Spojení hluboké venkovské moudrosti, která už vymírá, a obrazů z ukrajinských dějin viděných zdola. Román od autora s ukrajinskými i českými kořeny zachycuje tříštivý, mihotavý a nejednoznačný obraz ukrajinské provincie, konkrétně regionu Polesí, ve vzpomínkách staré ženy. Vyprávěčka románu Marie je dcerou ukrajinské venkovanky a českého válečného zajatce. Rodinná kronika (složená ze silných obrazů a vzájemně provázaných příběhů) zpracovává nejen osudy ústřední rodiny, ale také širokou paletu dalších postav a figurek, které dohromady skládají pestrou románovou mozaiku života v (zejména) Volyňské oblasti Ukrajiny od dvacátých let dvacátého století de facto do současnosti. Plátno vyprávění je místy potrhané, popálené a tedy fragmentární, tříští se do menších příběhů osobnějšího rázu, do kterých někdy až brutálně pronikají dramatické „velké“ příběhy východní Evropy. Sugestivní a místy velmi tíživý román má potenciál čtenáře strhnout svou divokostí a bezprostředností.
Povídání babičky svému vnukovi o jejím životě. Čtenář staví dohromady střípky vzpomínek z různých období tragického, krutého života v Ukrajinské vesnici. Hladomory, represe, okupace, vojáky, násilí, diskriminace. Je to hrůza, a ještě v kontextu dnešního dění - oni tam chudáci nikdy nemají chvíli klidu. Nedávno jsem četla o tom, jaké má válka na Ukrajině dopady na jejich zemědělství, a jelikož se vesnice, kde se odehrával děj této knihy, vyskytuje na té hojné černozemi, úplně jsem si dokázala představit, jak ničení jejich půdy a zemědělských přístrojů bude mít na ty lidi následky. Oni s té země žijí, oni ji rozumí, a jak když je komunisti zkolektivizovali a přepracovávali a kradli všechno možné, tak teď bombardování, miny na polích a projíždějící tanky bude mít katastrofální následky na úrodu a živnost lidí. Každopádně, jako hlavní vypravěčka v knize, se modlím pro jejich národ, a doufám, že si jednou užijou zaslouženou svobodu a klid.
Skvělý monolog babičky Marie, proud mluvené řeči. Marie vypráví svůj životní příběh svému vnukovi, zároveň jsou to i příběhy mnoha lidí z dětství a mládí babičky. Marie prožila téměř cely život na Ukrajině, ke konci života se přestěhovala do Čech. Dozvídáme se pohnutou historii Ukrajiny 20. století (hladomory, 2.sv.válka, fašismus, postavení Židů, komunismus, kolektivizace…). Velmi působivé vyprávění. Žena používá množství místních a dobových názvů, hovorovou řeč. Tragické události jsou podávány bez patosu, prostě život takový byl. Život na Ukrajině byl velmi těžký, důležité rodinné vazby a vztahy.
Bavily mě tyto historky z Polesí, dozvěděla jsem se více o původně polském obyvatelství těchto vesnic. Přečetla jsem celou knihu jedním dechem během cestování středoevropskýmy vlaky a skvěle do toho zapadla, poslouchala jsem kolem sebe polštinu, ukrajinštinu atd, a pěkně to na text navazovalo. Líbí se mi, jak je tento příběh (nebo spíše souhvězdí příběhů) mi blízký, jako bych poslouchala nějakou starší příbuznou, zároveň ale upoutal mou pozornost tou svou severní jedinečností, která mohla vyvstat pouze tam, s tou přírodou. Stějně mě bavily i zlomky poleského dialektu, které se tam dostaly.
Omlouvám se, ale strašně mě to nudilo. Paměti manželovy pratety, volyňské Češky, sepsané v 70. letech rukou, jsou čitelnější. Nemůže se to rozhodnout, jestli je to beletrie nebo literatura faktu a pořádně tomu nejde ani jedno.
Pohled na ukrajinský národ očima Marii, která prožila kruté období 20. století na Ukrajině. Hladomor, Stalin, druhá světová válka, opět hladomor a Stalin, šílená totalita až po období glasnosti a perestrojky a její emigrace do Čech.
Mimo historické přiblížení tohoto území se ale především jedná o úžasný přístup k životu plný hrdosti, statečnosti a laskavosti. Kniha je plná odpuštění a víry v dobro i přes šílené události, které Maria zažila na vlastní kůži. V tom je za mě kniha asi nejvíce unikátní a člověka přiměje být zas zpět vděční za to, v čem si to tu žijeme. … Obzvláště v současném kontextu války na Ukrajině.