Literatura a život mají společného jmenovatele: příběh.
Píšou se sedmdesátá léta a William „Mole Man“ Lyttle vykope v tunelu pod svým domem větu, která nezvratně ovlivní chod světa. „Naše životy už nám nepřipadají jako příběhy.“
Protagonistkou autofikčního románu je třiatřicetiletá Emma, která se snaží porozumět svým českým kořenům, vyrovnat se se smrtí matky a najít odpovědi na otázky okolo zmizení své partnerky. Historie okolo ní neplyne, naopak se hromadí a tříští. Mezi pozůstatky se katastroficky zvedá vodní hladina a sílí požáry. Emma se jimi prodírá ve snaze poodejít od lásky, ve které se vítězí a prohrává. V jejím vyprávění docházíme na konec společně či každý po svém, příběh zůstává. Stejně jako otázka, zda vyprávění může člověku pomoci vyrovnat se s tragickými událostmi.
První román Emmy Kausc ukazuje, že autorka je originální vypravěčkou, která umí příběhy nejen barvitě vyprávět, ale také o nich přemýšlet.
Ach ouvej, to bylo... Hm. Mnoho se toho v románu třpytí, chytrá slovíčka a větičky, ledovce a hvězdičky... Jenže. Není všechno zlato, co se třpytí, viďte. A tady se to leskne, až oči přechází, ale zlato to není, jasný pane, možná tak zlato kočičí. Každý odstavec přečtu třikrát. Poprvé nerozumím, ale chytrá slovíčka na mě volají, že bych měla a pokud ne, tak proto, že jsou ta slovíčka chytřejší než já! Zastydím se a čtu znovu. Podruhé se ale přesvědčím, že odstavec dává jen málo smyslu, potřetí se lesk už vytratí a na stránce přede mnou zeje smutné prázdno. I postavy se všechny blýskají; každá je tak krásná, úspěšná, geniální až nestíhám tolik nádhery obdivovat. Báječnost je ale dutá, postavy se přede mnou míhají jen jako stíny. Jsou tak plochý, že nemůžou být ani lidmi ani příběhem. Prázdnotu dál silně pocítím v intimních scénách - čtu a necítím nic, jen si pořád dokola opakuju popisy, kde a kdy byla která končetina a v hlavě mi to celý nesedí a říkám si, že si to asi budu nakreslit...? A jinak nic. Žádný příběh. Ke konci románu jsem unavená a bolí mě oči. Copak to jde, koukat se tak dlouho do prázdna?
Ještě budu nad hodnocením přemýšlet, připravuju si referát do čtenářského kroužku. Mechanické, neemocionální, poloprázdné? Blyštivá slova připomínají Sally Rooney. Jazyk poezii, ale obsah se ke mně nedostává. Myslím, že jsme se minuli, ale dumám dál, nevím, proč to tolik nefungovalo.
nejak to ke mne promlouvalo, dost jsem pri cteni premyslela a citila. je to napsany tak nejak zvlastne - hodne "filmove", dialogy se takhle nedejou ze kazdy rika jen ultra moudro. ale je to pribeh - a to je velke tema v tehle knize. je to hodne metaforicky, uvahovy a patlajici se v nakych vecech az na dno.
Postavy jako entity fungují co se týče racionálna, ale do jejich srdíček jsem si cestu nenašel - nefungovaly na mě emoční, ale hlavně tělesné pasáže. Členění zbytečně omezuje. Ale díky tomu jazyku odpouštím všechno. Freestyle ke konci super!
Narušení děje od Emmy Kausc je velmi nevšedním románem, zejména díky svému ojedinělému způsobu vyprávění a námětu.
Hlavní hrdinka Emma ve svých třiatřiceti letech hledá jak své kořeny, tak ztracenou přítelkyni. V prozaicky laděném vyprávění otevírá nejednu otázku a věnuje se tématům jako je láska, smrt či dokonce hledání sebe sama.
Mně osobně kniha překvapila. Zaujaly mě úvahy nad tím, zda nám vyprávění příběhu může pomoci vyrovnat se z nejrůznějšími formy trápení. Avšak první polovinu považuju za povedenější. Zejména v oblasti autentičnosti dialogů a děje samotného.
Myslím, že Narušení děje může spíš překvapit, takže pokud hledáte něco s velmi netypickým stylem vyprávěním a dějem, který je spíš sledem několika úvah, určitě doporučuju titul k přečtení.
Prodírám se pralesem (nemluvím o pubes). Snažím se někam dostat – nevím přesně kam, ale jednoduše pryč z téhle džungle. Tu mě liskne liána, tu zakopnu o kořen, mnohdy nevidím dál než na dosah ruky. Kolem vřískají opice nebo papoušci nebo brouci, nevím, většinou je nerozpoznám, nerozumím jejich povídání.
TAKOVÝTO JSEM MĚLA POCIT ZE ČTENÍ NARUŠENÍ DĚJE OD AUTORKY EMMY KAUSC
Dezorientující, nicméně dobrodružné!
hodně mě bavil ten myšlenkový volnotok, často jsem se nechytala, ale zejména na začátku to ve mně vyvolávalo zvláštní euforii / jízda vlakem / pocit živosti
Emma Kausc útočí na jeden ze základních zákonů jazyka – na jeho inherentní linearitu, chronologii, na fakt, že nelze artikulovat dvě věci zároveň. Její narušování děje je matoucí, člověk pak zpochybňuje vlastní čtenářské schopnosti a má obavu, že mu něco zásadního uniká. Jako kdybychom nahlíželi kukátkem do cizí mysli, kde zlomky myšlenek a emocí periodicky vyskakují nad hladinu jak delfíni, zatímco ten bohatý vodní svět ze kterého se vynořují – kde všechny věci jsou zauzlené v síti komplexních vztahů – nám navždy zůstane utajen.
Obsahově i formou se jedná o nečeskou knihu, která nekoresponduje s ničím, co se zde vydává. Češi, mám dojem, opovrhují intelektualismem, všemi formami virtue signallingu, nesnášejí snobství a radši než o elitách navštěvující galerie budou číst o podivínech, vyvrhelech či důchodcích, kteří rádi chodí na houby nebo polovinu svýho domu zasvětili DIY z PVC trubek. Nemají rádi, když se někdo bere vážně. Ostatně i pro mě byl William Lyttle nejsympatičtější postavou z celé knihy.
Emma Kausc mě během čtení znějišťovala – snad mi dávala pocit, že nerozumím, že nenavštěvuju dostatek kulturních akcí, že nejsem dostatečně sečtělá ani mezinárodní, že nemám dostatečně úspěšné přátele, že nedostatečně cestuju a když už cestuju, tak to beztak dělám povrchně a křupansky. Že potřebuju titul z literární kritiky, abych věděla, jak správně přečíst tuhle podivnou knihu. Narušení děje je tak i zvláštním zrcadlem, ve kterém musíme čelit našemu obrazu, našim nejistotám a frustracím.
Já vůbec nevím, jak tuto knihu hodnotit. Určitě cením práci s jazykem. Tolik krásných myšlenek, kudrlinek, slovních spojení a bohatých vět, až mi to hned na začátku vzalo dech. V půlce jsem si ale uvědomil, že mě vůbec nezajímá, jak se kniha bude vyvíjet dál. V hlavě jsem si nedokázal vybavit, o čem jsem vlastně četl. Takový ten pocit, když čtete a po stránce zjistíte, že jen mechanicky přejíždíte očima po slovech, ale text nevnímáte. Já tento pocit měl celou knihu. Neustále. I když jsem se snažil soustředit a vracel se pořád dokola.
Partyzánská válka o text. Na jedné straně nádherně zachycené myšlenky a pocity. Ty obraty umí být místy úplně neskutečné. Ale na druhé straně se to topí v tolika odbočkách a domněnkách až mě ta plavba textem místy spíš vyčerpávala. Plácnout na to označení “autofikce” se mi v tomto případě taky příčí. Respektive o nějaké body se to opírá, ale ten příběh působí celkově spíš jako čistá fabulace.
Nikdo mi v té knize nebyl sympatický. Nikdo tam nebyl živý. Všechny postavy deklamují takové patetické výroky, které se mají tesat do kamene. Na mě to nefungovalo.