„Jsem opravdu stejná jako matka?“ „Máš radši zvířata než lidi!“ „Nemít prachy? Vadí!“ „Ty jsi víc v práci než doma…“
Že důležité vztahy v našem životě nejsou jen ty partnerské či intimní, ukazuje nejnovější kniha psychoterapeuta Honzy Vojtka. Dívá se na vztahy z širší, pro někoho možná překvapivé perspektivy: navazujeme je totiž s živými bytostmi i neživými předměty. Dovedeme si vytvořit pouto s časem, s bohem, ale podobné vazby vytváříme také k penězům a s vervou kupíme majetek. Jak moc nás při vytváření jakýchkoli vztahů ovlivňují pouta v rámci rodiny? Proč je pro někoho práce nutné zlo a pro jiné druhý domov? Proč nás rozčilují zlozvyky některých kolegů? A můžeme vztahy nenavazovat?
*1975 Mgr., psycholog a terapeut, zaměřený na vzdělávání dospělých, párovou a individuální terapii, kognitivně-behaviorální terapii, schéma terapii, též autor pohádek.
Oproti předchozím Vojtkovým knihám se nevěnuje tolik partnerským intimním vzathům, více odkazuje na různé studie, vysvětluje detailněji terapeutické metody.. Čtivé, zajímavé, přínosné…
První Vojtkovy Vztahy a mýty se mi dost líbily, dvojka Vztahy a pasti už mě tak nenadchla, takže jsem měla raději nižší očekávání. Ale probírání se vlastním vztahem vůči sobě, ostatním, aktivitám i věcem mi přišlo zase svěží. Ten autorův styl je určitě specifický, kdo Vojtka slyšel někdy v podcastu, musí to nutně číst tím divokým entuziasmem, ale mně to sedlo. Dobré prázdninové čtení!
Pre mňa druhá kniha od tohto autora a páčila sa mi ešte viac ako predošlá (Vzťahy a pasce). Autor opäť zachoval ľahkosť a zrozumiteľnosť bez zbytočných odborných výrazov ako aj v predošlej knihe, ale táto mi prišla námetom a prevedením o čosi zaujímavejšia. Autor v knihe popísal rôzne druhy vzťahov, nie len medziľudské, ale aj vzťahy napr. k zvieratám či veciam,ich priebeh vývinu a čo všetko vzťahy dokáže ovplyvniť. Potešili ma aj príklady z terapii, čo sa skvelo prepájalo s autorovými poznatkami.
Veľmi zaujímavý pohľad na vzťahy, ktorý vás prinúti spomaliť a popremýšľať (najlepšie je si nechať uležať každú kapitolu v hlave) nenásilným spôsobom nie len vďaka autorovmu vtipnému prejavu. Určite zaujme široké publikum čitateľov bez ohľadu na vek či pohlavie. Autor je dôkazom toho, že je možné venovať sa aj hlbším témam v pohodlí svojej obývačky bez toho, aby ste boli z fachu a užiť si každý riadok.
Vojtko je číslo. Showman-terapeut, co zapojuje svoje charisma a energii, aby prodal svoji pozitivní terapii. Jeho styl mi nevadí, tím odlehčením a jak se nebere tolik vážně se snaží vytvořit prostředí, zatímco je takovej úleťák a snaží se bavit. Hned si pak říkám, "tohle bych zvládl taky". Nedivím se, že píše pohádky. Člověk očividně z velkého města, ale to spíš mířím k jeho pacientům... všímám si totiž té odlišné křehké mentality lidí v tomhle prostředí, všichni jsou liberálnější, jemnější, vytříbenější, mají ty "jediné správné názory" a jakmile s nimi nesouhlasíte, jste špatný člověk a je to strašná křivda... s tím prostředím totiž taky přichází přecitlivělost, odtažitost od reality některých věcí, které takový člověk sleduje jaksi z patra a pak "čeká, až najde něco, co jej urazí, aby to mohl překroutit do hodícího se narativu a traumat", jak řekl John Cleese, jsou záástupy lidí, co jen čekají, až je někdo něčím urazí. Z hlediska terapie mi pak přijde, se nedozvídám nic převratně nového, spíše jen to, že lidi jdou do vztahů za každou cenu, navzdory tomu, aby v nich byli upřímní, otevření, nebo si nenastavovali nějaké falešné bariéry, nebo přehnaná očekávání, na tyhle fantazie prostě nikdo nemá čas... stejně jako třeba s tím jestli chtějí mít děti, jakoby se to vše očekávalo, mít vztah (a mít ho takhle), mít dítě (a pak se o něj starat takhle). Ráno mě dost rozesmála reakce na jeden short, kde máma řekla na narozkách dcery nehodící se vtip, všichni ve videu se zasmáli... ale v komentech každej moralizoval (nad vtipem), našlo se jen pár lidí, co pochopilo, že jde vlastně o vtip, každej to bral smrtelně vážně a kolikrát i relativně inteligentní lidi nechápou, že je trollíte, je to k neuvěření, jak doslovně někteří lidi berou to, co jim řeknete a čím méně chápou kontext, váš záměr, tím více protlačují ten svůj, který je úplně mimo mísu, je to vlastně děsně srandovní vidět někoho, jak neumí přiznat, že je mimo a máchá se v tom a padá do toho hlouběji a hlouběji a prostě paličatě setrvává. Trendy holt vládnou. Reklama. Potřeba zapadnout. Potřeba echo chambers: https://www.youtube.com/watch?v=wJevL... Já třeba bych se sebou upřímně nemohl žít, kdybych za každou cenu musel říkat něco, co si nemyslím, abych dosáhl cíle... byť by to bylo to, že bych mohl vyklepat nějakou pěknou ženskou denně, nemohl bych jí denně lhát. Spousta lidí to ale dělá. A nemají s tím problém. Respektuju ale tu myšlenku zatěžování vztahu neskutečným množstvím požadavků a očekávání, které nespadají tam, kam my si myslíme, není pravda, že by partner měl prostě splňovat a dělat to vše, protože my si myslíme, že to tak má být, že o tom je vztah (beztak je to zase jen otázka nějakýho blbýho trendu, magazíny, ve kterých ženská něco čte a pak si řekne, "Tohle ten můj nedělá" a semínko je zaseto, nebo něco, co dělají kámošky a najednou ona musí taky, nebo to někdy použije jako páku, já jsem prostě z jiné planety, já nevím, je to jako kdyby najít někoho, kdo k vám je schopnej normálně být otevřenej, bez potřeby ohýbat pravdu, bylo nemožný - ale taková je jen moje zkušenost). Myslím si, že v pravdě vlastně moc nepotřebujete, v pravdě vám stačí velmi málo, pokud vám na tom druhém záleží, ale ten "seriózní vztah", to že jste "oficiálně" najednou začne dělat všechno úplně jinak, nehledě na to, jak se vám slibně a dobře vyvíjí, už tomu ale chybí autenticita, protože je to na sílu, je to podle toho "jak by to mělo vypadat, podle ostatních". Taky respektuju, jak si Vojtko sám odpověděl, že v rámci toho, jaký má člověk mít vztah vůči své vlastní práci, někteří práci ani nemají, takže pak ho jeho rady o tom, jak má vytunit to a ono asi vůbec zajímat nebudou... jo, v každé hře existují úrovně a on je párový terapeut a jsem rád, že si některý ty věci uvědomuje.
Moc se mi líbila šíře témat, kterých se Honza Vojtko dotýká, hrozně hezky tak mapuje vztahový svět, aby byl pro čtenářstvo po přečtení ještě trošku víc pochopitelný. Autor ukazuje, na co se ve svém vnitřním světě můžeme dívat, s čím vším to souvisí a především, co s tím můžeme dělat. To vše navíc s respektem k odlišnostem a rozličným potřebám každého z nás. Myslím, že v tomhle všem je kniha opravdu skvělá a citlivá a jde poznat, že jde o passion project. Co mi osobně ale tolik nesedlo je jazyková stránka. Místy se mi kniha četla hezky, pasáže hezky navazovaly, byla v ní vysvětlení pro méně znalé čtenáře*ky atd. Jindy ale jako by se tohle vytratilo. Text byl více odborný, bez vysvětlení, s místy lehce zvláštním překladem, který komplikoval porozumění výzkumům, ze kterých autor čerpal, nebo jejich point, pasáže mi místy logicky nenavazovaly a potřebovala bych lepší můstek. Kvůli tomu si nejsem úplně jistá, jestli by knížka dokázala zaujmout ty, kterým ji chci doporučit skrze téma a možnost si o něco lépe zmapovat a zvědomit svůj vztahový svět. Celkově jsem ale ráda, že jsem knihu četla.
Jako většina psychologických knížek je pro mě, jakožto pro perfekcionistu, poměrně složitá na pochopení. Vždy se tak moc snažím všemu porozumět a "správně" to pochopit, že pak mám pocit, že se v tom akorát víc zamotávám. Tuhle knihu jsem přečetla docela rychle, částečně podle mě proto, že je napsaná "lidsky". Nejsou tam termíny, je napsaná velmi čtivě a srozumitelně. A pak asi taky proto, že pan Vojtko ve mně vždy takový pocit i vyvolával. Na přednáškách, v rozhovorech. Pocit, že je jen člověk, že to není "jen" psycholog, který vás jedním pohledem rozebere a pak na vás začne používat terminologii, které nerozumíte. A díky tomu mi došlo, že je v pořádku, že jsem ne všemu rozuměla, ne všechno jsem pochytila/pochopila. Velkou výhodou téhle knihy je, že je velmi dobře rozdělená na kapitoly zabývající se konkrétními tématy a má obsah. Což znamená, že když v budoucnu budu řešit "problém" týkající se nějakého konkrétního okruhu, nemusím číst celou knihu znovu, ani složitě hledat danou sekci. Stačí nalistovat obsah a vrátit se k tomu, k čemu potřebuju.
Tohle není knížka, abyste se detailně nachytřili o nějakém tématu. Tohle je knížka o vztazích – nejen k našim nejbližším, ale i k ostatním lidem a hlavně dalším věcem, ke kterým máme vztah, jenom ho za vztah možná tak úplně nepovažujeme. Díky poměrně krátkým kapitolám čtení rychle ubíhá, přiběhy z terapeutovny ozvláštní a celé je to napsané, jako byste si s povídali s kamarádem.
Je to komplexní kniha. Ne vždycky se snadno čte, občas mě rozčilovalo, jak se autor snaží všechno podložit nějakými výzkumy, ale chápu, že to asi dělat musí. Nakonec parádní kniha. Nečte se tak rychle jako Mýty nebo Pasti, ale nakonec je to jedno. Za plný počet
Pozitivní: Četlo se to rychle, po dlouhé době jsem viděl někde pojem „sociální kapitál“, který rád používám, ale všichni se mu diví. Super příklady z praxe („terapeutovny“). Negativní: Kniha o všem (vztahy ke všemu) ale bez hloubky. The Art of Loving od Ericha Fromma se mi líbilo mnohem více.
Knížka o tom, jaké vztahy v životě máme (vyjema těch romantických) a jak s nimi pracovat. Bavily mě odkazy na různé studie a příběhy z terapeutovny, méně pak časté opakování a občas absence snahy jít do větší hloubky. Ale chápu to, na 200 stránek je tu vlastně obsahu spousta! 4/5*
Extrémně zajímavá kniha, u které oceňuji propojení vědeckosti, každodennosti a osobního pohledu. Už vůbec jen zamyslet se nad tím, že vztahy nejsou jen mezilidské…