Šuma u kući

by Alena Mornštajnová, Ljiljana Halilović (Translator)

Kažete da bih trebala biti sretna.
Kažete da to moram naučiti.
Kažete da zaslužujem sreću.
Evo, reći ću vam nešto o sebi.

Ovako počinje iskrena i surova ispovijest o životu devetogodišnje djevojčice koja odrasta s majkom, bakom i djedom u seoskoj kući okruženoj šumom. Na prvi pogled kuća je to poput onih iz bajke, no miris šume uvukao se u sve pukotine, sprečava čak i zrake sunca da uđu u nju i svakim danom sve više vlada njihovim životima.

“Željela sam napisati roman o tome koliko je teško razlikovati istinu od laži i suprotstaviti se zlu. Željela sam pokazati kako određeni izbori, koji se posmatraču čine jednostavnim, mogu biti nejasni i nepremostivi. Na kraju, zbog same sebe željela sam objasniti zašto se takve stvari dešavaju i zašto se s njima teško suočiti.”

Alena Mornštajnová

Genres: Czech Literature, Contemporary, Fiction, Drama, Thriller, Audiobook, Literary Fiction

225 pages, Paperback

First published April 1, 2023

About the author

Alena Mornštajnová vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. V roce 2013 vyšel její debutový román Slepá mapa, který byl nominován na Cenu Česká kniha 2014.

Reviews

[Tomáš Fojtik · Rating 5 out of 5]

Čekat na nový román Aleny Mornštajnové je jako čekat na Vánoce. Víte, že přijdou, ale stejně se každý den do kalendáře podíváte, jak dlouho to ještě bude trvat.

Článek
Jsou autoři, kteří v zájmu úspěchu svých knih hledají nejkratší cestičku za svými čtenáři. Není přímo potřeba hladit po srsti, ale občas stačí pochopit, co čtenáři chtějí a přesně toto jim naservírovat. Alena Mornštajnová nic takového nedělá. Základ jejího úspěchu je jiný: Příběhy silné, jako pravá turecká káva.

Po třech knihách s historickým kontextem (Hotýlek, Slepá mapa a především nejslavnější Hana) se autorka usadila v relativní přítomnosti. Z příběhů plných velkých událostí (na pozadí ještě větších událostí) se stala menší komorní dramata. Jakoby se Mornštajnová rozhodla nasvítit malé životy, které ale prožívají bolesti o nic menší než aktéři velkých dějin.

Především v knize Listopád (2021) ale své čtenářky a čtenáře šokovala. Rozhodla se vykreslit alternativní svět poté, co listopadová sametová revoluce dopadla jinak. Ale i tyto velké kulisy využila pro komorní příběh.

Kniha Les v domě, která právě v těchto dnech letí na pulty knihkupectví, už žádný fiktivní svět nepotřebuje. Děj se rozjíždí v polovině devadesátých let - a jak jsme už u Aleny Mornštajnové naučeni, opět se setkáváme se silnými ženskými hrdinkami. Líbí se mi, jak prakticky v každé její knize (s výjimkou Hotýlku) jsou to právě ženy, kolem kterých se namotává příběh.

Hlavní pocit z Lesu v domě (šestého románu v pořadí) se dá shrnout do jednoho slova: tíseň. Bude vás provázet prakticky od první stránky knihy a neopustí vás ani s posledním slovem. Hlavní hrdinka je holka, u které se zdá, že úplně každému překáží a že je na světě tak trochu navíc. Babička jí říká Cácoro a vlídného slova se od ní malá holčička nedočká. Matka před tíhou rodinné atmosféry utíká k milencům, alkoholu - a hlavně daleko od své dcery. Otec zmizel během povodní a od té doby o něm nikdo neslyšel. A do toho tu je les. Les, jehož temnota zaplavuje dům a který na malou Cácorku působí jako temná deka, jako největší životní trauma. Les, který se čím dál tím více stává metaforou, jejíž význam nechceme ani domýšlet.

Alena Mornštajnová všechny postavy v knize obdařila extrémně silným závažím. Temná minulost je jakoby zahrabána pod záhonem s růžemi, ale stejně jako nové rostlinky na jaře, i pravda občas prostě začne vylézat na povrch. Čtenáře se dokonale povedlo přilepit ke stránkám knihy. Autorka na to jde na to zpříma, bez volánků, krajek a dalších literárně příjemných ozdobiček. Chce, aby syrovost (a surovost) děje dýchala nejen z příběhu, ale především z písmen, slov a odstavců.

Podobně jako například Viktorie Hanišová v Rekonstrukci i Alena Mornštajnová v Lese v domě pomalu odmotává z klubíčka a to, co vás možná někde v první polovině knihy napadne jako příliš odvážná myšlenka, se začne více a více zhmotňovat. Vzrůstající napětí, stále silnější atmosféra - a především finále s pointou, které se snažíte oddálit, a přesto se do cíle dostat co nejdříve. Les v domě není úplně odpočinková literatura, která přinese příjemné chvíle klidu při rodinné dovolené. Je to kniha, která ve vás dlouho zůstane, na kterou budete hodně vzpomínat. Ale na to jsme u této autorky zvyklí.

Jestli mi něco v knize chybělo, tak to byla zásadní finální konfrontace. U některých postav v knize jsem doufal, že se dozvím jejich úhel pohledu, jejich reflexi celé situace. Některé momenty v knize si zase zasloužily rozvést. Jenže tyto mé výtky jsou spíš hlad po příběhu, než skutečné slabiny knihy. Autorka opět nechala na čtenářovi, aby si některé věci domyslel, aby měl prostor pro své „dopsání“ knihy.

Les v domě je mrazivý, je výrazný a dramaticky bolestivý. A bez jediné pochyby mohu říct, že naprosto skvělý.

[Danka · Rating 5 out of 5]

Akoze, kniha to bola skvela, o tom netreba debatovat. Ale taketo uz citat nechcem...je mi uplne jasne, ze aj takyto je svet. Ze zlo je vsade okolo, a to najhorsie mozeme zazit prave tam, kde cakame lasku, pomoc a podporu. Doma. Je mi jasne, ze sa o tom nehovori. Ze ti, co to zazivaju trpia potichu. A ze im to potom nepekne nici ich dalsi zivot..
Fackala by som. Vsetkych dospelych v tomto pribehu. Som vdacna, ze okolo seba mam ludi, ktori nie su tym v knihe ani len podobni.
Les v dome. Sprvu ten nazov nechapem, na konci mi je jasne aky je absolutne vystizny.
Je to paradox. Chcem knihu chvalit, no zaroven povedat, ze bola hrozna. Pochopite.

[Eva Králová · Rating 4 out of 5]

Mrazivý příběh, který vás rve na kusy a nepřestane, ani když dočtete poslední stránku. Černo od začátku až do konce.
Každá strana této knihy vám naloží pořádnou dávku bolesti, úzkosti, nespravedlnosti a beznaděje. Vykoupe ve smutku a depresi. Otevře ve vás hromadu otázek, na které ale odpověď nedostanete.

Kniha Les v domě je velmi čtivá, lehce mě vtáhla do děje a nechtěla pustit... Ale tak už to u knih paní Mornštajnové bývá... vždy si mě omotá kolem prstu hned od první stránky.

Hodnotím 4,5 ⭐

„Z otrávené půdy nevyroste zdravý strom. A rodina, v níž chybí láska, porozumění a schopnost obětovat se pro druhého, nemůže zformovat člověka tak, aby pomohl udělat svět lepším místem pro všechny.“
- Alena Mornštajnová

[Emiliya Bozhilova · Rating 4 out of 5]

Приказките на Братя Грим в оригиналния си вид са страховити истории с много мрак в тях. Уви, злото е пропълзяло във фолклора от истории като разказаната от Алена Морнщайнова.



Злото за едно малко дете има формата на зловещо семейство, в което недомлъвките, постоянният надзор, тормозът, насилието, контролът и гневът оковават безпомощното още създание преди то да е успяло да види каквото и да е от света. Това зло е малко, ежедневно, пълзящо, наслояващо се капка подир капка, незабелязано от околните, непризнато от жертвите. Къщата на вещицата от историята на Хензел и Гретел, кулата без изход на Рапунцел или пещерата на човекоядеца - те съществуват и изглеждат съвсем благоприлично на външния наблюдател.

Умее го Морнщайнова това напластяване, усета към детайла, несломимото късче оптимизъм насред мрака. Невинните, топящи се завинаги искрици в детските очи. Това е най-тежката от трите ѝ книги, които съм чела. И надеждата е единствено под формата на драсната клечка.

———<•> ———<•> ———<•> ———<•> ———<•> ———

П. П. Изключително интересни са чешките ревюта, разкриващи, че сюжетът се основава най-вероятно и непризнато на реалните преживявания на популярна чешка звезда - Toybox. Реалният прототип е намерил път и светлина, и сила за истината, докато Морнщайнова тук действително залага върху пълната безнадеждност. Това е рисков подход. Не се е получило зле, но някои ситуации ми бяха леко нелогични, а краят - недовършен. Но историята е силна и се чете на един дъх.

[Jana Hrda · Rating 2 out of 5]

Mám pocit, že k tejto knihe každý deň pribudne minimálne jedna pozitívna recenzia, a nejako mi to vnútorne nedá a chcem spísať svoje prevažne negatívne pocity týkajúce sa deja, postáv, aj kauzy okopírovaného námetu.


Česká literárna redaktorka Eva Klíčová vo svojej recenzii upozornila na podobnosti s intímnou výpoveďou umelkyne Toy Box, krorú v rannom detstve zneužil jej starý otec. Všetko sa to odohralo za podobných okolností - so starými rodičmi bývala v dvojgeneračnom dome pri lese, k samotnému zneužitiu prišlo v lese a Toy Boxina mama často nebola prítomná. Eva Klíčová našla aj menej viditeľné analógie v podobe bábiky, pachov a požiaru na konci knihy, ktorý mohol predstavovať želanie “nech všetci zhoria v pekle”. Osobne si myslím, že autorka AM nemusela nutne “vykradnúť” Toy Boxinu osobnú výpoveď, ale nedokážem si vysvetliť nezrovnalosti v komunikácii autorky smerom k verejnosti. V jednom rozhovore uviedla, že sa inšpirovala skutočným príbehom a po slovnom obvinení z prevzatia duševného vlastníctva zrazu vyhlasuje, že námet knihy bol čisto jej vlastný. Tieto dve vyjadrenia sú veľmi protichodné. Okrem komunikácie AM ma mrzí aj vyjadrenie vydavateľstva Host. Je zrejmé, že autorka aj vydavateľstvo sa snažia zo vzniknutej kauzy vykorčuľovať tak, aby neutrpela ich povesť ani tržby. Avšak popri tom všetkom akosi zabudli na empatiu. Zabudli na to, že ich kniha aj vyjadrenia sa týkajú nemalého percenta zneužívaných ľudí, ktorí sa dokážu s Toy Box stotožniť.

Čo mi navyše signalizuje nedostatok empatie je chýbajúci doslov v samotnej knihe. Doslov je totiž čarovný priestor, kde autor môže nie len dovysvetlovať pohnútky postáv, ale môže sa vyjadriť aj k celkovej téme knihy, v tomto prípade celoživotnej traumy spôsobenej zneužívaním v detstve. Konkrétne mi chýbala upomienka na psychoterapiu, ktorá pomáha preklenúť traumu a “skvalitní” život obete. Hodili by sa sem napríklad linky na online psychologickú pomoc. Ďalej by sa dala spomenúť aj prípadná nádej zmeny spoločenskej klímy, čo môže prípady (akéhokoľvek) zneužívania znížiť. Toy Box vo svojej výpovedi spomenula patriarchát, ktorý je formou akejsi neobmedzenej moci mužov v spoločnosti. Vďaka nemu si niektorí muži berú a vynucujú - lebo môžu, lebo je to stále tak nejako podvedome v nás. Toto mi príde ako veľmi logické odôvodnenie a má aj riešenie, zmenu spoločenského vnímania, čo sa v priebehu ďalších generácii zmení. A zmeniť sa to môže aj vďaka tomu, že o tom budeme rozprávať a ukazovať na to. Je to taký heštég metoo, čo nedávno lomcoval internetom a odhalil to neskutočné množstvo žien, ktoré sa za svoj život stretli s nejakou formou sexuálneho obťažovania. To, že sa o tom konečne začína rozprávať je veľmi dôležité a preto mi to možno chýbalo v doslove, kde sa to podľa mňa veľmi pekne dalo zakomponovať. Samozrejme, heštég metoo sa spája aj s falošnými obvineniami, ktoré majú potenciál nevinnej osobe zničiť život a preto je nutné prešetrenie, a presne k tomuto budem smerovať aj v kritike samotného deja knihy.

Na románe ako takom, sa mi úplne nepozdávala psychológia postáv a niektoré udalosti. Napríklad také uväznenie mladistvého Jakuba na základe výpovede cácory nebolo úplne realistické. Udalosti knihy, nezabúdajme na to, sú z 90tych rokov minulého storočia a začiatku tohto milénia. Nemôžeme si predsa myslieť, že v dobe, kedy sa o sexuálnom násilí hovorilo málo, skoro vôbec, by bol štát vrátane súdnictva a sociálky pripravený na takú hrrr akciu - umiestnenie Jakuba do nápravného zariadenia pre mladistvých a to bez poriadneho procesu, “len” na základe tvrdenia. Je nelogické, že sa pri takomto závažnom obvinení nerobili psychologické a psychiatrické posudky oboch dotknutých strán, ale tie by zrejeme odhalili lož aj Jakubovo nedeviantné správanie. Ale to by bol dobrý koniec, nie? AM nás ohuruje ohavnosťami a nespravodlivosťou a preto sa všetko skončilo zle. A to presne v tomto bode knihy vnímam - nič, len zlo. Zlo, ktoré ostáva nepotrestané a súdnictvo je jeho komplic, lebo dopustil ďalšie zneužívanie cácory a nevinnému Jakubovi zničil život, tým, že ho oznámkoval ako pedofila, a to na doživotie.

Jakub sa nám vynorí ešte ku koncu knihy, kedy (v tomto prípade) úplne logicky snaží dostať cácorino priznanie (aspoň jeho matke, keď nie súdne), tá však odmietne bez väčších výčitiek svedomia. Ospravedlňuje si to tým, že ona neklamala, len prikývla na otázku, či to bol Jakub. Takže vlastne Cácora je tiež tak trochu zlá, keďže týmto smerom neprežíva žiadne výrazne emócie a je jej úplne jedno, že nevinný mladý muž bude nadosmrti pykať za skutky nenávideného “dedečka”. Zlo splodilo zlo. Toy Box upozornila aj na rozhovory AM a uviedla: “AM mela bohuzel smulu, ze Eva Klicova prisla se svym odhalenim tak brzy po vydani knihy, v podstate jeste pred krtem, takze stihla dat jen par rozhovoru. Uz v nich ale mluvila o tom, jak se ‘zlo v techto rodinach siri a plodi dalsi zlo’. To je z meho pohledu prezivsi, velmi nespravedlivy, docela beznadejny a nebezpecny pohled.”

A v tomto s Toy Box plne súhlasím. Nemôžeme povedať ľudom, ktorí si zažili na vlastnej koži niečo ohavné, že sú súčasťou kolotoča zla, bez možnosti z neho vystúpiť. Autorka zrejme nemá až také pochopenie pre obete znásilnenia, pretože nechápe, že takýto vyrok je dosť cez čiaru a obetiam skôr ublíži ako pomôže. A to naozaj nie je v pohode, dokonca ani ako marketing.

Hoci by som to mohla ešte predlžovať, pretože ma táto kniha naozaj nahnevala, už to ale ukončím. Na záver napíšem len to, že autorka Alena Mornštajnová sa mi zo začiatku páčila. Oslovila ma románom Hana, no touto knihou a najmä jej dodatočnými vyjadreniami ma ako čitateľa úplne stratila. Viem, že pre veľa ludí bola stopka samotná kauza okopírovaného námetu. Ako som však spomínala na samom začiatku, bola som zvedavá a chcela som si utvoriť vlastný názor a touto recenziu som chcela iba posunúť diskurz do rovnováhy a pridať aj ten negatívny pohľad na celú vec, počnúc dejom, končiac medializovanými vyjadreniami. Samozrejme je v poriadku ak sa Vám knižka páčila a plne akceptujem Váš pohľad, pretože to je súčasťou zmysluplnej diskusie. Aj mne sa kniha čítala “ľahko” a rýchlo, ale to mi na 5 hviezd nestačí. AM je veľmi čítavá autorka, to sa jej nedá odoprieť, ja už však po tomto jej ďalšiu knihu neprečítam.

[Tonkica · Rating 5 out of 5]

4.5

O knjizi rijetko znam išta prije čitanja i tako mi je najdraže. Kao „guska u maglu“, bez očekivanja, bez želja... Iako, od autorice Alene Mornštajnové, nakon njezina dva pročitana romana, očekivanja mi je sama stvorila. Genijalan roman „Hana“ i poseban „Studeni“ koji su mi nakon čitanja stvorili pozitivne utiske, znala sam da će i u „Šumi u kući“ nešto biti slično.

I tako sam, znajući tuđe jednosložne utiske na roman; težak, bolan, tužan, kretala sa strahom jer snaći će me kad-tad sve navedeno. Kada se pojavila prva naznaka, zgrabilo me nešto u trbuhu i nije puštalo, samo je što sam više išla kraju, stiskalo još jače.

Lagan ulazak u život devetogodišnjakinje koja živi na kraju sela u kući s mamom, djedom i bakom, također je naslućivalo neki mrak, gorčinu, strah. Stvarno sam polako čitala, okrećući svaku iduću stranicu strepnja mi je postajala sve veća i samo sam čekala kada će me zgromiti.

Alena Mornštajnová je opet odradila odličan posao pišući o teškoj temi na onaj svoj jednostavan način toliko lako da sam priču, gledajući stil, doživjela kao lijepu. Pripovijedanje joj se nije promijenilo jer je opet uspjela napraviti najbolje od svega što je za stvaranje romana imala. Hvala i prevoditeljici Sanji Milićević Armada bez koje navedeno ne bi bilo moguće.

Znate kako se neki autori drže svoga žanra i onda kada pročitate više njihovih uradaka otprilike možete odlučiti koji vam je najbolji? Ja mogu i činim, jer mi je usporedba dovoljno realna. U problemu sam kada autor odlično piše i to je ono što ostaje isto, ostalo mijenja. Kako da onda najkvalitetnije odaberem najbolje od autora? Teško!

Autorica je sa svojom „Šumom u kući“ opet napravila odličan posao i potresla me skoro kao i s „Hanom“. A „Hana“ mi je bolja od „Studenog“ pa bi značilo (dok ne pročitam „Tihe godine“) kako ju je „Šuma pogurala“ i smjestila se na drugo mjesto. Nisam očekivala ovakav tok radnje, a nisam mislila da će kraj imati snagu koju mu je dala. Kod mene će ova knjiga biti prva petica u novoj godini. Radujem se i dalje svakoj autoričinoj knjizi.

„Postoje riječi koje uđu na uši, prolete kroz glavu, a sjećanje i ne okrznu. Druge se na neko vrijeme bezbolno smjeste u njemu i spokojno drijemaju, dok ne izblijede. Ali ima i takvih riječi i događaja koje radije smjestite na rub sjećanja i nastojite ih gurnuti u zaborav. Katkad to uspije, ali oni uporniji povremeno, u najgorem trenutku, izbace rogove i bolno vas podsjete da i vaš život, koji izgleda kao ružičnjak ima oštro trnje. Katkad dolete riječi koje se utetoviraju u sjećanje i u njemu ostanu zauvijek. Bol će možda jednog dana nestati, ali sjećanje na njih nikad nećete izbrisati.“

[Bětka · Rating 2 out of 5]

Já a knihy Aleny Mornštajnové si asi nebudeme rozumět nikdy. Vím to, proto jsem v první řadě Les v domě vůbec nezamýšlela číst. Jsem ale zvědavá a nedalo mi to, když se strhl kolem takový povyk. Chtěla jsem si udělat vlastní názor - a pak jsem došla k tomu, že si ho udělat nemůžu, když podvědomě podobnosti s příběhem Toybox hledám.

Můj hlavní problém s touto knihou je ten, že mi prostě nepřijde moc dobrá. Prvních zhruba 60 % je rozvleklých a ne úplně zajímavých, zbylých 40 % se zase odehraje jako z rychlíku. Podobný problém jsem mimochodem měla už u Slepé mapy. Dialogy za mě nejsou moc přesvědčivé, postavy taky ne. Pořád se to celkem dobře čte, ale to mi jaksi nestačí.

Ohromně neempatická mi pak přijde celá ta rétorika "zlo plodí zlo". A výroky typu "muži jsou obecně mlčenliví", no... Myslela jsem, že už jsme za tím. Asi ne. Můj další problém je pak v nepravděpodobnosti určitých událostí, možná si to představuju jako Hurvínek válku, ale v této knize víceméně stačí jedno slovo (či gesto) a instituce vám neochvějně věří či nevěří. Funguje to tak doopravdy?

Vážně by Jakuba poslali do pasťáku, aniž by cácořinu rodinu kdokoliv vyšetřoval, třeba sociálka? Nebo i jeho rodinu? Vážně by na konci sociální pracovnice na tvrzení "Zneužíval mě" řekla "No, vaše babička říkala, že jste lhářka ulhaná" a víc se tím nezabývala? To mi přijde trochu moc.

A ještě jednu věc bych si sem chtěla odložit. Alena Mornštajnová neotevírá v české literatuře důležité téma, to už je pár let otevřené. Na podobné téma mi Poupátka přišla zajímavější a Houbařka výstižnější. Tituly pro jistotu dávám do spoileru, kdyby přeci jen někdo vynechal kauzu Toybox a nevěděl, o co jde :)

[Lucka Strmisková · Rating 3 out of 5]

Asi budu se svým hodnocením v menšině, ale nejsem schopná se přenést přes některé nelogičnosti v ději a rozhodně to není knížka, kterou si budu chtít ještě někdy přečíst.

Ano, Mornštajnová je skvělá spisovatelka, knížka má spád a čte se dobře. Ta hrozná tíseň dýchá z každé stránky, takže se jedná o výborně odvedené řemeslo. Taky jsem ráda, že autorka téma otevřela. Je to téma, o kterém je potřeba v české společnosti, kde se týrání a zneužívání dětí stále bagatelizuje, mluvit nahlas.

Ale ten příběh s Jakubem nedává smysl. Nevěřím, že by ho odsoudili jen tak v podstatě bez důkazů (ostatně viděla autorka někdy skutečné případy a rozsudky?) a že by se při vyšetřování nepřišlo na to, co se ve skutečnosti stalo. Jakubův otec taky zmizel jen proto, že se to autorce hodilo do děje, ať už se v domě stalo cokoli, nepřestal by se kvůli tomu vídat s vlastními syny (kteří v tom domě ani navíc nebydlí).

Konec byl klasicky mornštajnovsky uspěchaný.

[Romana · Rating 4 out of 5]

Uff. Tak toto bola silná nálož. Kniha, ktorej hlavným heslom je - Čo sa stane doma, o tom sa pred nikým nehovorí.
Mala som chuť všetkých v tomto príbehu prefackat. "Cacoru", za jej klamstvá, aj keď jej skutky, asi najviac z celého príbehu chápem.
Babičku, za to, že sa len nečinne prizerala.
Matku, za to, že nezasiahla.
Les, za to, že existoval.
Veľmi veľmi dobrá kniha so škaredym príbehom. Dlho bude rezonovat.

[Amy Dal · Rating 5 out of 5]

Sve što napiše ova autorica ne zaslužuje ocjenu manju od 5!
Ovaj put se zabavila perspektivom devetogodišnje djevojčice. Sve ono što bih napisala bio bi spojler, osim ogromna preporuka.

[_natyn_ · Rating 3 out of 5]

Mornštajnová pre mňa znamená záruku kvality, táto kniha však za predošlými zaostáva. Napísaná je vo svojej podstate dobre, číta sa tiež dobre, predsa len sa autorkin štýl nezaprie, ale téma je podaná tak… nijako. Bez emócií, povrchne, ako keby aj narýchlo. Čakala som obrovské temno, slzy, súcitenie s postavami, ťažkú tému a príbeh, ktorý zarezonuje. Temná a ťažká téma to síce je, ale postavy ma celú knihu hnevali, mala som chuť ich všetkých prefackať a takmer vôbec som s nimi nesúcitila. Na témy opustenia, dysfunkčných rodín, týrania, zneužívania a podobné ťažké témy je podľa mňa napísaných veľa omnoho lepších kníh. Neľutujem, že som prečítala, aj sa mi dobre čítala, ale aj som sklamaná, ak to vôbec dáva zmysel. A čo sa týka grafickej stránky knižky, to je čistá nádhera!

[Nathaly · Rating 2 out of 5]

Až príliš negatívne čítanie so žiadnou vyhliadkou na zlepšenie. Nádej je to, čo nás posúva vpred.
Autorka to však spracovala svojsky na štýl: "Kto do teba kameňom, ty do neho tankom." (Teraz som si známu vetu prispôsobila.) Áno, traumy z detstva sú svine, no to neznamená, že človek nemá možnosť zmeniť svoj život a neuchyľovať sa k zlu.
A hlavne: Nikoho neospravedlňuje, že šíri zlo ďalej, keď sám zlo zažil. Pomsta ubližuje hlavne tomu, kto sa mstí. Ak chcela ísť spisovateľka týmto smerom, očakávala by som hlbšiu psychoanalýzu postáv. To sa nestalo.
Z diela mám len úzkosť a nepríjemný pocit. Čo vlastne vraví obetiam všetkých činov proti ľudskosti? Buďte rovnako neľudskí? Nešťastné spracovanie tohto príbehu. V závere som čakala aspoň na doslov autorky. Nebol tam. Škoda. Možno by mi pomohol pochopiť konanie postáv. Teraz sa to dá interpretovať rozličnými spôsobmi a neviem, či to knihe neublíži.

[Ena u zemlji knjiga · Rating 5 out of 5]

"Kažete da bih trebala biti sretna.
Kažete da to moram naučiti.
Kažete da zaslužujem sreću.
Evo, reći ću vam nešto o sebi."

Ovako počinje najnoviji roman Alene Mornštajnove, autorice čiji su romani u Češkoj trenutno najprodavaniji i najprevođeniji. Ovaj posljednji roman u kratkom periodu izazvao je mnoge kontroverze i svojom temom šokirao čitaoce. O njemu neću pisati ništa više, samo ću ga od srca preporučiti za čitanje. Presretna sam što će nakon samo pola godine od objavljivanja u Češkoj izaći i u BiH u izdanju Buybooka. Jedno od najdražih uredničkih izdanja!

[Simona · Rating 4 out of 5]

Mrzi ma velmi, ze kvoli vasnivej diskusii o knihe som vedela, o com kniha je este predtym, ako som si precitala prvu stranu.
Nech je to akokolvek, moj subjektivny nazor je, ze kniha nie je plagiatom ziadneho konkretneho pribehu.
Co ma vsak mrzi viac je, ze sa dotahuju kto z koho a pri tomto zapase sa zabuda na tu hrozu sexualneho nasilia, ktore sa pacha vsade na svete. Obet bude vzdy obetou, nasilie na detoch je neospravedlnitelne. Takyto pribeh sa bohuzial stal vela ludom, na to nezabudajme. Nielen v literature ako napriklad v Houbarke, Zahrade alebo Poupatach, ale realnym ludom.
Ako spolocnost by sme sa mali robit vsetko preto, aby sa toto nedialo a ak sa nebodaj stane, aby sme obeti vedeli poskytnut pomoc, ktoru potrebuje a trest pre tych, ktori si to zasluzia.
Myslim, ze autorka ani netusila, ze tak ako v knihe postava Lukasa, bude aj ona nepravom obvinena z niecoho, co nespachala. Ale v oboch pripadoch je obvinena sexualne zneuzitou obetou. A to sa velmi tazko akokolvek bojuje za pravdu. Lebo stale falosne obvinenie, ak aj v pripade Lukasa negativne zmeni zivot, nie je to stale take zle, ako to, co sa stalo obeti pedofila.
Rada by som aj v tomto pripade jasne pomenovala, co je beletria, co je pribeh, ale trvala na tom, ze tieto zverstva sa v skutocnosti nemozu a nesmu diat.

[Tereza · Rating 1 out of 5]

Les v domě, kniha, která pojímá závažné téma strašně nešťastně a neoriginálně. Z jakéhosi pro mě nepochopitelného důvodu se jedná u českých spisovatelek o poměrně častý motiv, většina ostatních ho ale zvládla podstatně lépe.

Je smutné, že události, které se v knize odehrály nejsou asi až tak ojedinělé, jak by si jeden myslel. Přesto je poměrně těžké soucítit s vypravěčkou, když ona sama žádný soucit nemá. Na druhou stranu asi nikdo neočekává, že by po prodělaných strastech měla být úplně v pořádku, a to bez jakékoli odborné pomoci. Příběh je protknutý zlem, beznadějí a ještě jednou zlem, a to je právě ten problém, všichni jsou krutí, sobečtí a zároveň jaksi hloupě naivní a díky tomu je celý příběh poměrně nerealistický a celkově je mi zatěžko mu uvěřit, .

Nejvíce mi na knize vadí špatné poselství. Jedním z ústředních motivů je falešné obvinění a zničení života tří lidí, dvou chlapců a jejich matky, což vrhá špatné světlo na vyšetřovatele, psychology a zejména oběti. O konci knihy se asi netřeba zmiňovat, byl zcela absurdní.

[Lyudmila Spasova · Rating 4 out of 5]

Момичето е на девет, живее в малко селце, защото баба и дядо са се преместили там от големия град. Има си майка и татко, а таткото е грижовен, всяка вечер и чете книжки и я целува за лека нощ. Майката е по-дистанцирана, постоянно неуверена и някак неуловима и безлична. Но в това семейство постоянно има приглушено напрежение или открити скандали за непонятни неща, на момичето не е разрешено да излиза само, не и е позволено да има приятелки, никъде не я водят, а когато тръгва на училище, я заплашват никога да не говори какво става в семейството и. Толкова много тайни и постоянно изкривяване на истината, истината никога не бива да бъде изричана, а животът е неразбираем, нещо те дебне и трябва постоянно да си нащрек.


Един ден таткото си тръгва и после става още по-трудно.


Когато става дума за издевателства над деца не съм в състояние да остана неутрална и да пиша за книга само като литература. Затова със сигурност няма да съм обективна.


Морнщайнова е невероятен познавач на детската психика. Освен това е много умел разказвач, който натрупва на пръв поглед трудни за сглобяване детайли, така че психологическото напрежение да се нагнети до червено. Но докато в другите и книги, преведени на български, въпреки че всичките третират трудни теми, има повече финес, тук ми се струва, че е попреминала мярката, че ни е поднесла една зловеща, опустошаваща история. Знаем, че в глъбините на човешката психика може да се лутат ужасяващи демони, но аз лично не бих искала да надничам чак в такива бездни. Никога не ми е било интересно как работи умът на един психопат, не чета истории за серийни убийци, животът им ми е напълно безразличен. Фокусът в този роман е върху жертвите, Морнщайнова не дълбае в причините за изкривяванията у виновниците. Тя разкрива от първо лице света на дете, което няма на кого или на какво да се опре. И животът на Оливър Туист е подобен, но истината го освобождава от бездната. Дали истината ще спаси тази млада жена от леса?


Морнщайнава създава атмосфера, героите и са удивително убедителни, сюжетът е необикновен, но от него може да настръхнеш. Признавам, че никога не съм чела по-страховита книга, почувствах се емоционално изцедена. Усещах, че ще съм смазана накрая, но не можех да си представя колко точно.


Гората, лесът е универсален символ на подсъзнанието, където можеш да се изцелиш, но е възможно да те връхлетят чудовища. В гората Хензел и Гретел се натъкват на човекоядка. Зловещи неща се случват там и в много други приказки и ми се иска да възприема този роман като страшна приказка. Бабата постоянно предупреждава момичето да не излиза навън, защото там може да преживее ужасяващи неща. Но иронията е, че домът тук не е сигурна територия, в него се вихри истинският мрак. Домът и лесът, детето и чудовищата са опозициите, около които се гради този роман. Написан е майсторски, но ще ви скъса сърцето, защото това не е страшна приказка, а невъобразима реалност.


“Казват, че не бива да се лъже -това е всеизвестно. И въпреки това хората не спират да лъжат. Моят живот бе изграден върху лъжи от самото се начало. Трупаха се една върху друга -някои ми причиняваха болка, други ме защитаваха, и ми помагаха, да преминавам през дните, които се нижеха един след друг като безкрайна верига.


Израснах сред лъжи, всички възрастни около мен лъжеха и прикриваха истината, която би показала на света нелицеприятния им лик. Така се научих и аз. Сживях се с лъжата и започнах да я приемам като неизбежна част от живота.”

[maria · Rating 5 out of 5]

To było kompletne, wartościowe i niezwykle wyjątkowe spotkanie z książką autorki, której powieści do tej pory nie czytałam. A teraz jestem pewna, że przeczytam wszystko, co napisze Alena Mornštajnová.

[Sabi · Rating 4 out of 5]

Asi najdiskutovanejšiu knihu Aleny Mornštajnovej som čítala preto, lebo som mala chuť na overene pútavé rozprávanie, a to táto česká autorka vždy prinesie. Má na to totiž nepochybne talent. Podobný autor mi trochu chýba v našom literárnom prostredí.

Les v domě bol už tradične veľmi ťažký a temný román, ktorý, bohužiaľ, neopisoval až tak výnimočné udalosti, pretože zlo sa deje neustále aj v skutočnom svete. Mornštajnová to opäť verne zachytila. Kniha sa čítala ľahko a rýchlo aj napriek neľahkému deju. Musím ale vyjadriť mierne sklamanie nad tým, že sa to z môjho pohľadu veľmi nedá porovnávať s jej prvými románmi - tie mali skrátka iný cveng, bol z nich cítiť pokus o predstavenie nového typu románu v československom literárnom prostredí a vďaka autorkinmu drivu to do značnej miery vyšlo. Pri posledných dvoch románoch Aleny Mornštajnovej som však vycítila, že jej drive zrejme trochu opadol. Čo sa týkalo tohto románu, od polovice bol pre mňa absolútne predvídateľný a dosť mi to prekážalo, stále som túžila po nejakom šokujúcom zvrate, ktorý neprišiel. Nebolo to určite zlé čítanie, ale necítim potrebu dať si niekedy znovu rereading.

[Rosopsida · Rating 2 out of 5]

Vždycky je to zvláštní a nepříjemný pocit vytýkat příběhům, které jsou svou nespravedlností a bolestivostí o tolik těžší než příběh můj. I přes delší dumání se mi to však nedaří vnímat jinak.

Má tahle kniha i jiné sdělení než „koukej, jak to někteří lidi mají špatný“? Mám dojem, jako kdyby se Mornštajnová pokusila jen tak pro zábavu vymyslet nějaký hodně tragický příběh, aby rozesmutnila svoje obecenstvo. Proč se rozhodla o tomhle psát v roce 2023? V době, kdy již bylo vydáno množství podobných knih, které ale mají úplně jinou výpovědní hodnotu, protože byly napsány samotnými oběťmi, často v rámci sebeuzdravovacího procesu.

Mornštajnová mohla například udělat nějakou rešerši a příběhem ilustrovat aktuální problémy v odvětví sociálně-právní ochrany dětí. Nebo alespoň čtenáři lépe přiblížit, čemu všemu musí děti v rámci sociálního šetření čelit. Místo toho jsme dostali kompletně nekompetentní sociální pracovnice a ubohý příběh Jakuba, který byl velmi nerealisticky vypadajícím rychlozpůsobem poslán na základě jedné výpovědi do pasťáku.

Jako velký špatný taky vnímám to, že po dočtení mnou rezonují veliké antisociální pocity. Dnes ráno jsem se v šalině na všechny mračila! A přitom to tak vůbec nemuselo být. Pamatuju si, jak v jednu chvíli jsem si jenom přála Cácorku obejmout, říct jí, že všechno zvládne, že je tu spoustu lidí, co by jí chtělo pomoci, a že bude líp. To jsem byla připravená vyrazit do světa a všem říct, že jsou šikovní, poplácat je po zádech a pozvat je na pivo! To by podle mě byl o moc přínosnější odkaz, než pocit, že svět je na hovno a lidi v něm úplně nejvíc.

Četlo se to jedním dechem, ale měla jsem pocit, jakoby ten příběh vykořisťoval podobná mozková centra, jako kdybych četla bulvár.

Je pravda, že po téhle knize jsem sáhla hlavně z důvodu, abych se trošku propojila s kolektivním vědomím současného českého čtenářstva, takže prvotní účel byl asi splněn? Stále ale odcházím s pocitem lepkavosti a dojmem, že bych ten čas možná radši strávila jinak.

[Anita · Rating 4 out of 5]

Ak neviete vopred o čom je kniha, nezisťujte, rovno čítajte.

Príbeh rozpráva hlavná hrdinka retrospektívne , vracia sa do detstva stráveného so starými rodičmi, s otcom, s mamou, opisuje spomienky na školu, kamarátky, napäté a čudné vzťahy v rodine. Dej a jeho postupne gradovanie, odhalenie, je napísané zaujímavou formou.
Hviezdičku chcem dať dole za “sociálni pracovnici” typu Zubatá (z filmu Kolja) jej správanie bolo už fakt v tom marazme moc. Záver knihy mi prišiel inšpirovaný konkrétnymi situáciami z iných kníh, ktoré som čítala dávnejšie, preto ma vlastne ani neprekvapil.
Je jedno príslovie, alebo je to tuším citát od Dalajlámu, že ak sa chceš priblížiť k duši človeka, vyzuj si sandále.
No a autorka skočila do spracovania citlivej témy bez rešpektu, rovno v bagandžiach.

[Hlav Nik]

Strašná škoda, že kolem toho byla ta kauza, nevědět, co je téma, tak mě to zaujme daleko víc. Ostatně to je podle mě totální signature thing Mornštajnové. Někdy vyjde nadstandardně dobře, někdy je to takový průhlednější, tady to bylo propálený a tak nějak se tou knížkou nesla pachuť skandálu, člověk měl pocit, že má být automaticky blbá. Ale nebyla!

[Jevhenija Syvulja · Rating 4 out of 5]

Tak to byl úlet! Odporný téma, odporná rodina, odporný chování, strašně bolavý, trýznivý, nechutný, ale v podání Mornštajnový kvalitní čtení. Přeju si, aby se takový příběhy děly jen v knihách, ale vím bohužel, že se to dětem děje i v reálným životě a málokdo o tom ví.
Nejhorší byl pocit, kdy jsem si říkala, že vím, co by bylo nejlepší v tu chvíli udělat, ale reálně nemám ani tušení, být v té situaci.
Mám chuť tu knížku někam pohřbít.

[Ana · Rating 5 out of 5]

Kako ta žena dobro piše! Volim njezine rečenice, kako bez previše pisanja uspije toliko toga reći. Svaka me njezina knjiga oduševi. Ova me knjiga uvukla u šumu i nisam mogla izaći dok nisam došla do kraja. Izvrsno dočarana atmosfera, strah od šume koja proždire. Bilo mi je mučno čitati, no nisam ispuštala iz ruke, a sam me kraj dodatno šokirao.

[Kitti · Rating 5 out of 5]

Toto je jedna z tých kníh, ktoré sú skvelé, ale zanechajú vo vás hnusný pocit. Autorka sa tu zaoberá veľmi ťažkou a temnou témou. Je to o to desivejšie, že toto je realita v mnohých domácnostiach.. Pred zlom by sme nemali zatvárať oči.

[Barča Marcínová · Rating 5 out of 5]

Nemám slov…🙈

[Alžběta Bílková · Rating 2 out of 5]

2,5*
Témata, která Les v domě řeší, nejsou rozhodně jednoduchá, a proto by se k nim mělo přistupovat s citem a nuancí. Což jsem tady bohužel nezaznamenala. Postavy jsou příšerně ploché, doslova každá má jednu a tu samou opakující se repliku (pokud teda už tam nějaký dialog je a ten je sám o sobě strašlivě prkenný), děj skáče sem a tam v čase, a byť to možná mělo být záměrně, byla to poslední věc, které jsem se mohla chytit. Bohužel, nestalo se. U samotného závěru jsem jen kroutila hlavu a vlastně poukázal na to, co té knize obecně chybí - hloubka a detaily, kvůli kterým bych to postavám věřila, kvůli kterým bych byla nějak do daného příběhu zainvestovaná.
Zklamání, Mornštajnová holt není autorka pro mě.

[Aleksandra Gratka · Rating 4 out of 5]

Rzadko zdarza się, bym miała problem ze znalezieniem słów opisujących jakąś książkę. Tu jestem bezradna. Ogrom potworności drzemiących w domu złym, okrucieństwo i głupota dorosłych, wśród których bezbronne dziecko - to wszystko przygniata.

Mogę tylko napisać: czytajcie, ale będzie bolało.

[julie · Rating 5 out of 5]

nenavidim lidi

[Dzany · Rating 4 out of 5]

O tejto knihe sa toľko popísalo, až neviem, ako začať. Človeku by sa totiž žiadalo rovno odpovedať na všetky názory, ktoré sa mu ohľadom tohto textu zdajú scestné. Ale nechám to radšej tak.

Alena Mornštajnová vie presne, čo chce svojou knihou povedať, a vymyslela to tak, aby boli všetky informácie včas a správne nadávkované. To znamená, že v tomto románe á la "spomínanie na detstvo" nenájdete strhujúci dej. Dôležitá je forma a najmä postupnosť udalostí, v akej je príbeh podaný. S hlavnou hrdinkou čitateľ postupne odhaľuje ďalšie a ďalšie vrstvy jej hrubej kože, neprístupnej každému cudziemu. Sú to nemilosrdné, krvácajúce vrstvy zvyknuté na absenciu lásky a nehy vo vzťahoch, či už rodinných alebo milostných. A už len čakáte, čo horšie sa môže stať. Kam to až príde? Bude pravda aj to najhoršie, čo si čitateľ vie predstaviť?

No a viac sa bez spoilerov hádam ani povedať nedá. Asi už len to, že tému, ktorú všetci prepierali a áno, je tou primárnou v príbehu plnom bolesti, dopĺňajú aj ďalšie, nie menej hrozivé a nešťastné. Nie je to totiž len o tom jednom, je tam toho viac, ale to možno zanietení kritici Mornštajnovej cez červené súkno, ktoré im zastiera tvár, nevidia.

Ak by sa dalo, bolo by to za mňa 4,5/5. Dokonca som chvíľu uvažovala o plnom počte, ale je pravda, že práve kvôli precíznemu sujetu sú situácie občas priveľmi príhodne načasované a premyslené tak, aby zapadali do rozprávania. Možno to niekomu bude biť do očí, iný si to ani nevšimne. Koniec koncov, takýto princíp skladania príbehov už desaťročia úspešne využíva celý Hollywood.

Takže aké to je? Je to nemilosrdné, ale zároveň výborné. Prečítate to rýchlo a ak sa nenecháte vopred otráviť handrkovaním, či je tento príbeh "ukradnutý" niekomu inému alebo nie, minimálne vás prinúti k zamysleniu. O vzťahoch, o rodine, o hrozivých tajomstvách, ktoré môžu skrývať ľudia, ktorých považujeme za tých najdôveryhodnejších. Ale najskôr si prečítajte knihu, nie komentáre na internete, lebo okrem toho, že vás otrávia, tak vám to aj vyspoilujú.

Ja si zatiaľ idem pohľadať ďalšiu knihu od Mornštajnovej, lebo toto rozhodne nebola moja posledná.

[Tereza Vlckova · Rating 5 out of 5]

Tak tohle byla asi ta nejbolestivější knížka, co jsem kdy četla. Příběh se vám zaryje do kůže a v místnosti zanechá dusno všudypřítomný les, který vám svým rozsahem na konci knihy vyrazí dech. Tolik bolesti, zrady a zklamání vás donutí si ještě o chlup víc vážit všech lidí, které okolo sebe máte.

Řekla bych, že šla Mornštajnová v drsnosti možná ještě o chlup dál oproti Haně. Překvapivě se nejedná o knihu s historickým kontextem, jak je u Mornštajnové zvykem, tak mi stylem příběhu připomínala spíš knihy Soukupové - to ale není na škodu. Celkově knihu hodnotím kladně, jen upozorňuju, že příběh o lese v domě není pro každého.