Možná bych chtěla napsat, jak jsem dojatá z hlubokého niterného světa autorky, ale to bych lhala.
Přišla mi nevkusná, laciná a prvoplánově hrající na citečky.
Začátek byl slibný, ale po prvním citovém výlevu autorky to šlo do pryč.
Autorka má potřebu svěřit se úplně se vším a všechno ji trápí. Nejí, nespí, pláče, při minutě ticha se jí i jejímu choti valí po tvářích slzy a má nutkavou potřebu toto všechno sdělit.
Zjevně to mám nastavené jinak, protože mi přijde, že ne všechno je nutné sdělit celému národu.
Stejně nevkusné mi přijde zveřejňovat soukromé dopisy. Protože její mamince psal V. (jako Havel, kdybyste nevěděli) dopisy ve stylu: Co se stane, když to Olze všechno řeknu a ona mě opustí? Ty se mnou žít nebudeš moct a já tady budu sám jako kůl v plotě a půjdu z deprese do deprese. A navíc mě to bude mrzet kvůli Olze: sice Ti asi není sympatická... (s. 183)
Hlavně, že máme plnou pusu morálky, že jo. IMHO je úplně jedno, jestli tohle píše Havel. Nebo jestli píše Tonda ve čtvrté cenové na pivní tácek Fanči, že mu Maruška už nerozumí.
Sice přemýšlela, jestli to tam má napsat. Ale je to obraz doby... Výmluvy. Kdyby jí psal popelář ze Žižkova, tak by to tam zřejmě nedávala. 🤦
Celé pojetí této knihy je pro mě matoucí.
Na jedné straně autorka bádá a chytá se jako stébla každé malé informace, aby mohla v plné šíři popsat osudy lidí z domu. A mezitím odbíhá a zase se vrací, až to vypadá, že je to nástin a teprve se čeká na někoho, kdo tomu dá řád.
Vadí mi lehce manipulativní věty.
s. 168 Profesionální vyjednavač, český odborník na terorismus a metodiku vyjednávání s únosci, jehož služeb má využívat i americká FBI...
Přijde to jenom mně, že z toho tak nějak vyplývá, že si nejsme jistí, jestli to o sobě neříká jenom on? A bůh ví, jak to vlastně je?
s. 170 je v kritickém stavu. Mezinárodní Červený kříž, jehož pracovníkům příbuzní odevzdali pro starou paní léky, jí je nepředal.
Na s. 86, 87 osloví Alenu Vránovou, která ale kupodivu nechce vzpomínat na manželství s autorčiným otcem, bo to byla nejstrašnější doba mého života. Mám velké zdravotní problémy a s nikým se nechci scházet, ani s vámi, Terezko,“ vysvětlí mi tahle energická, silná žena (…) přitom sama v minulých letech v různých médiích s různými detaily zveřejnila.
Ale autorce to říct nechce. Tak autorka aspoň jako malý fracek dupe nožičkama.
Aby na s. 123, 124 odmítla poznámky a postřehy k jedné rodině, bo nepíše ani historický román ani dokument a nechce od nikoho opisovat.
Na s. 127, 128 je nadšená ze všeho, na co si vzpomene stařičká bývalá obyvatelka domu. Dokonce vykřikuje, že „zázraky se dějí“.
A tak se k paní Danici objednám znovu a prosím ji, aby našla všechny dokumenty, které se k příběhu její rodiny vážou.
Tak co teda vlastně chce?
Opravdu mi vadí ten bulvární ocásek. Přijde mi to, že tak nějak čekáme, že se toho chytne nějaké pochybné médium a palcovými titulky ve stylu „Boučková odhalila, že...“ bude dál knížku propagovat.
s. 119 one, two three, four
s. 168 řekl. [řekl:]
špatné dělení slov – s. 173