Kniha Jany Poncarové Vlastní pokoje přináší dvanáct rozhovorů s českými spisovatelkami, zastupujícími různé generace, literární žánry, přístupy k tvorbě, názorové proudy i strategie přežití (nejen) v umělecké branži. O své zkušenosti bytí spisovatelkou i o podmínkách, ve kterých tvoří, hovoří Kateřina Tučková, Alžběta Stančáková, Anna Bolavá, Kateřina Dubská, Lenka Pastorčáková, Daňa Horáková, Lucie Faulerová, Petra Soukupová, Michaela Klevisová, Simona Martínková Racková, Martina Heš a Karin Lednická. Knihu rámují dvě eseje – autorky publikace Jany Poncarové a nakladatelky a literární dokumentaristky Barbory Baronové, které vedle vlastních zkušeností mapují i realitu českého literárního provozu obecně. Publikaci Vlastní pokojedoprovázejí také stylizované portréty českých spisovatelek, zasazené do kontextu modelů pokojíčků ze sbírek UMPRUM muzea, které připravila fotografka Dita Pepe.
Kniha Vlastní pokoje je především praktickou reflexí dvou slavných přednášek britské spisovatelky a nakladatelky Virginie Woolf, které v roce 1929 vydala ve formě eseje s názvem Vlastní pokoj. Věnuje se v něm potřebě žen-spisovatelek disponovat osobním prostorem, časem a penězi k tomu, aby mohly tvořit. Na to, jak se situace píšících autorek změnila téměř sto let od vytvoření intelektuálního konceptu Virginie Woolf, odpovídají ženy v novém titulu Jany Poncarové, parafrázujícím slavný esej.
V knize vystupují ženy s rozmanitou životní i profesní zkušeností – spisovatelky svobodné a bezdětné, s malými i odrostlými dětmi, ženy krátce po škole i seniorky. Některé teprve debutují, jiné si vydávají knihy samy, další postupují práva na své knihy do zahraničí a vyprodávají desetitisícové i statisícové náklady. Každá má jiné priority, možnosti, zázemí i privilegia. Všechny ale spojuje touha psát – a to často i navzdory životním okolnostem, jako je nedostatečné zázemí pro tvůrčí práci, mateřství, péče o jiné osoby nebo neprivilegovaná sociální situace.
Většina slov a vět a výpovědí jako kdybych už slyšela. Je to přesně to, co jsem sama slyšela, když jsem řekla, že píšu. Je to jak přes kopírák. Kdo ti hlídá děti? Aha, to se máš, že ti partner hlídá děti a můžeš psát. Není ti blbý psát, když se můžeš věnovat radši dětem? A tak no….
Tuto knížku bych dokázala shrnout jedním slovem - INSPIRATIVNÍ, ale protože by bylo škoda být až takto stručná, trošku se rozepíšu více :-) Knížka obsahuje 12 rozhovoru s českými autorkami/spisovatelkami, také je tam příspěvek samotné autorky knihy, nakladatelky a fotografky, všechny tři jsou nedílnou součástí tohoto dílka. Knížka je takovou sondou do života ženských autorek, jak zvládají a kdy zvládají psát svá díla, jak to kloubí či nekloubí práci s knižním světem a především jak vše zvládají jako matky, partnerky, manželky, atp. Je velmi zajímavé také číst, kdy nejčastěji píšou, kde nejčastěji píšou a jaké podmínky k tomu potřebuji. Opravdu jsem si čtení velice užila a můžu knížku rozhodně doporučit.
V prvom rade veľká vďaka za túto knihu. Venovať sa takémuto niche odvetviu chce podľa mňa veľa odhodlania a určite je za tým veľká motivácia meniť veci.
Pre mňa sú rozhovory s akýmikoľvek spisovateľkami či spisovateľmi vždy srdiečková záležitosť. Rada to čítam, rada sa inšpirujem.
Čo mi však v rozhovoroch chýbalo, bola troška väčšia hĺbka. Do istej miery sa opakovalo to, čo všetci vieme. Áno, živiť sa písaním je ťažké, často nereálne. Áno, starať sa o deti a zároveň písať, buď nejde alebo ide s veľkou dávkou sebazaprenia a nejakého upierania si.
Najviac ma bavili rozhovory, kde autorky troška vyčnievali názormi, takže pri rozhovore s Danou mi mozog pracoval troška viac než pri iných. Pri rozhovore so Simonou ma strašne hriala predstava, ako deti svoju mamu obdivujú za to, že je spisovateľka. A oslovil ma aj rozhovor s Michaelou, kvôli tomu, ako sa rýchlo dokázala presadiť v knižnom svete.
Inak som si teda rozšírila zoznam českých autoriek a českých kníh, ktoré musím ešte prečítať. Popravde som netušila, že ich je až toľko.
Chýbali mi tam však mená ako Mornštajnová, Třeštíková, Vlasáková, ktoré viac evidujem a o ktorých by som si tiež rada prečítala, ale chápem, že sa nedá pokryť všetky spisovateľky a priestor potrebujú možno tie menej medializované.
Inak grafické prevedenie knihy bolo pre mňa najprv dosť nudné, strašne ma rušil ten zliaty text rozhovorov bez odseku, ale časom som si na to zvykla. Graficky to nie je môj šálok kávy, ocenila by som niečo živšie, ale myšlienku to má peknú.
TL; DR: Povinné čtení pro všechny, kteří rádi píšou.
Tuhle knihu jsem si koupila kvůli obálce. Kolegyně si ji jednou přinesla do práce a mě se hned zalíbila. Prostě jsem ji CHTĚLA. Jelikož ale sama občas píšu, oargumentovala jsem si touhu tím, že se aspoň dozvím, jak o psaní přemýšlí opravdové spisovatelky.
Četla jsem jí dlouho. Vlastně po každé autorce jsem si dala pauzu, aby mi jejich příběhy nesplývaly. Dělo se to i tak. Díky tomu víc vystoupila na povrch myšlenka, že téměř všechny naše spisovatelky naráží na stejné problémy a vnímají je se stejnou naléhavostí. Přišel i pocit viny, že já tyto problémy zatím řešit nemusím, a stejně téměř nepíšu…Ženský pocit viny, někomu něco dlužím, nedělám dost pro ostatní, sobecky upřednostňuju sebe.
Tohle všechno kniha řeší. Je dobře, že existuje. Není to jen pěkná obálka, je to krásná kniha.
Skvělá kniha. Název knihy i její obsah je reakcí na esej Virginie Woolfové Vlastní pokoj, kterou napsala v roce 1929 na základě svých dvou přednášek. Řešila v nich podmínky, které ženy pro své psaní potřebují - potřebují svůj vlastní prostor, čas a finance. Virginia Woolfová věřila, že ženy za sto let už tohle všechno mít budou a budou se tak moci tvorbě věnovat a vyrovnat se mužům. Ač k dovršení stovky ještě pár jednotek let chybí, spisovatelka Jana Poncarová se pokusila zjistit, jak na tom ženy spisovatelky v současné době jsou. Vyzpovídala svých dvanáct kolegyň, českych autorek různého věku, názorů, přístupů k tvorbě i k životu, a ptala se jich na jejich psaní. Konkrétně se o svém soukromí rozpovídaly Kateřina Tučková, Alžběta Stančáková, Anna Bolavá, Kateřina Dubská, Lenka Pastorčáková, Daňa Horáková, Lucie Faulerová, Petra Soukupová, Michaela Klevisová, Simona Martínková Racková, Martina Heš a Karin Lednická, své postřehy doplnila i autorka knihy Jana Poncarová, nakladatelka Barbora Baronová a fotografka Dita Pepe.
Podnětný námět, krásné grafické zpracování. Obsahové zpracování bylo hodně odvislé rozhovor od rozhovoru, většina z nich se mi slila do jedné nerozlišitelné hmoty (ať už podobností otázek i jejich odpověďmi), pár rozhovorů vyčnívajících v dobrém slova smyslu.
Veľmi podnetná kniha rozhovorov s českými autorkami, ktorá pojednáva o ich tvorbe z toho menej romantického pohľadu. Ak si predstavujete, že tvoria v plážovom domčeku s výhľadom na oceán alebo na chate v horách so stolom pri okne s výhľadom na stromy v úplnom tichu a samote, táto kniha vám ukáže realitu. Častokrát ich však len samotné písanie kníh neuživí a musia mať popri svojej umeleckej činnosti aj viac úväzkov súčasne, vrátane neplatenej práce doma. Myslím, že je veľmi dôležité poukazovať na nedostatočné podmienky, finančné ohodnotenie, genderové a žánrové rozdiely v knižnom priemysle, či nepostačujúcu podporu zo strany štátu.
Odporúčam každému, koho zaujímajú nielen knihy, ale aj čo alebo skôr kto je za nimi.