Era famosa la reticencia del escritor Milan Kundera a explayarse sobre su existencia («Olvidad mi vida, ¡abrid mis libros!») o dar explicaciones sobre su producción literaria; también, su renuncia, a partir de los años ochenta, a conceder cualquier tipo de entrevista a los medios de comunicación. Sin embargo, la estrecha amistad del matrimonio Kundera con la escritora y periodista cultural Florence Noiville permitió a ésta enhebrar, más que un denso ensayo biográfico, un retrato intimista y fascinante, una suerte de paseo a lo largo de sus recuerdos y anécdotas, una excusa para detenerse en alguna ciudad importante, comentar una fotografía, un dibujo o una determinada composición musical.
A partir de largas conversaciones en cafés, charlas en su apartamento parisino y de un esclarecedor viaje a la Moravia natal de Kundera, Noville nos presenta a un Kundera irónico y lúcido, y sobre todo nos invita a (re)descubrir a uno de los mayores escritores del siglo xx, un autor que con sus novelas y ensayos ridiculizó las utopías e ideologías y nos hizo reflexionar sobre las pasiones que alimentan nuestros sueños y nuestras mentiras.
Czasami jest tak, że poznajemy jakiegoś autora od jego biografii - najpierw życie, później dzieła. By docenić wartość książki Florence Noiville, jednak zdecydowanie trzeba znać dzieła Kundery.
Wielki Milan nie lubił się odsłaniać, przemycał jednak siebie w swoich dziełach, więc odkryć Kunderę można (choć trochę) właśnie dzięki jego książkom. Noiville poznała autora i jego żonę, Verę, więc bazowała na rozmowach, dokumentach, dziełach. To wyszarpywanie faktów z morza fikcji wpłynęło na kształt biografii - jest mocno fragmentaryczna, autorka skacze po latach i wydarzeniach. Dzieciństwo w Brnie, muzyczne wychowanie przez ojca, FAMU, polityka, żona, emigracja (kto wyjeżdża z Czechosłowacji, ten zdrajca!). Bardzo ciekawy wątek utraconego Nobla, jeszcze ciekawszy mizoginii w książkach. Autorka sprawnie żongluje cytatami, przywołuje dzieła Kundery i wskazuje czytelnikom, ile w nich (odrobina) prawdy o autorze. Ach, sporo tu też zdjęć i rysunków Kundery!
Przejmująca jest ta potrzeba usunięcia siebie, zamazywania siebie. Kundera uważał, że dzieło powinno bronić się samo, że wiedza na temat autora jest zbędna. Nieprzypadkowo więc duchem tej biografii jest Emil Cioran - któż inny aż tak mocno podkreślał absurd egzystencji? Jakby idąc tym tropem, autorka wspomina, że Kundera, czytając książki, wyrywał kartki, niszczył materię. Tylko jedną książkę pozostawił w całości - "Człowieka zbuntowanego" Camusa. Jest w tym coś znamiennego.
Sama nie wiem, czy faktycznie po lekturze biografii poznałam Milana K. Czy w ogóle można poznać drugiego człowieka? Na pewno pięknie mi się jego życie poukładało z książkami, które znam. Cenna, ciekawa lektura.
Príjemné čítanie, na nič sa to nehrá, a už vôbec nie na vyčerpávajúcu biografiu Milana Kunderu. Cenná je kniha v tom, že autorka sa s Kunderom v závere jeho života pravidelne stýkala, čo sa o Janovi Novákovi napr. povedať nedá, hoci šancu mal. Ale keď už spomínam autora podľa niektorých kontroverzného životopisu slávneho spisovateľa (jeho prvej časti), tak Noiville v jej knihe robí v celej knihe pomerne často presne to isté, ako Novák a čo mu bolo vyčítané: odpovede na otázky o živote spisovateľa hľadá (a nachádza) v jeho knihách. Nečudo, v knihe sa nachádza aj jeden Kunderov citát, ktorý k tomu priam nabáda. Zaujímavá je tá časť knihy, kde autorka opisuje okolnosti neudelenia Nobelovej ceny Kunderovi. A taktiež dáva iný pohľad na jeho texty, v ktorých dnes veľmi veľa čitateliek vidí sklony Kunderu k myzogónii. Členenie knihy je pomerne husté, poznámkový aparát bohatý, nechýbajú fotky. Nie je to bulvár, to ani náhodou, nie je to však ani odborná kniha, skôr osobná, a veľmi svieža, ktorá každého milovníka Kunderovho diela poteší.
«Το ξέρω, αγαπητέ Μίλαν, δεν πρέπει να προβάλλουμε τίποτα βιογραφικό στο έργο σου». Βιογραφία… τι ιδέα κι αυτή! Ο Κούντερα να λέει ότι όλη η ζωή του βρίσκεται στα έργα του, ταυτόχρονα να παροτρύνει την φίλη του και βιογράφο(!) να μην προβάλλει τίποτα το βιογραφικό εκεί μέσα, να έχει κόψει εντελώς δεσμούς με την δημοσιότητα ήδη από τα μέσα της δεκαετίας του 80, και να είναι τόσο οικείος σε εκατομμύρια αναγνώστες ανά τον κόσμο – πλην Τσεχοσλοβακίων!! Τι γελοίο χάος. «Ξανασκέφτομαι αυτό που δεν θα πάψει να επαναλαμβάνει ποτέ ο Μίλαν. Πως η βιογραφία είναι δηλητήριο. Πως ο συγγραφέας πρέπει να πασχίζει να μην έχει ζήσει. Ή, κάτι που είναι ένα και το αυτό, πως οφείλει να εξαφανιστεί πίσω απ’ το έργο του. Μου ξανάρχεται στον νου η φράση από την Τέχνη του μυθιστορήματος: “Απ’ τη στιγμή που ο Κάφκα τραβάει την προσοχή περισσότερο από τον Γιόζεφ Κ., έχει ξεκινήσει η διαδικασία του μεταθανάτιου θανάτου του”». Ρε παιδιά, τι ήρθαμε τότε να κάνουμε εδώ πέρα;
Kundera ha estat, des del primer cop que el vaig llegir a ca l’oncle Pep, una necessitat sovintejada. Fins i tot si en parlen. Aquí hi trobem una mena de biografia arrossegant-ne els textos i quatre apunts d’una llarga no-entrevista. I ganes de rellegir-lo. Sempre.
Skvělý portrét Milana Kundery jako literáta, ale i jako člověka skrze jeho dílo. Autorka si stanovila 11 cílů, jaká by kniha měla být, splnila je beze zbytku, včetně toho posledního, vzbudit chuť Kunderu číst, znovu a znovu.
daaamn coś cudownego!! nie spodziewałam się, że aż tak mi się spodoba. autorka poświęca sporo uwagi analizie tekstów, wiec nie pozostaje mi nic innego jak dokupić książki kundery, których brakuje w mojej kolekcji i przeczytać je jak najszybciej
tak toto mi udělalo moc dobře... můj vztah s Kunderou byl a vždycky bude komplikovanej, ale tahle knížka mi ve spoustě otázkách udělala jasno a připomněla mi, proč jsem tím člověkem byla tak posedlá.
autorkou je Francouzka, dlouholetá přítelkyně manželů Kunderových a to samo o sobě přináší hodně zajímavou perspektivu. v čem mě ale Noiville nejvíc oslnila, byla elegance, se kterou spojovala Kunderův život s jeho dílem. poskytla čtenářstvu naprosto unikátní prostor, ve kterém se můžou znovu a znovu zamýšlet nad významem těch pečlivě psaných vět a nesnesitelně lehce se vznášet nad myšlenkovým světem Milana Kundery. mimo jiné dala dohromady neskutečné množství fotografií, ilustrací a zpovědí historiků, umělců a přátel, které knihu krásně doplňovaly a dělaly ji nesmírně čtivou.
jedinou věc, kterou můžu knize vytknout byla plytká obhajoba Kunderovy misogynie. bitch please, tu argumentaci bych vyvrátila dvěma větami... ale jinak 5/5
Ίσως πάλι να μεροληπτώ. Αλλά η αγάπη μου για τον Κούντερα είναι-παραφράζοντας τον με υπερβολή-ένα κενό από λέξεις άπειρο. Και διαβάζοντας αυτό το βιβλίο, τούτο το «άπειρο» τεντώθηκε κι άλλο. Ο Κούντερα σιχαινόταν τις βιογραφίες. Επαναλάμβανε συνεχώς ότι η βιογραφία είναι δηλητήριο. Οτι ο συγγραφέας πρέπει να πασχίζει να μην έχει ζήσει. Όμως η Φλόρενς Νουαβιλ τα καταφέρνει. Γράφει μια ιδιότυπη βιογραφία χρησιμοποιώντας λίγα βιογραφικά στοιχεία, πολλή παρέα με το ζεύγος Κούντερα, ιστορικά στοιχεία αλλά κυρίως όλα τα εκατοντάδες κομμάτια του Μίλαν που υπάρχουν στα βιβλία του και που σε κάνουν να τον ξέρεις χωρίς να έχετε συναντηθεί ποτέ. Αναδεικνύοντας την αμφισημία του, την βαθιά του γνώση για την τυχαιοτητα της υπαρξης, την πεποίθηση του ότι η άποψη την όποια προασπιζόμαστε είναι απλώς ένας ευσεβής πόθος, μια ιστορία αναγκαστικά ατελής, εφήμερη που μόνο οι φοβερά στενόμυαλοι την παρουσιάζουν σαν βεβαιότητα ή αλήθεια. Και κυρίως το κωμικό που μας ακολουθεί σαν σκιά. Την ειρωνεία, το χιούμορ αυτή την θεϊκή αστραπή που πρέπει να είναι βασικό στοιχείο του μυθιστορήματος και της ζωής. Γράφω κι εγώ και εκδίδομαι. Στο είδος μου με σχετική επιτυχία. Και τελειώνοντας αυτό το βιβλίο γελώ. Γελώ πολύ. Με το εαυτό μου. «Γράψιμο……Τι ιδέα και αυτή!»
Autoarea a făcut ce-a putut. A avut pentru mai mult. Intimitatea conversațiilor cu Milan și soția sa, Vera. Legătura de prietenie. Dar e greu să scrii biografia cuiva care opune rezistență și ține morțiș să rămână în umbra propriei sale opere. Iar fi trădat încrederea dacă spărgea acest lanț intim. Și i-am apreciat reținerea.
Zic că și-a atins țelul: să ne provoace o dorință de a-l reciti pe Kundera. A-l reciti și nu a-l citi, căci mă îndoiesc că cineva s-ar apuca să-i citească această "biografie" fără să-i fi cunoscut opera. Îmi dau seama că mi-a lipsit. Umorul, neînsemnătatea... insuportabila ușurătate a ființei.
Tot așa: dorința de a revizita Parisul. Un Paris cât toată Europa de Est. Unde la un colț de stradă se pot întâlni lejer Kundera, Ionesco, Kadare...
What makes this biography special is that it avoids a sterile chronological narration of the events of Kundera's life. The biographer is not simply interested in the author's life, but in its relationship to his work. Thus, fully respecting Kundera's long-standing position that whatever he has to share with the world, he shares through his books, she focuses on his works, discussing his life in relation to them.