Vlak projíždí devatenáctým stoletím a míří k nám. Kdysi nejbohatší člověk na světě John D. Rockefeller objevil sílu ropy a také fakt, že mít moc znamená i právo chtít cokoliv. George Sandová zjistila, že může být nejsvobodnější ženou na světě, kouřit dýmku, milovat a zrazovat muže i ženy. A tvořit. A Božena Němcová? Má jakéhosi manžela, čtyři děti, vlčí hlad a obrovský talent. A kolem národ, který nepomáhá ani neodpouští. A zoufalou potřebu svobody a psaní všemu tomu navzdory.
Zásadní a mnohovrstevnatý román Radky Denemarkové konfrontuje v krátkých epizodách životy těchto tří lidí, ne kvůli nim a historii, ale kvůli tématům, která se od té doby v různých podobách stále opakují — svoboda žen, bezohledná moc peněz a neviditelnost chudoby, velikost světa a malost jednoho národa… a neporazitelná síla umění!
Radka Denemarková vystudovala germanistiku a bohemistiku na FF UK, 1997 získala doktorát. Pracovala v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, též jako dramaturgyně v Divadle Na zábradlí. Od roku 2004 na volné noze. Publikovala monografii Evalda Schorma Sám sobě nepřítelem (1998), redigovala sborník Zlatá šedesátá (2000), je autorkou studie Ohlédnutí za Milenou Honzíkovou (in: Dopis zmizelému, 2003). V roce 2005 vyšla její prozaická prvotina A já pořád kdo to tluče, o rok později román Peníze od Hitlera (Magnesia Litera za nejlepší prózu roku). Polské vydání bylo nominováno na cenu Angelus (2009), za německé obdržela Usedomskou literární cenu (2011, laudatio Hellmuth Karasek) a Cenu Georga Dehia (2012, laudatio Andreas Kossert). Románová monografie Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (2008) byla oceněna Magnesií Literou za nejlepší publicistickou knihu roku. V roce 2010 uvedlo Divadlo Na zábradlí její divadelní hru Spací vady (knižně 2012). Za překlad knihy Rozhoupaný dech (2010) od Herty Müllerové, nositelky Nobelovy ceny, získala Magnesii Literu za překlad roku. Dvojromán Kobold (2011) byl nominován na Cenu Josefa Škvoreckého. Její texty byly přeloženy do 17 jazyků. Žije v Praze s dcerou Ester a synem Janem.
Podtrhávám si zajímavé pasáže jako věty v učebnici do školy, necítím ani vztek, ani pocit sounáležitosti; to, co čtu, je zajímavé, ale vlastně mi po několika stech stranách přijde, že čtu pořád to samé. Jenže tahle kniha nemá být kolotoč. Má to být vlak.
Tak. Tak. Vlak jede, jede vlak. Věta upozorňující na metaforu doslova projíždějící celým příběhem. Věta, která má působit úderně, ale místo toho se pro mě stane obtížným, co tři minuty vyskakujícím upozorňováním na zřejmé. A přestože postupné přidávání slova „tak“ podle toho, kolikátou část příběhu čtete, působí celkem efektně, méně je někdy více a tady mi to bylo předhazováno tak často, až jsem z toho vlaku málem vyskočila. Což platí i o dalších symbolech a metaforách. Ptačí oči, muž šafrán, Big Bussines. Spousta slov se objevuje až příliš často a ztrácí tím význam.
Kompozice plující dopředu a zase dozadu se mi zdá neotřelá, ale pravděpodobně autorku dovedla k repetitivnímu uvažování o těch stejných tématech vždy se stejným koncem. Zajímavě podanou úvahu o tom, že znásilnění je aktem moci, si v jednom díle přečtu ráda jednou. Ne desetkrát.
Co mi vadí hodně, je způsob, jakým autorka píše o spisovatelkách, které si zvolily mužský pseudonym, v jehož rámci používaly mužský rod. George Sand není George Sandová. Aurore Dudevantová je žena, která si zvolila v literárním světě vystupovat jako George Sand, a mělo by se to respektovat.
Oceňuju patrné rešerše. Oceňuju paralely tvořící se mezi osobnostmi, o nichž v knize jde. Oceňuju ironii směřující až do naší současnosti, oceňuju myšlenky, byť ne se všemi souzním. Ale na to, jak moc mnou daná témata běžně rezonují, ve mně kniha nevyvolala prakticky žádné emoce.
Od Čokoládové krve jsem toho čekala hodně. Aby taky ne, když se v ní spojil tak inteligentně znějící námět spolu s pravidelně oceňovanou autorkou. A je to… velmi chytré. Rozhodně promyšlené. Ale naprosto tomu chybí jiskra.
Román má být koncipován jako cesta vlakem. Vlak jede vlak, píše autorka a nejspíš tím myslela dvouhodinový osobák z Brna do Hradišťa, protože toto byla fakt fakin nekonečná cesta.
V Čokoládové krvi Radka Denemarková pravidelně střídá literární manýru (přehršel opakování konkrétních slovních spojení a vět, přidávání slova “tak” v rámci jednotlivých zastávek), u které si nejsem jistá, nakolik autorčiným myšlenkám pomáhá a nakolik jim ve výsledku škodí, s jazykem prostým, soukromým a neopracovaným, ve kterém je cítit autorčina frustrace z věčné nespravedlnosti (nejen) ženského údělu. Někdy jsou její úvahy ale až překvapivě středoškolsky jednoduché (“Svět George Sandové a Boženy Němcové je jiný nejen proto, že žijí v jiných zemích, ale protože je jiná jejich životní perspektiva.”)
V příběhu Boženy Němcové jsem se nemohla ubránit pocitu, že autorka na svoji oblíbenkyni nahlíží, až na pár výjimek, de facto nekriticky, zatímco pro její okolí nedokáže, možná snad ani nechce, najít žádné pochopení. Její (z velké části fabulovaná) historie tak nabývá velmi černobílých rozměrů, čemuž nezabrání ani autorčin doslov, že “jde o román témat, ne dat a jmen”.
V neposlední řadě je Denemarková v Čokoládové krvi přehnaně doslovná a na 560 stranách i zbytečně repetitivní. Co chci naopak vyzdvihnout je to, že i přes neustálé přehazování výhybek a cestování v čase i prostoru zůstává kniha přehledná a srozumitelná.
Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že Čokoládová krev měla být něčím výjimečným, svébytnou a precizní výpovědí, celkový dojem ale bohužel vystačil jen na lepší průměr.
John D. Rockefeller, který objevil sílu ropy a byl jedním z nejbohatších lidí na světě. George Sandová, žena, která chtěla být nejsvobodnější a dělat si jen to, co chce. Božena Němcová, žena s obrovským talentem, ale také velkým hladem a s národem, který ji nepomůže.
Radka Denemarková je skvělá spisovatelka! I tato kniha je toho důkazem. Je neskutečné, jak dokáže propojit zdánlivě nepropojitelné. Tři různé osudy, tři různé osobnosti, a přesto je dokázala posadit do jednoho vlaku a projela s nimi devatenácté století.
Celá kniha je zajímavá, smutná, místy až šokující, rozhodně však k zamyšlení. Autorka otevírá témata, která zde byla před více jak sto lety a v různých podobách jsou tu dodnes. Rozhodně vás kniha donutí zamyslet se nad světem, nad sebou, nad zemí, ve které žijete.
Autorka umí věci a situace dobře a trefně pojmenovat. Má dar používat slova přesně a zároveň s lehkostí a s citem. Mnoho věcí je v příběhu jen naznačeno a je na každém čtenáři, kam ho jeho mysl pustí a zavede.
Je vidět, jak je celá kniha skvěle promyšlena. Od drobných slovních hříček až po zvláštní ořízku, která má svůj význam.
Ze začátku mi přišlo, že se některé situace opakují, ale vůbec mi to nevadilo, protože se to tak skvěle četlo. Nakonec jsem se do příběhu ponořila a nemohla jsem ho opustit. Místy jsem měla pocit, jako kdyby autorka u všeho byla, všechno prožívala společně s Boženou, George a s Johnem. Díky tomu to celé působilo hodně osobně a uvěřitelně.
Tak plné zaujímavých myšlienok, že idem s autorkou nahrať rozhovor pre môj podcast V ženskom rode. Netušila som, že sa dá zmysluplne a provokatívne spojiť J. D. Rockefeller, George Sand a Božena Němcová. Odporúčam.
Texty Radky Denemarkovej sú originálne, preto okamžite rozpoznateľné - sú autentické ako vôňa papiera. Do literárneho života prinášajú témy, ktorých nastoľovanie si vyžaduje charakter, odvahu a risk. V posledných prípadoch dokonca až uvzatosť a urputnosť. Písanie sa stalo jej prirodzeným domovom, to je nepopierateľné.
Román Čokoládová krev preto vnímam v súvislosti s jej umeleckou cestou – prišiel v čase, keď sa rozhodla zahodiť všetky ohľady a pritlačiť na pílu, aby sa prepísala ku všetkým zvonom vecí. A zároveň v čase, keď sa pomaly, ale isto stáva autorkou európskeho významu.
Výsledkom je bytostný text, ktorý je bytostný natoľko, že nás odmenil neistotou. Vo všetkých ohľadoch. Radka Denemarková nadelila čitateľovi 550 strán náročného fárania v bani, akoby ho chcela prestúpiť surovým 19. storočím, ktoré podľa nej zasialo semienka väčšiny problémov súčasného sveta. Krvavočokoládová próza sa usiluje obsiahnuť všetko od nacionalizmu, kapitalizmu, sociálneho vykorisťovania, slobody, morálky až po menštruáciu. Preto Božena Němcová, preto George Sand, preto John D. Rockeffeler. Čo len rešeršov si musela autorka vysedieť. Pri trávení tejto hostiny prichádza k zákonitému striedaniu stavov vyčerpania a stavov odmeny za vynaloženú výdrž. Tá neustála neistota spojená s ohmatávaním nielen obsahu, ale aj formy, je citeľná a zatláča do úzadia estetickú zložku.
Ja osobne nemám pocit, že som čítal prózu, ktorá by sa dala označiť za „román“. Pretože autorka neprestáva byť bytostná - do textu neustále vstupuje jej ja - vnímal som, že čítam esej. Pretože esej je v prvom rade o tom, kto ju píše a až potom, o čom píše, postupne som nadobudol pocit, že čítam „manifest“. A pretože i „manifest“ bol neustále konštruovaný v intenciách autorkinej urputnosti, neraz sa z neho stalo „ultimátum“.
Kým manifest, myslím si, môžem prijímať s prirodzenými výhradami, ale stále rešpektovať napísané, pri ultimáte už tento pocit nemám. Ide mi o to, že ultimátum nechce pripustiť iný výklad, aký sa vznáša nad prečítanými riadkami. A takto postupne prichádzam k zákonitej otázke: je román Čokoládová krev konštrukt?
Ešte jedna vec: ten tón, ktorým autorka predkladá svoje tézy, ten tón, ktorý nepripúšťa ani náznak diskusie, že by to všetko mohlo byť čo i len trochu inak, je na môj vkus prepálený. A hoci je autentický a odvážny, nepovažujem ho za primeraný.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Veľmi by som si želala, aby sa o knihe Čokoládová krev veľa rozprávalo, aby sa o nej písali práce, točili podcasty, aby o nej vznikol dokument. Radka Denemarková totiž vytvorila dielo, aké nemá v našom priestore obdoby. Že má viac ako 550 strán? No a čo! Nech ich má aj tisíc, ani tam by sa nezmestilo všetko, čo by bolo potrebné napísať.
Česká autorka totiž sťahuje Boženu Němcovú z piedestálu a ukazuje prstom na českú spoločnosť, ktorá ju tam umiestňuje násilím, hoci v čase života Barbory Panklovej jej talent ignorovala a zničila ho. „Žena čeká, až ji svět objeví. Nemá čekat. Má objevovat svět. Problém je v systému, který lidi ničí. Nikoliv v těch, kteří jsou ničeni.“
Denemarková však nezostáva len pri dátumoch a udalostiach, o ktorých sa píše v historických knihách. Němcovej život prepája s George Sand a Johnom D. Rockefellerom a robí to nápadito a vôbec nie prvoplánovo. Miestami to pripomína písanie Floriana Illiesa, no Denemarková sa pokúša o väčší presah. Nielenže to dáva do súvislostí s prítomnosťou, keď píše o agentovi Burešovi, hnutiu MeToo alebo kritike, ktorá sa jej dostala za to, že cenu Magnesia Litera preberala v riflovej bunde. Denemarková má odvahu vstúpiť do rozprávania s vlastnou perspektívou, priznať, že Božene Němcovej by tak rada pomohla a pred mnohými ju varovala. Pripomína tak, že životy jej postáv sledujeme z pozícii dneška a mali by sme na to pamätať.
Radka Denemarková patrí medzi najvýraznejšie hlasy súčasnej českej literatúry aj preto, že svojimi knihami vystupuje proti konvenciám. Jej posledný rozsiahly román drží pohromade téma ženskej emancipácie, keď sa na povrch dostávajú ženy, o ktorých sa u nás stále málo či vôbec nehovorí.
„Na základě informací, které poctivě shromáždí a zveřejní novinářka Ida Tarbellová, vláda obžaluje nejen svaté dílo Standard Oil. Obžaluje všechny Rockefellerovy firmy. Za brutální a bezohledné budování monopolu. K žalobě se přidává dalších dvacet jedna států. Spis obžaloby má dvacet jedna tisíc stran. Podrobně a dvakrát je přečtou jen jedny oči. Oči Idy Tarbellové. A hustě opoznámkují.“
Čokoládová krev je bravúrne dielo. Prečítajte si ho prosím.
Nebudeš hodnotit knihu podle toho, jak tě irituje její autor.
Nebudeš hodnotit knihu podle toho, jak tě irituje její autor.
Nebudeš hodnotit knihu podle toho, jak tě irituje její autor.
Nakonec se mi povedlo kliknout na tři hvězdičky navzdory tomu, že pár dní předtím vyšel s Radkou Denemarkovou rozhovor v Deníku N. Ne, Radko, nerozčilujete jen muže nad padesát, ale i feministky pod čtyřicet. A tématem Čokoládové krve to není.
Ale zpět ke knize. Oceňuju, jak velkou práci musely dát rešerše. Googlila jsem jména, data, události a bavilo mě to, nepřekáželo to. Klobouk dolů za to, že příběh takového rozsahu v několika časových rovinách zůstal kompaktní, přehledný a nerozpadal se pod rukama. V první třetině jsem si skoro říkala, že bych si šla přečíst Babičku.
A pak mě dorazila ta únavná repetitivnost, která nic nepřinášela, protože byla pouze ve stylu "stating the obvious". A i kdyby to nebylo tak obvious, protože čtenář může být i muž nad padesát, který kolem praktické ženské zkušenosti prošel tak maximálně, když mu manželka vynadala, že dal do koše na prádlo (nebo vedle) srolované ponožky, tak to nepotřebuje sdělit co deset stránek. Fakt ne, ani muž nad padesát.
Jedná se o beletrii, autorka si samozřejmě mohla Boženu Němcovou upravit ke svému obrazu, ale svou nekritičností vytvořila naprosto nereálnou postavu. Navíc sestrám Rottovým Denemarková udělala přesně to, co jim v knize sama vyčítá.
V závěru už mi přišlo, že autorka pláče sama nad sebou. Chudák žena, chudák žena-spisovatelka, chudák žena-OSVČ. Ne že by to byly neexistující problémy, ale rozhodně na ně lze upozornit méně otravnou formou.
Wooow to byla jízda! Mám teď na Boženu Němcovou úplně jiný pohled, než ten, co nás učili na střední. A jsem naštvaná za všechny chytré až geniální ženy všech století, co nemohly uplatnit svůj talent jen kvůli svému genderu!!! O kolik jsme toho přišli!!! George Sand si na druhou stranu dovolila dělat, co chtěla, oblékat se, jak se chtěla, psát o ženských hrdinkách a milovat se s kým a jak chtěla. Je prakticky současnicí Němcové, ale má několik výhod: jednak je bohatá a také má kolem sebe podporující muže, kteří ji jen nevysávají a nediktují, co a jak má psát. Dělá si co chce, protože na to má odvahu a taky prostředky, je to podobný, ale dost jiný příběh. Němcová se taky nechce nechat zlomit a dost věcí si dělá po svém, jen bohužel píše tak, jak po ní chtějí, aby dostala alespoň občas zaplaceno… její vlastní myšlenky nezapíše a tak zemřou s ní…hlady.. Prostředky má i 3.hlavní postava knihy: John D. Rockefeller - je nejbohatším člověkem 19. století, ale protože myslí jen na mamon a kvůli zisku jde přes mrtvoly. Nepíše, knihy nečte. Přesto jeho odkaz je dnes nejvíce živý. Protože proč řešit morálku, když můžeme řešit peníze. Achjo. Moje první kniha od autorky a rozhodně ne poslední! Paralela cesty vlakem mě nerušila, jen občas bylo opakování určitých pasáží možná až moc, i když chápu, že to byl záměr. Těším se na další knihu, tak tak.
Vždycky čtu rád knihy, které vnímají svět jako já. Toto kniha R.Denemarkové velmi dobře splňovala. Ve své knize se zabývala nejen otázkou feminismu, která je v dnešní době již naštěstí dost řešená, ale spojila ji i s problémy vlastenčení a Čecháčkovství. S oběma těmito problémy se potýkala ve svém životě i Božena Němcová. Žila nekonvenčně, jinak než se tehdy od žen očekávalo, což jí přineslo nenávist hlavně od žen, které jí její způsob života částečně záviděly. To zákonitě v českém prostředí muselo vést k špatnému konci. Božena Němcová v chudobě umírá hladem. Autorka srovnávala její osudy s osudy podobně nekonvenční spisovatelky George Sand. Ve srovnání s Boženou Němcovou měla Georg Sand lepší vstupní podmínky, byla bohatá, psala světovým jazykem, byla i praktická a uměla jednat s nakladateli i s muži. Božena Němcová byla chudá a opravdových přátel mnoho neměla. Jazyk, který jí byl blízký, byla milovaná němčina. Také dětství neměla Božena Němcová jednoduché (viz výprasky březovou metlou od babičky). Nakonec ji wlastenci donutí psát, co nechce, jazykem kterým nechce (čeština) a to ještě bez finančního zajištění. To nejdůležitější z její tvorby Němcová buď spálí, nebo napíše do dopisů. Třetí hlavní postava románu je John D.Rockefeller, který hraje výrazně negativní roli. Ovlivní negativně ekonomický systém. Uškodí tím mnoha podnikatelům i obyčejným lidem. Z jiných zdrojů je to známý filantrop. Muži obecně jsou v tomto románu vykresleni velmi negativně. Pokud se tu nějaký pozitivní muž objeví, je označován jako šafrán. Jak už jsem uvedl v úvodu, dalším nosným tématem je vlastenectví, které nás již od 19. století dostávalo do neustálých problémů a bojovat s ním musíme dodnes. V 19. století jsme si stěžovali na Vídeň, ve 21. na Brusel. Vždycky jsme se báli jen o sebe. Každé století má svého Bureše a Okamuru, kteří čecháčkovství v lidech podporují. Kdo neskáče není Čech, kdo nechlastá není Čech. Kdybychom kdysi netrvali na zachování češtiny, měli bychom dnes mnohem větší přehled o tom, co se děje ve světě a nepodléhali bychom dezinformacím. Také by se asi více cestovalo. Děkuji autorce za čtivé seznámení i s dalšími postavami, podle kterých si budu jejich charaktery pamatovat. např. Ferenz Liszt či Frederik Chopin. Čokoládová krev má představovat ženskou krev nebo také ropu. Od teď už vím, že si už nikdy nebudu plést Georg Sand a Magdalenu Dobromilu Retigovou :-).
Príbeh výrazných osobnosti, Johna D. Rockefellera, George Sandovej a Boženy Nemcovej. Objavia sa síce aj iné, ale tieto sú nosné. Neuveriteľne prepletený príbeh, v ktorom autorka trhá časovú os. Ako keby s odstupom predkladá tri životy, pričom najmä životy spisovateliek sú v jasnom protiklade. Jedna i druhá boli nesmierne talentované, odvážne, na svoju dobu príliš progresívne, ale zatiaľ čo jedna bola enfant terrible v salónoch, ktorých však bola pevnou súčasťou, druhá bola v trpená a ponižovaná v manželstve, v ktorom dokonca musela chodiť po žobraní. Dva odlišné príbehy veľmi podobných žien ovplyvňovala priemyselná revolúcia, na začiatku ktorej stal aj Rockefeller, ropa a železnice. Pre mňa bol najmä osud Boženy Nemcovej srdce drásajuci, hnevala som sa na ľudí, ktorí vidiac jej talent a nadanie ju radšej ušliapavali, aby nekvitla, pretože tak by viac vyznela ich povrchnosť. Vynikajúca kniha, ktorá priblíži nielen životy troch osobnosti, ale aj morálku spoločnosti.
"Román témat, ne dat a jmen," jak píše v závěru sama Radka Denemarková.
Není to chronologické převyprávění života Boženy Němcové, ani Georges Sandové nebo Johna D. Rockefellera. Nedozvíte se o tom, jak vznikala Babička, získáte ale představu o tom, jak mohl život Boženy Němcové vypadat, kdyby ji psát nemusela. Kdyby mohla žít, jak sama chtěla, ne jak si žádala vlastenecká scéna. Pohádky a báchorky pro naše lidi.
"Není to literatura, je to písemnictví. Není to písemnictví, je to provinční špinění papíru ve jménu nacionalismu."
Jde o nastavení zrcadla naší společnosti. Odráží se v něm to, v čem jsme za skoro dvě stě let změnili, a mnohem víc obrazů, na kterých zůstáváme stejní.
Wlastenčení, burešování, zbabělost začít si někoho vážit až po jeho smrti.
Čokoládová krev ztělesňuje všechny důvody, proč mě baví číst. Ze začátku to bylo jako zjevení, hltala jsem každou stránku. Moje první Denemarková. Autorka se nebojí vyjádřit svůj názor, jakkoliv může být nepříjemný, třeba ohledně českých "wlastenců", ve kterých obnažila pokrytce.
Na třech ikonických postavách 19.století - B. Němcové, J. Sand a J.D. Rockefellerovi ukazuje kořeny některých jevů/problémů současného světa. Témat, na které autorka poukazuje, je velké množství. Svoboda, lidská práva, postavení žen, tíha samoživitelek, chamtivost, ničení lidí a planety pro zisk.
Jedinou slabinou této jinak výjimečné knihy vidím v částem opakování již řečených informací - teď nemyslím hesel jako Big Business nebo Vlak jede, jede vlak (to tam naopak sedí), ale třeba to, že Rockefeller miloval čísla a peníze je tam řečeno pocitově tak stokrát. :-)) Stejně jako to, že se čeští "wlastenci" na Boženu Němcovou vykašlali. Ale zřejmě to byl záměr autorky.
Poselství knihy je silné a jasné. Dostalo se mi silně pod kůži. Kniha obsahuje útržky ze života spousty dalších osobností té doby: např. F.Chopina,G. Flauberta, G.Elliot, M. Twaina, I. Tarbellové a dalších, což ukazuje nejen na autorčin rozhled, ale také velkou práci s rešeršemi.
Denemarková je tady obhájkyní lidských práv, mluvčí žen za rovnoprávnost, soudkyní oligarchů. Není divu, že je to světová autorka. V tom textu je ještě něco víc než mozaika příběhů. Autorce nejde o to, zalíbit se všem, ale potřebuje přes text vyjádřit samu sebe a svůj pohled na svět a život a nebojí se jít přímo doprostřed vosího hnízda. Zkrátka se nebojí být svá. A není to přesně to, o co v naplněném životě hlavně jde - být sám sebou?
Neměla jsem pocit, že jsem ve vlaku, ale spíš na kolotoči, který občas zrychlí, někdy zpomalí, ale hlavně se posouvá pořád výš jako po spirále. Němcová, Sand, Rockefeller, ale taky Eliot, Světlá nebo Tarbell. Nemá to strukturu, ani moc systém a přesto se to nerozpadne. Je to v něčem rozhodně geniální, ale ne jednoduché. I když bych měla nějaké výtky, tak hlavní témata ženská svoboda, moc, peníze nebo bída se přelévají mezi minulostí a současností, jako bychom se moc nepoučili a ty hranice časoprostoru ani nebyly. A několikrát jsem měla moment, kdy jsem si říkala: no přesně!!!
This entire review has been hidden because of spoilers.
Nah, jak mě pohtily Hodiny z olova, tak tahle kniha mě dost minula..do dočtení jsem se vyloženě nutil. Srovnávání paralelních osudů oceňuji, přesahy do současnosti zajímavé, ale hlavně v druhé polovině už mě vyloženě iritovalo opakování spojení a variace “tak,tak, jede vlak”.