Hned na začátek je potřeba uvést, že nejde o kontaktní ani respektujicí přístup. Atmosféra i tón jsou ale příjemné, obrázky jsou vtipné a ilustrativní.
Autor hned v první kapitole ukazuje sílu slova (ať už vědomého nebo nevědomého). Text je psán s nadhledem a bez odsuzování, uvádí uvěřitelné věty a situace, přináší tipy a podněty ke změně. Fakta nejsou nijak ozdrojovaná a část o stravě mi přijde úplně mimo rozsah autora - opakuje jen obecné poučky bez dalšího vysvětlení nebo řešení.
Důraz je kladen na to, že děti rozumí více, než dávvají najevo, emoce je zdravé vyjádřit a rodiče by v tom měli jít příkladem. Líbí se mi rozlišení mezi potřebou a přáním a důležitost energie rodiče. Nicméně některé tipy jsou nepoužitelné a naivní. Autor asi ještě nikdy nepotkal nezazdrojovaného rodiče.
Zajímavá jsou okénka s úlohou otce, i když jej tímto jaksi vyčlěňujeme z běžné kolonky "rodič".
Tady ale chvála končí. Dle autora existuje špatné chování a zlobivé děti. Naprosto nesouhlasím s falešnými emocemi, které mají představovat běžnou emocionální poruchu v dětství. Jako vhodnou reakci na vztek dítěte uvádí autor ignorovat ho, fyzicky zvládnout, potrestat apod. Nikde ale neřeší určení věku - malé dítě není manipulativních taktik schopno, puberťák sebou těžko bude mlátit na zemi v obchodě...
Další pro mě nepřípustnou metodou je posílat děti na hanbu do kouta, protože se bojí cizího člověka a nechtějí si s ním povídat.
Autor podporuje asertivitu, ale rozhodně ne respektující přístup. Naopak jsou rady velmi autoritativní, plné příkazů, zákazů bez vysvětlení, s dospělákem braným jako neomylným Bohem.