Text oscilující okolo osy pamflet—román—alegorie podává obžalobu fetišizace automobilu coby symbolu pokroku, nezávislosti, moci a privatizace světa. Všechny vozy jsou totiž alegorické. Vyprávění kurýra, který rozváží po městě jídlo, příliš šlape a příliš přemýšlí, je roztroušené mezi vzájemné nadávky účastníků každodenního provozu. Kurýr, poslíček, Posel stojí na jedné straně barikády pouliční občanské války a jeho vyhrocená pouť nepřátelským územím, jeho nesmiřitelný boj za spravedlnost, ať už skutečnou, či domnělou, vede až na hranice bezohlednosti a nenávisti.
Po výrazném románu Kontinuita parku přichází Petr Šesták s dalším textem, který vzdoruje čtenářskému očekávání. Tento kříženec pamfletu a románu se nebojí mít jasný názor na věc. Že má literatura věci ohledávat ze všech stran? A co když jsou jednoznačné?
Kniha o týpkovi, kterej na kole rozváží jídlo po Praze a upřímně to nenávidí, mi hodně padla do noty. Procítěný hejt na auta, kapitalismus a společnost celkově byl příjemný způsob, jak si odfrknout – chvíli přestat frfňat a nechat postavu v knize, ať si zafrfňá za mě.
Celkem pomohlo, že nás s hlavním hrdinou částečně rozčilují ty samé věci. Tuhle recenzi píšu v neděli, při tradičním šumění motorů nervózních řidičů objíždějících po padesáté blok kolem dokola - v naivní víře, že někde objeví místo pro svou obrovskou káru, kterou jezdí většinou sami.
Kniha komentuje ekologii, ale i mezilidský vztahy. To, jak sebou vzájemně pohrdáme, ale stejně se potřebujeme, aby systém šlapal jak má. Najdeme tu kritiku lásky k autům, a to, jak potřeby aut stavíme nad potřeby lidí. A bavily mě i pasáže o mladých liberálech bojujících bitvy, který se jich často ani netýkají, aby si pak si v klidu objednali pizzu a nechali dovézt nákup až na zápraží. Obecně mě baví, když mi čtení přinastaví zrcadlo.
Nicméně i když je upřímný nasrání zábavný, je štěstí, že je kniha celkem krátká. Ruminování nad tím, co všechno stojí za starou belu a proč, začalo bejt po chvíli přeci jen únavný, byť je to napsaný sarkasticky a s vtipem. Konec mi navíc připadal trochu přestřelenej, nevím, nějak se mnou nezarezonoval (což je asi dobře 😅).
Ale stejně dávám “Vyhoření” palec nahoru. Je to celkem odvážnej a zajímavej text, který vyzývá k vnitřnímu dialogu s autorem/hlavním hrdinou. A to mě dost baví číst.
Rozhodně mimo mou komfortní zónu, ale rozhodně zajímavé čtení. Jen konec mi tak docela nesedl - četla jsem to spíš kvůli myšlenkám, než kvůli dramatu a akci. 4/5*
Ze začátku perfektní, čte se to rychle, má to zajímavej styl a spád. Jenomže jak jsem se bála, pomalu to bylo čím dál tím víc repetitivní. Pořád to samý, pořád auto jako symbol veškerýho zla. Sebenenávist maskovaná za vyhoření, životní selhání maskovaný za pokusy o to, aby byl svět lepší. Ekologie a snahy o lepší svět se nakonec mění jenom ve vandalismus a tam už to jde z kopce. Radikalizace a odmítání přiznat chybu i někde jinde. Vidění světa absolutně černobíle. Jak to ze začátku bylo promyšlený, na konci to bylo jen nereálný a černobílý a tam, kde to první půlku vypadalo slibně a nadějně a k zamyšlení, tam to je konci bylo vlastně jen vzteku, protože hrdina není o moc lepší, než ti, na který nadává. Vlastně není lepší vůbec. Konec pak úplně jinde, jako ze špatnýho filmu. Tu čtivost tomu upřít nemůžu. Není to můj žánr, pár myšlenek to ve mně zanechalo, ale konec ve mně taky něco zanechal. Docela hnusnou pachuť.
Hrozně mě bavila ta agresivita a naléhavost, ale asi jen prvních 15-20 stránek, pak už to bylo pořád na jedno brdo, a to i přes spoustu trefných poznámek, se kterými se obecně ztotožňuju. Zajímavá kniha, nicméně dočíst ji stálo dost přemlouvání na to, jak krátká je.
Prace pro platformu. Uzasne metafory lidskeho zivota a spojeni s autem. Jsi vic kdyz mas SUV? Jen ten konec me az mrzel. Po intermezu uz pro me kniha nenabrala jakousi nalehavost, kterou jsem s ni do te doby zazivala.
Messenger si stěžuje na "stav věcí" a nevýhody svojí práce ve velikém městě. De facto koncept, který můžete aplikovat na cokoliv, kdybych já měl udělat totéž s mojí prací, kde ani nezasahuju do náhodného faktoru "práce s lidma" (a že jsem si tím taky prošel), měl bych tu román o velikosti cihly. Tahle myšlenka o nesnášení aut a řidičů mě napadla, když mi bylo tak 11 a měl jsem vždycky problém přejít u nás v dědině, skrz hustý provoz, přes cestu (dodnes nepostavili obchvat, ale v rádiu teď hlásí, jak komplikovaný je to proces a jak to my nechápeme - jak to přes víc jak třicet let nechápeme). Když jsem chodíval běhávat, říkal jsem si, co kdybych tu nastražil ten řetěz, co policie používá k neutralizaci ujíždějích pachatelů a v té rychlosti, co tu tepna jede, tu způsobil řetězovou bouračku, havárii, plameny? A proč všichni jezdí sami, ve skoro každém autě sedí jeden člověk a plýtvá benzínem, jen protože je to pro něj trochu pohodlnější. Bouraček je koneckonců za dědinou každou chvíli hafo, stejně jako sebevražd v okolí, stejně jako párů, kde někdo někoho ubodá (trend doby). Vítejte v Česku, ráji porno POV videí, kde se na kameru platí herečkám, co předstírají, že jsou jen náhodné ženy, které kameraman potkal na ulici a kde máme nejvíc varen pervitinu v Evropě (www.dejsipiko.cz). Tady je nejlepší si hodit kapuci na hlavu a odkráčel jak Mr. Robot, zůstat v anonymitě. Nikdy jsem si ale neřekl, že bych koncept nesnášení aut rozvedl do podoby novely, pamfletu, whatever, koukám, že ani autor sám neví, jak se k tomu postavit, ale to je v pohodě, od toho tu jsou ty naše literární kruhy a jejich ocenění, aby vše přeanalyzovaly a něco v tom našli a řekli vám, proč tohle je vlastně tak dobrý, jen kdyby vám to náhodou přišlo o ničem. Opět jsem se ujistil, že v tuzemsku možná chceme prázdné psaní. Zrovna v Šestákově případě budu ale trochu smířlivější, myslím si, že to není špatný, protože je v tom určitá nasranost a to respektuju... ale jako ukázkový příklad uvedu, jakým způsobem zde popisuje film 'Titane', který jsem shodou okolností nedávno viděl a popisuje ho jen tak mdle, zaměřuje se na to povrchové, divné, aby vzbudil lacině a snadno pozornost. Do hloubky se tu zrovna moc nejde. Je to povrchový jako škrábanec na autě. Žádnej ponor. Ale opět a zase a znovu a stále mi připadá, že se tu jen sem-tam objeví někdo, kdo to umí vzít od podlahy, nebo přinést heat, někdo, jehož psaní buší srdce... a má to NĚCO a zbytek jsou bratranci vydavatele nebo zaměstnanci nakladatelství (ono to tak ostatně je ve všech pracích v Česku, jen se modlíte, aby vaši známí byli ti nejvíc zkorumpovaní jedinci, co mají konexe a tahají za nitky). Je to jako když vezmete do podniku člena rodiny a vidíte, že z toho nikdy dobrej řezník nebude, ale necháte ho tam s tím, že mu dáte tu nejsnazší možnou práci, co (snad) nezesloní (a že si chodí do práce taky jak chce budete přehlížet), tak si připadám, když uslyším, nominace nebo Magnesia Litera, připadám si jak když sleduju zfixovanej box zápas ála Jake Paul vs. "ten, kdo dostal 5 mega, aby prohrál", velmi uměle vytvořené a prezentující se jako něco úplně jiného. Dávám 6 auty sražených messengerů z 10
Tvrdá a pohlcující kniha, která mě šíleně bavila. V druhé části změní nečekaně tempo a povahu, ale zůstává skrze mnoho opakujících motivů propojena s méně dějovou částí první.
Tématicky velmi trefně kritizuje toxický vztah společnosti k automobilům. S mnoha myšlenkami souzním pokaždé, když se dopravního provozu účastním jako pěší či jako řidič.
Pamflet o tom, že svět je dělaný pro řidiče aut a nikoho jiného a o tom, že jsme si z aut udělali fetiš pokroku (a nástroj ignoranství?) O tom, jak bohatství neprokapává, byť se tím krásně oblbujeme a že skleněný strop ve většině případů neprorazíš. Jen se akorát pořežeš. To byla první dejme tomu polovina knihy. Byť v dost nasraném modu s jistou setrvačností, ale nedivím se. Jenže pak to byly pořád ty stejné nasrané kecy, stereotypy a černobílé vidění boháčů, střední třídy i chování klima aktivistů. Takže ve výsledku jsem to pořádně ani nedočetla. Už mě to nudilo a byla jsem z toho otrávená. Jako novinový sloupek dobrý, ale jako kniha to příliš nefunguje. Myslela jsem, že to bude trochu něco jiného. Že to chytne v průběhu knihy i jiné nálady, nicméně se z toho stalo recyklování české radikálnosti bez hlubší reflexe a pochopení fungování mechanismů. Ale jo, je to pamflet, takže bych od toho neměla čekat zázraky. Ale pořád si myslím, že to mohlo být víc barvité bez oné přeplněnosti stereotypů. Na druhou stranu to ukazovalo, jak si různé skupiny lidí nerozumí a vzájemně se přehlíží a vyloženě se ignorují (pokud si to mohou dovolit). Kniha dost podporuje zkratkovité myšlení.
Narozdiel od inych reviews, repetitivnost mi pride na mieste a je "podtržena" samotnym textom, ktory sa opakuje hned niekolkokrat. Zacykleny v myslienkach na jednej rovine, protagonista komentuje ludi ako cim dalej, tym viac odtrhnutych od objektivnej reality, ale z pohladu nezucastnenej "normalnej" osoby nasledujeme protagonistu postupne schadzat spiralou az daleko za hranice "normalnosti".
Obálka, na první pohled nikterak pohledná, může zaujmout počátkem textu. Nikdy jsem se nesetkal s tím, aby první strana textu tvořila výrazný prvek obálky, by že ba tam vůbec byla přítomná. Tím kniha jednoznačně upoutala moji pozornost, a to ne zrovna pozitivním dojmem. Avšak jak se říká, nesuď knihu podle obalu. Obsah se ukázal daleko lepší než vzhled knižní obálky. Dílo se odehrává v dystopickém fikčním světě podobném tomu našemu. Auto je v něm symbolem úspěchu a konzumního způsobu života, ale také práce s názorem veřejnosti na vládnoucí vrstvu tohoto města. Do toho nám vstupuje kurýr na kole, zaměstnanec služby, která se jmenuje Platforma a která se zabývá roznášením jídla až do domů klientů. Těžce dře každý den, aby se uživil, bez naděje na změnu, když přijde zvrat. Tím zvratem je setkání s aktivisty, Mnohem zajímavější, i když provázanou s již napsaným výše, mi přijde samostatná výstavba díla. Nejprve, než přejdeme k tomu nejlepšímu, zmiňme se alespoň krátce o výstavbě díla. Text této knihy je oddělen intermezzem, během kterého vypravěč jede s dalšími postavami na výlet a ztratí se. Zároveň kvůli výletu i ztracení se zmešká spoustu objednávek a nevydělá tolik peněz. Toto intermezzo je jakýmsi předělem v jeho životě, po kterém změní směr, kterým se v životě ubírá, ač onen zmíněný zlom nastal už dříve. Nyní se dostáváme k tomu, co na tomto díle oceňuji nejvíce. Dílo je vyprávěno vypravěčem, který je přítomný v příběhu jako protagonista. Dílo je psáno v du-formě, tedy 2. osobě. Což je samo o sobě netypické. V díle se tato osoba projevuje jako neustálý vnitřní monolog, neutuchající proud stěžování si a promlouvání k jiným osobám, které ani nemusí být přítomné ve stejné scéně, jako vypravěč. Obecně místní popisy jsou až na výjimky velice strohé. Jen místy je monolog hlavní postavy přerušen výkřiky týkajícími se dopravní situace. Tady v tomto díle to ale dává naprostý smysl, autor pomocí tohoto vyjadřování umožňuje čtenáři si k hlavní postavou vybudovat pouto, pomocí kterého ho poté pomalu, ale jistě manipuluje, aby soucítil nejen s hlavní postavou, ale i s aktivisty, ke kterým se hlavní postava přidá. O správnosti chování aktivistů by šly vést polemiky a ne zrovna krátké. Čtenář je v tomto díle autorovým mistrným stylem pohlcen, chycen a vláčen vstříc horším a horším událostem. Dílo si dle mého názoru zaslouží pozornost ani ne tak pro aktuální téma, které využívá, ale pro nesmírně vydařený experiment se způsobem vyprávění.
This entire review has been hidden because of spoilers.
"Každý den používáš auto, stal ses autem. Auto chce pohyb, auto chce jet, chce jet, jak rychle jen může. Proto to troubení na cyklistu, na chodce, na pomalejší auta. Na chodníku bys přece nikomu nefuněl na záda a neřval, uhni! To netroubíš ty, to nechceš jet ty, ty nejsi bezohledný, to tvůj nástroj, který je tebou prorostlý a ty jsi prorostlý jim. Jsi jako Paco de Lucía, když hraje na kytaru, jenomže ty nejsi Paco de Lucía a nehraješ na kytaru, ty jedeš za cyklistou, spěcháš, protože tvůj nástroj spěchá, troubíš, protože tvůj nástroj umí troubit, troubíš jenom jedním tónem, ty troubo, protože sis vybral špatný nástroj. A pak někde vystoupíš, jdeš do kanceláře, tvořit hodnoty, budovat svět, pracovat na lepších zítřcích, prosazovat ideje, kreslit urbanistické plány, stavět, dělat politiku. A protože jsi pořád ještě auto, buduješ svět aut, plánuješ města pro auta, děláš politiku pro auta."
Môže mať angry rant literárnu hodnotu? Petr Šesták opísal svet, v ktorom žijeme, svet neskorého kapitalizmu, v ktorom si bezmenný hrdina zarába ako kuriér rozvážajúci jedlo pre nemenovanú Platformu v nemenovanom, no spoznateľnom meste.
Opisy pražskej magistrály, dopravy na Smetanovom nábreží či zápchy spôsobenej turistickým kočom s koňmi sú absolútne on point, cítiť, že autor má dosť najazdené na dvoch kolesách. Heh tak som to nemyslela, vy fetky, práve naopak - miesto pocitov všeobjímajúcej lásky zažíva protagonista nefalšovanú road rage voči motoristom.
(Ne)sloboda pracujúcich v gig economy, performatívne zachraňovanie sveta študentstvom umeleckých škôl, kupovanie si svedomia vo forme recyklovateľných obalov vyššou strednou triedou, kupovanie si ďalšieho volebného obdobia politikmi a kupovanie si krytov odolných voči apokalypse tými najbohatšími.
Dočasný únik z mizérie predstavujú samozrejme vzťahy, opis lásky na prvý pohľad počas protestného blokovania magistrály pod údermi policajných obuškov je taký že "may this kind of love find me". Založenie guerillovej anti-motoristickej bunky je cute date idea, deštrukcia a násilie nevyhnutným vyústením.
"Svět se rozpadl, žijeme paralelně každý jinde, každý jedeme ve svém pruhu. Svět aut považuješ za jediný možný, můj svět je pro tebe světem nejistoty. Pro mě je světem nejistoty tvůj svět aut a tvému světu nejistoty říkám svět naděje. Ty máš pocit, že se všechno příliš rychle mění. Já mám pocit, že se v podstatě nemění nic a že by se konečně něco změnit mělo. Octli jsme se od sebe tak daleko, že jediný způsob, jak se můžeme potkat, je bouračka."
Keby som túto knihu nemala požičanú, podčiarkla by som v nej každú tretiu vetu. Takto z nejak aspoň budem čerpať pri budúcich rantoch.
Já taky. Nesvezem se spolu? Navrhneš mi dole na ulici, když se po půlnoci vracím domů s prázdnou kostkou na zádech, a na důkaz, že by to byla pořádná jízda, si k sobě přitiskneš prsa, předkloníš se tak, abych viděl hluboko do výstřihu, a mrkneš na mě. Usměju se a přeju ti dobrou noc, i když tuším, že nejspíš bude stát za hovno, ať už proto, že nebudeš mít kšefty, anebo naopak protože je mít budeš. Vejdu do domu, hodím kolo na rameno a belhám se do schodů. Po celodenním rozvážení jídla mě bolí svaly a kolena se mi podlamují únavou, ale ještě to zvládám, vyškrábat se nahoru, zatím to zvládám. Říkám si, že tebe asi taky bude po šichtě kdeco bolet. Navzdory všem rozdílům má tvoje i moje kariéra leccos společného, je limitovaná opotře- bením těla, únavou materiálu. Tobě se vytahají prsa, mně odejde kloub. Měli bychom si šetřit na implantáty, ale není z čeho. Beztak by jen oddálily nevyhnutelné. Přijde moment, kdy to dál prostě nepůjde. Co si jen počneme, pokud ještě nebudeme připravení umřít? Nahoře se vy- kloním z okna do ulice. U chodníku přibrzďuje staré klasické Porsche 911 Carrera, vyhrnuješ si tílko a přimáčkneš prsa na okýnko spolujezdce, otevíráš dveře, nastupuješ. Tak tedy další věc máme společnou, zákazníky."
První polovina textu jako by vypadla z článků publikovaných na Alarmu (což je dobře, protože v ČR jsou kritické pohledy na automobilismus často stále uzavřené v názorovém ghettu). První polovina výborně funguje právě jako avizovaný pamflet - frenetická obžaloba architektury města (a politiků/ expertů/ developerů), která bere ohled hlavně na to, aby si řidiči stále větších SUV mohli dojet co nejblíže před dveře míst, kam opravdu potřebují - do prosklených kanceláří, kde vytvářejí hodnoty a do domů na okrajích měst, kde budou dávat více či méně okatě najevo jak si tím vytvářením hodnot vytvořili úspěšný život.
Souhlas s recenzí od Ruby-Reed. Ze začátku to bylo zajímavé, souhlasila jsem se vší tou kritikou provozu (samotnou mě to štve při dojíždění na kole do práce), jenže když už pak čtete na dvacáté, třicáté, čtyřicáté straně pořád to samé, začne to být dost velká otrava. A po kritice automobilismu se to mění na kritiku úplně všeho a všech. Bože, jak mě ten text začal štvát! Chtěla jsem hlavního hrdinu profackovat a zařvat na něho, ať se konečně přestane litovat. Proč?!? Na straně 48 jsem knihu v rámci zachování zdravého rozumu odložila, protože už jsem toho prostě měla plný zuby. Kniha nemusí vyvolávat jen pozitivní emoce, to beru, ale tohle bylo tak děsně negativní, že kdyby to nebyla výpůjčka z knihovny, možná bych ji roztrhala vzteky, bodala do ní nožem nebo snad - tématicky - nechala shořet!
Přesně jako argumentuje většina recenzí pod touto knihou… začátek velice chytlavý, originální a čtivý. Od poloviny více repetetivní a konec trošku mimo mísu - osobně mi vůbec nezapadal do děje. Myšlenky v knize částmi připomínají manifest, ale ke konci už nejsou dostatečně poskládané a stávají se takovou zmatenou směsí nesmyslných argumentací.
Zábavné čtení, zajímavé dílo. Možná bylo celou pointou ukázat na to, jak nesmyslné je pohlížet na svět černobíle. Hlavni postava se postupně transformovala z protagonisty na antagonistu. Hrdina se vtěluje do svých kritik.
Tak toto je najlepšia knižka, akú som za poslednú dobu čítala. Tak trefne zasahujúca aspekty súčasnosti. Zhmotňujúca moje divné pocity vždy, keď si objednávam jedlo s dovozom, už to budem robiť určite menej často a keď vždy sa na kuriera aspoň usmejem! Must read pre človeka dnešnej doby, ktorý má aspoň trochu chuť na sebareflexiu, či reflexiu a kritiku súčasnej spoločnosti, a motiváciu si uvedomiť, aké sú niektoré naše chovania bezduché a dokonca ničivé. Skvele napsané, skvelý námet, bomba.
Strašně náročný na dokončení, prostě mega dlouhej rant o třídním boji, na můj vkus hrozně negativní a levičácký. Jo, bylo tam pár dobrých nápadů ("někteří si myslí, že se vše mění moc rychle, jiní, že se nemění vůbec nic"), ale jinak to byl jen zaujatý a nasraný popis dnešní společnost. Fakt už jsem na konci chytala nerva, ne kvůli tomu, že bych byla na pravo, ale ten styl se nedal prostě.
vlastně podruhý, nejdřív v arše+ od Husy na provázku jediná větší změna, kterou jsem registrovala je vlastně konec, kterej rozšířil "jednou nám za to ty děcka poděkujou" na všechny děcka sloganem a zároveň názvem inscenace, kvůli kterýmu představení vyžadovalo projektor. nejoblíbenější slovní krádež pojmu/předmětu "homologace"
Kniha o nenávisti, netoleranci a neschopnosti dialogu. Kniha o vyprázdněných frázích, opuštěných ideálech a celospolečenském pokrytectví. Velmi dobře podané, bavil jsem se od začátku do konce.
"... zaparkuješ před studiem na místě, kde by mohl stát strom, kdyby to ovšem nebylo parkovací místo, a dál šíříš předvolební osvětu o zeleném městě."
Frustrace z nesvobody, z pocitu, že neustále někomu překážíte, že je té vaší hmoty nějak moc, že by bylo možná lepší, kdybyste vůbec nebyli, abyste zas nezavazeli, abyste po cestě do práce po dešti nepáchali žížalí genocidu, když vám konečně blikne zelená.
»Jsi jako Paco de Lucía, když hraje na kytaru, jenomže ty nejsi Paco de Lucía a nehraješ na kytaru, ty jedeš za cyklistou, spěcháš, protože tvůj nástroj spěchá, troubíš, protože tvůj nástroj umí troubit, troubíš jenom jedním tónem, ty troubo, protože sis vybral špatný nástroj.«
Jenom těch uštěpačných poznámek o „nabotoxovaných kráskách“ už na mě bylo moc.