Místní

by Lubomír Tichý

Nejezděte na vesnici za babičkou, raději tam rovnou vyrůstejte, dokud si nezačnete všímat, kde to vlastně jste. Je tohle dospělost, ptá se trávy ve stráni mladý muž s kosou. Ano, odpovídá mu stráň.

Genres: Poetry, Czech Literature

76 pages, Paperback

First published January 1, 2024

Reviews

[Šimonko]

Krásna kniha, som v nej taký malý.

[Michaela Řehořová]

je třeba číst o remízech, pořezat se o řebříček, zjistit, kdo seká příkopy a z povzdálí dávat péči.

těch srn je tam vážně pět!

[Marek Torčík]

"za pár let už nebyly kameny třeba
mobily zatížily deku i nás
a tys mi vleže na zádech řekl
že v minecraftu ty stromy vypadaly jinak"

[vojta]

milý Lubomíre,
dočetl jsem Tvoji sbírku a bylo to supr, moc jsem si to užil. nejvíce mám rád ty momenty, kdy digitální svět vstupuje do toho reálného; ať už to jsou vyexpení muži krmící kachny nebo kloučkové listující hloučkem dívek, verše jako "žádný obličej se nestačil načíst" nebo "v minecraftu vypadaly ty stromy jinak". takové momenty jsou pro mě v celé sbírce nejcennější. tyto dva světy se u tebe nejen střetávají, ale spojují se do jednoho světa, ve kterém nejde poznat ani oddělit jeden od druhého. působí to na mě velice silně a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že takové to bylo vyrůstat na vesnici, kde máš nejblíž ke svému počítači a telefonu. hrozně cením.
též na sbírce zbožnuju tvůj humor, který prostupuje snad celou sbírkou; nadržené milfky, MCjarda33_CZ, koukání na neexistující objekty nebo psí štěkot, co dokonale vyplňuje ticho. mám rád tento typ humoru, který tě donutí se tak blbě ušklíbnout. super.
co ještě dodat? jsi supr pozorovatel, moc se mi líbí ten kompromis mezi konrkétním a abstraktním, který (se přiznám) mi trochu změnil pohled na svět. mluvím o rezavých kusech a lesknoucích se záhybech plodů. sbírka, ze které je cítit realita konfrontovaná pichlavou zvědavostí.

Uvnitř

jsem široce obklopen
džunglí v mírném pásu

zalévám květináče větší
než samotné rostliny

dalo to zabrat
pustit tě dovnitř
přes zatlučené okno

bereš je do náruce
potom ti z tváře
stírám prach (s. 49)

těším se na svůj výtisk a srdečně zdravím,
vojta

[aneta]

bengr jak brno

[Apolena]

bengr jak Rozběřice

[Jan Jindřich Karásek]

Prchavé okamžiky, které doznívají zpětně po přečtení. Subtilní důraz věcí, které se v ten moment zdají nedůležité, ale nabydou v dětské imaginaci uvnitř velkého významu. Ale až v postýlce a v peřince, abych citoval. Moc se mi to líbilo. Obrazotvornost silná jako v nějakém experimentálním filmu se záblesky situací, které se míhají před kamerou mé neposedné mysli. Často úderné až právě scenáristické zasazení časoprostoru. Obdivuju tu úspornost, která takříkajíc fachá za dlouhé rozepisování, ke kterému mám sklony. Silná víra ve vlastní slova. V to, že rezonují bez dojasnění. Pro finální emoční hit si musím přijít ještě napodruhé nebo napotřetí, ale cítím, že tam mezi řádky je, jakmile pročtu víckrát. Bavila mě i zvláštní kombinace mezi sem tam prostupujícím internetovým slangem a čistě fyzickým, statickým venkovem a přírodou, která se zdá nejdřív příliš kontrastní. Ale pak v té globální vesnici dneška - v bleskovém míhání pozornosti mezi teď a tady přede mnou a teď a tady na mém displeji - funguje vlastně šíleně autenticky. Jako kluk vyrůstající na vesnici relatuju velmi a rád se do sbírky Místní vrátím opakovaně jako do našich Březolup, kde jsem s našima jako děcko poznával neohrabanýma prackama (a očima plných snů o tom, co je za tím) svět kolem sebe. P.S. V něčem vlastně podobné jako také CJO oceněná sbírka Betonová pláž, ale interpretačními možnostmi i samotným emočním napojením, které se u BT vyzdvihovalo, mnohem podvratnější a zajímavější kniha, kde nostalgie hraje roli vedoucí i k přezkoumání, nejen k dojímání.

[Memorin]

"velkolepě jsem stanul před babičkou
s přírodní trofejí v ruce
ale lubi
holubinky nesbíráme
pýchavky v mé hlavě
byly okamžitě rozšlapány
červivé odřezky hřibů trčí z kompostu
ještě před obědem"

[Marika Buršíková]

Vtip, hravost a uličnictví, kterému je hlavní uzávěr plynu až příliš nakloněn.
Zápas přírody a civilizace, který místy končí remízou.
Co se to tu všude pořád drolí a rozpadá? Je to dětství?

Tak akorát přístupné, abych odcházela s pocitem, že jsem tam na okamžik byla taky, a že srny rozhodně nejsou tím, čím se zdají být...

Sklep

vcházíme s vědomím hniloby
ještě jako otec a syn
záhy nás strop zarovnává

lesknoucí se záhyby plodů
rez odstavených čerpadel
bříška sloupnutá omítkou

ničemu tady nerozumíme
ale zatímco jsou ruce zanořené v bednách
všechno to mlčky probíráme

na závěrečném schodu
vydechnutím zakrýváš pochybnost
co vynést na světlo

[Marie Neprašová]

"Obklopení

ne
teď ne
až přebytečný písek zaroste trávou
z kočičích hlav sejdu na prašnou cestu

přemaluju poslední turistickou značku
vytáhnu ze země trigonometrický bod

teprve potom si sednu do kruhu netýkavek
počkáme společně na dubový nálet

nic si nepovíme"

[Marek Hnatiak]

Atlas venkova, díl 80.

[Michael Papcun]

prepacte
nie som odtialto