Zapomenutá

by Jiří Klečka

Ztratíš paměť, ztratíš sebe. Atmosférický román s mysteriózními tóny.

Osudy Boženy a Pavla se rozešly krátce po Pražském jaru, kdy společně prožívali lásku a scénáristickou vášeň. Potkají se po více než půl století v Domě paměti, zařízení pro pacienty s kognitivní poruchou. Oba si prošli dramatickými životními situacemi: Pavel ztratil schopnost psát, Božena se pak pod vlivem nemoci odcizila své rodině a pomalu přichází o drahocenné vzpomínky. Dům paměti by však pro oba z nich mohl znamenat pokračování jejich příběhu, možná dokonce i uzdravení. Jenomže to nebude zadarmo. Rozhodně ne v Domě paměti, jenž má svou temnou minulost a za každou navrácenou vzpomínku požaduje velmi vysokou cenu. Ta nejtěžší zkouška přichází pro Boženu a Pavla v životní fázi, kdy už má většina z nás ty nejdůležitější boje dávno za sebou.

336 pages, Hardcover

First published October 23, 2023

About the author

Jiří Klečka (1983) se narodil a vyrůstal v Ostravě. Už odmalička mu učarovaly příběhy, ať už ty knižní nebo vykreslené na filmovém plátně. V současnosti pracuje jako manažer kvality v nadnárodní firmě, což mu mimo jiné umožňuje psát své příběhy v různých koutech světa. Od roku 2018 vystupuje jako řečník Atmosféry Ostrava, projektu se známými a zajímavými osobnostmi, jehož součástí jsou inspirující hudba a motivační duchovní slovo. Se svou ženou a dvěma dcerami žije ve Frýdlantu nad Ostravicí.

Reviews

[Daniel Krásný]

Přiznávám, že Boženiným a Lukášovým začátkem jsem se musel kapku prokousnout. Jenomže příchod Moučky je zároveň příchodem fantastický postavy a od jeho entrée je ZAPOMENUTÁ první liga. Propletence vedlejších postav, prvek rodiny i tajemství, mi připomněly poetiku dánskejch filmů Anderse Thomase Jensena. Měl jsem pocit, že čtu příběh, kterej Jensen napsal někde mezi Bratry a Po svatbě. Nebýt odvážnýho, ale mně osobně ne úplně do oka padnoucího závěru, šilhal bych i po pětihvězdě. Přesto výtečný čtení. Svérázný. Silný.

[Eva Francova]

Dům paměti – léčebné zařízení pro ty, kteří ztrácí paměť. Potkají se tu i Božena s Pavlem. Neviděli se spolu více jak třicet let. On ztratil schopnost psát. Ona se kvůli nemoci odcizila své rodině. Je možné navázat tam, kde kdysi přestali? A je možné jejich uzdravení? Možná, že ano, ale cena za to bude vysoká.

Knihy z edice Tvář od Vyšehradu jsou pro mě sázka na jistotu. Mám již doma celou sbírku, nečetla jsem zatím všechny, ale ty, které ano, tak vždy byly dokonalé! A nejinak tomu bylo tentokrát. Moje první setkání s autorem, ale určitě ne poslední. Tato kniha vás rozhodně překvapí.

Od prvních řádků mě příběh pohltil tak, že jsem knihu nemohla odložit. Ponořila jsem se do příběhu. Střídá se tu minulost s přítomností, střídají se tu vypravěči. Díky tomu, jak nám autor příběh dávkuje, nás udržuje v neustálé pozornosti. Chceme se dozvědět víc a víc. Je znát, jak je to celé dobře promyšlené a propracované a vy se tak dozvíte vše v pravou chvíli.

Ač si možná myslíte, že víte, kam se bude příběh ubírat, autor si s námi pěkně zahrává, zamíchá do vyprávění i vedlejší postavy, děj graduje, až vás nakonec opravdu překvapí.

Celé je to tajemné, temné, mystické, napínavé, děsivé, ale zároveň lidské a ze života. Moc mě bavily zakomponované skutečné události a osobnosti, celý příběh má tak větší nádech uvěřitelnosti a kolikrát máte pocit, že čtete skutečný příběh a chcete si o hlavní postavách i o Domu paměti něco vyhledat.

Po dočtení mám chuť si knihu přečíst znovu. Je tu tolik detailů, které spolu souvisí a které mi možná unikly. Tím, že teď již vím, jak kniha skončí, bych se určitě na některé situace už dívala jinak.

Něčím mi příběh připomínal knihu Vypravěč od Anny Bolavé, pokud se vám tato kniha líbila, bude se vám rozhodně líbit i Zapomenutá.

[Jana P.]

S knihami Jiřího Klečky už určitou zkušenost mám -jeho Černý kos i Papírové domky se mi líbily. Nyní jsem po dvou audioknihách sáhla po fyzické knize Zapomenutá, která mne nalákala svojí anotací. A bohužel jsem teda knihu odložila s průměrným hodnocením, což mne vlastně docela mrzí.
Anotace zní totiž velice zajímavě. Líbí se mi premisa toho, že se nám tu naši hrdinové setkávají po letech v dost specifické situaci, která nabízí různé možnosti, kam by se mohl příběh ubírat. Zajímalo mne, co z toho autor vytěží.
Osobně mi více seděla první polovina příběhu, kdy poznáváme naše dva hlavní hrdiny - jejich společný osud v minulosti, ale i jejich současnost a jak se dostali tam, kam se dostali. Druhá polovina pak nabírá směr, který jsem osobně moc nečekala - přiznám se, že mi to úplně nesedlo to rozuzlení. Nechci tu zacházet do detailů, abych tu neplácla nějaký spoiler.
Chápu, že autor měl pro tento závěr určitě své důvody, určitě mu to nechci brát. To, že mně to nesedlo a byla bych radši, kdyby vyprávění zůstalo "nohama na zemi", je věc jiná. To asi bude o nějakých čtenářských preferencích a tady se mi to úplně netrefilo do toho, co by se mi líbilo.
Celkově doporučit mohu, pokud máte autorovu tvorbu rádi. Jiří Klečka píše dobře, jeho styl psaní je vytříbený, tomu rozhodně nemohu upřít.
Jestli vás to láká, zkuste to. Třeba vám to bude vyhovovat více než mně. :)

[Kristyna]

Ke čtení jsem si nasadila sluchátka, takže jsem neslyšela zvuky, co vyluzuju, ale přítel mi řekl, že mě ještě u žádné knížky neslyšel tolik vzdychat.

To byla s přehledem nejhorší knížka, co jsem letos četla. A ne proto, že by autor neuměl psát: dobře pracoval s flashbacky, rozvíjením linek, opakovanými motivy, ale ten příběh byl fakt velké zklamání. Postavy na kopačku do hlavy. A ten konec... no, řekněme, že postmodernismus mě moc nebere. Asi se to bude muset uležet, abych pochopila, co měla Matka zastupovat, ale vůbec mi to nedávalo smysl, ani vzhledem k příběhu, ani vzhledem k zobrazené symbolice. Jako archetyp nefunguje. Nebo možná funguje až moc dobře a já si to prostě nepospojovala, nevím.

[lux]

» Paměť v srdci jako relikviář. «

[Martina]

Z knihy jsem byla opravdu nadsena, ale zaver je za me naprosto nepovedny… Pro me to bylo velke zklamani.