What do you think?
Rate this book
Jan Żiżka
Biografia jednego z czeskich bohaterów narodowych, wodza w okresie wojen husyckich, uczestnika bitwy pod Grunwaldem, Jana Žižki z Trocnova. Autorem publikacji jest znany czeski historyk i literaturoznawca, prof. Petr Čornej, specjalizujący się w tematyce husytyzmu, autor licznych publikacji, w tym także popularnonaukowych i podręczników szkolnych. Podtytuł książki: „Život a doba husitského válečníka” odzwierciedla jej charakter – biografia Jana Žižki została tu umieszczona na szerszym tle, obejmującym także realia polityczne i społeczne epoki. Był on bowiem jedną z tych postaci, które mają niezatarty ślad na czasy, w których żyją.
Hardcover
First published January 1, 2019
30 people are currently reading
171 people want to read
About the author
Petr Čornej
40 books6 followersPetr Čornej is a prominent Czech historian who focuses on the history of the late Middle Ages, especially on Hussites, the history of historiography and the research of historical memory.
His scientific and pedagogical career is connected with the Institute for Czech and World Literature of the Academy of Sciences of the Czech Republic, the Faculty of Philosophy and Pedagogy of Charles University, the Literary Academy and the current Academy of Sciences of the Czech Republic.
He has won the Magnesia Litera Book of the Year 2020 award for his monograph Jan Žižka: Život a doba husitského válecníka.
His scientific and pedagogical career is connected with the Institute for Czech and World Literature of the Academy of Sciences of the Czech Republic, the Faculty of Philosophy and Pedagogy of Charles University, the Literary Academy and the current Academy of Sciences of the Czech Republic.
He has won the Magnesia Litera Book of the Year 2020 award for his monograph Jan Žižka: Život a doba husitského válecníka.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 15 of 15 reviews
October 31, 2020
Čtvrt roku se Žižkou byl boj. Vytáhl na mne vozovou hradbu a já nestačil s jízdním vojskem. Každou stránku jsem snad četl třikrát, ale nějakým až zvraceným způsobem mne to bavilo. I přesto, že je to dílo vědecké nikoliv beletristicke, vtahlo mne to do dvacátých let 15. věku velmi autenticky. Není to snadné čtení, ale je to víc národopisné a hrde dílo než poslouchat Landu a mávat vlajkou na Staromaku. Investujte do svého vzdělání četbou podobných knih, nejlépe stejné knihy ;)
January 3, 2022
sice jsem to četla půl roku, ale bylo to skvělý. Petr Čornej si zaslouží všechny ceny, četlo se to jak detektivka.
April 22, 2021
Kde tak začít. Asi od toho, že je pozoruhodné, že zde převažují výrazně čtenáři nad čtenářkami. Trapný stereotyp nebo důkaz, že ženy na tyhle obří litanie prostě nemají čas? Kromě toho, do kabelky se to moc nevejde (za mě 1/2 hvězdička dolů), a vůbec se s tím formátem špatně manipuluje. A ano, je to fakt tlustá knížka a tlustý knížky, přiznejme si to, moc sexy nejsou. (Může existovat knižní fatshaming?). I když, pro ty co váhají, je třeba říct, že z těch hrůzostrašných 800 stran tvoří pozámkový aparát úctyhodných 200. Každopádně za sebe můžu říct, že mi teď asi už stěží přijde nějaká další knížka jako fakt tlustá.
Místy to byla fakt dřina, prokousávat se skrz všechny ty čeňky z vartenberka a jiný pány, ideálně si pamatovat předchozí souvislosti, kdo s kým, a nenechat se odradit občas úmorným, hlavně zpočátku, dedukováním o tom, jak to možná, nejspíš mohlo být, protože tohle je z velký části knížka i o tom, co se o Žižkovi vlastně neví. A že toho je.
Ale pak, když se na scénu dostaví postavy jakžtakž známé z dějepisu a Žižka pomalinku začne válčit a všichni ostatní taky válčit a navíc politikařit, tak pak už je to skoro jako Hra o trůny. Jenom bez těch draků a sexu (spoiler: o adamitech je jedna kapitola a stejně je pobili). Vlastně mi potom všem přišlo až líto, že Žizka neměl nějakou spektakulárnější smrt.
Malé povzdychnutí, že by se mi líbila v doprovodném materiálu mapička s lokací všech těch zmiňovaných tvrzí a měst a velké povzdychnutí nad tím, jak tristně mi byly husitské války vykládány ve škole.
Místy to byla fakt dřina, prokousávat se skrz všechny ty čeňky z vartenberka a jiný pány, ideálně si pamatovat předchozí souvislosti, kdo s kým, a nenechat se odradit občas úmorným, hlavně zpočátku, dedukováním o tom, jak to možná, nejspíš mohlo být, protože tohle je z velký části knížka i o tom, co se o Žižkovi vlastně neví. A že toho je.
Ale pak, když se na scénu dostaví postavy jakžtakž známé z dějepisu a Žižka pomalinku začne válčit a všichni ostatní taky válčit a navíc politikařit, tak pak už je to skoro jako Hra o trůny. Jenom bez těch draků a sexu (spoiler: o adamitech je jedna kapitola a stejně je pobili). Vlastně mi potom všem přišlo až líto, že Žizka neměl nějakou spektakulárnější smrt.
Malé povzdychnutí, že by se mi líbila v doprovodném materiálu mapička s lokací všech těch zmiňovaných tvrzí a měst a velké povzdychnutí nad tím, jak tristně mi byly husitské války vykládány ve škole.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Read
March 10, 2025Jen málo témat v českých dějinách bylo předmětem tak intenzivních politických sporů jako období husitských válek, případně osoba Jana Žižky. Čornejova biografie si neklade za cíl historický konsenzus – jestli lze v tak rozporuplné oblasti o konsenzu vůbec mluvit – revidovat. Dílo nenazírá Žižku z neotřelého úhlu, nevsazuje jeho dobu do nového teoretického rámce. To však není na škodu. Jeho síla tkví jinde: zejména v Čornejově obdivuhodné znalosti kulturního a náboženského kontextu doby, která mu umožňuje rekonstruovat Žižkův vnitřní svět, v precizní práci s prameny a v badatelské důkladnosti, se kterou Čornej odkrývá nánosy rozličných interpretací, aby se tak dostal k původní vrstvě historických záznamů.
Husitské války se, snad kvůli své strach nahánějící komplexitě, podbízejí schématickým interpretacím. Čornej se však vyhýbá jednotícímu narativu a zručně zachycuje četné dělící linie, které protínaly české země na počátku patnáctého století: mezi Čechy a Němci, mezi stavovskými vrstvami, mezi katolíky a husity, a mezi jednotlivými skupinami v rámci husitského hnutí. Zároveň neztrácí ze zřetele význam osobních vztahů, které hrály ve středověké politice tak význačnou roli a často překračovaly konfesijní i ideové rozdíly. Možná nejobdivuhodnějším prvkem Čornejova díla je, že historická erudice v něm nepřišla na úkor čtivosti. Žižka je v jádru strhující vyprávění, které na mnoha místech pracuje s výjimečně sugestivními obrazy.
Snaha o sepsání Žižkova životopisu nevyhnutelně naráží na zoufalý nedostatek soudobých pramenů. Z posledních čtyř let Žižkova života (1420-1424), v nichž hejtman výrazně utvářel politické dění v českých zemích, se dochovala jen hrst písemných zpráv a kronikářských záznamů. Předchozích šest dekád pak leží téměř zcela ve stínu. Čornejův portrét slavného vojevůdce je z většiny založen na dedukcích, vycházejících z dobového kontextu. Podtitul knihy je obzvlášť přiléhavý. Čornejův Žižka je skutečně více jakýmsi ztělesněním historického období, které spoluutvářel – Hegelovským světovým duchem v sedle koně –, než postavou z masa a kostí.
Jan Žižka vzešel z chaosu, který na sklonku čtrnáctého století zmítal Zeměmi Koruny české. Celou tehdejší Evropu zachvátila krize – mor, válka a ekonomické nejistota –, na kterou nebyl Václav IV. jako tehdejší panovník schopen adekvátně reagovat. V podstatných částech země prakticky přestalo existovat královské právo; v lesích a na cestách kořistili lapkové, znepřátelení šlechtici si vyřizovali účty ohněm a ocelí. Pro chudé příslušníky nižší šlechty, k nimž patřil i Žižka, patřila kariéra v jednom z četných žoldnéřských či zločineckých uskupení lukrativní alternativu k nevděčné a pracné péči o vlastní hospodářství.
Léta anarchie zrodila v českých zemích početnou vrstvu ,,vojenských podnikatelů”. Čornej zmiňuje, že v bitvě u Grunwaldu (1410), v níž se střetla vojska Polsko-Litevské Unie a Řádu německých rytířů, tvořili žoldnéři z českých zemí až 10,000 z celkových zhruba 40,000-45,000 bojujících. I když uvážíme geografickou blízkost Českého království a Polsko-Litevska, toto číslo dokládá rozsah vnitřní militarizace zemí pod Václavovou vládou. Čornej tuto možnost explicitně nevznáší, ale z textu knihy nepřímo vyplývá, že prudkost, s jakou náboženské spory ve druhé dekádě patnáctého století vybuchly v ozbrojený konflikt, se dá do velké míry přičíst endemickému násilí, které dlouho definovalo život v české kotlině. Žižkův osud je toho důkazem.
Žižkovo přimknutí k Husovým myšlenkám i způsob, kterým se zasadil o jejich prosazování, měly kořeny právě v jeho předhusitské vojenské kariéře. Hejtman se v ní často pohyboval na hraně zákona i daleko za ní. Minimálně část svého života se přímo živil jako lapka a nezdráhal se účastnit se únosů, loupeží i zabíjení. V Husových kázáních jako by Žižka na sklonku života nalezl příslib vykoupení. Čornej nelíčí Žižku jako sofistikovaného náboženského myslitele. Hejtmanovy teologické znalosti nesahaly za rámec toho, co bylo obsaženo v kázáních pro laickou veřejnost. Jeho víra však byla hluboká a upřímná. O její naplnění usiloval prostředky, které mu byly důvěrně známé – ozbrojenou mocí.
Žižkovy vojenské úspěchy jsou pohřbeny pod ještě mohutnějším nánosem mýtů než zbytek jeho životní dráhy. Ve skutečnosti Žižka nevynalezl vozovou hradbu, která měla v daném geografickém prostoru podstatně delší tradici. Navíc víme pramálo o průběhu většiny jeho nejvýznamnějších bitev. Navzdory tomu vystupuje Žižka v Čornejově podání jako skutečně výjimečný vojevůdce – vynalézavý, pružný a přizpůsobivý, mistr polních bitev i partyzánské války. Možná nejpozoruhodnější na Žižkově generálském rukopise je jeho schopnost manévrového boje, která se vymyká dějinným tropům o závislosti na defenzivní vozové hradbě. Žižka ve své době proslul odvážnými přesuny a téměř až zázračnou schopností vyklouznout i ze zdánlivě neprodyšného obklíčení. Hejtman se svým vojenským umem významným, možná rozhodujícím, způsobem zasloužil o přežití husitského hnutí. Například v roce 1420 svým vítězstvím na Vítkově zabránil Zikmundovým vojskům sevřít Prahu, ohnisko české reformace, a zadusit husitskou revoluci v zárodku.
Čornej se úzkostlivě vyhýbá alternativně historickým hypotézám. Neklade si otázku co by, kdyby nebyl Žižka. Jeho kniha však i tak představuje silný protipól historickým teoriím, které popírají význam velkých osobností a kladou důraz na strukturální jevy. V letech 1423-1424 bylo radikální husitství na ústupu. Většinu Čech opanoval umírněný pražský svaz, který ve spojení v katolickou šlechtou usiloval o kompromisní smír. Žižka však kombinací osobního charismatu a mimořádné vojenské zručnosti zredukoval pražský svaz, zlomil jeho alianci s katolíky a pravděpodobně se výrazně zasadil o to, že husitské války neuhasly po dalších deset let, čímž vychýlil směřování českých dějin na následující staletí.
Čornejův Žižka je muž hluboké náboženské víry, v jehož osobě se propojuje obrovská osobní odvaha, pevné morální zásady a smysl pro čest s neúprosnou brutalitou. Žižka vyryl v české historii krvavou brázdu; zanechal za sebou hromady mrtvých, pobořené hrady a města a vypálené kláštery. Dráha, jakou opsal Žižkův život, je možná snad jen v pohnutých časech revoluce. Z chudého šlechtice se stal námezdním zabijákem, ze zabijáka rytířem božím, a z božího rytíře mužem, který nakrátko, bez přehánění v předvečer vlastní smrti, stanul v samém čele husitských Čech.
Krví zbrocený hejtman je obtížně stravitelným národním hrdinou pro postkomunistické Česko, které se ve své historické identitě upíná zejména k humanistickým tradicím první republiky. Ze středověkých figur je genetickému kódu současné České republiky bližší zdatný diplomat Přemysl Otakar II., budovatel a reformátor Karel IV., nebo – abychom se příliš nevzdalovali od Žižky samotného – Jan Hus, který svou nenásilnou zásadovostí a důrazem na sílu slova snese srovnání s Masarykem či Havlem. Přesto Žižka zůstává postavou, která si i Čornejově pečlivě demytizovaném podání zachovává takřka nadlidskou velikost.
Postskriptum (další zajímavosti):
Politický rozměr husitských válek
1. Husitské války jsou v národní imaginaci často líčené jako střet mezi českými zeměmi a Evropou v duchu okřídleného hesla ,,proti všem”. Pravda je však taková, že vojenský dopad zahraničních křížových výprav na politické dění v české kotlině byl minimální. Papežské kruciáty se zpravidla rozpadly dříve, než se vůbec stačily s husitskými vojsky střetnout. Tento trend lze připsat zejména obrovské propasti v bojové motivaci; zatímco křižáky motivovala zejména kořist, případně dosti chatrná věrnost Zikmundovi, jejich husitské protivníky poháněla mocná směs náboženského zápalu a instinktu přežití – v případě porážky čelili husité nejen vykořenění své víry, ale také tvrdé perzekuci, zatímco křižáci měli pramálo důvodů, proč nasazovat vlastní život.
2. Husitské války byli především vnitřního charakteru. Dělící linie v nich přitom nevedly jen mezi husity a katolíky, ale také mezi jednotlivými složkami husitského hnutí. Kolem roku 1423, kdy Žižka po odchodu z Tábora založil ve východních Čechách vlastní politicko-vojenský svaz, byla reformní fronta rozdělena mezi dvojici radikálních křídel (táborské a východočeské) a umírněný střed, zastupovaný zejména pražskými měšťany a vyšší šlechtou, který horoval pro usmíření se Zikmundem výměnou za zachování čtyř pražských artikulů v omezené verzi a byl otevřený spolupráci s katolíky.
3. Čornej líčí husitské války nejen jako revoluci náboženskou, ale také politickou; na počátku patnáctého století byly podle něj v českých zemích položeny základy stavovského systému. Reformní náboženský program posloužil vysoké nobilitě v českých zemích jako nástroj k nastolení nového systému vlády, založeného nikoliv na svrchovanosti královské moci, ale na vůli šlechty. Význam velkých měst – zejména Prahy – pro vývoj revoluce vedl k emancipaci měšťanského stavu jako svébytné politické entity, která tvořila protiváhu moci vyšší a nižší nobility v rámci trojjediného stavovského zřízení. Snad největším dědictvím husitské revoluce – minimálně v českém kontextu – nebyla změna náboženských poměrů, ale spíše posun v rovině světské směrem k elektivní monarchii.
4. Vývoj směrem ke stavovskému systému měl radikální rozměr. V obcích pod vládou venkovských husitů, zejména v Táboře, posloužily demokratické principy, typické pro fungování městských samospráv, jako základ pro svébytný systém vlády. Ten byl založen na kombinaci lidového rozhodování na úrovni obce s dělbou moci mezi charismatické kazatele a hejtmany, zodpovědné za vojenské záležitosti. Tyto osoby – Žižku nevyjímaje – čerpaly autoritu nikoliv z urozeného původu či z příslušnosti k církevním institucím, ale ze síly vlastní osobnosti.
5. V prvních fázích husitské revoluce, která vypukla defenestrací protireformních novoměstských radních, čelilo husitské hnutí extrémní marginalizaci. Členové vyšší šlechty a městských rad třech pražských měst, kteří byli Husovým myšlenkám nakloněni, se prakticky bez výjimky sklonili před Zikmundovým majestátem a tíha revoluce tak spočívala na nevelkých skupinách radikálních ,,venkovských husitů”. V tomto směru byla husitská revoluce skutečnou revolucí zdola, v níž nižší vrstvy společnosti zastávaly roli předvoje. Tato emancipace nižších vrstev nepřežila husitské války, ale i tak byla významnou předzvěstí budoucího společenského vývoje.
Konfesijní rozměr husitských válek
6. Nepokojnost a násilnost vlády Václava IV. do velké míry ovlivnily ideologickou náplň husitské revoluce. Václavovo katastrofální panování následovalo po zlatém věku za vlády jeho otce, Karla IV., který Prahu proměnil v srdce Svaté říše římské. Prudký přechod od rozmachu k úpadku byl považován za projev Boží vůle, který předcházel příchodu Kristova království. V českých zemích se prolnul pocit národní a náboženské výlučnosti a daly tak vzniknout mohutnému mesianistickému vzepětí.
7. Jednou z největších otázek historie husitských je, proč měla náboženská reformace v českých zemích tak krátkého trvání. Přece jen o století později Martin Luther, který opakoval mnoho Husových myšlenek, způsobil svým atakem proti katolické církvi její faktický rozpad. Důvod je nasnadě: reformace, která se v šestnáctém století rozšířila v německém prostoru, byla opřena o spojenectví mezi osvícenými duchovními a nejvyššími světskými elitami – nad Lutherem držel ochrannou ruku přímo saský kurfiřt. V českých zemích se husitům – navzdory úporné snaze o dosazení krále, oddaného čtyřem artikulům – nikdy nepodařilo získat podporu nejvyšších světských představitelů.
8. Toto selhání tkvělo v Zikmundově prvotním odmítnutí husitského programu. Zikmundův odpor vůči husitství neměl primárně hodnotový charakter; byl podmíněn pragmatickými geopolitickými zájmy. Z ideového hlediska byl Zikmund ve skutečnosti husitství příznivě nakloněn. Koneckonců, husité volali po omezení světské moci církve, což slíbilo posílit panovnickou moc. Zikmundovy diplomatické záměry však sahaly daleko za hranice českých zemí. Jeho vizí bylo sjednocení křesťanství: zacelení schismat uvnitř západní církve a její sjednocení s tou východní, sídlící v Byzanci. Cílem bylo vytvořit jednotnou diplomatickou frontu, namířenou proti osmanským Turkům, kteří ohrožovali Konstantinopol a Zikmundovy državy v Uhersku. Požadavky husitů hrozily dalším rozkolem uvnitř církve, který by Zikmundův ambiciózní plán mohl zhatit, proto se král postavil na stranu papežské ortodoxie proti vlastním poddaným. Reformní hnutí padlo za oběť Zikmundovým širším politickým cílům.
9. Politická a náboženská náplň revoluce byla často v rozporu. Klíčovým požadavkem husitství – stejně jako tomu bylo u dalších křesťanských reformních hnutí, která ho následovala – bylo potlačení světské moci církve. Snaha o prosazení těchto požadavků politickou – a brzy také vojenskou – cestou však stavěla husitské kněží do vůdčích pozic. V Táboře a dalších baštách radikálního husitství tak dala revoluce vzniknout v podstatě teokratickému systému, v němž světská moc kněží dalece přesahovala moc katolické církve v předrevoluční společnosti. Tenze mezi Žižkou a radikálními kněžími do velké míry vycházela z jeho odporu vůči vměšování těchto charismatických kazatelů do světské (zejména vojenské) sféry.
10. Protestantství rozřešilo tento základní teologický rozpor. Zatímco husitství odmítalo instituci církve a za vykladače Božího zákona považovala osvícené kazatele, protestantská věrouka kladla důraz na pravdu samotného Písma, čímž zbavila kněží role prostředníků a dovršila tím odloučení světské a duchovní moci.
Vojenský rozměr husitských válek
11. Historické vnímání husitských válek se z pochopitelných důvodů soustředí na významné bitvy – Sudoměř, Vítkov, Vyšehrad či Německý Brod. Ve skutečnosti však konflikt sestával převážně z dlouhotrvajících bojů nízké intenzity. Není divu, že v době husitské revoluce našly uplatnění ozbrojené skupiny, které operovaly v neklidném českém prostředí už za vlády Václava IV. Přepady, únosy a drancování – to, co Čornej, zjevně s úmyslnou anachroničností, nazývá gerilovým či partyzánským bojem – byly pro podobné muže denním chlebem dávno před vypuknutím náboženských bouří. Žižka měl s tímto způsobem boje rovněž bohaté zkušenosti.
12. Soustavný, dekády trvající konflikt, vedl k profesionalizaci vojenství. Kolem roku 1423 se pod Žižkovým vedením utvořilo pevné jádro profesionálních vojáků, čítající zhruba 2000 mužů. Husitské války, v předzvěsti fiskálně-vojenských států raného novověku, zrodily svébytný systém politické ekonomie. Potřeba udržování stálého vojska vedla ke konsolidaci daňové a administrativní struktury husitských svazů. Profesionalizace v oblasti vojenství utvářela husitskou strategii – slavné spanilé jízdy za hranice českých zemí, v nichž husité drancovali území svých katolických sousedů, byly motivovány potřebou získat zdroje k udržení stálých vojáků.
13. Typicky husitské taktické postupy, zejména využití vozové hradby osazené střelci a pěšáky s dřevcovými zbraněmi, měly v české kotlině hluboké kořeny. Žižka a další husitští hejtmani tedy tyto postupy nevynalezli, ale přetvořili je ve funkční systém boje. Politická převaha nobility ve středověku byla opřena o vojenskou sílu – kvalitní výzbroj a výcvik, a především přístup ke koním, sloužily jako multiplikátory bojové síly (podle Čorneje se obrněný jezdec svým dopadem na bojišti rovnal zhruba deseti pěším). Husitský způsob boje zásadně proměnil tuto dynamiku a srovnal poměr sil mezi šlechtou a prostým lidem. Do jisté míry lze demokratizační aspekt husitské revoluce vysledovat k vývoji ve vojenské taktice.
14. Pravděpodobně nejpozoruhodnějšího vítězství své kariéry dosáhl Žižka hned zkraje husitských válek na Vítkově. Hejtman zde prokázal nejen taktickou zručnost, ale zejména obrovskou strategickou vynalézavost. V době pozdního středověku byla Praha sevřena Pražským hradem a Vyšehradem na obou koncích; tyto fortifikace prakticky ovládaly přístupové cesty k městu. Tomu, kdo je držel, tak propůjčovaly faktickou vládu nad celým městem. Žižkovo rozhodnutí vybudovat opevnění na Vítkově bylo geniálním tahem, protože tím v podstatě zřídil nový opevněný bod a zabránil tak katolickým držitelům obou hradů odříznout Prahu od světa a přimět ke kapitulaci. Bitva na Vítkově, ač nepříliš významná rozsahem či počtem ztrát, byla klíčová, protože umožnila přísun zásob do Prahy a uhájila tak husitskou revoluci v hlavní městě a tím nejspíš i v celých českých zemích.
Husitské války se, snad kvůli své strach nahánějící komplexitě, podbízejí schématickým interpretacím. Čornej se však vyhýbá jednotícímu narativu a zručně zachycuje četné dělící linie, které protínaly české země na počátku patnáctého století: mezi Čechy a Němci, mezi stavovskými vrstvami, mezi katolíky a husity, a mezi jednotlivými skupinami v rámci husitského hnutí. Zároveň neztrácí ze zřetele význam osobních vztahů, které hrály ve středověké politice tak význačnou roli a často překračovaly konfesijní i ideové rozdíly. Možná nejobdivuhodnějším prvkem Čornejova díla je, že historická erudice v něm nepřišla na úkor čtivosti. Žižka je v jádru strhující vyprávění, které na mnoha místech pracuje s výjimečně sugestivními obrazy.
Snaha o sepsání Žižkova životopisu nevyhnutelně naráží na zoufalý nedostatek soudobých pramenů. Z posledních čtyř let Žižkova života (1420-1424), v nichž hejtman výrazně utvářel politické dění v českých zemích, se dochovala jen hrst písemných zpráv a kronikářských záznamů. Předchozích šest dekád pak leží téměř zcela ve stínu. Čornejův portrét slavného vojevůdce je z většiny založen na dedukcích, vycházejících z dobového kontextu. Podtitul knihy je obzvlášť přiléhavý. Čornejův Žižka je skutečně více jakýmsi ztělesněním historického období, které spoluutvářel – Hegelovským světovým duchem v sedle koně –, než postavou z masa a kostí.
Jan Žižka vzešel z chaosu, který na sklonku čtrnáctého století zmítal Zeměmi Koruny české. Celou tehdejší Evropu zachvátila krize – mor, válka a ekonomické nejistota –, na kterou nebyl Václav IV. jako tehdejší panovník schopen adekvátně reagovat. V podstatných částech země prakticky přestalo existovat královské právo; v lesích a na cestách kořistili lapkové, znepřátelení šlechtici si vyřizovali účty ohněm a ocelí. Pro chudé příslušníky nižší šlechty, k nimž patřil i Žižka, patřila kariéra v jednom z četných žoldnéřských či zločineckých uskupení lukrativní alternativu k nevděčné a pracné péči o vlastní hospodářství.
Léta anarchie zrodila v českých zemích početnou vrstvu ,,vojenských podnikatelů”. Čornej zmiňuje, že v bitvě u Grunwaldu (1410), v níž se střetla vojska Polsko-Litevské Unie a Řádu německých rytířů, tvořili žoldnéři z českých zemí až 10,000 z celkových zhruba 40,000-45,000 bojujících. I když uvážíme geografickou blízkost Českého království a Polsko-Litevska, toto číslo dokládá rozsah vnitřní militarizace zemí pod Václavovou vládou. Čornej tuto možnost explicitně nevznáší, ale z textu knihy nepřímo vyplývá, že prudkost, s jakou náboženské spory ve druhé dekádě patnáctého století vybuchly v ozbrojený konflikt, se dá do velké míry přičíst endemickému násilí, které dlouho definovalo život v české kotlině. Žižkův osud je toho důkazem.
Žižkovo přimknutí k Husovým myšlenkám i způsob, kterým se zasadil o jejich prosazování, měly kořeny právě v jeho předhusitské vojenské kariéře. Hejtman se v ní často pohyboval na hraně zákona i daleko za ní. Minimálně část svého života se přímo živil jako lapka a nezdráhal se účastnit se únosů, loupeží i zabíjení. V Husových kázáních jako by Žižka na sklonku života nalezl příslib vykoupení. Čornej nelíčí Žižku jako sofistikovaného náboženského myslitele. Hejtmanovy teologické znalosti nesahaly za rámec toho, co bylo obsaženo v kázáních pro laickou veřejnost. Jeho víra však byla hluboká a upřímná. O její naplnění usiloval prostředky, které mu byly důvěrně známé – ozbrojenou mocí.
Žižkovy vojenské úspěchy jsou pohřbeny pod ještě mohutnějším nánosem mýtů než zbytek jeho životní dráhy. Ve skutečnosti Žižka nevynalezl vozovou hradbu, která měla v daném geografickém prostoru podstatně delší tradici. Navíc víme pramálo o průběhu většiny jeho nejvýznamnějších bitev. Navzdory tomu vystupuje Žižka v Čornejově podání jako skutečně výjimečný vojevůdce – vynalézavý, pružný a přizpůsobivý, mistr polních bitev i partyzánské války. Možná nejpozoruhodnější na Žižkově generálském rukopise je jeho schopnost manévrového boje, která se vymyká dějinným tropům o závislosti na defenzivní vozové hradbě. Žižka ve své době proslul odvážnými přesuny a téměř až zázračnou schopností vyklouznout i ze zdánlivě neprodyšného obklíčení. Hejtman se svým vojenským umem významným, možná rozhodujícím, způsobem zasloužil o přežití husitského hnutí. Například v roce 1420 svým vítězstvím na Vítkově zabránil Zikmundovým vojskům sevřít Prahu, ohnisko české reformace, a zadusit husitskou revoluci v zárodku.
Čornej se úzkostlivě vyhýbá alternativně historickým hypotézám. Neklade si otázku co by, kdyby nebyl Žižka. Jeho kniha však i tak představuje silný protipól historickým teoriím, které popírají význam velkých osobností a kladou důraz na strukturální jevy. V letech 1423-1424 bylo radikální husitství na ústupu. Většinu Čech opanoval umírněný pražský svaz, který ve spojení v katolickou šlechtou usiloval o kompromisní smír. Žižka však kombinací osobního charismatu a mimořádné vojenské zručnosti zredukoval pražský svaz, zlomil jeho alianci s katolíky a pravděpodobně se výrazně zasadil o to, že husitské války neuhasly po dalších deset let, čímž vychýlil směřování českých dějin na následující staletí.
Čornejův Žižka je muž hluboké náboženské víry, v jehož osobě se propojuje obrovská osobní odvaha, pevné morální zásady a smysl pro čest s neúprosnou brutalitou. Žižka vyryl v české historii krvavou brázdu; zanechal za sebou hromady mrtvých, pobořené hrady a města a vypálené kláštery. Dráha, jakou opsal Žižkův život, je možná snad jen v pohnutých časech revoluce. Z chudého šlechtice se stal námezdním zabijákem, ze zabijáka rytířem božím, a z božího rytíře mužem, který nakrátko, bez přehánění v předvečer vlastní smrti, stanul v samém čele husitských Čech.
Krví zbrocený hejtman je obtížně stravitelným národním hrdinou pro postkomunistické Česko, které se ve své historické identitě upíná zejména k humanistickým tradicím první republiky. Ze středověkých figur je genetickému kódu současné České republiky bližší zdatný diplomat Přemysl Otakar II., budovatel a reformátor Karel IV., nebo – abychom se příliš nevzdalovali od Žižky samotného – Jan Hus, který svou nenásilnou zásadovostí a důrazem na sílu slova snese srovnání s Masarykem či Havlem. Přesto Žižka zůstává postavou, která si i Čornejově pečlivě demytizovaném podání zachovává takřka nadlidskou velikost.
Postskriptum (další zajímavosti):
Politický rozměr husitských válek
1. Husitské války jsou v národní imaginaci často líčené jako střet mezi českými zeměmi a Evropou v duchu okřídleného hesla ,,proti všem”. Pravda je však taková, že vojenský dopad zahraničních křížových výprav na politické dění v české kotlině byl minimální. Papežské kruciáty se zpravidla rozpadly dříve, než se vůbec stačily s husitskými vojsky střetnout. Tento trend lze připsat zejména obrovské propasti v bojové motivaci; zatímco křižáky motivovala zejména kořist, případně dosti chatrná věrnost Zikmundovi, jejich husitské protivníky poháněla mocná směs náboženského zápalu a instinktu přežití – v případě porážky čelili husité nejen vykořenění své víry, ale také tvrdé perzekuci, zatímco křižáci měli pramálo důvodů, proč nasazovat vlastní život.
2. Husitské války byli především vnitřního charakteru. Dělící linie v nich přitom nevedly jen mezi husity a katolíky, ale také mezi jednotlivými složkami husitského hnutí. Kolem roku 1423, kdy Žižka po odchodu z Tábora založil ve východních Čechách vlastní politicko-vojenský svaz, byla reformní fronta rozdělena mezi dvojici radikálních křídel (táborské a východočeské) a umírněný střed, zastupovaný zejména pražskými měšťany a vyšší šlechtou, který horoval pro usmíření se Zikmundem výměnou za zachování čtyř pražských artikulů v omezené verzi a byl otevřený spolupráci s katolíky.
3. Čornej líčí husitské války nejen jako revoluci náboženskou, ale také politickou; na počátku patnáctého století byly podle něj v českých zemích položeny základy stavovského systému. Reformní náboženský program posloužil vysoké nobilitě v českých zemích jako nástroj k nastolení nového systému vlády, založeného nikoliv na svrchovanosti královské moci, ale na vůli šlechty. Význam velkých měst – zejména Prahy – pro vývoj revoluce vedl k emancipaci měšťanského stavu jako svébytné politické entity, která tvořila protiváhu moci vyšší a nižší nobility v rámci trojjediného stavovského zřízení. Snad největším dědictvím husitské revoluce – minimálně v českém kontextu – nebyla změna náboženských poměrů, ale spíše posun v rovině světské směrem k elektivní monarchii.
4. Vývoj směrem ke stavovskému systému měl radikální rozměr. V obcích pod vládou venkovských husitů, zejména v Táboře, posloužily demokratické principy, typické pro fungování městských samospráv, jako základ pro svébytný systém vlády. Ten byl založen na kombinaci lidového rozhodování na úrovni obce s dělbou moci mezi charismatické kazatele a hejtmany, zodpovědné za vojenské záležitosti. Tyto osoby – Žižku nevyjímaje – čerpaly autoritu nikoliv z urozeného původu či z příslušnosti k církevním institucím, ale ze síly vlastní osobnosti.
5. V prvních fázích husitské revoluce, která vypukla defenestrací protireformních novoměstských radních, čelilo husitské hnutí extrémní marginalizaci. Členové vyšší šlechty a městských rad třech pražských měst, kteří byli Husovým myšlenkám nakloněni, se prakticky bez výjimky sklonili před Zikmundovým majestátem a tíha revoluce tak spočívala na nevelkých skupinách radikálních ,,venkovských husitů”. V tomto směru byla husitská revoluce skutečnou revolucí zdola, v níž nižší vrstvy společnosti zastávaly roli předvoje. Tato emancipace nižších vrstev nepřežila husitské války, ale i tak byla významnou předzvěstí budoucího společenského vývoje.
Konfesijní rozměr husitských válek
6. Nepokojnost a násilnost vlády Václava IV. do velké míry ovlivnily ideologickou náplň husitské revoluce. Václavovo katastrofální panování následovalo po zlatém věku za vlády jeho otce, Karla IV., který Prahu proměnil v srdce Svaté říše římské. Prudký přechod od rozmachu k úpadku byl považován za projev Boží vůle, který předcházel příchodu Kristova království. V českých zemích se prolnul pocit národní a náboženské výlučnosti a daly tak vzniknout mohutnému mesianistickému vzepětí.
7. Jednou z největších otázek historie husitských je, proč měla náboženská reformace v českých zemích tak krátkého trvání. Přece jen o století později Martin Luther, který opakoval mnoho Husových myšlenek, způsobil svým atakem proti katolické církvi její faktický rozpad. Důvod je nasnadě: reformace, která se v šestnáctém století rozšířila v německém prostoru, byla opřena o spojenectví mezi osvícenými duchovními a nejvyššími světskými elitami – nad Lutherem držel ochrannou ruku přímo saský kurfiřt. V českých zemích se husitům – navzdory úporné snaze o dosazení krále, oddaného čtyřem artikulům – nikdy nepodařilo získat podporu nejvyšších světských představitelů.
8. Toto selhání tkvělo v Zikmundově prvotním odmítnutí husitského programu. Zikmundův odpor vůči husitství neměl primárně hodnotový charakter; byl podmíněn pragmatickými geopolitickými zájmy. Z ideového hlediska byl Zikmund ve skutečnosti husitství příznivě nakloněn. Koneckonců, husité volali po omezení světské moci církve, což slíbilo posílit panovnickou moc. Zikmundovy diplomatické záměry však sahaly daleko za hranice českých zemí. Jeho vizí bylo sjednocení křesťanství: zacelení schismat uvnitř západní církve a její sjednocení s tou východní, sídlící v Byzanci. Cílem bylo vytvořit jednotnou diplomatickou frontu, namířenou proti osmanským Turkům, kteří ohrožovali Konstantinopol a Zikmundovy državy v Uhersku. Požadavky husitů hrozily dalším rozkolem uvnitř církve, který by Zikmundův ambiciózní plán mohl zhatit, proto se král postavil na stranu papežské ortodoxie proti vlastním poddaným. Reformní hnutí padlo za oběť Zikmundovým širším politickým cílům.
9. Politická a náboženská náplň revoluce byla často v rozporu. Klíčovým požadavkem husitství – stejně jako tomu bylo u dalších křesťanských reformních hnutí, která ho následovala – bylo potlačení světské moci církve. Snaha o prosazení těchto požadavků politickou – a brzy také vojenskou – cestou však stavěla husitské kněží do vůdčích pozic. V Táboře a dalších baštách radikálního husitství tak dala revoluce vzniknout v podstatě teokratickému systému, v němž světská moc kněží dalece přesahovala moc katolické církve v předrevoluční společnosti. Tenze mezi Žižkou a radikálními kněžími do velké míry vycházela z jeho odporu vůči vměšování těchto charismatických kazatelů do světské (zejména vojenské) sféry.
10. Protestantství rozřešilo tento základní teologický rozpor. Zatímco husitství odmítalo instituci církve a za vykladače Božího zákona považovala osvícené kazatele, protestantská věrouka kladla důraz na pravdu samotného Písma, čímž zbavila kněží role prostředníků a dovršila tím odloučení světské a duchovní moci.
Vojenský rozměr husitských válek
11. Historické vnímání husitských válek se z pochopitelných důvodů soustředí na významné bitvy – Sudoměř, Vítkov, Vyšehrad či Německý Brod. Ve skutečnosti však konflikt sestával převážně z dlouhotrvajících bojů nízké intenzity. Není divu, že v době husitské revoluce našly uplatnění ozbrojené skupiny, které operovaly v neklidném českém prostředí už za vlády Václava IV. Přepady, únosy a drancování – to, co Čornej, zjevně s úmyslnou anachroničností, nazývá gerilovým či partyzánským bojem – byly pro podobné muže denním chlebem dávno před vypuknutím náboženských bouří. Žižka měl s tímto způsobem boje rovněž bohaté zkušenosti.
12. Soustavný, dekády trvající konflikt, vedl k profesionalizaci vojenství. Kolem roku 1423 se pod Žižkovým vedením utvořilo pevné jádro profesionálních vojáků, čítající zhruba 2000 mužů. Husitské války, v předzvěsti fiskálně-vojenských států raného novověku, zrodily svébytný systém politické ekonomie. Potřeba udržování stálého vojska vedla ke konsolidaci daňové a administrativní struktury husitských svazů. Profesionalizace v oblasti vojenství utvářela husitskou strategii – slavné spanilé jízdy za hranice českých zemí, v nichž husité drancovali území svých katolických sousedů, byly motivovány potřebou získat zdroje k udržení stálých vojáků.
13. Typicky husitské taktické postupy, zejména využití vozové hradby osazené střelci a pěšáky s dřevcovými zbraněmi, měly v české kotlině hluboké kořeny. Žižka a další husitští hejtmani tedy tyto postupy nevynalezli, ale přetvořili je ve funkční systém boje. Politická převaha nobility ve středověku byla opřena o vojenskou sílu – kvalitní výzbroj a výcvik, a především přístup ke koním, sloužily jako multiplikátory bojové síly (podle Čorneje se obrněný jezdec svým dopadem na bojišti rovnal zhruba deseti pěším). Husitský způsob boje zásadně proměnil tuto dynamiku a srovnal poměr sil mezi šlechtou a prostým lidem. Do jisté míry lze demokratizační aspekt husitské revoluce vysledovat k vývoji ve vojenské taktice.
14. Pravděpodobně nejpozoruhodnějšího vítězství své kariéry dosáhl Žižka hned zkraje husitských válek na Vítkově. Hejtman zde prokázal nejen taktickou zručnost, ale zejména obrovskou strategickou vynalézavost. V době pozdního středověku byla Praha sevřena Pražským hradem a Vyšehradem na obou koncích; tyto fortifikace prakticky ovládaly přístupové cesty k městu. Tomu, kdo je držel, tak propůjčovaly faktickou vládu nad celým městem. Žižkovo rozhodnutí vybudovat opevnění na Vítkově bylo geniálním tahem, protože tím v podstatě zřídil nový opevněný bod a zabránil tak katolickým držitelům obou hradů odříznout Prahu od světa a přimět ke kapitulaci. Bitva na Vítkově, ač nepříliš významná rozsahem či počtem ztrát, byla klíčová, protože umožnila přísun zásob do Prahy a uhájila tak husitskou revoluci v hlavní městě a tím nejspíš i v celých českých zemích.
February 29, 2020
Fascinující náhled na jednu z významných postav českých dějin a počátek husitství. I přes spoustu jmen, ve kterých jsem se občas ztrácel, velice čtivá. Překvapilo mne, jak málo toho o Janu Žižkovi ve skutečnosti víme, ale i to stačí, abychom jej mohli chápat a porozumět době, ve které žil. Rozhodně doporučuji.
October 21, 2025
Velmi rozsáhlá a podrobná monografie o Janu Žižkovi. Rozhodně jsem si doplnil a po(o)pravil základoškolské a středoškolské vzdělání o tomto muži s palcátem, jeho době a étosu, který se zmítá ve víru dějin.
February 4, 2021
Nevím proč, ale i přesto, že si vzpomínám, že Čornej byl autorem našich středoškolských učebnic, jsem si původně naivně myslel, že by to mohla být (alespoň lehce) beletristická kniha. No, není to snadné čtení na dobrou noc. Na druhou stranu bichle to také není. Velkou část zabírá poznámkový aparát a obrazové přílohy. Čornej je profesionální historik, tudíž nikomu nestranní, a velmi plasticky vylíčil dobu, lidi a jejich motivace.
Pocházím z pomezí středních a jížních Čech, takže mi při čtení místa a příběhy ožívaly před očima. Byl to pro mě i jakýsi cestopis (tedy musel jsem koukat do mapy a na wikipedii).
Musím vyzdvihnout dva postřehy z recenze Petra Koubského, protože kdo by to napsal lépe, že?
„Hus, Zikmund, Žižka či Želivský se nedají beze zbytku vyložit dnešní optikou.“
„Nedobrovolnými dědici husitské revoluce, jež změnila význam Čech v Evropě, jsme všichni. Čornejova kniha o Žižkovi je tak naprosto aktuální.“
Pocházím z pomezí středních a jížních Čech, takže mi při čtení místa a příběhy ožívaly před očima. Byl to pro mě i jakýsi cestopis (tedy musel jsem koukat do mapy a na wikipedii).
Musím vyzdvihnout dva postřehy z recenze Petra Koubského, protože kdo by to napsal lépe, že?
„Hus, Zikmund, Žižka či Želivský se nedají beze zbytku vyložit dnešní optikou.“
„Nedobrovolnými dědici husitské revoluce, jež změnila význam Čech v Evropě, jsme všichni. Čornejova kniha o Žižkovi je tak naprosto aktuální.“
October 14, 2025
Alibisticky se hned zkraje obhájím, proč jsem nevypálil plných pět generálských hvězd za tento opus magnum, jehož sepsání muselo být k uzoufání náročné a dlouhé. Podtitul knihy je výmluvný, protože toho poskytnutého kontextu je tam skutečně mnoho. Až jsem se někdy v těch záplavách jmen topil a já si říkal, že se to přeci nejmenuje Jan Žižka a všichni velmoži, co tehdy žili. To je asi jeden z důvodů, proč byla kniha místa tak těžce stravitelná. Ale chápu, bez té omáčky by to prostě bylo povrchní a nedávalo smysl. Pan Čornej je ale přeci jen na slovo vzatý odborník a práci s prameny má evidentně v malíku, což knize propůjčuje určitou autoritativnost. Jsem mu vděčný i za to, že nezpracoval všechen materiál, jak sám píše v doslovu, protože tenhle svazek je asi strop toho, co jsem ochoten s sebou táhnout v tramvaji.
February 6, 2025
Velké, náročné, ale obohacující čtení. Poslední dvě stě stran jsem dobouchl až na rodičovské dovolené. Čornejova kniha pěkně ukazuje husitské války v kontextu doby a hlavně geografie. Po přečtení mám dojem, že o Žižkovi vím o něco víc. Objem literatury a zdrojů ze kterých autor čerpal je až obludný.
January 10, 2021
Velmi erudovaná ale zároveň čtivá kniha o neporaženém vojevůdci Janu Žižkovi. Nelze než jí doporučit každému zájemci o historii a husitství zvlášť.
March 27, 2021
Velmi hutná kniha, která není úplně jednoduchá na čtení, ač některé pasáže Žižkova života vás strhnou. Pokud chcete opravdu podrobný vhled do Žižkova života a husitské revoluce, můžu jen doporučit.
November 2, 2024
Výběr z knihy jako audiokniha, velmi zajímavé, ale psané poměrně složitě, používá cizí slova, která si běžně vybavujeme z hodin dějepisu jen málokdy.
November 10, 2024
Tedy jako Radioknihu ve zkrácené podobě... 😉
December 9, 2024
Ten Žižka byl ale šiška
Displaying 1 - 15 of 15 reviews