A to si pak můžeš řikat, co chceš

by Helena Skalická

"Tato kniha vznikla na základě audionahrávek jednoho překotného vyprávění. Promlouvá zde Helena Skalická, neobyčejně živelná a houževnatá bytost, pozoruhodná výtvarnice. Prožila toho víc než dost: kruté dětství, nesčetné pobyty v ústavech a blázincích, každodenní vození mrtvol do márnice, metráky cigaret a hektolitry alkoholu, život mezi feťáky a bezdomovci, vegetování v nejrůznějších doupatech. Helena o tom všem mluví jaksi mimochodem, bez náznaku sebelítosti, s drsným humorem. S ničím se nepáře, ani s vyprávěním; výsledné texty byly postupně lepeny z různých verzí, fragmentů či zdánlivých maličkostí. Poskytují jeden z klíčů k Heleniným neobyčejným kresbám a malbám."

Genres: Czech Literature

144 pages, Hardcover

First published January 1, 2013

Reviews

[yo JP · Rating 3 out of 5]

Jadrná mluva, ale já se takových existencí a ukecanců naposlouchal. Hlavně aby neřekli, že něco neví nebo nezažili. Všechny zmlátí, všechno jim vyjde (a když ne tak jen proto, aby to vyšlo později a nebo je jí to jedno, protože ona sama to tak chce - taková ta cílená sebe deziluze), zahulí si, zaprcá si, všechno je pohoda. Pravda se dnes neříká jen tak... proto si už roky připadám jako na jiné planetě. "Kdo jsou tihle lidi, co jdou okolo? Každý lže, každý mě může zničit... měj se na pozoru." Nejsem naivka, každej lžeme, ale já mluvím o momentech, kdy na vašich slovech opravdu záleží a vy tím zneužíváte situace nebo někoho jiného. Lidi příšerně lžou nejen když k tomu mají důvod, dělají to mnohdy i jen tak, aby udělali dojem, neumí říct "nevím", jejich lži jsou naplněny sebevědomím. Teď jsem si vzpomněl na Leslieho Nielsena "Tvé lži jsou jako banány. Přicházejí ve velikých žlutých trsech." Nebo přinejmenším hodně přibarvují realitu. A ještě o to víc jsem skeptik, pokud jde o vyprávění ženské - pro jejich přirozenou náturu upravovat příběh, aby seděl narativu... dokážou přetavit v nepřítele toho, kdo je k nim upřímný, protože se jim nelíbí pravda, co slyší... a současně přinutit toho, kdo je k nim neupřímný jim lhát a říct, co chtějí slyšet a myslet si, že je to láska. Takhle slábneme celkově... tím nekonečným, postupným kompromisem, protože se učíme víc a víc přijímat lhaní. Skalická ale definitivně měla tu hroší kůži (mentalitu), protipól těch dnešních sněhových vloček, co chodí na terapii, protože nedokážou rozdejchat, že někdo dostatečně neocenil jejich snahu, všiml jsem si, že často jsou to takový ty snaživky, co potřebujou mít věci pod kontrolou a přesně podle sebe, sledovat, jak se pak ten jejich skleněný koncept tříští o kameny reality je nevyhnutelné. Všechno je dnes přepolitizovaný, až se člověk bojí okolo někoho dýchat, aby mu to náhodou nezpůsobilo trauma. Lidi se mají asi příliš dobře. Ale taky jsem měl v práci jednu takovou kolegyni, měla děsně prořízlou pusu a uřvaná byla zrovna tak. Ale tohle vyprávění je taková směs polopravd klasické pouliční figurky, co řekne, co jí zrovna na mysl padne a dostane jí k tomu, co zrovna potřebuje na úkor ostatních, nebo aby odrbala ostatní. Ono, já v tomhle prostředí dělal částečně taky, ti lidi mají problémy, ale taky jsou vychcaní (třeba jeden, co se vždycky praštil do hlavy klíčem, aby měl krvácení, pak si lehl na zem a čekal až mu někdo zavolá rychlou - následně se mu udělalo CT a pak jsme ho poslali sanitkou domů, což byl důvod, proč tohle dělal - chtěl taxíka zadarmo domů, protože prochlastal všechny peníze). Skalická radši pila, hulila a nechala se tahat po ústavech... protože hned na začátku předkládá nemakání jako nějaký její rozhodnutí z přesvědčení, protože s ní vyjebali (ale to je běžná praxe, že jsou ostatní uzlíčkem nejistot, co si filtrují na ostatních... důležité je moci se podívat do zrcadla a říct si, že já to nedělám).

[Martin Poch · Rating 5 out of 5]

Kniha tvrdá jako (S)kála! / This book is rock hard! (what more - it will turn your face into hardcover)