Architektura posttraumatického růstu: osobní změna, změna filozofie, změna ve vztazích.
To nejdůležitější co můžeme udělat, abychom v tomto napětí neuvízli, je aktivně zpracovávat své vzpomínky. Lidé kteří prožili trauma si musí uvědomit, že pokud se mají posunout dál, potřebují určitou míru akomodace, i když je bolestné opouštět dřívější pohled na život a sebepojetí. Lidé se potřebuji zbavit starých vazeb, starých citů, starých přesvědčení a starých zvyků. Pokud se jim to podaří, najdou rovnováhu.
Musíme přijmout, že zlé věci se stávají dobrým lidem a že většina z nás bude v tom či onom okamžiku nucena přehodnotit svá přesvědčení ve světle skutečnosti, že život je často plný nahodilosti, náhody a nebezpečí.
Tím, že zaznamenáte vlastní růst, zjistíte, že se prohlubujete.
Jako jednotlivci i jako členové komunit a společnosti se musíme naučit, že život nevyhnutelně přináší trauma a neštěstí. Skutečnost je taková, že nás straší duchové naší minulosti. Naše vzpomínky nás utvářejí a silné emoce vyvolané minulostí rezonují, signalizují nový význam. To je přirozený stav věcí. Proto se musíme naučit žít svůj život s vědomím, že neštěstí je neustále někde za rohem. Když udeří trauma, musíme být připraveni a odolní, přichystaní čelit tvrdé realitě, být otevření ke změně a směřovat k moudrému využití svého trápení.