Kreminna, zákopy ukrajinských vojsk, polovina března 2023. Je jasná noc, ale v zákopu panuje temnota, prostor osvětluje jen třepotavý plamen svíčky. Je dvacet minut do půlnoci. Jsem na nulové linii, tedy na linii kontaktu mezi ruskými a ukrajinskými vojsky. Kolem zuří dělostřelecká bitva. Mám strach. Stejný, jako mají všichni vojáci na nulové linii.
Když 24. února 2022 začaly dopadat na Ukrajinu první ruské rakety, sedla válečná novinářka a fotografka Lenka Klicperová do auta a vydala se směrem na východ. Byla s ukrajinskými civilisty v prvních dnech invaze, kdy zemi ovládla panika a strach, který se ale postupně změnil v tvrdošíjné odhodlání bránit svou zemi. Mluvila s oběťmi válečných zločinů, pracovala na místě raketových útoků, na frontových liniích na celém Donbase. Její reportážní kniha ukazuje rok války, která změnila Evropu i celý svět a jejíž konečné důsledky zatím neznáme.
A odnáší ji běžní, obyčejní lidé. Mámy a tátové, sousedi, starousedlíci i ti nejmladší. (A domácí mazlíčci.) Autorce se až mrazivě podařilo odprezentovat blízkost válečného běsnění. V roce 2022. Přímo v Evropě. Jak by asi vypadala naše města, jak by na tom byli naši blízcí a známí pod tlakem invazní armády. To vše při čtení jde na mysl.
Není to snadné čtení a nelze reportáž přečíst "na jeden zátah", přestože to její formát dovoluje. Poutavé dialogy s místními hrdiny i zahraničními dobrovnolníky s nezlomným charakterem, setkání s pobudy, kteří i při dopadech bomb shánějí cigarety, a povídání s obyčejnými lidmi, kteří na vše zůstali sami... Nezapomínejme na nikoho z nich, pořád jsou tam, i po skoro třech letech války.
Paní Klicperová nedává zapomenout, díky za její práci. Sláva hrdinům, sláva Ukrajině.