Odolná společnost: Mezi bezmocí a tyranií

by Alice Koubová, Barbora Baronová, Dita Pepe (Photographer)

Kniha Odolná společnost. Mezi bezmocí a tyranií filosofky Alice Koubové a literární dokumentaristky Barbory Baronové se zabývá tématem společenské odolnosti, a to prostřednictvím série rozhovorů s osobnostmi současné české společnosti, jako jsou Klára Šimáčková Laurenčíková, Simona Bagarová, Anna Kárníková, Eva Fraňková, Adriana Světlíková, Zuzana Čepelíková, Daniela Vodáčková, Benedikt Vangeli, Pavla Holcová, Lukáš Houdek, Alica Sigmund Heráková, Saša Uhlová, Kateřina Šimáčková, Pavel Houdek a Jiří Šedivý.

Úvod Alice Koubové představuje základní kontext tématu společenské odolnosti – komplexnost konceptu resilience, jeho teoretické pozadí, akademické zdroje, ale také motivaci pro výběr hlasů pro tuto publikaci.

Autorky publikace ve čtrnácti rozhovorech s patnácti respondenty a respondentkami společně otevírají témata krize, sociální změny, systémových opor, strategií zvládání nenadálých událostí, sociálních vazeb, hodnot nebo kultury s přihlédnutím k tématu odolnosti, a to v rámci oblastí psychologie, ekonomie, práva, vzdělávání, obrany, médií, péče, ekologie, sociální práce, vztahu k menšinám, dezinformací, kultury, genderových témat či tématu nenávistných projevů, které jsou oblastmi zájmu zpovídaných osobností.

Na základě odpovědí, které primárně vycházejí z vlastní žité praxe a problémů, jimž osobnosti zahrnuté do tohoto projektu čelí, vyplývají z rozhovorů stěžejní aspekty odolnosti. V souvislosti s polykrizí současného světa se ukazuje, jak vysoce relevantní v rámci české společnosti téma odolnosti je.

Závěrečná kapitola knihy přináší analýzu pořízených rozhovorů, z níž vyplývá, že schopnost procházet nečekaně nepříznivými situacemi se významně opírá o mentální společenské nastavení, o zvykové postoje a kulturu vzájemných vztahů. Způsob, jakým žijeme kolektivní vztahy, vychází z našeho porozumění tomu, co to je moc, síla, slabina, slabost, zátěž, strach, pomoc, nárok, štěstí a potřeba, jestli se vzájemně vnímáme jako ohrožení a překážky, nebo máme v našem „společenském těle“ určitou míru nasycení zkušeností, že se můžeme na okolí spolehnout. To se pak bezprostředně projevuje v tom, jak fungují naše instituce a jak je organizovaný náš veřejný život, potažmo systém. Dalšími tématy, které Alice Koubová v závěrečné kapitole shrnuje, jsou trestající kultura, sociální propojenost, příběh, který o sobě jako společnost vyprávíme, základní bezpečí pro zvládání nebezpečí, péče o pečující profese nebo respektující řízení lidí.

Genres: Nonfiction

426 pages, Hardcover

First published January 1, 2023

Reviews

[ElPedro · Rating 5 out of 5]

Kniha o věcech, které mně v poslední době skoro nedají spát: že odolnost neznamená schopnost vše vydržet, vše si nechat líbit. Je to naopak uvědomění si faktu, že sám člověk nic nezmůže, odolný je až ve vztahu k ostatním.
Je to způsob, jak se vyhnout pocitům vlastní bezmoci či snaze ostatní ovládat. Jak žít smysluplně v neideálních podmínkách, ale za předpokladu, že existuje cosi jako elementární bezpečí, stav důvěry ke světu kolem nás.
Vlastně mi připadá, že nic důležitějšího i intelektuálně podnětnějšího se toho u nás ve společenských vědách neděje. A vlastně až v závěru, když se mluví o potřebě zformovat nový český společenský příběh, člověku dojde, ze ani ambicióznějšího...

[Rosopsida · Rating 5 out of 5]

Alice Koubová a Barbora Baronová vydaly NÁDHERNOU, ohromně pozitivní a energizující knihu, ve které formou rozhovorů pátrají po pilířích, které by české společnosti umožnily úspěšně překonávat krizové časy.

Postupně se vyjevuje, že mezilidská propojení – vazby důvěry – jsou základním předpokladem pro odolnost psychickou, sociální, státní i environmentální. Ze samotné podstaty člověka však vyplývá, že vztahy jsou nedokonalé a nepředvídatelné, že mohou být nerovné a zraňující. Uchýlí se li však člověk ze strachu z neporozumění do izolace, stáhne-li se do vlastního privátního života, je to pro společnost devastující. Mezilidské vztahy jsou nejhlubší podstatou fungování lidských společenství.

Naskrz rozhovory se také můžeme dočíst, že pro vzájemnou důvěru a státní sebevědomí je zapotřebí vytvářet kulturní příběh, který národ nevykresluje jako bandu buranů, zbabělců a Švejků. Potřebujeme si být vědomi principů netrestající kultury a nefixovat se na výhradně na to, co je nespravedlivé a nefunkční, ale naopak se trénovat i ve vlastní „všímavosti mimo oblast frustrace“.

Dozvídáme se také o strategiích sebeobrany, strategické komunikaci, o principech inkluze a trauma-respektujícím výcviku, o kráse pečovatelských profesích, a především o všech těch úžasných lidech, kteří spoluutváří rodnou půdu pro rozkvět společnosti, ve kterém by organizujícím principem nebyl osobní zisk, ale lidské potřeby. Taková společnost by svým členům umožňovala svobodně existovat v rámci hranic, které chrání, ale neutlačují; s pevně vybudovaným podložím, které člověku při nevyhnutelné konfrontaci s nepředvídatelností osudu poskytne oporu.

»Odolnost je relační vlastnost, týká se vazeb vůči okolí. Odolní nikdy nebudeme sami.«

[Jakub Kratochvil · Rating 5 out of 5]

Odolná společnost je pre mňa knihou roka. Je to dôležitá a krásna kniha; obsahom, vizuálne aj dotykom. Tak ako som hltal pred dvoma rokmi knihu Pro smrt uděláno, zhlhol som teraz knihu rozhovorov Alice Koubovej a Barbory Baronovej s fotografiami Dity Pepe.

Vydavateľstvo Wo-men považujem za jedno z najdôslednejších vydavateľstiev v našom regióne. Každá kniha, ktorú Barbora Baronová pustí do sveta, je pedantne spracovaný skvost. No nie len to. Barboru považujem za jednu zo strážkyň vydavateľskej a kníhkupeckej kultúry v Československu. HneĎ ako kniha vyšla som sa zastavil u nej v Prahe – Holešovicích a čerstvú knihu, poklad, som začal čítať hneď vo vlaku cestou za rodinou.

Odolná společnost je knihou štrnástich rozhovorov na témy krízy, sociálnych zmien, systémovej podpory, stratégií zvládania náhlych udalostí, sociálych väzieb a hodnôt, a to všetko v rámci psychológie, ekonómie, práva, vzdelávania, obrany, médií, starostlivosti, ekológie, sociálnej práce, vzťahov, kultúry, rodových tém či nenávistných prejavov.
Odpovedajú ľudia, ktorí s témami nie len pracujú, ale ich aj žijú. Ľudia, ktorých prácu poznám a sledujem, ale aj ľudia, o ktorých som doteraz nikdy nepočul. Podnetné a krásne (to slovo má ten význam, na ktorý sme zvyknutí) sú hneď prvé dva rozhovory.

Klára Šimáčková Laurenčíková hovorí o právach detí, inkluzívnom vzdelávaní a ochrane ľudí zo zraniteľných sociálnych skupín; o tom, ako sa vyvíjal jej vzťah a práca v tejto oblasti. Simona Bagarová hovorí o starostlivosti o tých, ktorých každodennou prácou (a vzťahom) je starostlivosť o seniorov v domovoch sociálnych služieb. Hovorí o tom na základe vlastnej skúsenosti.

Anna Kárníková o udržateľnom rozvoji, Eva Fraňková o cirkulárnej ekonómii a neraste, Adriana Světlíková o živom umení. Podstatný rozhovor je so Zuzanou Čepelíkovou a Danielou Vodáčkovou o psychickej odolnosti a krízovej intervencii. Bezpečnostný analytik Benedikt Vangeli hovorí o hybridných hrozbách. Pavla Holcová stručne a jasne o korupcii a medzinárodnom zločine.

Lukáš Houdek prežívaní nenávisti a o HateFree Culture. Alica Sigmund Heráková o prežívaní a formovaní vlastnej identity a rómskej menšine z rôznych perspektív a úrovní. Saša Uhlová veľmi osobne o svojej práci, ale aj o témach, ktorým sa ako novinárka roky venuje. Kateřina Šimáčková o ľudských právach a politologických kontextoch práva. Pavel Houdek o fyzickej aj legislatívnej sebeobrane. Jiří Šedivý o medzinárodnej odolnosti.

Dávno som nečítal texty, s ktorými sa dokážem tak veľmi stotožniť; s otázkami aj odpoveďami. Skvelý je úvodný text, záverečný text aj edičná poznámka. Čítať túto knihu bol sviatok.

[Zuzana Reveszova · Rating 5 out of 5]

Velmi inspirativna kniha!!!

[Michal Pivarči · Rating 4 out of 5]

« Když pečovatel nemá z čeho brát, nemůže dávat. V domovech to funguje tak, že jsou na jednotlivé dny vypsané nejrůznější volnočasové aktivity - třeba každý čtvrtek je výtvarný kroužek. Moje kolegyně k tomu vždy říká: „My pořád řešíme, jestli paní Nováková na vystřihování byla, nebo nebyla, ale už se neptáme, jestli ji to bavilo.“

Je důležité, aby pečovatelé věděli nejen to, co mají dělat, ale taky proč. Aby vnímali každého klienta jako individualitu. Uvedu to na příkladu kafe. Když jsem během covidu vypomáhala v domově seniorů, pečovatelka dělala všem kafe stejné s tím, že nemá čas dělat jiné. A já jí říkala: „Ten člověk leží celý den na pokoji a jediné, z čeho má radost, je právě to kafe. Tak proč mu neudělat takové, jaké má rád?“ Jedna paní se mě překvapeně zeptala: „Vy dáváte čerstvou vodu do rychlovarné konvice?“ A já: „Samozřejmě.“ - „A mohla byste zařídit, aby se voda úplně nevařila, a taky mi dala trošku smetany?“ Já vím, že je to pracné, ale proboha! Ta paní už nemá kromě té postele nic jiného. […]

Hrozně podceňujeme tyhle obyčejné věci, přitom na nich stojí naše identita - jestli dostaneme černé kafe, nebo s cukrem. Když si kafe tak, jak ho máme rádi, zvládneme vařit sami, ani nás nenapadne, jaký to jednou může být problém, když nám ho pak budou cpát s cukrem a mlékem navzdory tomu, že jsme ho pili celý život černé. A jsme zase u té všímavosti. Kdyby si takovéhle věci lidi dokázali uvědomovat, stalo by se to ve společnosti určitou hybnou silou - dávali bychom totiž hodnotu jiným věcem než pětadvaceti lajkům na facebooku. Mně samotné právě tyhle zkušenosti pomohly mít radost z každodennosti. »

--

Tohle je pozoruhodná kniha, už od toho, jak vypadá, až po tu směs obdivu a vděku, kterou pocítíte k lidem, se kterými máme to štěstí tady žít.

Autorky se ptají, kdy je společnost odolná - odolná třeba tak, aby dobře překonala nečekaně zlé časy. A odpovídají jim lidé, kteří o tom sakra něco vědí, Klára Šimáčková Laurenčíková, Kateřina (taky) Šimáčková, Pavla Holcová, Simona Bagarová a jedenáct dalších. Zjišťují, že odolná je společnost, kde je pěstovaná kultura vztahů, že záleží na tom, jaký příběh o sobě a své zemi vyprávíme, jak si důvěřujeme, jak se jeden na druhého můžeme spolehnout, jak jsme propojeni, anebo taky jak pečujeme o pečující profese. Jednoduše, že odolní nikdy nebudeme sami.

Je to strašně dobré. Ale jedna kapitola mě zasáhla totálně. Jsou z ní obě dnešní ukázky.

--

« Obrovským problémem obecně je komunikace s nejbližší rodinou - a často nefungují ani vztahy. Lidé navíc neumí přijmout téma stáři do svého života včas - dřív, než nastane. V produktivním věku máme k dispozici tolik rozptylujících podnětů, že téma příchodu stáří ani nereflektujeme - jdeme si něco koupit, někam jedeme, pustíme si televizi -, nic nás nenutí se stářím zabývat. Stáří je nepříjemné, a navíc se nás dlouho netýká. Já ale říkám, že je nutné si uvědomit už teď, že senioři jsme všichni, i když zatím žádné služby nepotřebujeme. […]

Často, když téma stáří ignorujeme, najednou nám pak vstoupí do života a my jsme zmatení a nevíme, co dělat, kde hledat pomoc. Nejdřív to přichází přes naše rodiče, prarodiče… A to pak nejvíc řešíme technické věci - začneme pro ně hledat domov, ale často jen proto, že se nevyznáme v tom, jaké další služby systém nabízí jako řešení. Jenže jak neumíme s rodinou mluvit: „A jak by sis to teda představoval, představovala?“ Jsou to pak těžké rozhovory. V důsledku toho, že člověk neměl zdravé vztahy, protože se o ně nestaral, nejde pak nějakou takovou extrémně intimní situaci - kdy druhému dáváme najevo, že to s ním jde z kopce - snadno zvládnout. Navíc, kdo chce vlastně žít v domově seniorů? A když pak na nás nastoupí celá rodina a začne: „Hele, musíme to nějak řešit,“ je to těžké. Přitom tohle téma by mělo být normální součástí života. Tím nemyslím bavit se o stárnutí u nedělního oběda, ale být si vědomi toho, že zdravé vztahy jsou ta nejdůležitější věc na světě. A pracovat na nich tak, abychom byli schopni jednou si sednout a bavit se o věcech s respektem. Což se ale často vůbec neděje. Když nemá rodina dlouhodobě zdravé vztahy a příbuzný skončí v zařízení, mnohdy se pak všechno zamrazí úplně - jedna strana má pocit křivdy, druhá výčitky svědomí. Není nic smutnějšího než vidět návštěvy v domovech seniorů, kdy člověk sedí u klienta na posteli a panuje vzájemné ticho.

Ono někdy není příjemné zvědomovat si vztahy, které máme se svojí rodinou. Každý si něco neseme, neznám rodinu, kde by byly vztahy perfektní. Ale v tom je podstata života, pracovat na vztazích tak, abychom pak dokázali ve chvílích, kdy se nám věci pomalu sčítají, situaci uchopit a postavit se k ni čelem - ne se před tím schovávat, jako to děláme s ostatními věcmi většinu našeho života. […] Přitom by stačilo mít v rodině vztahy jako nejvyšší prioritu, pečovat o ně, akceptovat téma stáří a s ním spojené péče jako něco, co se jednou v nějaké formě dotkne každého z nás. »