Neumělcům života

by Marek Vácha

V první části knihy je zvýrazněna radost člověka z bytí, radost z Boha, radost z tvorby, radost z rozhodnutí, radost z toho, že všichni jsme pozváni k umění a že zadáním člověka je být obrazem Božím.

Ve druhé části důsledky, kam až může odpovědnost člověka za jeho vlastní osud zajít. Bůh, který si natolik váží člověka, že neudělá nic proti jeho vůli, byť by tato vůle byla destruktivní nebo sebedestruktivní. Vyšší než zvířata, menší než andělé, mezi zemí a nebem je člověk. "I já se tě ptám, Bože, za koho mě lidé pokládají. A když se to všechno s lehkou sebeironií dozvím, pak se po chvíli ticha zeptám: Bože, a za koho mě pokládáš Ty?"

Genres: Nonfiction, Czech Literature

208 pages, Hardcover

First published March 7, 2014

Reviews

[Samuel · Rating 4 out of 5]

Po troch rokoch som sa vrátil k Váchovi a očividne sa vo mne niečo zmenilo. Vácha nehovorí nič nové (v zmysle Váchového posolstva), len vo väčšine knihy opäť apeluje na osobnú slobodu a zodpovednosť. Veď Bohu je v podstate jedno, čo si vyberieš, že budeš robiť alebo s kým budeš žiť. Len zober zodpovednosť. Ale je to naozaj tak? Vácha spochybňuje modlitbu "Bože, čo mám robiť?", minimálne vzbudzuje taký dojem, čo však akoby človeku hovorilo "nerozlišuj - konaj, ži!". Samozrejme, v mantineloch Desatora. Áno, to možno pomôže večným váhavcom a ľuďom, ktorí nie sú schopní dospieť, ale ak sa vám to náhodou už podarí, tak v podstate vám Vácha nehovorí celú pravdu. Aj keď hovorí, že je skôr na strane tých, čo sa rozhodnúť nedokážu. A rozhodnutie je umelecký čin, ktorým dokončujeme stvorenie sveta. Budúcnosť neexistuje, my ju tvoríme.

Druhú kritiku, alebo skôr šok, by som smeroval k jeho rozprávaniu o tom, že vlastne nie je šťastný a že ten celibát nie je úplne to pravé orechové. Prinúti vás spýtať sa, že tak prečo si sa potom stal kňazom. Vácha o celibáte hovorí často a je to strašidelné čítanie. Vzbudzuje vo mne veľký obdiv, ale tiež hrôzu. Že najväčším problém celibátu nie je šieste, ale piate prikázanie? Nezabiješ? K tomu len toľko, že modlime sa za našich kňazov, na Váchu a všetkých, ktorí sú osamelí.

Čo sa však týka jeho rozprávania o tom, že Boh nám dal nejaké talenty a my sme povinní ich rozmnožiť, je to úžasná jazda povzbudenia, ktorá človeku jednak hovorí, že musí spoznať svoje talenty a následne s nimi niečo robiť. A to je v podstate Božia vôľa, prečo inak by nám ich Boh dával. A hlavne, všetci sme povolaní k svätosti.

A potop tu sú úvahy nad márnotratným synom. Alebo teda hlavne nad jeho starším bratom. Nad postavou, ktorou môže v jednom momente byť každý z nás. Každý z nás, kto sme začali pracovať vo vinici už ráno, budeme sa sťažovať na tých, čo prišli len večer, pracovali len hodinu a dostali rovnako ako my. Starší brat je podobný a čuduje sa, prečo Otec svojmu synovi nielen že odpustil, ale vystrojil hostinu a prečo nič také za celoživotnú vernosť neprejavil aj staršiemu bratovi. A teda, aby sme neboli prekvapení, koho v tom nebi stretneme (ak sa tam dostaneme) a že možno sa príliš pyšní a vieme lepšie, kto by mal byť spasený a kto nie.

Na záver ešte krásne pripomenutie: "Hriech nie je to, keď sa zabudnem pomodliť pred jedlom, hriech je to, keď sa pred jedlom na chvíľu, na sekundu nezastavím, neotvorím oči a nepoďakujem za nádheru života, za priateľstvo, za vzduch, za bodu a za jedlo, ktoré podobne ako vtáky v povetrí dostávam, za krištáľovo čisté dni života. Čo sú dve veci."

[Aďka Vajová · Rating 5 out of 5]

“Tvůrce tvoří tvůrce”

“Veřím, že Bůh miluje různorodost a různorodost, jedinečnost, pestrost, evoluci a víření. Veřím, že můj Bůh miluje tanec.”

“Dlouhé trasy se běží hlavou, svaly nejsou k ničemu. Celé to ale nebylo k ničemu: přestože jsem běžel jako šílenec, sám sobě jsem neutekl ani o centimetr.”

“Paradoxně čím jsou rozdíly menší, tím je nenávist větší. Pokud je ale církev složena z chybujícich lidí, chybujíci lidi budou vždy chybovat a vždy dodávat příležitosti pro odsudky. Naštěstí to nejsme my, kdo rozesíláme pozvánky na nebeskou hostinu.”


Musím priznať, že som si nespočetne veľakrát pri rôznych pasážach aj poplakala. Pretože ma niekto prečítal do bodu, že som sa musela zastaviť a skontrolovať si srdce. Kontrolujem si ho odkedy sa ma ľudia začali pýtať či si ho kontrolujem. Nuž, a táto kniha ho skontrolovala tiež. Preto posledný výtržok pridávam sem: “Tak jak jse touží dávát Bůh, se toužím dávat i já. A jako On, ani já nechci dávat něco, nýbrž se. Chci, aby i moje láska vypálila do lidských a Božích rukou a srdcí ohnivé rány a aby láska a bolest mého srdce na chvíli pocítil i Bůh. Láska se posmívá všem hranicím a jejím jménem je nekonečno.”

Vácha opäť boduje.

[Dominik Šimůnek · Rating 4 out of 5]

Tvůrce tvoří tvůrce. Nejsme jen stvořeni, ale i tvořiví. Podílíme se a dokončujeme proces stvoření. Co je to za zemi, po které chodíme, že se stala námi? A my se měníme a dále tvoříme?

Jak bychom se zachovali, kdybychom byli starším synem v příběhu o marnotratném synovi? Taky bychom nechtěli vejít na hostinu, kterou otec uspořádá u příležitosti jeho návratu, protože my jsme přeci celou dobu pomahali, ale otec nikdy žádnou hostinu pro mě nevystrojil? Možná to bude tedy naše pýcha, která nám znemožní vejít do nebe, až uvidíme, kdo všechno se tam dostal.

Nezáleží na tom, kolik hřiven jsme dostali, ale kolikrát jsme je dokázali znásobit. Když dostaneme mnoho talentu a předpokladů, je těžké udržet si pokoru a tvrdě na sobě dřít.

A na závěr oceňuji upřímnost Váchy při popisu jeho snů, nocí a pocitů z celibátu. Nezávidím mu. Spíše děkuji za další jeho čtivou knihu.

[m · Rating 5 out of 5]

~co když je Boží vůlí, abych vzal odpovědnost za svůj život?

~V Bohu žiji, pohybuji se, a jsem

~Jsme na vrcholu výstupu. Chci, co chceš Ty - věta, kterou říká Bůh člověku a člověk Bohu.

~To, že křesťanství rozetne mou duši a až do krajnosti napne moje síly k odpouštění, velkorysosti, lásce, jako bychom nevnímali.

Ono aj keď si nepamätám úplne presne tie myšlienky o ktorých hovoril, a nevedela by som to už tak presne zreprodukovať, mám pocit že som sa s nimi zžila. Že zasial semienka a oni vyrastú v pravý čas.
No a okrem toho to je extrémna kniha. Množstvo vecí na zamyslenie a je to strašidelné že mám zobrať život do vlastných rúk. Alebo nie?

[Zuzana Kollarova · Rating 4 out of 5]

je to fresh, mám to rád

[Tomáš · Rating 3 out of 5]

Byla to smutná knížka. Překvapilo mě to. Čekal jsem od Orka entuziasmus, místo toho jsem spíše vnímal jeho nesmiřitelnost s tím, co dělá. Vzhledem k roku vydání a k tomu, že sleduji Orku v mediálním prostoru (jeho rozhovory, i přednášky), vnímám, že od té doby ušel velký kus cesty. Přesto knížka dává možnosti k pěkným zamyšlením.

[Katka · Rating 4 out of 5]

At the beginning, I was not so sure if I really like the book, but the more I have read, the more I liked it, even though I do not totally agree with the author, it really got me thinking and that counts. Very good book. It has some really tough questions for all who read it.

[nina v · Rating 5 out of 5]

táto kniha mi veľa vzala a asi dvakrát tak veľa dala. číta sa to veľmi rýchlo a ľahko, a každá veta je tak trochu provokáciou. veľa zamyslení, veľa uvedomení, veľa odpovedí, ešte viac otázok. asi tak. mega read. odporúčam!

[Zuzana Kultánová · Rating 5 out of 5]

Jedna z nejinspirativnějších a nejpodnětnějších knih, které jsem kdy četla. "...Že tím nejděsivějším soupeřem, kterého jsem schopen si představit, děsivějším než pluky ďáblů, budu já sám"

[Iva Mrvová · Rating 5 out of 5]

Malá, nenápadná, so škaredou grafikou.
No plná myšlienok, ktoré budia.

[Geoffrey Mandiano · Rating 4 out of 5]

K připomenutí těch důležitých věcí v životě.

[Viera Bosáková · Rating 5 out of 5]

Tento autor mi jednoducho sedi, je mozne, ze nie som objektivna. Opat ma to oslovilo, zasiahlo a pokracujem v uvazovani nad temami aj po docitani knihy. Vsetky hviezdy pre Orka :)

[Václav · Rating 5 out of 5]

… Bůh, něco nad námi nebo jak to pojmenovat, co dává příběhu smysl. Židovství a křesťanství přinesou myšlenku, že to mohu oslovit, že oné síle, inteligenci či všemu tomu, co se skrývá za písmeny Dieu, God, Dios nebo Bůh, mohu říct „Ty“, že se s tím dá mluvit. (Str. 29)

Evropa, civilizace navenek s vysokými hradbami, moderní technikou, samořízenými raketami a obrněnými pásy, ale civilizace zevnitř vykotlaná, civilizace bez myšlenky, pro kterou by se chtělo žít, bez vize, za kterou by stálo za to umřít, civilizace jako dutý strom, čekající na první lehký poryv větru, který ji bez námahy smete. (Str. 39)

Znázornit vizi, nezlobte se, na to jsme my umělci příliš alternativní. (Str. 39)

Vesmír nic nenutí být krásným, ale on je. Jestli není Bůh, proč by měl být? (Str. 53)

… „Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Řekl jim: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Apokryf pokračuje: „Ale co je Boží?“ zeptali se ho. „Podívejte se na sebe,“ řekl jim, „čí obraz je do vás vepsán?“ (Str. 59)

Stvoření neskončilo, je to trvalý proces, jehož je člověk účasten, a jeho úkolem je nic menšího, než dokončovat dílo stvoření a pokud člověk na své zadání rezignuje, jeho místo zůstane prázdné. (Str. 60)

… vědci jsou nahraditelní … Umělci ale nahraditelní nejsou. To je obrovská výzva pro nás. Pokud rezignujeme na pozvání k umění, naše dílo zůstane prázdné, … Cesta, kterou neprojdeme my, nikdy nevznikne a svatost našeho života zůstane prázdná, nevyužitá. (Str. 66—68)

… my, křesťané, bychom nemuseli znamení času pouze číst, nýbrž že bychom se je mohli konečně naučit i psát. … ne dětmi autoritativního otce a starostlivé matky církve, … nýbrž přáteli, spolutvůrci, partnery ve stvoření. … Velmi si vážím všech hagiografů, svatopisců sepisujících životopisy svatých. My však máme být především těmi, o kterých se ty životopisy budou psát. … jakýkoli jiný život než ten, kdy se člověk svěří či odevzdá Bohu, je ve svých důsledcích horší, smutnější, ničivější, nenaplněnější. (Str. 71—78)

Copak rozum není od Boha? … V případě špatné volby se nemohu … zcela proti faktům či zdravému rozumu utěšovat, že daná volba byla vlastně dobrá, jen my to teď nevidíme. (Str. 106—107)

A pokud je lidská inteligence, vyhlašující evoluční materialismus, samotná jen evoluční adaptací a nic než to, adaptací, která vznikla náhodným, slepým výběrem, měli bychom vůbec brát její závěry vážně? (Str. 114—115)

Jonathan Sacks připomíná, že čtyřikrát jsme se v novodobých dějinách pokusili postavit společnost na ateistických základech. … v Babylónu začali stavět věž, … v době francouzské revoluce, stalinistického Ruska, nacistického Německa a komunistické Číny. … s desítkami milionu mrtvých v patách, s gilotinami, gulagy a koncentráky. Vždyť člověk nic neznamená … Stáváme se tím, co si myslíme, že jsme. (Str. 115—116)

[Eva Staněk · Rating 3 out of 5]

s. 126
"Na příbězích záleží. Člověk vnímající sám sebe jako náhodný a nikým nezamýšlený produkt evoluční náhody, věc ve světě věcí, nebo naopak chrám Boží, bytost se zadáním být obrazem Božím, svatostánkem, ve kterém přebývá Bůh, a s velikou odpovědností za svět povedou k různým příběhům, různým jednáním. Ideje mají své následky,"

s. 169
"Těhotná Hagar se posmívá neplodné Sáře, Sára šikanuje Hagar, Abrahám k tomu mlčí a když je pak dohnán k činu, vyžene Hagar i se synem Izmaelem, o němž Bible explicitně zmiňuje, že jej Abrahám miluje, Jákob podvede Ezaua, Lában podvede Jákoba, Jákob po čase Lábana, Mojžíš nedůvěřuje Bohu a nevstoupí do zaslíbené země. Král David svede Batšebu, manželku Chetity Uriáše. Uriáše nechá David zabít mečem a s Batšebou se dopustí cizoložství. Občas o tom přemýšlím: Vzali by králi Davidovi text v nějakém z pravověrných katolických nakladatelství? Otiskli by v jiných, dozajista katolických časopisech, texty svatému Petrovi..? Jak je jednoduché sedět v křesle a z pohodlí domova rozdělovat svět na dvě strany, na dvě barvy, na nás pravověrné a na ty ostatní... Každý z nás jsme trochu Abrahámem, Jákobem, Mojžíšem, Petrem i Jidášem, každý jsme králem Davidem se vším, co k tomu patří, každý máme v sobě nejen marnotratného, nýbrž především i staršího syna. Pokušením všech tyranů a hrůzovládců bylo ty zlé vykořenit, vyplet z povrchu země, a to jak v církvi svaté, tak i ve společnosti. Na důsledky se jezdíme dívat každý podzim s našimi mediky do Auschwitz."

[Pavel · Rating 5 out of 5]

Podobně jako Modlitba argentinských nocí i tato kniha je sbírkou úvah a postřehů, kterými Orko odkrývá poměrně mnoho ze svého smýšlení a směřování. Upřímně přiznává občasné pochybnosti a pocit nezapadání do ideálních představ. O sobě, bytí katolíkem a dalších aspektech života. Pro mne z toho tak nějak vyplývá, že nemůžeme být každý ideálem, ale i bytí sám sebou a zápas o sebe má velkou hodnotu.

[Lukáš Palán · Rating 1 out of 5]

Tak jsem se při otevření knížky v práci už dlouho nenasral.

[Martin Vančura · Rating 3 out of 5]

Opět spousta podnětných čtivě formulovaných myšlenek, ale shrnul bych to sarkasticky asi tak, že Marek Vácha má trochu temnější období.