Bez mučení přiznávám, že poezie, jakákoliv poezie, není vůůůbec mým šálkem kávy, jak se říká. Tuto knížku jsem si vzala do rukou na základě doporučení k účelu splnění čtenářské výzvy...no a čtenářem se nestanu. Je pravda, že knížka má příjemný formát, trefné ilustrace, básničky jsou krátké a mnohdy velmi výstižné a úsměvné (za mě pouze úsměvné), ale celkově už zítra nebudu vědět co jsem četla a ani na jeden verš si nevzpomenu. Pan Plíhal podle mě umí, o tom žádná, ale pro mě osobně to prostě není, takže za mě doporučit nemůžu.
Mám Plíhala ráda, leč spousta z jeho humoru zestárla nehezky. Nemyslím si, že jakákoliv jeho slova kvetla ze špatných úmyslů, zkrátka jsou místy jen sociálním odrazem dřívější doby, po které si nijak nestýskám. Hračičkování mu ovšem nikdy upřít nelze.
Dočteno, opět. Bránice zase dostala zabrat, krátkými a krásnými verši o životě, smrti, ženách, slonech, komárech a jiných zvířatech. A všem jiném. Čtení, co občas malinko píchne, ale velmi zvedne náladu.