(recenze na první dvě knihy)
Číst tuhle sérii je až trochu čínské mučení. I když to není dlouhé a rozhodně to není komplikované, stejně jsem se textem plazil jako po posoleném smirkovém papíře. A to ne kvůli všeobjímajícímu rasismu (koneckonců, čínské nebezpečí se dneska vrací s velkou parádou), ale spíš kvůli tomu, jak toporně je to celé vystavěno, jak bezvýrazný klon Sherlocka s Watsonem hrdinové jsou, a jak, i když se tu Moriarty přebarvil na žluto, mu to na schopnostech rozhodně nijak nepřidalo.
Každá kniha je provázaný sled epizod, ve kterých se hrdinové snaží zabránit zloduchovi, aby pozabíjel několik lidí. Což o to, nástřely nejsou špatné, tajemné vraždy, pasti a sídla mají svou atmosféru (byť o hodně nahánějí hrdinové, kteří se stál zmiňují, jak je všechno děsivé), ale problém je, že hrdinové obvykle uniknou jen proto, že se služebnice ďábelského doktora zamilovala do hlavního hrdiny, a tudíž ho ustavičně zachraňuje a poskytuje mu informace, kde její šéf udeří příště. Přičemž samozřejmě to šéfovi vůbec nedojde a jen se diví, jak to, že se pokaždé dokáží jeho protivníci dostat z těch nejvymakanějších pastí. Ale může si za to sám, když místo aby své soupeře normáně zastřelili, posílá na ně stonožku, hada, nebo vraždící opici.
A jelikož tahle femme-antifatale funguje, tak i když se na konci první knihy podaří otrokyni osvobodit, v druhé knize ji Fu-Manchu vymaže paměť a přinutí ji k další službě – díky čemu ho může dál zrazovat a pomáhat hrdinům.
A je to vážně nutné, protože zdejší obdoba Sherlocka Holmese, Nayland Smith, je největší blb v dějinách detektivek. Vlastně jeho jediným posláním jen vytvářet Fu-Manchovi seagalovskou mýtizaci… aby nikomu nedošla krutá skutečnost, že milému doktorovi plány spíš nevycházejí, než že by nějak extra bodoval.
Vlastně, když o tom přemýšlím, tak celá tahle série se zdá být soubojem dvou trotlů, kteří ovšem o sobě navzájem tak urputně tvrdí, jací to jsou géniové zločinu/vyšetřování, že tomu všichni kolem nich nakonec uvěří a jejich vzájemné utkání, kdo dál doplivne, jsou branné jako skvělé šachistické souboje.
Ale uznávám, není to fér. Přece jen byly tyhle knihy napsány kolem roku 1916… a pořád tam jsou chvíle, které na mě fungovaly. Všechny ty tajné chodby, smrtící pasti, opuštěná panství, tajemné způsoby vražd… pořád rezonují. Můžeme se bavit o tom, jestli to jsou všeobecně fungující symboly dobrodružných příběhů, nebo jestli to funguje jen na nás, co jsme vyrůstali na Sherlocku Holmesovi, ale v obou případech je tu něco, co dokázal brknout na mé struny. Sice jen na chvíli a falešně, ale stejně.