Historky z izraelské armády. Neuvěřitelné zážitky ze služby v Izraelských obranných silách. O situaci v pásmu Gazy vám (často nevyžádaně) dovedou vyprávět zástupy lidí. Může ale někdo z nich říct, že tam byl? David Shorf ano. Kouč, marketér, hudebník a bývalý novinář strávil v řadách proslulé izraelské armády tři roky. A přestože si tam někdy připadal jako Švejk v Jiříkově vidění, jeho historky jsou autentickým svědectvím o jednom z nejvýbušnějších regionů světa. Poznejte s ním izraelskou armádu z unikátního úhlu pohledu! Knihu doplňuje rozhovor s Petrosem Michopulosem z podcastu Kecy a Politika.
Kniha se sice četla svižně, ale od něčeho s titulem: Sloužil jsem v Gaze bych očekávala knihu o působení v Gaze než o všem jiném. Všechny témata mi přišly jen tak jemně pohlazeny po povrchu. Gaze je věnovaných posledních deset stran knihy a po dočtení mám pocit, že jsem se úplně moc o ničem nedozvěděla. Teda kromě toho že se v armádě podává vejce, avokádo a cottage a panu Shorfovi nikde nechtěl být až nakonec vlastně chtěl. Dovětek v podobě přepisu podcastu bez jakýchkoliv editoriálních zásahů působí hrozně zmateně a jednoduše se člověk ztratí v tom, co chtěl jeden tak druhý z aktérů vlastně říct (a to mám samotný podcast Kecy a politika v audio podobě ráda). Nevím, čekala jsem víc..
Kniha Sloužil jsem v Gaze přináší osobní pohled autora na jeho několikaletou službu v izraelské armádě. Prostřednictvím vlastních vzpomínek a historek se snaží čtenáři přiblížit každodenní realitu vojenského života v regionu, který je dlouhodobě spojený s napětím a konfliktem. Nejde o politickou analýzu ani detailní válečnou reportáž, spíše o autobiografické vyprávění o zkušenosti jednoho člověka, jeho rozhodnutích, pocitech a zážitcích během služby.
Musím ale říct, že mě kniha upřímně zklamala. Velmi jsem se na ni těšila – obálka na mě působila sympaticky a slibovala silný, autentický příběh. O to větší byl kontrast s tím, jak na mě výsledný text zapůsobil.
Styl vyprávění mi připadal až příliš lehkovážný a místy působil dojmem, jako by příběh vyprávěl teenager. U tématu, které je samo o sobě vážné a citlivé, mi tento tón vadil. Chyběla mi hloubka, reflexe a určitá dospělost vyprávění, která by podle mě takovému příběhu slušela.
Dalším problémem pro mě byla roztříštěnost knihy. Vyprávění často přeskakuje z místa na místo, z jedné zkušenosti do druhé, aniž by se u čehokoliv déle zastavilo. Přitom právě jednotlivá prostředí, situace a momenty by si zasloužily mnohem víc prostoru – víc historek, popisů, atmosféry. Místo toho jsem měla pocit, že se kniha spíš klouže po povrchu.
Samotný autor na mě navíc působil zvláštně svou povahou i motivací – jeho chuť dobrovolně tuto zkušenost podstoupit jsem nedokázala úplně pochopit ani s ní souznít, což mi ztěžovalo vytvořit si k vyprávění bližší vztah.
Celkově tak kniha nenaplnila má očekávání. Přestože téma má bezpochyby potenciál a autor nabízí autentickou zkušenost, způsob jejího zpracování mi byl vzdálený. Bohužel ji proto hodnotím spíše nízko.
Téma Palestiny & Izraele mě zajímá už léta a pár podcastů s Davidem Shorfem mám taky za sebou. A tak jsem sáhla po téhle knížce vcelku bez rozmýšlení.
Baví mě autentické vyprávění, místy fakt dost úsměvné. Je víc než zajímavý nakouknout pod pokličku toho, jak to ve vyhlášené IDF chodí (a neříkám, že jsem nebyla občas trochu překvapená), a taky zjistit, proč se vlastně mladej kluk z českých luhů s hájů rozhodl začít žít právě v Izraeli.
Vlastní prožitky táhnou a nenudí. Až mě bylo líto, že jich v ní nebylo ještě o trochu víc 😁
S čistým svědomím dávám pět hvězdiček. Ne kvůli jazykové genialitě, ne kvůli formě, ale kvůli námětu a úhlu pohledu člověka, který poslední konflikt prožíval na vlastní kůži se zbraní v ruce. Ta pátá hvězdička je za to, že se několikrát zmínil v knize o gaučovém expertovi na palestinskou otázku Tomáši Klusovi. David Shorf mi mluvil z duše.
Velmi zajímavá kniha s lidským pohledem na život v Izraeli. V některých částech knihy bohužel nenavazují myšlenky jedna na druhou a zní trošku zmateně. Závěrečný rozhovor doporučuji dohledat v podcastu, kde je poslech příjemnější než čtení neustálého přerušování ze strany Petrose Michopulose.