Ta kniha je monstrum, které vás zprzní, rozšlápne a potom vás za vyhřezlé střeva vláčí dva měsíce za sebou.
František Novotný stvořil skutečně monumentální dílo a to nejen svým rozsahem, ale také svým obsahem. K Valhale jsem se dostal kvůli mé lásce k severské mytologii. Nápad, že germánští piloti z první světové války, coby noví einherjové, bojují na dvojplošnících proti Súrtrově drakům, mi přišel kouzelný. Jenomže to je jen začátek, protože potom dojde na svět podobný Dickovu románu ‘Muž z vysokého zámku’. Druhou světovou válku zde vyhráli Nacisti za pomoci nemrtvé armády Thule z Niflheimu. Děj knihy se poté odehrává v rozmezí let 1942 až 1991. Tomuto světu vládnou démoni a nemrtví nacističtí pohlaváři, a kromě techniky zde funguje také magie. Novotný si nebere žádné servítky a jeho nacistický svět je opravdu hnusný a děsivý. V knize je řada velmi explicitních pornografických scén, ale také řada hororových krváků.
To všechno by samo o sobě nebylo až tak zajímavé, kdyby se František Novotný v této alternativní historii neopřel o skutečné osoby z našeho světa - o jejich díla a osudy. Jde o české i světové vědce, spisovatele, vojáky, politiky a dokonce i malíře a filozofy, z jejichž děl upletl velmi promyšlený a komplikovaný svět. Tyto skutečné osobnosti mají samozřejmě své místo také v tom nacistickém alternativním světě a jejich role je často až vtipně podobná jejich reálným osudům. A to je nejenom zdroj mého obdivu k této knize, ale také počátek všech mých výtek.
Mám rád dlouhé příběhy, ale co je moc, to je moc. Valhala je velmi dlouhá a její čtení mi zabralo asi šest týdnů. Jenomže už po dvou týdnech spolehlivě zapomenete detaily z již přečteného děje a tady jsou detaily hodně důležité. Vzhledem ke struktuře vyprávění se pak pasáže, které si chcete zopakovat, velmi těžko dohledávají. A to kniha naštěstí obsahuje i rejstřík. Kromě normálního vyprávění, které často skáče do vzpomínek, se děj knihy neustále točí kolem několika klíčových okamžiků, ke kterým se kniha neustále vrací, aby je vyprávěla z pohledu jiného účastníka a doplnila detaily. Novotný také často velmi podrobně popisuje prostředí, či rozebírá politické a společenské nálady. Navíc kniha hodně pracuje s cestováním v čase (oběma směry), skákáním mezi realitami a se zdvojováním osob a věcí, což všechno dohromady způsobuje neuvěřitelný chaos. Je sice pravda, že se po většinu knihy zdálo, že si v tomto chaosu Novotný udržuje přehled a všechno to dává logický smysl, ale ke konci jsem měl přesto pocit, že se mu to přece jenom trošku rozpadlo a dopustil se několika chyb. Na závěrečné rozřešení to naštěstí nemělo větší vliv. Zůstalo ale pár nezodpovězených či nedovyprávěných nitek.
Nechci ale jenom kritizovat, protože jsem se ve výsledku bavil a jsem rád, že jsem si Valhalu přečetl. Nejde jí upřít osudovost a Novotnému velkou imaginaci a schopnost napsat velmi komplexní příběh. Přesto její další přečtení neplánuji. V knize je hrozně moc pasáží, které sice celé knize a všem aktérům dávají neuvěřitelnou hloubku a bohaté pozadí, ale pro celkový příběh nejsou až tak důležité. Když to střelím od pasu, bez nich by se kniha mohla zkrátit na jednu třetinu a já bych si ji v budoucnu rád přečetl znovu. Takhle jsem ji měl už plné zuby a těšil jsem se, až skončí a já budu moci číst zase něco jiného. Ty vypuštěné pasáže by pak v pohodě obstály jako samostatné povídky ‘Ze světa Valhaly’ a čtenář by se k nim klidně mohl vrátit i po nějaké delší době a beze strachu, že přestávkou ztratí nit hlavního vyprávění.