vyzdvihování rodinnýho krbu, venkova a bezmezný moudrosti rodičů.
Postava matky je v díle jedna z nejproblematičtějších. Její výstřelky nebránící se vyhrožování sebevraždou nebo vydírání mrtvým otcem k ušlapání náctiletejch úletů a touhy po radosti a spokojenému (synovu!) životu jsou než odsuzovány brány jako ty správný.
Šťastnej konec nebo uspokojivá spravedlnost se nekoná. Protože křesťanský fanatici.
Poslední čtvrtina byla aspoň čtivá.
Ještěd.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Na obloze i na zemi třpytila se jiskra vedle jiskry, hvězdy jim svítily nad hlavami, sníh pod nohami, kráčeli pod nebem i na nebi. Kolem nich doletovaly zvuky zvonů zvěstujíce lidem čistého srdce, že se narodilo světlo světa v této posvátné hodině. Byla sláva a mír na zemi a na nebi, sláva a mír v Antošově srdci.
A zlodějem budeš, utrhneš-li potajmu z cizího stromu jediného jablka, z cizího záhonu jediného kvítí. Ba trojnásobným budeš zlodějem, jednou na cizím statku, podruhé na matčině životě a potřetí na jejím podílu na království nebeském...
Konečně jsem se krkolomným způsobem psaní prokousala až na konec Vesnického románu. Nemůžu říct, že se mi to nelíbilo, lhala bych. Děj byl poutavý a zápletka neotřelá, ikdyž na první pohled může knížka působit jako obyčejný román o manželských nešvarech. Já v něm viděla mnohem víc, příběh cti, ale i bezmeznost lidské pomsty a chtíče. Pěkný zástupce povinné četby :)
Byla jsem sama překvapená, jak mě tento román vtáhl a nepustil. A jak mi bylo mezi všemi těmi přechodníky a epitetony dobře. Příběh čtivý a dramatický, vášně veliké, morální výzvy ještě větší. Navíc velmi autentický vhled do společnosti a jejích “zákonů” 19. století. Možná dobře, že jsem se ke Světlé dostala až na stará čtenářská kolena :) Stálo to za to!
Knížku jsem četla jako povinnou četbu a upřímně se mi do ní vůbec nechtělo a i ze začátku se mi do ní nešlo začíst, ale asi v druhé polovině mě chytla více a pak už to šlo samo. Chce to si hlavně zvyknout na styl psaní a starší výrazy, ale to mi kupodivu nedělalo až takový problém. Knížka nemá dobrý konec a pocity po dočtení se asi ani nedají popsat slovy, při posledních pár stránkách mi tlouklo srdce jako o závod a to ani pořádně nevím proč, možná znechucením nad chováním jistých osob v příběhu, především matky Antoše, která je hodně nábožensky založená a nevzdá se svých názorů ani pro synovo štěstí. A také hlavně díky úplnému konci.
Knizka se mi docela libila, bala jsem se, ze me nebude bavit, a bude to 'voser'. Ale cetla se dobre, az na par casti. Z konce jsem zklamana. Cekala jsem, ze to dopadne jinak. Kazdopadne to neni nejlepsi, ani nejhorsi knizka z povinne cetby, co jsem cetla.