Leden se šklebil jak Lenin, právě jsme směřovali do podzemí, odkud je nejlepší výhled do kraje, když se přišlo na to, že život je nesmysl, a basta, museli jsme si o tom vážně promluvit, museli jsme se s tím naučit žít a pracovat, psaní ovšem v nesmyslnosti překonává všechno, psaní zkrátka a dobře korunuje vola, už neandrtálcům to bylo jasné, neandrtálci zkrátka spálili všechny knihy v dělohách svých jeskynních obrazáren, v popelu tam potom sto tisíc let rejdili medvědi a takzvaní moderní lidé, ostatně vůbec netušíme, jak to bylo, a to je dobře.
Hradeckého typická smršť, typický proud asociací, obrazů, kde se vše se svou-tvou typickou doslovností tak nějak tuší a kterou jsem si samozřejmě nemohl nechat, ze zvědavosti, ujít. Navíc se zajímavým doprovodem, voskovkovým vizuálem, který ale na 72 stránkách tuhle vázanou knížečku tak nějak spíš jen nafukuje. Stále mu fandím, protože je netradiční, jako vždy je to takový slepenec, formálně, i obsahově, ale stále nejsem schopen hvězdami od 0 po 5, hodnotit ho lépe, než za 3 (a za tři je dobrý), jestli se bavíme o nějakém způsobu hodnocení, DH jde u mě tak nějak (pořád) mimo rámec. 'Silážní jámy' jsou a zůstávají stále nejambicióznějším textem.
Internetová poezie. Hrádecký o sobě tvrdí, že je v první řadě básník, přičemž pro mě bude prozatím hlavně prozaik. Veršované je to volně, spíš než rytmika diktuje délku řádku šířka strany. Tendence ke gnómičnosti, kterou v autorově próze podporuje dikce okolitého textu, tady naráží, zřejmě záměrně, na diskontinuitu, rozlamování a uhýbaní a přehadzovaní výhybky verše směrujícího k citátovosti. A když si chcete něco vypsat, musí toho být hodně, aby ten váš kousek dával smysl, no a potom to zase není citát. Což také není málo.