Po přečtení první povídky jsem si myslel, že to budou mít ty následující těžké. Že laťka je moc vysoko. Jenže pak přišla další povídka a zase mě udeřila. Jen trošku jinak. A pak další a další a nakonec mi došlo, jak se ty povídky vzájemně takto překonávají, že nejsem schopen se rozhodnout, která mi přišla nejlepší. Všechny jsou svým způsobem skvělé. V tom jak jsou upřímné, hloubavé a tím, že jsou plné jakési životní ironie (ale i té autorské) v sobě mají i něco, co bych pojmenoval jako svěží ostrost, která jde krásně dohromady s jednotlivými pointami.
Neřeknu sice, jaká povídka je v mých očích nejlepší, ale malý výběr těch, které mě nejvíce zasáhly si nedokážu odpustit:
Alfa beta gama delta
Theodicea
Knihovna
Zatmění měsíce
Kde je, smrti, tvá zbraň?
"Ničemu nerozumím, ale budu si to všechno pamatovat."