Možnosti přehlíženého

by Sufian Massalema

Rozkročení mezi Jizerkami, Prahou a Blízkým východem. Zvenku tak rozdílné, uvnitř tak podobné. Na oběd znojemská a kolínka. Noc prosedět s pepsi v ruce na obrubníku a myslet takbir. Domov je místo? Lidé? Historie? Víra? Hlavně naslouchat času, úctě na cestě do neznáma. Novost objevovat v události svého
návratu. Kořeny se do sebe pouze proplétají. Pohyb je svatý. Jediný čas, který nám chybí, je ten k hledání společné řeči. Čas jít.

Genres: Poetry

56 pages, Paperback

First published January 1, 2024

Reviews

[evi · Rating 5 out of 5]

„co dál se asi děje / když se nedívám”

tuhle útlou sbírku už mám skoro 3 měsíce doma a v nejrůznějších momentech jsem si v ní pročítala, podtrhávala a jen tak s básněmi souznila. už na autorském čtení jsem věděla, že se k sufianově poezii budu dlouho vracet. řekla jsem si, že si sem už knihu přidám, ale definitivně to není jedna ze sbírek, co si přečtete jednou a potom se k ní nevrátíte. je věčná.
sufianova slova mě rozplakala, rozesmuntěla, rozesmála, …
děkuju.

„smrad spálených pneumatik je stejný / na parkovišti v Rijádu / v serpentinách u Jablonce”

[Lubomír Tichý · Rating 4 out of 5]

Jen pár noticek a odkopnutí od veršů:

"co dál se asi děje / když se nedívám" – tyto (oproti jiným dost obyčejné) verše mi učarovaly; mají v sobě nejen poukaz na dominující (a omezující) pozorovatelskou perspektivu, ale zároveň jako by jednotlivý lidský pohled měl vliv na to, co se bude dít: jako by dívání (respektive nedívání) rozhodovalo o podobě konání (respektive nekonání) všeho ostatního. To zní asi banálně, ale čtu v tom osvobodivé imaginační gesto, které se projevuje napříč celou sbírkou – samozřejmě v tom, jak se ve vnímání mluvčího prolíná osobní zkušenost a paměť různých kultur, což se neprojevuje pouze ve střídání zabíraných obrazů a jejich směšování, ale proniká to i do základních struktur jazyka, třeba na lexikální ("vysídliště") či frazeologické ("a vše ostatní zametáme / pod perské koberce") rovině. Myslím, že je to na hony vzdálené nějakému hýčkavému exotismu, vlastně už z podstaty promíšenosti prožívaného (sbírka je řazena do tří oddílů podle různých geografických lokací, ale jak je zjevné, nic nebrání tomu, aby se při brigádě v severočeské ocelárně opravovala kozácká sedla a šajtán hrál kostky s dobrovolnými hasiči), ale také díky krátkým (sebe)ironickým textům typu "připadal jsem si / jako Čech / až do doby / než jsem si tak / připadat přestal", které ve mně bůhvíjaký úžas spíš nebudí, ale chápu je v rámci sbírky jako určité otřesy, které společně s texty, v nichž promlouvají třeba předkové či celníci, zamezují zpohodlnění poetického gesta, které by mohlo lehce ustrnout jen na tom, že se jedná o jakousi senzační kombinaci. Zdá se, že autor si toho je vědom, protože některé věci od sebe přese všechny kilometry daleko nemají: "smrad spálených pneumatik je stejný / na parkovišti v Rijádu / v serpentinách u Jablonce".

"pověz mi / jak do toho zapadáš" – verše zakončující báseň Domů z diskotéky Držkov, která vrší důvěrně známé, ale zároveň ve své vyšinutosti omamné trsy obrazů ("vývěska hlásí že polívkou dne je pivo / krajkové záclony a umělé kytky / co stačí zalít jednou týdně"). Nekonečné a nezastavitelné nomádství, rámováno v první a poslední básni výzvou/zaříkávadlem "je čas / jít", vrhá do vědomí pochybnosti ohledně příslušnosti k určitému společenství/prostoru, které jsou však zároveň vylíčeny s (implicitně vroucnou) všímavostí, jako by měl mluvčí danou oblast propátranou skrz na skrz. I tak se pociťovaná nepatřičnost promítá například do toho, jak mluvčí loudí po prostoru mezi dvěma sídlišti a dalších přehlížených prostranstvích, v nichž jako by nacházel určité duchovní zázemí a pochopení.

Přikládám báseň Basra, v níž obzvlášť kvituji první strofu – přirovnání, jejichž použití se může velmi jednoduše může zvrhnout v křečovitě zavěšené dekorace, ve sbírce doopravdy spějí k zhuštění výrazu; těm pěti veršům se povedlo do sebe naprosto organicky vsunout něco tak odlišného, jako je obývákové sledování televize a rozrušené chystání odjezdu.

helikoptéra nad Basrou
jako klimatizace u stropu
frekvence rotoru
odpočítává čas do startu
odpoledních zpráv

předháníme se
kolik komiksů nastrkáme
do jedné banánovky

rybáři vplouvající do přístavu
debatují nad ztroskotanými tankery
slova nechávají prostor k výkladu

kufr rodinného volva nikdy nebyl menší

(s. 34)

[Rosopsida · Rating 4 out of 5]

na cestě do neznáma
je tím nejobtížnějším neohlížet se
po skřivanech se zlomenými křídly

Vybavili se mi bódhisattvové, kteří nevstoupí do Nirvány, dokud se všechny cítící bytosti neosvobodí od utrpení.

(Jsou obě cesty správně?)