Protagonistka prvního románu Niny Špitálníkové, autorky Svědectví o životě v KLDR, žije v Jižní Koreji, ačkoli se narodila v té Severní. Vyprávění líčí její strastiplnou cestu za svobodou, hříchy minulosti i pochyby, které ji po celou dobu provázejí. V kaleidoskopickém příběhu poznáváme perspektivu a osudy prominentů severokorejského režimu i těch na dně společenského žebříčku. Díky tomu klade román Severka závažné otázky, které dalece přesahují hranice Korejského poloostrova. Ta základní zní: Co může jedinec obětovat pro vlastní svobodu?
Nina Špitálníková je česká koreanistka, odbornice na Korejskou lidově demokratickou republiku, aktivistka za ženská práva a také spisovatelka. Své knihy zatím směřuje právě k této ostře sledované části Asie – jedná se o tituly Propaganda v KLDR (2014) a Na studiích v KLDR s chytlavým podtitulem Mezi dvěma Kimy (2017).
Angažuje se v aktivitách zaměřených na problematiku genderové nerovnosti a matek samoživitelek. V roce 2017 spoluzaložila projekt Woman on a mission, který má upozornit na znevýhodněné postavení žen v hudebním průmyslu. Pracuje v pražském multikulturním centru Crossclub jako produkční a dramaturg.(zdroj životopisu: KnihyDobrovský.cz)
Snad ještě silnější - a víc depresivní - než Svědectví o životě v KLDR. Tentokrát nejde o knihu rozhovorů, které jsem přeci jen vnímal lehce “neosobně”, jako sondu do absurdního života nejšílenějšího státu na světě, ale o velmi osobní příběh jedné Severokorejky. Pro mne bylo čtení ještě těžší při představě, že bych byl třeba na místě otce hlavní hrdinky. Příšerná představa.
Ta kniha nemá vítěze, špatně je úplně vše - život hlavní hrdinky, lidí kolem ní, její rodiny. Tohle by měla být povinná četba. Tohle by se mělo diskutovat na občance - od začátku do konce.
Šokující příběh severokorejské emigrantky napsaný nešikovně nudným stylem plným klišé.
Nechápu, kde se stala chyba, protože rozhovory Niny Špitálníkové mají drajv, vtip i peprnost. Zároveň její předchozí kniha Svědectví o životě v KLDR (*****) je plná úsporně a věcně podaných příběhů z téhle distopické země současnosti.
Severka ale neví, jak chce být vyprávěna. Jednou sledujeme stylizovaný příběh hlavní postavy. Pak skočíme do rozhovoru s autorkou knihy, ale pořád jsme v příběhu. Pak najednou autorka protrhává "čtvrtou stěnu" a něco nám vzkazuje. A aby toho nebylo málo, pak sledujeme, jak nám hlavní hrdinka dělá vyčerpávající dokumentární výčet toho, koho všeho práskla, což vůbec nesedí do předchozí stylizace.
To vše je napsané romantizujícím adolescentním stylem, který vůbec nesedí obsahu, který popisuje. A navíc je to celkem často "opepřeno" literárními klišé a floskulemi.
Bolo fascinujúce čítať príbeh osoby, ktorá neodišla z KĽDR dobrovoľne a sama, túžiac po slobode tam vonku. Fascinujúce a desivé zároveň, keďže každá minca má dve strany. Severka má iba 17, keď sa ocitá v Južnej Kórei, lebo o jej osude rozhodol otec, ktorý nepochybne chcel iba jej dobro. Ako sa však dokáže jedinec, ktorý vyrastá s okovami ideológie vrastenými do duše, vyrovnať so svetom nadbytku bez pravidiel? Ako sa vyrovná s minulosťou, počas ktorej za cenu jedného kapučína nahlásila strane úplne hocikoho (vrátane najlepšej kamarátky a rodičov) v dobrej viere, že dostanú napomenutie alebo drobný trest v podobe navýšených hodín ideológie. Nevedela alebo nechcela vedieť o tom, čo sa dialo potom. Pracovné tábory a scény ako z Orwellovho románu 1984. Žiadny dystopický scenár iba holá skutočnosť v tej najhoršej zvrátenej podobe.
Po celý čas mnou zmietali protichodné pocity voči hlavnej postave tohto príbehu, no v závere sa to vo mne zlomilo a dostavila sa empatia a ľútosť.
"Osud lidí, kterí mi zkřížili cestu, míval cenu jednoho kafe. Jednoho blbýho kafe."
Byť obžalovanou a svojou sudkyňou zároveň. Byť zavretou na slobode. Rozhodnúť o sebe nemohla, ani kde a komu sa narodí, ako bude vychovaná, kde bude nútená žiť, či akej ideológii veriť. Mať moc sa dá aj nad tými slobodnými.
Severka mi zlomila srdce.
Jej rodina patrila medzi tie vysokopostavené v Severnej Kórei, mali vždy niečo na raňajky, veľký byt a všemožné výhody. Otec papaláš, dieťa poplatné režimu, ktoré s ľahkosťou udáva nielen jeho, ale aj kamarátku…
Neuvedomuje si tú cenu. Jeden život za poukážku do kaviarne.
Ocitnúť sa proti svojej vôli ako emigrantka a nemôcť sa vrátiť… je to jej najhoršia nočná mora. Cez deň ako-tak funguje, predstiera, no v noci ju to všetko dobehne. Rodina. Život. Režim. Výčitky. Len hviezdy sú rovnaké…
Nina Špitálníková napsala bestseller reportážní literatury v podobě Svědectví a teďka zatoužila napsat bestsellerovej román. Jenže ona bohužel román moc napsat neumí, takže over all, Severka je špatný román o velice zajímavým tématu. Věřim, že mnoha lidem přinese spoustu zajímavejch informací, mně bohužel ani to ne, což ale nechci hodnotit, protože by tomu tak pravděpodobně nebylo, kdybych těsně před tím nepřečetla Není co závidět od Absyntu.
Uf, těžké hodnocení. Skvělý příběh, úhel pohledu, který mi zatím ještě nikdo nenabídl, takový, kvůli kterému vstanete o víkendu v 7 ráno, protože se nemůžete dočkat, až budete zase číst. Ale dlouho jsem si nemohla zvyknout na formu, u dvousetstránkové knihy mi trvalo zhruba polovinu knihy - vzpomínky? rozhovor? dopis? najednou příběh někoho dalšího (ale výborný)... na začátku hrozně rozvleklé navození atmosféry asi. Dala by se vlastně parafrázovat strana 205 "ztrácím nit, psaní nemá strukturu, kompozici, čirá entropie". Asi se mi ještě nestalo, že by se mi něco četlo zároveň tak lehce (prostě vás to chytí) a tak těžce. Budu o tom všude mluvit? Ano. Vnutím to přečíst kolegům? Rozhodně ano (fakt to tam není "jak u nás za totáče, ne?", Marceli!). Líbilo se mi to? Opravdu ano. Je to na pět hvězd? Fakt mě mrzí, že pro mě ne.
Ja som už dávno neprečítala knihu v podstate na dve posedenia. Ale taká je Severka ✨, chytí a nepustí ♥️ Príbeh a spôsob rozprávania, ako aj autorkin štýl a jazyk, si ma získali po pár stranách a nepustili kým som knihu nedočítala (alebo nemusela ísť sprať, lebo práca). A ten koniec ♥️ Musím sa priznať, čítala som obe predchádzajúce autorkine knihy a trochu som sa zmeny žánru obávala, ale úplne zbytočne. To čo ma tak nadchlo a upútalo pri jej knihe rozhovorov mala aj táto kniha: úžasnú schopnosť rozprávať ľudské príbehy, či už formou rozhovorov (lepšie som nečítala) alebo formou prózy, ktorá si tiež zachováva podobný formát. Je to surové, úprimné, smutné. Ale tak nádherne ľudské ♥️ A milujem, keď sa v texte knihy dozviete prečo sa tak volá ✨ Severka ✨
Wow. Už dlouho jsem žádnou knížku takhle nezhltla. Všichni víme jak to funguje v Severní Koreji, ale o detailech se už mluví málokdy. Tady autorka popisuje odpornosti, které se tam dějí na denní bázi. Nejvíc zarážející ale pro mě bylo to, že když se hlavní postavě podařilo ze Severní Koreji uprchnout, stále věřila že život tam byl lepší a chtěla se vrátit. Je neskutečný jak hluboko do lidský mysli se může ta sevweokorejská ideologie zarýt. Příběh byl založen na skutečných událostech a hlavní postava se nedokázala smířit s novým životem v Jižní Koreji, coz nám může připadat absurdní. Fakt silnej příběh, kterej mě přiměl se hodně zamyslet a určitě si budu o tomhle tématu muset zjistit víc.
- silny pribeh - strasne divne a tak jako ploše?? napsáno, vubec jsem se nedokázala vžít do tý hlavní postavy - ta část v táboře ty žalobkyně byla hrozne takova akward - vadilo mi jak to bylo psany jako vyslech?? - cekala jsem od toho hrozne moc a dalo to malo
Skvělý a silný příběh. Líbilo se mi, že byl režim popsán z různých pohledů a stran. A také byl v knize skvěle vylíčen vnitřní boj obžalované. Severka mě hodně překvapila.
Severokorejka byla nadějná studentka a soudružka v KLDR. Narodila se do vysoce postavené rodiny v Pchjongjangu. Chodila na prestižní školu a procházelo jí všechno. Jednou z nepsaných povinností ve straně bylo nahlašování ostatních. Kdybyste to nedělali, vypadali byste podezřele a to nikdy není dobré. Žila s mentalitou, že je lepší než ostatní a že ona si může dovolovat dělat zakázané věci, jelikož její ideologie a oddanost straně nikdy nebude ohrožena západním vlivem, ale ostatní by se mohli poddat a zradit KLDR. Sledovala filmy z Jihu, ale nahlásila známou za sledování těch samých filmů. Nahlašovala za nošení džín, které se podobaly těm imperialistickým. Jen kamarádky nahlašovala za maličkosti, které si vyžadovali jen sebekritiku. Neměla ale tušení, že tímhle jí nahlášené lidi posílá na smrt. De facto do pracovního tábora, ale jen hrstka lidé se z nich dostane živá. Měla za to, že museli udělat ještě něco horšího, aby si zasloužili takový trest. A že si to zaslouží, protože přece zradili stranu. Přijde mi až ironické, že kdyby se otočily karty, potkal by ji ten samý osud.
Při rozhovoru, kde mluvila otevřeně o svém životě a o tom, co dělala, byla konfrontovaná s výpovědí známé, kterou nahlásila a poslala do pracovního tábora.
I na tomto místě, zcela odříznutém od světa, kde se lidé mění ve zvířata, visí na zdech portréty vůdců. A až tady mi došlo, že se vůdcům a vůbec indoktrinaci věnuje příliš mnoho pozornosti a pozemskému blahu Severokorejců příliš málo.
Poprvé jsem více do detailu poznala, jaké je to existovat v pracovním táboře KLDR. Asi bych to shrnula tak, že mnozí lidé berou smrt jako únik z té hrůzy a krutosti, kterou musí denně zažívat. Mnohokrát mám pocit bezmoci. Je zvláštní si představit, že zatímco já si v klidu píšu recenzi na knihu a nic mi nechybí, stovky kilometrů ode mě jsou lidé, kteří existují ve vakuu ohraničeném ostnatým drátem, hladoví, byli odsouzeni k nesmyslně velkým trestům za věci, které buď neudělali, nebo jsou to maličkosti, kterým bychom se my zasmáli. Ale je to stojí život. Celý život jsou učení, že vláda a Velký vůdce jsou ti nejlepší, že se o ně zajímají. Když se ale ocitnou na takovém místě, kde i přesto všechno jsou jejich portréty, poznají ten opravdový režim. Že nikdy nikoho nezajímali.
Je tu ještě palouček, kde vlaje severokorejská vlajka (na světě asi není vlajky, z níž by odkapávalo více krve). Někdo by jej nazval popravištěm, my mu říkáme Místo Svaté, kde naleznete klid.
Na Jihu se Severka ocitnula v Hanawonu. Je to zařízení, které pomáhá severokorejcům se adaptovat na život v kapitalismu, v demokracii a hlavně jim ukázat druhou stranu propagandy, která jim celý život byla vštěpována do hlavy. Zjistí, že celý život žili ve lži. Že je někde líp, než v severní Koreji a za ideál jim je předkládám právě život na Jihu a nebo dokonce v USA.
Hned po nástupu byla vyslýchaná a ptali se jí na celý život v Severní Koreji. O její rodině, co přesně dělala,... Celé to bylo nahrávané a ke konci jen podepsala, že byla upřímná. Stačilo podepsat, že je všechno pravda, definitivně stvrdit svou zradu, a mohla jsem jít.
Jihokorejci Severce předložili nabídku, aby přijala novou identitu dítěte, které žilo v chudobě, a tak se rozhodlo utéct. Byla jste součástí severokorejské smetánky, díky vám bylo uvězněno několik desítek lidí, což znamená několik stovek ztracených životů. Právě na vás a vám podobných tamní režim stál. Možná jste to nedělala vědomě, ale to je vlastně jedno. Činy byly vykonány a to vám ve svobodném světě nikdo neodpustí.
Asi zkrátka nechtěli, aby někdo říkal na veřejnosti, že ne všechno je v Severní Koreji otřesné. Život tam není černobílý. Možná je, pokud se narodíte v nejnižší kastě. To už vím. Ale když se narodíte ve střední či vyšší, zažijete dobré věci. Ale to se prostě nehodí říkat. Severokorejský režim je černý, jihokorejský bílý. Žádné jiné odstíny se nepovolují.
Ke konci, když měla hodiny ideologie jí ukázali, jaký krutý režim KLDR je. Ona tomu nechtěla věřit. Proč taky? K ní se režim nikdy takhle nechoval, takže to určitě musí být výmysl a plán, jak poškodit jméno její milované země. Nakonec ale z téhle lásky vystřízlivěla, ale byla ztracená.
...Po těchto hodinách ideologie - v čem se lišily od těch, které jsem absolvovala ve své vlasti?
Tyto dva citáty podle mě krásně ukazují, jak KLDR ale i Jižní korea používají propagandu, aby ukázali, jak skvěle se v jejich zemi žije. Samozřejmě všichni víme, že životní podmínky na Severu jsou otřesné, ale Jih vymazává i ty lidské aspekty žití na Severu. Že i tam lidi můžou mít radost nebo se smát nebo se na chvilku cítit jako lidi. Vlastně nechce ukazovat celou pravdu a jen si vybírá ty scénáře, kde lidé trpí. Z uprchlíků se snaží udělat jihokorejce a sebrat jim severokorejskou mentalitu. Vlastně je tak "převychovat" za těch pár měsíců v Hanawonu. Ale tenhle citát krásně ukazuje, že to nejde. I když se snažite sebevíc, nikdy z člověka nedokážete vymazat zemi, ve které se narodil. A v případě Severky zemi, kterou miloval. Vždycky uvnitř jí bude KLDR.
Člověk často sahá po své minulosti. a když něco zachytí, snaží se toho držet, seč může. Reziduem naší minulosti byly právě nástěnky, připomínaly nám, kým jsme byly a že to někde hluboko v nás bude, ať se budou pracovníci jihokorejské vlády snažit jakkoliv.
Kniha mi ani tak nepřinesla nové informace o životě KLDR, ale ukázala mi, jak probíhá postupné včlenění uprchlíků do kapitalistické společnosti. I přes všechnu přípravu je člověk nemůže připravit na ten pocit prázdnoty, který je čeká. Na Severu byla Severka někdo, ale tady byla jen jedna z miliónů lidí, kteří si můžou dělat co chtějí a každému jsou jedno.
Je to příběh dívky, která je podobně stará jako já a pořád jsem přemýšlela jak bych se zachovala já. Můžu si hrát na hrdinu a říct, že bych nikdy neudělala to, co ona. Ale nevím, jak bych se chovala v KLDR při jejím postavení. Všechno je totiž předem dané. Neměla na výběr. Teda měla, ale druhou možností by byla smrt nebo život v té nejnižší kastě. Dělala to, co musela a neznala nic jiného. Plně věřila ideologii - přesně tak jak režim chtěl. Myslím, že bychom chybu měli hledat v režimu a méně v lidech, kteří neznají celou pravdu. Neumím si představit, jaké to bylo zjistit, co se stalo lidem, které nahlásila. Jaké je to žít s tím vědomím?
Příběh severokorejské dívky, která pocházela prominentní rodiny, zkrátka a dobře se „dobře narodila“ a zároveň i pohled z druhé strany, otřesný příběh z pracovního tábora.
Ke zvolenému formátu „románu“ bych měla nějaké výhrady, přecejen vyprávění Ri Jo-čong je přerušováno rozhovory, ať už se samotnou autorkou/"postavou, která má s autorkou mnohé společné" nebo pak s jihokorejci. A celkově to na mě působilo jako non-fiction. V některých rozhovorech autorka sama přiznala, že románová forma se jí nepsala zrovna lehce.
Postava Ri Jo-čong je na jednu stranu strašně plochá a udržuje si jednotnou linku bez emocí, což se jen v málo momentech prolomí () a celou dobu nesejme prominentní masku, chce být ostatními obdivována a být nad nimi. Zároveň postupem času buduje ve čtenáři i jakýsi soucit, protože díky režimu a vštěpování „víry ve vůdce“ od mala tomu bez výhrad věří a skutečně se nabízí otázka - je to viník nebo oběť?
Část z druhého pohledu, tedy obětí udavačství právě Ri Jo-čong, Kim Čok-U byla otřesná a knihu jsem si musela dávkovat.
Zarazila mě pak i část adaptace na jihokorejský život a vštěpování křesťanské víry (namísto víry ve vůdce), a potažmo celý „adaptační program“ odkud jakýkoliv severokorejec vychází s naučenými frázemi a vděčností z osvobození, i když to tak ve skutečnosti nemusí cítit.
I přesto se to dobře čte, respektive jsem chtěla vědět co bude dál, ale zároveň si nad jednotlivými kapitolami zapřemýšlet a trochu si od nich odpočinout. Když jsem pak četla nějaké rozhovory s autorkou o vzniku knihy, dalo mi to ještě ucelenější obraz a určitě si od ní přečtu i něco dalšího. Plus musím vyzdvihnout krásnou obálku i grafické zpracování od Myokardu.
Abych ze slovního souboje vyšla vítězně, musela jsem se každý den přeučit spoustu nových slov. Ne sedm, ne deset. Mým cílem bylo osvojit si denně padesát jihokorejských slov. Když jsem udělala chybu, nesprávně použité slovo jsem si za trest napsala padesátkrát do sešitu. Žena, která nás jihokorejštinu učila, nechápala, proč to dělám. Chybovat je lidské, říkala. Lidské možná, ale ne severokorejské.
Hmmm.... Nina Špitálníková to prostě umí. Velmi uspořádaný román, který je už tím svým uspořádáním působivý. Je pěkné, jak je vše promyšleno do nejmenšího detailu. Ta grafická stránka knihy je perfektní.. tedy... mám poznámku... pokud jedno nakladatelství tvoří knihy, které vymazluje, jsou v jednom stylu... proboha, proč je jedna o víc než centimetr užší? Škoda... bylo by to jinak naprosto dokonalá krásná kniha. Jinak... román je napsán jakoby to byla zpověď dívky, jde od dětství až ...do doby, kdy se snažila zapadnout. Je přirozená, naivní, bezprostřední, co na mysli i na jazyku. Nedělá ze sebe neviňátko. Neukazuje Jižní Koreu zcela čistou.. jak se snaží za každých okolností působit. Kniha je naprosto uvěřitelná. Je to postupně servírováno a příběh graduje. Dost dobře vás dostane do světa emocí, pocitů, dostanete se jí do hlavy.. budete s ní dýchat, stydět, budete se divit, její naivitě a budete chápat..že lidé z tohoto světa jsou tak trochu, ne-li více mimoni a budete se ptát, jestli jsou vůbec schopni ten šok do reality ustát... budete mít hodně otázek a na některé možná dostanete odpověď. Kniha je velmi kvalitní a dobře napsaná. Rozhodně doporučuji.
Kniha je napsána podle skutečného příběhu jedné mladé severokorejské ženy. ❤️🩹 Neskutečně silný, krutý a čtivý. Přečteno za dva dny. 100% doporučuji všem!
Kniha o tom jak severokorejský režim dokáže vygumovat mozek. Pokud máte to štěstí a dokážete se dostat za hranice tohoto státu, pořád nemáte tak úplně vyhráno. Střet s realitou je totiž velmi náročný. Konec knihy mě úplně odrovnal. Moc doporučuji.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Neměl bych si hrát na literárního kritika, ale střídání různých stylů vyprávění působilo nesjednoceně. Místy může být až čtenář zmatený, které části příběhu jsou skutečně pravda. Umím si představit, že literárním odborníkům se kniha nelíbí.
Naštěstí jsem ale laik, který nemůže popřít, že ho příběh natolik vtáhl, že se těšil na každou další kapitolu. Největší přidanou hodnotu má podle mě popis postupů jihokorejské vlády vůči severokorejským uprchlíkům.
Autorka vykrádá samu sebe a forma upatlaná. Snaha o beletristické zpracování již několikrát přežvýkaného tématu zde nevyšla - kostrbatý jazyk a snaha o originální zpracování je dost naivní…
”Je tu ještě palouček, kde vlaje severokorejská vlajka - na světě asi není vlajky, z níž by odkapávalo více krve. Někdo by jej nazval popravištěm, my mu říkáme Místo Svaté, kde naleznete klid.”
Neuvěřitelně krutá a silná kniha, založená na skutečném životě severokorejské dívky. Místy tak brutální, obzvlášť v popisech pracovních táborů, že mi z toho bylo až zle. Z toho, že tohle se děje právě teď a tolika lidem a hlavně naprosto bezdůvodně. Hlavní postava přináší neobvyklý pohled na život v KLDR - ne z pozice obyčejného člověka, ale z prostředí tamní elity, která je součástí systému. Vyprávění očima dítěte, vyrůstajícího v atmosféře hluboké indoktrinace a všudypřítomné státní propagandy, je vážně znepokojivé. Kniha otevírá otázky osobní zodpovědnosti, lidské morality a toho, jak jsme schopni ospravedlnit vlastní činy v rámci systému, který nás formuje. Nezůstává ale jen u kritiky Severu. Naopak poukazuje i na propagandu na Jihu a obecně na mechanismy manipulace, které se objevují napříč režimy. Ukazuje, že pravda a lež nejsou výsadou žádné konkrétní strany a že hranice mezi nimi bývá často nečekaně tenká.
Popis skutečností, které se denně dějí v KLDR je mrazivý. Autorka svou první fikcí přinesla příběh, který zhltnete rychle. Nicméně celý koncept výpovědi byl narušován dalšími hlasy a formami, které přecházely mezi sebou bez větších upozornění. Hlavní postava Ri se každou chvíli chvástá svou inteligencí a na všechny a všechno se kouká shora. A přes její duševní přerod naznačený jako dlouhá sezení s psychology a školiteli převažují malichernosti. Ještě před rozečtením knížky se dočteme citát "Nikdo se dobrovolně nerozhodl, že se narodí v Severní Koreji.", a nejen proto je těžké soudit částečně smyšlený osud Severky.
Už dlouho jsem si chtěla přečíst něco od Niny Špitálníkové a v knihovně zrovna měli k dispozici Severku, tak jsem sáhla právě po ní. Čtení je to drsné, ale zajímavé, jen to moc nefunguje jako román (proto hvězda dolů), místy se v tom člověk ztrácí. Je to spíš popis, rozhovor a biografie. Takže trochu tápu, kolik je v tom příběhu fikce a co je pravda. Bohužel (pro Koreu) se většina popisovaných věcí zřejmě přesně takhle odehrává. Je to síla. Smutná kniha, o které budu ještě dlouho přemýšlet.
Příběh skvělý, zajímavý, ale moc se mi nelíbilo, jak je kniha napsaná - na mě až moc míchání stylů a nerozhodnosti jestli teda jde o román nebo rozhovor nebo něco jiného. Kvůli tomu moc nevím/nevěřím, jak velká část příběhu je skutečná, a co je naopak přibarveno a smyšleno, a to mi u zrovna tohohle tématu docela dost vadí. Zároveň ale vím, že pro víc faktickou literaturu jsou tu autorky předchozí dvě knihy, taky se k nim někdy dostanu. Jinak fajn, shltnul jsem to v podstatě za den hehe
Velmi silný příběh. Na začátku jsem udělala tu chybu, že jsem si přečetla konec, ale to mě neodradilo od toho, abych knihu dočetla. Po přečtení knihy si člověk uvědomí, že se tady u nás máme vlastně dobře, a přesto si stěžujeme.
Líbí se mi, že je kniha stylizovaná do rádoby soudního procesu a čtenář má možnost dělat vlastní závěry.
Svoboda i v demokracii může být zdánlivá, konzumní, může záležet na pocitech životem zhrzeného jedince, na jeho příjmech, postavení, vzdělání, situaci, vlastně na zařazení v nedefinované kastě... žijeme vůbec někde ve svobodě? Co je svoboda? Jaká je její definice? Zajímavá kniha, způsob vyprávění, styl místy lehce odosobnělý.
Silná kniha, která vám zlomí srdce. Poslední stránky jsem přímo hltala a teď sama nevím, jak v sobě usměrnit proud myšlenek a emocí. Děkuji autorce za tento příběh!