2023. gada janvārī apritēja simt gadu kopš brīža, kad Jaroslavs Hašeks nodiktēja darba “Krietnā kareivja Šveika dēkas pasaules karā” pēdējo teikumu. Nemirstīgu un ģeniālu romānu, par kura galveno varoni mēs smejamies jau simt gadus. Smieklus neizraisa karš, bet diotisms, absurdums un bezjēdzība, vienalga, vai tie mitinās ķeizara, boļševiku vai citās institūcijās. Irena Douskova (1964), kuras darbi godalgoti un tulkoti vairāk nekā 15 valodās, savu vislabāko romānu sarakstījusi par čehu literatūras enfant terrible Jaroslava Hašeka dzīves pēdējiem gadiem. Jau būdams slims, Hašeks 1922. gadā patvērās Lipnicē. Viņā vēl snauž kādreizējais jokupēteris un provokators, kas mācēja karaliski izklaidēt un trāpīgi rakstīt, taču Lipnices iedzīvotāji ir jau viņa pēdējais pretinieks. I. Douskova nav sarakstījusi biogrāfisku romānu par rakstnieku, kas pasaules slavu dzīves laikā nesagaidīja. Daudz vairāk viņu interesējusi eksistenciālā situācija, kas saistīta ar cilvēku, kam zūd spēki, bet Hašeks joprojām raksta rīmes draugiem un ludziņu vietējiem amatieriem, tomēr bezmiega naktīs viņa sejai piemīt izbiedēta bērna vaibsti, kā to pamanījusi viņa krievu sieva Šura, kas rūpējas par mirstošo dzērāju… Tāpat kā Hašeka darbos un dzīvē, arī “Lāču dejā” mijas fikcija ar realitāti, eksistējušas personas ar izdomātām, anekdotes ar traģēdijām. Taču romāns nav tikai par Hašeku, bet arī bagātīgi strukturēts tolaik tikko nodibinātās Čehoslovākijas Republikas portretējums.
Irena Dousková se narodila roku 1964 v Příbrami v herecké rodině. Od roku 1976 žije v Praze, kde absolvovala gymnaziální studia (gymnázium Nad štolou) a posléze Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Právnické profesi se ale nikdy nevěnovala. Vystřídala různá zaměstnání, většinou nějakým způsobem související s novinařinou. Posledních několik let je na volné noze a věnuje se psaní.
Man smagnēji gāja ar grāmatas pirmo pusi, bet otrajā sāku nožēlot, ka spiež bibliotēkas termiņi. Beidzot biju iegājusi garšā un teksts būtu prasījis uzmanīgāku un lēnāku lasīšanu.
Patika tas kaleidoskops kā fons - šķietami avīžu raksti un ļaužu tēli ap Šveiku, tfu tu, sajaucu, ap Hašeku.
Čehiski kolorīti. Un smeldzīgi. Un kaut kādā ziņā tik ļoti vietā, kad pasaule, šķiet, jūk prātā.
Douskové se podařilo pracně a docela se ctí vytvořit obraz umírajícího Haška v myslích na půl fiktivních napůl reálných aktérů venkovské každodennosti. Hašek tu sice mluví, vzpomíná a dokonce píše divadelní taškařici (pastiche included), přes veškerou snahu vtisknout mu autentický charakter ale nehraje v příběhu hlavní roli, tu zastupuje právě jeho antagonistická pověst. Otázkou potom zůstává, čeho vlastně chtěla autorka svým románem dosáhnout. Ukázat nevděk vůči géniům, kteří jsou ovšem neméně nevděční? Střídání záštiplných a obdivných pohledů ale nevystačí na víc, než na odvození bonmotu. Napsat apokryf o spisovateli, jenž se stal legendou už za svého krátkého života? Potom ale chybí hlubší reflexe a odvážnější projekce vlastního Haška do víceméně historické fikce. Z jeho odhalování je cítit trochu ostych, opatrnost, aby si nezadala. Přeci jen Haškův literární autoportrét (a jiné literární portréty jeho přátel) je příliš silný a nutně bude čtenáře svádět ke srovnávání, ze kterého Dousková nemůže, pokud usiluje o autenticitu, vyjít vítězně. Zbývá snad tresť prosakující z paralelních narativních linií, které neslouží k představení Haška, i když samotné nedokážou román unést. Řídící, Bondy, farář. Pábení o víře (trochu instrumentální kontrapunkt k Haškovi), glosování o lidských i národních povahách, anekdoty o dějinách. Sem patří historka s kostnickou větývkou, která je toliko první vlaštovkou (co jaro nedělá) z radosti vyprávění a prolínání nesouvislých příběhů. Jiné aluze jsou redundantní, např. Bondyho korespondence s Hermannem Kafkou, vyvolávají rozpačitý dojem. Pokud bylo cílem přitáhnout milovníky Haška, román může spíše zklamat jejich očekávání. Jako výsostně osobní zprávu, komorní tragédii o člověčí malosti, závisti, nepochopení, smutku, ale i humoru (ačkoli to vůbec není humoristický román a už vůbec ne haškovsky) v literárně známých kulisách se to dá přijmout shovívavě a s uznáním.
Es una escritora checa. La historia está ambientada en la Checoslovaquia de principios del siglo XX. Apenas leí 25 páginas y lo dejé. Habla sobre un judio que vive en un pueblo y quiere irse a buscar otro futuro al sur de Checoslovaquia. Me parecía muy complicado de leer, con una temática que me aburría y lleno de nombres checos, así que lo dejé.
Jako obrazy z poslední fáze Haškova života dobrý a reálný. Fakt věřim, že takhle nějak to mohlo být a přesně takhle bych si Haška představovala. Ale jsou to prostě nahozený obrazy, za srdce mě to úplně nechytlo.
Interesanti, vai arī oriģinālvalodā teksts nav plūstošs, katrā ziņā jārēķinās, ka šī nebūs grāmata, kuru varēs raiti lasīt. Sanāk ķerties tekstā, domas aizplūst un nākas izteikti koncentrēties, lai tiktu atpakaļ grāmatā, kas stila ziņā varētu būt viena no sērijas pasaules rakstnieki XX gadsimtā. Jaroslavs jau pats nepateiks, vai tā bija vai nē, bet lasās ticami un atmosfēriski, pie kam arī viņa stila humors ir klātesošs, tā ka autorei ir sanācis varoņdarbs ar trāpīšanu.
Hrozný. Koupila jsem si knížku o posledních dnech Haška a slibovala si od toho hlubší vhledy do jeho osobního života, dočkala jsem se plácání, rozmělňování příběhu do nemastných neslaných okolních figurek či rádoby vtipných dopisů. Mám Douskovou jinak celkem ráda, toto považuji za její nejslabší knihu.
Smutné čtení, za srdce beroucí - i proto, že žiju jen pár kilometrů od místa Haškova posledního odpočinku. Právě díky téhle knížce jsem zjistila, kolik toho vlastně o Haškovi nevím - a co bych si všechno ještě chtěla přečíst.
Trochu nevyrovnaná úroveň textu. Některé pasáže jsou výborné, jiné slabší. Nicméně kniha jako celek stojí za přečtení, člověk získá náhled do tehdejší atmosféry na českém venkově i do pocitů Haška v poslední fázi jeho života.