What do you think?
Rate this book
Žitava
Žitava, básnický debut Filipa Németha, viacnásobného finalistu súťaže Básne SK/CZ, je viac než len pôsobivou literárnou topografiou konkrétneho územia. Vo svojom krajinnom zameraní je rovnako intímnym pohľadom dovnútra, ako aj prechádzkou po miestach, ktoré na prvý pohľad môžu pôsobiť všedne, ale optikou autora nadobúdajú nezameniteľný charakter. Némethova sebavedomá a zrelá poetika sa nevyhýba ani subtílnemu humoru, v premyslene koncipovanej básnickej knihe sa zároveň dotýka viacerých bolestivých problémov súčasného sveta a spoločnosti. Žitava tak svoj zdanlivý regionalizmus priamo presahuje a jeho prostredníctvom dokáže byť presvedčivo univerzálna a súčasná.
99 pages, Paperback
First published January 1, 2023
About the author
Filip Németh
6 booksFilip Németh je absolventom dramaturgie a scenáristiky na Filmovej a televíznej fakulte VŠMU. Spolupracoval na námetoch a scenároch niekoľkých televíznych seriálov a relácií napr. relácia pre mladých Park, populárno-náučný cyklus ZvedaVec, má tiež bohaté skúsenosti ako copywriter televíznych upútaviek a promo kampaní. Za svoju básnickú tvorbu bol ocenený ako finalista v súťaži Básne SK/CZ v ročníkoch 2018, 2019 aj 2021. Publikoval tiež v časopise Fraktál a jeho básne zazneli v cykle Poézia mesta na Rádiu Devín a v rubrike Nedeľná chvíľka poézie na Rádiu FM. S manželkou Barborou napísal knihu detských príbehov Tvojazem: Fantastické dobrodružstvá Rikiho a Emy, ktorá vyšla vo vydavateľstve Slovart v roku 2022. Pre LIC preložil niekoľko diel maďarského básnika Ferenca Andrého.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 2 of 2 reviews
January 7, 2025
U rozbujelého břehu vyčuhuje z vodní hladiny horní část lidského těla; stačí ovšem knihu lehce pootočit a rázem lze zahlédnout zcela odlišný obraz: muž leží na rozpraskaném, vyprahlém dnu řeky a poslední zbytky vody zadržuje mezi pažemi. Trojrozměrná obálka debutové sbírky Filipa Németha Žitava dává jasný signál – něco se proměnilo. Obzvlášť v případě enviromentální tematiky by bylo jednoduché se u takové teze zabednit a následně rozehrát hru s předem rozdanými kartami, z níž vyjde jako vždy najevo, že člověk v té přírodě natropil samé hrůzostrašnosti! Žitava však proměnu prostoru bere spíš jako východisko a ukazuje, že její důsledky jsou mnohem dalekosáhlejší a zdaleka se neodehrávají jen ve vztahu kultura-příroda.
Již samotný titul naznačuje, že sbírka vychází z prožitku konkrétního místa – a to povodí řeky Žitavy na jihozápadním Slovensku, přičemž na základě naznačených lokálních specifik (vinařská tradice, bohatá archeologická naleziště, odpálení mohutného komína) se lze dopátrat až k maloměstu Vráble a jejímu blízkému okolí. Základní figuru představuje dočasný návrat lyrického mluvčího do rodného prostoru – ten je však explicitně exponován spíše výjimečně (a když už, tak zejména sebeironicky – „keď nechodíš domov / keďže nechodíš domov“), prim hraje až obsesivní evidence toho, co během ne-výskytu zmizelo, co se zjevilo a co se změnilo k nepoznání. Výraznou součástí Némethovy básnické metody tak není pouze záznam současného stavu, ale rovněž imaginační akt tkvící v odkrývání zaneseného a vyvolávání odstraněného: „odmysli si most / odmysli si asfaltové cesty / už sa pred tebou rysuje krivka“. Výrazy z oblasti geometrie nejsou náhodné – ve sbírce se obkružují utkvělé zbytky formativních zážitků spjatých s jednotlivými místy, na jejichž narýsovaném podkladu by snad mohl – alespoň v mysli – povstat zaniklý svět. Tato takřka archeologická metoda mluvčího přirozeně vede k určitému typu prostorů a věcí, k nimž přistupuje s posvátnou úctou – k zadní části hřbitova, k nečitelným náhrobkům, k letokruhům zakrytým mramorem či k polámaným cihlám zarůstajícím lopuchy. Zkrátka ke všemu, z čeho by bylo ještě možné něco „dávného“ vyčíst; do míst, kam nelze vložit panáčka z Google Maps – a i kdyby, jen těžko by nám takový narafičený pohled něco takového dovedl zprostředkovat.
Kromě geometrického vnímání (související rovněž s mapami, jejichž podoba je neustále překreslována) hraje ve sbírce podstatnou roli také vztah prostoru a vyslovení – objevuje se metafora krajiny jako něčeho zapisovaného či přenášeného jazykem („ale stále iba slabikujeme / rituály vtáctva / voňavé alergény / hieroglyfy bývalých nív“), vytrácení etymologického původu místních názvů z povědomí obyvatel je nahlíženo jako něco otřásajícího konstitucí prostoru. Tuto moc slov básně reflektují také nepřímo – míhají se v nich slova archaického a regionálního charakteru (aniž by to působilo nátlakově), vrší se výčty konkrétních pojmenování („nič nápadné / len pár kríkov / baza / hloh / ďalej / vŕba / jelša / občas / čremcha / kalina / a predsa džungľa“). Právě takový jazyk, očištěný od zastírajících abstrakt, jako by dokázal odkrýt skutečnost, přes níž se přehazují hávy, které plíživou degradaci prostoru maskují. „Revitalizované centrum“ – to je přece v zájmu Krásy; výsadba jedlí – super, Příroda; reliéf tanečníků v krojích – bomba, tady se ještě drží Tradice. To, že celý fetiš modernizace leckdy k ničemu krásnému nevede, že ne každý strom se hodí pro libovolnou oblast, že folklor může fungovat spíš jako vějička než jako výraz kontinuity – to všechno si Németh bere na paškál. Metaforu autorova přístupu ke slovu může představovat báseň koryto, v níž mluvčí stojí nad hladinou řeky: „na dno však nevidno / ako sa usadzujú / piesky / štrky / bahná / riečne rastliny / a nie je jedno čo z toho“. Rozlišit, upřesnit, dohlédnout – zásadní aspekty tvůrčího aktu, který však není zbožštěn jako spása krajiny (ostatně báseň výše končí verši: „ešte ti potrvá / zdokonaliť sa v čítaní dna / z farieb a tvarov krajiny“). V cyklu „upútavky“, který je rozprostřený napříč sbírkou a jehož básně nemají podobu strohého záznamu v druhé osobě, nýbrž vycházejí z introspektivního, úvahového či fantaskně absurdního ladění, se objevují mimo jiné básně vyjadřující zjevnou skepsi k schopnosti jazykově pojmout svět – z jazyka zde opadává nátěr a rezaví, slova jsou nahlížena jako pouhé fyzikální částice.
V Žitavě trouchniví osobní i kolektivní paměť, kulturní i přírodní vrstvy se zanášejí… přesto se autor obešel bez vzletné estetizace onoho zaniklého venkovského prostoru. Ten v žádném případě neutkvěl v podobě křiklavých západů slunce a pokojně se pasoucích kraviček; teskní se zde po něčem zcela jiném – třeba po břízolitu, paběrkování nebo pomejích vylévaných na dvorek. Nevyzpytatelnost paměti, do níž se se zjevnou závažností zavrtávají věci a události bez zřejmých kritérií, se ukazuje třeba v básni fundus, v níž mluvčí s bratrancem vytvoří na zahradě padesát vyřezávaných dýní. Vrchol prožitku však nepředstavuje pohled na pompézně svítící scenérii v duchu Halloweenu, nýbrž ubohý obraz hnijících plodů. Némethovi se tak podařilo zprostředkovat velmi univerzální, byť v konkrétních případech velmi obtížně sdělitelný (či dokonce obhajitelný) pocit – něco zmizelo či vyprchalo, a přestože to neneslo žádnou zjevnou funkci a v obecném povědomí to nepředstavuje nic významného (leckdy spíš naopak), pociťujeme vůči tomu neskonalou nostalgii, často odvislou od malicherného detailu. V básni komín je zobrazen pád obrovského komínu, vzhledem k neobvykle početnému sledujícímu davu se z demolice stává happening. Po pár letech se na místo činu navrací mluvčí: „keď blúdiš dosť dlho medzi lopúchmi a palinou / zakopneš o kusy tehál / pozostatky / vezmi ich do ruky / a ulož do pamäti“. Zkusme si tyto verše přestavit (navzdory použité druhé osobě) z hlediska vnějšího pozorovatele – co si pomyslet o člověku, který stojí uprostřed zarostlého plácku a v ruce drží úštěpek cihly? Možná nic kloudného – a přitom se tam dotykem zpřítomňuje tolik vrstev, kolik jich kdysi propadlo mezi prsty.
Žitava je silná zejména v pečlivém zaznamenávání drobných posunů ve vnímání. Třeba prostor kostela je líčen s urputnou konkrétností – emblematické objekty nově nabyly bizarních podob: „každá doba zanecháva relikvie / hluché káble pod kobercom / škrobené dečky / ornáty v skrini / pvc obal na breviári / vykurovacie rúrky v laviciach“. Může se zdát, že v tak výsostně duchovním prostoru je nesmyslné klást důraz na materiální stránku – ukazuje se však, že hmota je přece také nadouvána duchem: „aj známe modlitby / sú odriekané v posunutom rytme“. Dětské hry získávají v proměněném světě zlověstný nádech – po řece se posílají lodičky z polystyrenu, zdánlivě nevinně se vyzývá: „kráčaj len po tieni / inak si spáliš podrážky“. Navzdory evidenci s řadou žalostných bodů nechybí sbírce kradmý humor – cestičky v remízech udržují pěstitelé konopí (a stávají se tak bezděčně posledními patrioty), vyhubení raků z místního potoku je přičítáno klukovské prozkoumávačce, plánuje se obřadné pohřbívání sloupů elektrického vedení a naprogramované školní zvonění strukturuje čas i o prázdninách. Únosnou mez naopak někdy přesahuje mudrování a hudrování – myslím si, že ani o kontraproduktivní „péči“ o veřejný prostor není náležité mluvit jako o demenci a že bez těch pár moralistních bonmotů by se sbírka klidně obešla.
„ak si túžil vidieť celú dedinu / a zakázané okolie / chcelo to vystúpiť na kopec / pomedzi kordóny viniča / vyliezť na okraj kade / oprieť sa o posledný stĺp / vytiahnuť sa na špičky // rieku prezrádzal len kľukatý pás stromov / horizont zdobila fabrika na oblaky / ulice nezapadali do nákresov na mapách // dnes zostávaš dole / stúpa len kamera / vrtule bzučia ako / postrekovacie mašiny // dívaš sa kolmo dolu / na dedinu aj na seba / a vidíš že tej kolmosti / chýba perspektíva“ Tolik úplná báseň z výšky, pro mne nejkrásnější text celé knihy. Představuju si muže hledícího na záznam z dronu, který si najednou uvědomí, že úsilí vystoupit na kopec možná přece jenom stojí na to – pro něco tak starého, jako je pohled na krajinu z ostrého úhlu. Kvůli i díky technologii.
Již samotný titul naznačuje, že sbírka vychází z prožitku konkrétního místa – a to povodí řeky Žitavy na jihozápadním Slovensku, přičemž na základě naznačených lokálních specifik (vinařská tradice, bohatá archeologická naleziště, odpálení mohutného komína) se lze dopátrat až k maloměstu Vráble a jejímu blízkému okolí. Základní figuru představuje dočasný návrat lyrického mluvčího do rodného prostoru – ten je však explicitně exponován spíše výjimečně (a když už, tak zejména sebeironicky – „keď nechodíš domov / keďže nechodíš domov“), prim hraje až obsesivní evidence toho, co během ne-výskytu zmizelo, co se zjevilo a co se změnilo k nepoznání. Výraznou součástí Némethovy básnické metody tak není pouze záznam současného stavu, ale rovněž imaginační akt tkvící v odkrývání zaneseného a vyvolávání odstraněného: „odmysli si most / odmysli si asfaltové cesty / už sa pred tebou rysuje krivka“. Výrazy z oblasti geometrie nejsou náhodné – ve sbírce se obkružují utkvělé zbytky formativních zážitků spjatých s jednotlivými místy, na jejichž narýsovaném podkladu by snad mohl – alespoň v mysli – povstat zaniklý svět. Tato takřka archeologická metoda mluvčího přirozeně vede k určitému typu prostorů a věcí, k nimž přistupuje s posvátnou úctou – k zadní části hřbitova, k nečitelným náhrobkům, k letokruhům zakrytým mramorem či k polámaným cihlám zarůstajícím lopuchy. Zkrátka ke všemu, z čeho by bylo ještě možné něco „dávného“ vyčíst; do míst, kam nelze vložit panáčka z Google Maps – a i kdyby, jen těžko by nám takový narafičený pohled něco takového dovedl zprostředkovat.
Kromě geometrického vnímání (související rovněž s mapami, jejichž podoba je neustále překreslována) hraje ve sbírce podstatnou roli také vztah prostoru a vyslovení – objevuje se metafora krajiny jako něčeho zapisovaného či přenášeného jazykem („ale stále iba slabikujeme / rituály vtáctva / voňavé alergény / hieroglyfy bývalých nív“), vytrácení etymologického původu místních názvů z povědomí obyvatel je nahlíženo jako něco otřásajícího konstitucí prostoru. Tuto moc slov básně reflektují také nepřímo – míhají se v nich slova archaického a regionálního charakteru (aniž by to působilo nátlakově), vrší se výčty konkrétních pojmenování („nič nápadné / len pár kríkov / baza / hloh / ďalej / vŕba / jelša / občas / čremcha / kalina / a predsa džungľa“). Právě takový jazyk, očištěný od zastírajících abstrakt, jako by dokázal odkrýt skutečnost, přes níž se přehazují hávy, které plíživou degradaci prostoru maskují. „Revitalizované centrum“ – to je přece v zájmu Krásy; výsadba jedlí – super, Příroda; reliéf tanečníků v krojích – bomba, tady se ještě drží Tradice. To, že celý fetiš modernizace leckdy k ničemu krásnému nevede, že ne každý strom se hodí pro libovolnou oblast, že folklor může fungovat spíš jako vějička než jako výraz kontinuity – to všechno si Németh bere na paškál. Metaforu autorova přístupu ke slovu může představovat báseň koryto, v níž mluvčí stojí nad hladinou řeky: „na dno však nevidno / ako sa usadzujú / piesky / štrky / bahná / riečne rastliny / a nie je jedno čo z toho“. Rozlišit, upřesnit, dohlédnout – zásadní aspekty tvůrčího aktu, který však není zbožštěn jako spása krajiny (ostatně báseň výše končí verši: „ešte ti potrvá / zdokonaliť sa v čítaní dna / z farieb a tvarov krajiny“). V cyklu „upútavky“, který je rozprostřený napříč sbírkou a jehož básně nemají podobu strohého záznamu v druhé osobě, nýbrž vycházejí z introspektivního, úvahového či fantaskně absurdního ladění, se objevují mimo jiné básně vyjadřující zjevnou skepsi k schopnosti jazykově pojmout svět – z jazyka zde opadává nátěr a rezaví, slova jsou nahlížena jako pouhé fyzikální částice.
V Žitavě trouchniví osobní i kolektivní paměť, kulturní i přírodní vrstvy se zanášejí… přesto se autor obešel bez vzletné estetizace onoho zaniklého venkovského prostoru. Ten v žádném případě neutkvěl v podobě křiklavých západů slunce a pokojně se pasoucích kraviček; teskní se zde po něčem zcela jiném – třeba po břízolitu, paběrkování nebo pomejích vylévaných na dvorek. Nevyzpytatelnost paměti, do níž se se zjevnou závažností zavrtávají věci a události bez zřejmých kritérií, se ukazuje třeba v básni fundus, v níž mluvčí s bratrancem vytvoří na zahradě padesát vyřezávaných dýní. Vrchol prožitku však nepředstavuje pohled na pompézně svítící scenérii v duchu Halloweenu, nýbrž ubohý obraz hnijících plodů. Némethovi se tak podařilo zprostředkovat velmi univerzální, byť v konkrétních případech velmi obtížně sdělitelný (či dokonce obhajitelný) pocit – něco zmizelo či vyprchalo, a přestože to neneslo žádnou zjevnou funkci a v obecném povědomí to nepředstavuje nic významného (leckdy spíš naopak), pociťujeme vůči tomu neskonalou nostalgii, často odvislou od malicherného detailu. V básni komín je zobrazen pád obrovského komínu, vzhledem k neobvykle početnému sledujícímu davu se z demolice stává happening. Po pár letech se na místo činu navrací mluvčí: „keď blúdiš dosť dlho medzi lopúchmi a palinou / zakopneš o kusy tehál / pozostatky / vezmi ich do ruky / a ulož do pamäti“. Zkusme si tyto verše přestavit (navzdory použité druhé osobě) z hlediska vnějšího pozorovatele – co si pomyslet o člověku, který stojí uprostřed zarostlého plácku a v ruce drží úštěpek cihly? Možná nic kloudného – a přitom se tam dotykem zpřítomňuje tolik vrstev, kolik jich kdysi propadlo mezi prsty.
Žitava je silná zejména v pečlivém zaznamenávání drobných posunů ve vnímání. Třeba prostor kostela je líčen s urputnou konkrétností – emblematické objekty nově nabyly bizarních podob: „každá doba zanecháva relikvie / hluché káble pod kobercom / škrobené dečky / ornáty v skrini / pvc obal na breviári / vykurovacie rúrky v laviciach“. Může se zdát, že v tak výsostně duchovním prostoru je nesmyslné klást důraz na materiální stránku – ukazuje se však, že hmota je přece také nadouvána duchem: „aj známe modlitby / sú odriekané v posunutom rytme“. Dětské hry získávají v proměněném světě zlověstný nádech – po řece se posílají lodičky z polystyrenu, zdánlivě nevinně se vyzývá: „kráčaj len po tieni / inak si spáliš podrážky“. Navzdory evidenci s řadou žalostných bodů nechybí sbírce kradmý humor – cestičky v remízech udržují pěstitelé konopí (a stávají se tak bezděčně posledními patrioty), vyhubení raků z místního potoku je přičítáno klukovské prozkoumávačce, plánuje se obřadné pohřbívání sloupů elektrického vedení a naprogramované školní zvonění strukturuje čas i o prázdninách. Únosnou mez naopak někdy přesahuje mudrování a hudrování – myslím si, že ani o kontraproduktivní „péči“ o veřejný prostor není náležité mluvit jako o demenci a že bez těch pár moralistních bonmotů by se sbírka klidně obešla.
„ak si túžil vidieť celú dedinu / a zakázané okolie / chcelo to vystúpiť na kopec / pomedzi kordóny viniča / vyliezť na okraj kade / oprieť sa o posledný stĺp / vytiahnuť sa na špičky // rieku prezrádzal len kľukatý pás stromov / horizont zdobila fabrika na oblaky / ulice nezapadali do nákresov na mapách // dnes zostávaš dole / stúpa len kamera / vrtule bzučia ako / postrekovacie mašiny // dívaš sa kolmo dolu / na dedinu aj na seba / a vidíš že tej kolmosti / chýba perspektíva“ Tolik úplná báseň z výšky, pro mne nejkrásnější text celé knihy. Představuju si muže hledícího na záznam z dronu, který si najednou uvědomí, že úsilí vystoupit na kopec možná přece jenom stojí na to – pro něco tak starého, jako je pohled na krajinu z ostrého úhlu. Kvůli i díky technologii.
August 8, 2024
"v interpretovanej časti textu sa dozvedáme, že ak sa chceme rozhliadnuť, už nemusíme „vystúpiť na kopec“, stačí ostať „dole“ a nechať „stúpať“ dron ako extenziu fyzického zraku subjektnej osoby. otvárajúca sa ruptúra medzi technologickým a prírodným sa prirovnaním „ako / postrekovacie mašiny“ ďalej rozširuje. vidíme zradnosť technooptimistického prístupu ku klimatickej kríze – ten nás nielenže nespasí, ale počas rútenia sa do záhuby nám ešte pohodlne prekryje oči."
https://www.instagram.com/p/C-UbXDCqiMH/
https://www.instagram.com/p/C-UbXDCqiMH/
Displaying 1 - 2 of 2 reviews