What do you think?
Rate this book
Tajemství obří číše
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 of 1 review
May 19, 2025
(rezenze na Zlou panenku a Tajemství obří číse)
Co člověk pro Rudou žeň neudělá. Třeba sáhne po Haně Proškové. Aby bylo jasno, v mládí jsem její knížky (každá byla složená z hned několika povídek či novel) četl a bavilo mě to… jen teď nějak nemůžu přijít na to, proč. Tehdy na mě působila lehce klaustrofobní atmosféra jejích příběhů, často bizarní prostředí psychiatrických léčeben a uměleckých kruhů a hrdinové, kteří jsou totální outsideři… hlavně malíř Horác, který se pohybuje mezi vězením a psychiatrickými léčebnami. Dneska na mě tohle všechno působí asi tak, jako když člověk v dospělosti dorazí na dětské hřiště, kde v mládí řádil, a zírá, jak je všechno malinké a bezzubé. Tohle, že je ta obří skluzavka? Vždyť jí dokážu překročit!
Asi jsem byl dřív literárně citlivější a dokázal se víc vciťovat do hrdinů a situací, a léty se mi nějak povedlo okorat… a Prošková není pro korany. Je tu důraz na emoce, na vypjaté city hrdinů i na jejich utrpení (Horác to schytává skoro nonstop). Zase to je ale snižované tím, že to autorka popisuje s cíleným odstupem, vstupuje do hry jako vypravěčka, která občas komunikuje se čtenáři, přeskakuje určité věci a glosuje to.
Z hlediska detektivky je tady problém, že autorka občas sděluje zásadní informace až během řešení případu, což není úplně fér… a někdy jsem měl pocit, že je to až skoro odbyté, že se sotva řekne, kdo je vrah. Něco už ani není detektivka, jako spíš psychologická studie… kde se projevuje znalost povah, ale nepřijde mi, že by to zašlo někam do zajímavějších vod. Nebo spíš to, co v té době bylo šokující (homosexualita, víc partnerek) je dneska už normální.
Je to poměrně komplexně psané, s přemírou odboček a vedlejších postav, se stylem dialogů, který mi evokuje díla národního obrození. Navíc se většina postav chová a mluví dost podobně.
Z trojice českých autorů, co jsme zatím probírali (Velinský a Erben), je Prošková rozhodně daleko za chvostem. Postrádá sympatické postavy, zajímavé dialogy i nějakou gradaci. Občas jsou zajímavé případy a občas vytáhne nějaký nápad… ale podobně jako prostředí, ve kterých se knihy odehrávají, ani tohle není příliš využité. I když se hrdina ocitne v ohrožení života a během dvou knih ho hned dvakrát někdo otráví/zdroguje a jednou mu vypálí byt, tak je z toho asi takové drama jako z pěstování kapusty.
Co člověk pro Rudou žeň neudělá. Třeba sáhne po Haně Proškové. Aby bylo jasno, v mládí jsem její knížky (každá byla složená z hned několika povídek či novel) četl a bavilo mě to… jen teď nějak nemůžu přijít na to, proč. Tehdy na mě působila lehce klaustrofobní atmosféra jejích příběhů, často bizarní prostředí psychiatrických léčeben a uměleckých kruhů a hrdinové, kteří jsou totální outsideři… hlavně malíř Horác, který se pohybuje mezi vězením a psychiatrickými léčebnami. Dneska na mě tohle všechno působí asi tak, jako když člověk v dospělosti dorazí na dětské hřiště, kde v mládí řádil, a zírá, jak je všechno malinké a bezzubé. Tohle, že je ta obří skluzavka? Vždyť jí dokážu překročit!
Asi jsem byl dřív literárně citlivější a dokázal se víc vciťovat do hrdinů a situací, a léty se mi nějak povedlo okorat… a Prošková není pro korany. Je tu důraz na emoce, na vypjaté city hrdinů i na jejich utrpení (Horác to schytává skoro nonstop). Zase to je ale snižované tím, že to autorka popisuje s cíleným odstupem, vstupuje do hry jako vypravěčka, která občas komunikuje se čtenáři, přeskakuje určité věci a glosuje to.
Z hlediska detektivky je tady problém, že autorka občas sděluje zásadní informace až během řešení případu, což není úplně fér… a někdy jsem měl pocit, že je to až skoro odbyté, že se sotva řekne, kdo je vrah. Něco už ani není detektivka, jako spíš psychologická studie… kde se projevuje znalost povah, ale nepřijde mi, že by to zašlo někam do zajímavějších vod. Nebo spíš to, co v té době bylo šokující (homosexualita, víc partnerek) je dneska už normální.
Je to poměrně komplexně psané, s přemírou odboček a vedlejších postav, se stylem dialogů, který mi evokuje díla národního obrození. Navíc se většina postav chová a mluví dost podobně.
Z trojice českých autorů, co jsme zatím probírali (Velinský a Erben), je Prošková rozhodně daleko za chvostem. Postrádá sympatické postavy, zajímavé dialogy i nějakou gradaci. Občas jsou zajímavé případy a občas vytáhne nějaký nápad… ale podobně jako prostředí, ve kterých se knihy odehrávají, ani tohle není příliš využité. I když se hrdina ocitne v ohrožení života a během dvou knih ho hned dvakrát někdo otráví/zdroguje a jednou mu vypálí byt, tak je z toho asi takové drama jako z pěstování kapusty.
Displaying 1 of 1 review