The Dark Side of Nation-States: Ethnic Cleansing in Modern Europe

by Philipp Ther

Ethnische Sauberungen wurden nicht nur von Diktatoren, sondern auch von demokratisch gewahlten Politikern veranlasst. Sie sind vor allem eine Folge des modernen Nationalismus und der Nationalstaatsbildung im 19. und 20. Jahrhundert. Dieses Buch bietet grundlegende Einsichten in eines der dunkelsten Kapitel des modernen Europa. Es befasst sich mit den Voraussetzungen ethnischer Sauberungen ebenso wie mit den Perioden und den verantwortlichen Akteuren von Flucht, Vertreibung, Zwangsaussiedlung und Deportation. Dabei beschrankt es sich nicht auf Osteuropa, sondern beleuchtet auch die Rolle der westlichen Grossmachte. Der Autor spannt einen weiten thematischen Bogen von den Balkankriegen am Vorabend des Ersten Weltkriegs uber die ethnischen Sauberungen wahrend und infolge des Zweiten Weltkrieges bis zu den Burgerkriegen im ehemaligen Jugoslawien und im Kaukasus der 1990er Jahre.

English summary: Why was there such a far-reaching consensus concerning the utopian goal of national homogeneity in the first half of the twentieth century? Ethnic cleansing is analyzed here as a result of the formation of democratic nation-states, the international order based on them, and European modernity in general. Almost all mass-scale population removals were rationally and precisely organized and carried out in cold blood, with revenge, hatred and other strong emotions playing only a minor role. This book not only considers the majority of population removals which occurred in Eastern Europe, but is also an encompassing, comparative study including Western Europe, interrogating the motivations of Western statesmen and their involvement in large-scale population removals. It also reaches beyond the European continent and considers the reverberations of colonial rule and ethnic cleansing in the former British colonies.

Genres: History

288 pages, Library Binding

First published September 14, 2011

Reviews

[Petr Mentlík · Rating 5 out of 5]

Autor se ve své práci věnuje problematice etnických čistek na evropském kontinentě, přičemž sleduje i určité přesahy do jiných regionů (Indie Palestina a Kavkaz), které nazývá vývozem evropského modelu. Již v úvodu své práce jednoznačně definuje etnické čistky jako jednání, jehož cílem je systematické odstranění jedné skupiny obyvatel z určitého území. Tím se zásadním způsobem liší od genocidy, se kterou je často zaměňována, neboť cílem genocidy je vyhlazení určité skupiny obyvatel, ne pouze její eliminace, resp. vyhnání či vysídlení. Rozdíl mezi oběma fenomény pak spatřuje i v počtu obětí, neboť uvádí, že zatímco počet obětí na životech u etnických čistek dosahuje zhruba 10%, cílem genocidy je dosáhnout 100% obětí. Mimo jeho pozornost proto v rámci recenzované monografie stojí holocaust, který je jednoznačně genocidou Židů. V rámci práce se Ther pokouší periodizovat vývoj etnických čistek do celkem čtyř etap, z nichž každé věnuje samostatnou kapitolu.


V kapitole nazvané Předpoklady etnických čistek řadí zrození myšlenky masových přesunů obyvatel až do 19. století. Podle jeho názoru lze hledat kořeny etnických čistek ve zrodu moderního pojetí národa, resp. národního státu, které logicky vedlo ke vzniku národnostních menšin. Dalším faktorem umožňujícím etnické čistky byla evropská modernita, která přinesla statistickou evidenci minorit a díky ní se zakořenila představa o proveditelnosti etnických čistek. Podle Thera ve 2. polovině 19. století vznikla tzv. nacionalizující impéria, mezi něž řadí například Německou říši, ruské impérium a uherskou část Habsburské říše. Národnostní hnutí 19. století a představa, že každý národ má mít svůj stát vedla k destabilizaci stávajícího řádu a nárůstu konfliktů v regionech, přičemž tyto se neomezovaly pouze na východní Evropu, resp. Balkán, ale zasáhly například i Alsasko a Lotrinsko. Čím slabší pak byly centrální vlády, tím více sázely na nacionalizaci majoritního národa a utlačování menšin. Nový rozměr politiky vůči nim nastínily balkánské války v předvečer první světové války i plánované a uskutečňované přesuny obyvatelstva v průběhu první světové války, s jejímž koncem jsou spojeny první dohody o výměnách menšin, prozatím postihující maximálně desítky tisíc osob. Jako průlomovou označuje Ther smlouvu z Lausanne mezi Řeckem a Tureckem, která vedla k výměně stovek tisíc anatolských křesťanů za podstatně menší skupinu Turků ze severního Řecka. Zasáhla však obyvatelstvo usazené i hluboko ve vnitrozemí obou států, nikoliv jen ty obyvatele sídlící podél společné hranice. Stinnou stránku Evropské modernity pak Ther spatřuje v odlidštění oběti přesunů obyvatelstva a technicistním pojetí celého procesu. Rozvoj demografie a statistiky vedl k rozvoji populační politiky, jejímž rubem byla mimo jiné i snaha o homogenizaci obyvatelstva na státním území a často i za jeho hranicemi. Podle Thera rakousko-uherské vyrovnání sledovalo mimo jiné i liberální vizi díky níž měla být každému kmeni v monarchii přiznána určitá práva. Problémem však bylo, že ne všem národům byla přiznána práva stejné úrovně. V důsledku snahy o pochycení statistických údajů o obyvatelstvu pak byly i původně národnostně indiferentní nebo smíšené skupiny nuceny přiklonit se jednoznačně k určité národnosti, což vedlo k polarizaci společnosti.

V rámci třetí nejrozsáhlejší kapitoly, která nese název Fáze a aktéři etnických čistek, Ther navrhuje již zmíněnou vlastní periodizaci 20. století z hlediska zkoumaného problému. V prvním období, zahrnujícím roky 1912 – 1925, jsou etnické čistky považovány za prostředek mezinárodní politiky a charakterizují je přesuny obyvatelstva na základě mezinárodních smluv. Sem řadí nejen již zmíněnou výměnu obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, ale i výměny z období těsně před první světovou válkou (například mezi Bulharskem a Tureckem), v jejím průběhu (především deportace různých skupin obyvatelstva etnicky náležejících k nepřátelským mateřským státům) a přesuny obyvatelstva v důsledku smluv uzavřených v rámci versailleského mírového systému, a to nejen ve střední a východní Evropě, ale i v již zmiňovaných Alsasku a Lotrinsku. Výměny obyvatelstva byly považovány za legitimní s v podstatě žádoucí řešení národnostních problémů mezi státy. Druhou vývojovou fázi etnických čistek klade Ther do období mezi léty 1938 – 1944 a její počátek je kladen k mnichovské dohodě a první vídeňské arbitráži, které se staly základem pro migraci stovek tisíc obyvatel z postoupených území v českém a slovenském pohraničí. Další skupinou migrujících osob byli etničtí Němci migrující pod heslem „Heim ins Reich“ z celé Evropy na nově nabytá území, která měli germanizovat. Zvláštní pozornost pak autor věnuje Sovětskému svazu, u něhož v tomto období došlo k odklonu od čistek majících sociální či politický charakter (odstranění určitých tříd ve společnosti) a příklonu k čistkám etnickým majícím základ v trvalé obavě stalinského režimu z vnitřního nepřítele. I v průběhu druhé světové války docházelo k etnickým konfliktům, které byly vyvolány konflikty mimo hlavní válečné operace, přičemž Ther zmiňuje jmenovitě ukrajinsko-polský a chorvatsko-srbský konflikt, během nichž byly položeny základy pozdějšího ozbrojeného konfliktu v první polovině 90. let. Motivy etnických čistek v tomto období Ther spatřuje jednak v historickém revisionismu a jednak v utopické představě o budoucí homogenitě státního území. Třetí etapa vývoje zahrnuje pokus o čisté poválečné uspořádání Evropy a pokrývá zhruba období let 1944 – 1948. Již válečné konference od Teheránu po Postupim s poválečnými etnickými čistkami počítaly a dramaticky rozšířily jejich dopad. Ther opakovaně uvádí, že základ poválečného odsunu Němců byl spojenci položen již v průběhu války a nelze tvrdit, že k němu došlo na základě požadavku zejména Čechů a Poláků nebo na základě nátlaku Sovětů. Podrobně se věnuje jednotlivým fázím odsunu Němců z Československa i přesunu jednotlivých skupin obyvatelstva v rámci nových hranic Polska. Specifikum odsunu českých Němců spočívá v tom, že šlo o nejrozsáhlejší etnickou čistku v Evropě co do poměru národností, když na 2 Čechy připadal 1 Němec. Na druhou stranu počet obětí je vzhledem k jejímu rozsahu překvapivě nízký, když většina z nich připadá na období tzv. divokého odsunu, tedy do uzavření Postupimské dohody. Stranou pozornosti ale Ther neponechává ani jiné etnické čistky v sovětské sféře vlivu, které byly ale vesměs „neúspěšné“, neboť Sověti tyto přesuny obyvatelstva vesměs nepodporovali a v některých případech jim dokonce aktivně bránili (například odsun Maďarů z jižního Slovenska nebo Vojvodiny). V jiných případech došlo k vystěhování či výměně obyvatelstva jen v omezené míře (spor Itálie a Jugoslávie o okolí Terstu) nebo vůbec a přednost byla dána zapomnění (dánsko-německý konflikt). V této etapě rovněž dochází k již zmíněnému exportu evropského modelu etnických čistek, přičemž Ther zmiňuje dva případy, konkrétně indicko-pakistánský problém a izraelsko-arabský konflikt. Oba případy jsou podle něj důsledkem poněkud necitlivého přístupu odklonu od koloniální správy a přetrvávající představy zejména Britů, že přesuny obyvatelstva lze řešit etnické konflikty na hranicích (budoucích) států. Vlivem studené války se postupně zejména ve Velké Británii a USA prosadil lidskoprávní diskurz, který další etnické čistky na „technickém základě“ téměř znemožňoval. Poslední fází vývoje etnických čistek ve 20. století je pak podle Thera období let 1991 – 1999, které zahrnuje zejména válku v bývalé Jugoslávii a etnické konflikty na Kavkaze. Pro toto období je charakteristické, že se etnické čistky staly i z mezinárodního hlediska jevem nežádoucím a odsuzovaným a zatímco v předchozích etapách byly považovány za přijatelné řešení etnických konfliktů, v 90. letech 20. století se staly řešením neakceptovatelným, kterému se mezinárodní společenství snažilo zabránit, byť ne vždy úplně efektivně, v neposlední řadě i proto, že je často obtížné definovat jednoznačného viníka, když – jak ukazuje případ Kosova – role viníka a oběti se mohou v průběhu času měnit.

V poslední kapitole nazvané Závěrečná úvaha a historická typologie Ther konstatuje, že obětí etnických čistek se ve 20. století ve sledovaných oblastech stalo minimálně třicet milionů lidí, byť nešlo vždy o ztráty na životech. Vzrůstající tendence počtu obětí v jednotlivých etapách byla zlomena až v 90. letech, kdy se z etnických čistek jako nástroje odplaty za předchozí příkoří nebo předcházení mezinárodním konfliktů v budoucnu stala nepřijatelná metoda. Rozhodujícím faktorem této změny byl postoj mezinárodního společenství, neboť zatímco po první i druhé světové válce šlo o vítěznými spojenci preferovaný způsob řešení často zakotvený ve smluvních dokumentech pod různými eufemismy jako výměna obyvatelstva či transfer, po válce studené se dočkal odsouzení celého mezinárodního společenství. Významným faktorem ovlivňujícím etnické čistky a jejich vnímání je podle Théra i rozvoj evropské modernity, který na jednu stranu přinesl jejich dramatické rozšíření, na druhou stranu ale vedl i k masivnímu rozšíření humanity a obrany lidských práv. Zatímco ke genocidě nikdy nedocházelo se souhlasem vlády nebo jiné instituce zastupující menšinu, většina etnických čistek proběhla na základě bilaterálních či mezinárodních dohod s výjimkou posledně zmíněného období. Závěrem Ther konstatuje, že zatímco v Evropě představují etnické čistky již historický fenomén, může je kvůli jejich odmítání mezinárodním společenstvím nahradit extrémnější forma řešení etnických konfliktů. Století etnických čistek by tak mohlo být na globální úrovni vystřídáno stoletím genocidy.

Zvláště přínosná je Therova Komentovaná bibliografie, která se jednak věnuje přehledovým publikacím o etnických čistkách, ale i jednotlivým případům a teritoriím. Pro českého čtenáře pak autor připojil polemický Doslov k českému vydání, v němž se věnuje alternativám odsunu zejména sudetských Němců, přičemž poněkud překvapivě konstatuje, že reálná alternativa de facto neexistovala.

Therova publikace je bezesporu vynikajícím shrnutím vývoje fenoménu etnických čistek na evropském kontinentě ve 20. století s patřičnými přesahy na další teritoria, na něž byla exportována evropská modernita a zkušenost. Za určitý nedostatek lze však označit jeho poměrně nekritický přístup k hodnocení Rakouska, resp. Rakouska-Uherska ve 2. polovině 19. století, které v podstatě uvádí jako příklad „dobré praxe“, jíž však nebylo, neboť nebylo pouze důsledkem národního vzepětí, že tento model soužití národů v mnohonárodnostní monarchii neobstál. V porovnání s národnostní politikou vilémovského Německa možná mělo mocnářství k národností politice liberálnější přístup avšak volba diferencovaného přístupu k jednotlivým národům se mu stala nakonec osudnou stejně, jako tvrdý německý přístup. Otázkou také zůstává, zda Rakousko mělo na „německý modus operandi“ vůbec vojenské a ekonomické prostředky. Poněkud stranou nechává Ther národností otázky v Rakousku i v období druhé světové války, kdy v postatě veškerou odpovědnost přenáší na Třetí říši a důsledně tak ctí koncepci Rakouska jako „první oběti“ nacistického Německa. Therova práce je však bezesporu přínosná a lze ji každému zájemci o problematiku etnických čistek jen doporučit, přičemž pro českého čtenáře je zvláště přínosné hodnocení poválečného odsunu Němců z Polska a Československa z pera jiného než jiného než českého autora.