Ještě jeden level

by Ondřej Trhoň, Karel Kouba (Editor), Viktor Bezdíček (Editor)

Jak videohry zobrazují konec světa? Proč jsou tak populární simulátory chození? Jak gamifikujeme každodennost pomocí aplikací z rodu Pokémon GO? Jak se z masově hraných her jako Fortnite stal prostor pro virtuální koncerty a reklamu? Co nacházíme ve hrách, které se tak podobají práci a simulují nám zaměstnání kombajnisty nebo řidiče v dálkové kamionové dopravě? Proč jsou tak populární hry z druhé světové války?

Poučený průvodce od Death Stranding přes Call of Duty a Dark Souls k League of Legends a Resident Evilu otevírá videohry novému čtení a odhaluje, že některé z nich mohou být třeba spalující společenskou kritikou jako ty největší romány. Na příkladech těch uměleckých i nejkomerčnějších her současnosti ukazuje, jak se staly médiem 21. století, které patří k životnímu stylu nejen nejmladších generací.

Genres: Nonfiction, Video Games

256 pages, Hardcover

Published May 1, 2024

Reviews

[sojtech · Rating 4 out of 5]

v česku důležitá knížka s neotřelym a fresh pohledem na hry a herní průmysl

[Réza Cinka · Rating 1 out of 5]

DNF. Po dvou kapitolách to bohužel vzdávám. Na knížku jsem se moc těšila, věnovala jsem ji jako dárek, protože naše domácnost má nahraných stovky hodin za rok. Chtěla jsem si přečíst o různých aspektech mých oblíbených her, většinu z v knize zmíněných titulů jsem hrála a jsou mé oblíbené, navíc české autory ráda podpořím. Jenže jsem se při čtení nemohla zbavit dojmu, že autor přes sebou úplně nevidí svého čtenáře, nebo ho má minimálně ve velké mlze. Zatímco na úvodních stranách Kentucky Route Zero mě štval doslovný popis, co zrovna ve hře vidíme a co se tam děje, což je něco, co je podle mě pro člověka, který hru nehrál, poměrně o ničem, následně se v textu pro mě až náhodně objevují jména různých filozofů a publicistů, aby je ale po dvou větách, maximálně odstavci, autor znovu opustil a nic mi tím pořádně nesdělil. Obecně struktura obou kapitol, co jsem četla, byla velmi matoucí - přeskakování, nakousnutí tématu a pak zase odbíhání - doprovázené opakovaně frázemí "ale k tomu se ještě dostaneme" - abych byla na konci zmatená. Co jsem si z toho teda mělo odnést?

Autor se snaží některé herní mechaniky představovat nehráčům, ale trochu si myslím, že to není úplně šťastné a podle jeho popisu například battle pass mechaniky bych opravdu netušila, co si pod tím představit. A ano, ani po tom, co se tomu věnoval celý odstavec. Naopak jako zapálený hráč (a navíc velký konzument herních článků, videí a podcastů) jsem byla zdržovaná od toho, co by mě mělo zajímat. Ale ani to jsem bohužel v knize nenašla.

Nevím, jestli to byl záměr, nebo je to autorovo nastavení, ale v záplavě filozofických pouček a fancy slovíček úplně zaniklo cokoliv, co bych si z knihy mohla a hlavně chtěla odnést.

[Martin Balaz · Rating 3 out of 5]

Poslední roky mám čtení a sledování různého obsahu o videohrách a herním designu možná ještě raději než jejich samotné hraní. Některé videoeseje od Jacoba Gellera, Marka Browna nebo Josepha Andersena jsem viděl tolikrát, že je takřka znám nazpaměť. To zní jako perfektní recept na to, abych byl z knihy Ondřeje Trhoně nadšený. A většinou jsem opravdu byl! Nejvíce mě potěšila kapitola o walking simulátorech, jako jsou What Remains of Edith Finch nebo Gone Home. Kniha se mi četla dobře, i přes to (nebo právě proto), že literární styl je na poměrně vysoké úrovni a čtenář se musí opravdu snažit, aby vše náležitě vstřebal.

Drobné výhrady bych však ale měl. Nad mírně repetitivní kritikou kapitalismu se dá ještě mávnout rukou. Co mi však opravdu přišlo do očí bijící, byly všudypřítomné zmínky o tom, jaký herní prvek je a není queer. V kombinaci s přehnanou korektností v úvodu (je opravdu nutné se omlouvat za použití generického maskulina?) a častými zmínkami o sexuální orientaci či genderové identitě každého druhého zmíněného novináře nebo vývojáře (a to i v případech, kdy to vůbec není relevantní), u mě kniha bohužel zanechává lehce rozpačitý dojem. Zdůrazňuji, že nemám nic proti LGBTQ+ komunitě. Jedna queer kapitola by mi přišla tak akorát, zvlášť kdyby se týkala právě mé oblíbené hry Life is Strange. Je ale opravdu nutné řešit v kapitole o Resident Evil Village, jestli je Lady Dimitrescu předobrazem queer života? Zajímavých videoherních témat k analýze je přece spousta...

[Adriján Hobšmajer · Rating 5 out of 5]

Tahle kniha je (herně) kulturním milníkem pro mě a každého, koho by hry zajímaly jako médium se vším tím, co k tomu patří - médium s různými tvářemi, hodné kulturní kritiky, které nám má co říct o světě, ve kterém žijeme, a zároveň je světem a systémem, ve kterém žijeme, samo tvořeno. Klima, gamblerství, kapitalismus, psychika, literatura a mediální archeologie a ještě víc.

Knihu hodnotím pěti hvězdami jednak pro její unikátnost, ale zároveň pro péči, s jakou je napsána tak, aby byla přístupná a obohacující pro hráče, nehráče, nezávislé tvůrce i vývojáře ve větších studiích, a všechny ty, kterým je svět her na první pohled vzdálený a třeba si sami sebe neumí představit být jeho součástí.

(a jo Ondřej je můj kámoš a jsem zaujatej ale stojím si za milníkem i ratingem)

[David Wagner · Rating 4 out of 5]

Ucelený a prima výkop do debaty, kde se místy chce křičet "ale ne to přece vůbec není podstatne" a místy "je skutečně queer identita ten jeden klíčový prvek kterým hodnotíme většinu věcí" nebo "ale tohle je taky podstatny'.
Což je dobře, protože to je koncept debaty, různé pohledy, různé priority.

[Ondřej · Rating 4 out of 5]

Spousta podnětů.

Nejsem si jistý, pro koho je to přesně určené, protože k pochopení je myslím potřeba dost zmíněných her znát, ale číst by to asi měli lidi, kteří hry moc nesledují.

Černobílé screenshoty předělené hřbetem jsou strašný nápad.

[Ondřej Trhoň · Rating 4 out of 5]

Podezřele moc lásky k Dark souls.

(Díky všem za čtení a přízeň, blížíme se tisícovce!)

[Honza Marcinek · Rating 3 out of 5]

Kniha je kolekcí esejí různých populárních her, takže každý si tam najde to svoje (možná to byl záměr, aby oslovila co nejvíce hráčů). Je to velmi příjemná jednohubka k přečtení, protože je opravdu dobře stylisticky napsaná. Ale popravdě by každá esej mohla být počátkem samostatné knihy a po každém přečtení kapitoly jsem si říkal, jaká je vlastně spojující linka knihy a co bych si přesně z toho měl odnést. Na druhou stranu po přečtení musím zpětně ocenit knihu Umění počítačových her od Heleny Bendové, které jsem musel zvýšit počet hvězd.

[Adam84 · Rating 4 out of 5]

Za mne kniha, která navádí hráče k poučenějšímu a hlubšímu hernímu zážitku.

Ondřej Trhoň zde dokazuje, že hraní her nemusí být zdaleka jen povrchní záležitostí, jemuž se dnes oddávají doslova masy lidí a to jen pro zážitek ze samotného hraní. Formou krátkých esejů, postupně, hru za hrou, dokáže v rozličných herních titulech najít přesah, do různou měrou palčivých společenských témat. Queer problematika, škodlivost mikrotransakcí, postupná gamifikace společnosti, armádní nábor či kritika kapitalismu, jen jako příklad některých z nich.

A poučený nemusí být nutně jen hráč, ale klidně i čtenář jako já, co gamepad za knihu vyměnil již před mnoha lety. Čehož teď lituji méně, protože díky podobným knihám jako je Ještě jeden level, zůstávám alespoň zprostředkovaně s děním v herním světě stále v kontaktu.

[Luboš · Rating 3 out of 5]

Zajímavé eseje o hrách. Ke koupi mě přiměla recenze v časopise Respekt Hrát novýma očima.

[Filip Bártek · Rating 4 out of 5]

Ta kniha se čte moc hezky. Šetřím si dvě eseje na dobu, kdy budu mít dohrané hry, o kterých pojednávají (Kentucky Route Zero a Death Stranding). Líbí se mi, že autor píše vstřícně k nehráčům a text tak činí celkově srozumitelným a přátelským. Autorovy závěry nejsou překvapivé ani hluboké, takže jsou texty vhodné zejména pro prvotní seznámení s danými hrami a souvisejícími společenskými fenomény.
Knihu jsem vyhrál v soutěži na webu iRozhlas. https://www.irozhlas.cz/kultura/liter...