Homályos üvegen át

by Petra Hůlová, Ottilia Barna (Translator)

Genres: Czech Literature, Fiction, Contemporary

151 pages, Hardcover

First published January 1, 2005

About the author

Po maturitě na gymnáziu a neúspěšném pokusu studovat Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy studovala kulturologii na Filozofické fakultě téže univerzity, později přidala i mongolistiku. V letech 2000 až 2001 pobývala v Mongolsku, kde se odehrává děj jejího prvního románu, Paměť mojí babičce, jenž autorku proslavil.

Pobývala také ve Spojených státech amerických, kde se odehrává děj její knihy Cirkus Les Mémoires.

V současnosti studuje kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v doktorandském programu. Od roku 2007 pravidelně přispívá do časopisu Respekt. Žije v Praze.

Ocenění
Spisovatelčin debut Paměť mojí babičce získal cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku a zvítězil v anketě Lidových novin Kniha roku. Próza Umělohmotný třípokoj získala Cenu Jiřího Ortena. Hůlová získala v roce 2008 Cena Josefa Škvoreckého za román Stanice Tajga.

Reviews

[Ria Gehrerová · Rating 5 out of 5]

Veľmi veľmi dobrá kniha o vzťahu dospelého syna Ondřeje so svojou matkou. O tom, ako rozdielne každý z nich tento vzťah vníma a nerozumie mu. Skvelá kniha, ak máte čas byť smutní. Lebo od začiatku knihy viete, že ten príbeh sa príliš podobá na obyčajný život a na konci nebude nijaký happyend.

"Holky vždycky zapluly do jeho pokoje, já je stěží znala jménem. Nocovali jen výjimečně. Nezdalo se mi to vhodný a Jiřímu taky ne. Ale když nás Ondřej umlouval, tak jsme je nechali. Ráno byly pryč a já je často už nikdy neviděla. Nebylo mi to příjemný, ale těm představám se někdy nešlo vyhnout. Nahý tělo mýho syna a takovýhle holky. Zvlášť když dělali hluk, tak to bych tloukla hlavou do zdi. A když jsme se náhodou ráno potkali, ty holky klopily oči a zdravily mně nahlas jak nahluchlou. Já věděla, ony věděly. Mezi pokojema nebylo víc než tenká stěna."

[Jitka · Rating 4 out of 5]

Petře Hůlové jsem se až doteď vyhýbala. Jednou jsem zkusila číst Macochu a ta pro mě byla stylisticky tak divná, že jsem se k ní už nevrátila. Přes matný sklo mě ale hodně pozitivně překvapilo - skvělá kniha o komplikovaných lidských vztazích, vyprávěná na přeskáčku z pohledu matky a syna (a z matčina vyprávění se ještě ledacos dozvíme i o babičce). Je to tak opravdové, až je to nepříjemné. O tom, jak si každý hrabeme jen na svém písečku a řešíme jen naše problémy a ostatní vidí nějaké události naprosto jinak a proto se se všemi jen tak míjíme a marně hledáme nějaký soulad a vztah, který vydrží krásný až do konce. Nevydrží. To co Soukupová popisuje v dialozích, popisuje Hůlová v neméně drsných a nepříjemných myšlenkách. Škoda, že na konci nepřišla nějaká katarze. Rozhodně se podívám i na její další díla.

[Filip Struhárik · Rating 4 out of 5]

Už dlhšie som nečítal knihu, ktorá by nebola inšpirovaná skutočnými udalosťami, alebo ktorá by nebola z kategórie náučnych. Toto bola teda pre mňa malá zmena - kniha, ktorá ide od nikiaľ nikam, v ktorej sa nič zásadné neudeje. Ale napísané to bolo dobre. Život mi to nezmenilo, ale napísané to bolo dobre.

[katya · Rating 3 out of 5]

Z uměleckého hlediska se mi tato kniha velmi líbila. Styl psaní byl jako interní monolog, měla jsem pocit, že pluju po moři lidských duší a nechávám se nést různými proudy, které mě náhodou hodí sem nebo tam. Líbilo se mi, jak to nešlo čistě jasně od A do B časově, ale skákalo to od minulosti dávné, do dneška, do minulosti nedávné sem tam sem tam sem tam. A mezitím samozřejmě pocity, myšlenky, názory. Bylo to velmi zhlcující, velmi hluboký pohled do postav, který v knihách není normální.

Také k tomu přispívalo to, že ty postavy, ve kterých jsem plula, byly zcela obyčejné. Vlastně nudné životy, nějaký děj vyloženě tam vůbec nebyl. Jen jsem dávala dohromady střípky rozsekané paměti zkrz dva lidi abych pochopila životní průběh této rodiny, která ale nic zajímavého vlastně nezažila. Nejen ale nezažila nic zajímavého, ale taky nic moc veselého. Kniha má utlumenou, melancholickou atmosféru. Lidé klouzaj do beznaděje, jejich životy se řítí do bezúčelnosti. Nevěří to v nebolestné stárnutí, nebo ve zdravé vztahy.

Takže sice ta kniha je krásně napsaná a vyvolala ve mě hodně úvah, ale neměla jsem z ní radost. Já vím, že napsat veselou knihu nebyl účel autorky, a já jsem si jen špatně vybrala, ale když ani začátek, ani prostředek, ani konec nemá kapku naděje, tak je to dost zdrcující.

[Evelin Stojaspalová · Rating 2 out of 5]

Letošní plejádu knih začínám českou autorkou. Tato detailní a niterná sonda do psychiky jednotlivých členů rodiny mě osobně ne, že nenadchla, ale vlastně mě "jen" neoslovila, nezasáhla. Slova jen tak klouzala po povrchu a nezanechala nic. Jen mírně rozpaky.
*
Psychologický náhled na intimní rodinné vztahy, vyprávění syna a matky, kteří jednotlivé události popisují rozdílnou optikou. Zajímá perspektiva odlišných generací a jejich vhled na život vlastní i ostatních. Hlavním motivem je samota, která z knihy skoro až tryská. Jenže... Mě to vlastně vůbec nebavilo. První polovina knihy vůbec, začalo mě vyprávění zajímat asi v půlce popisu života syna. A strašně mi vadila ta hovorová čeština 🙈 Chápu, že se jazyk měl přizpůsobit víc čtenáři a přinést mu autentický zážitek, ale moje nervy! Žiju na pomezí Hané/Valašska/Slovácka, takže se snažím přizpůsobit, co mohu (během pár minut skočím nohama do nářečí, tam kde zrovna jsem) a sama se snažím mluvit spisovně, ale tohle... Tohle bylo prostě moc.

[Jana · Rating 4 out of 5]

Obyčejnost života téměř bez příběhu, přesto brilantně napsaná. Realistické, psychologicky velmi dobře propracované vnitřní monology dvou lidí. Svým způsobem fascinující a zároveň děsivý náhled do životů a hlav dvou zcela bezvýznamných charakterů. Literárně zajímavé podání těžkosti a prázdnoty. Na jednu stranu fascinující, na druhou stranu musím říct, že do těhle hlav jsem nikdy vidět nechtěla.

[Řehoř Samsa · Rating 2 out of 5]

Mezilidská črta s několika silnými momenty. Budeme se asi nadále míjet – nedokážu se přiblížit a nechat zasáhnout.

-----

Jiří nebyl zdaleka první. Já nebyla nána, která si myslí, že to s každým novým vydrží do konce života. Jde přece o to předsevzetí, o opravdovost, kterou já většinou uměla odhadnout. Že to prostě myslel se mnou vážně. A pak jsme to klidně mohli dělat při světle nebo před zrcadlem, na židli a tak. Tohle všechno jsem dovolila a i víc. Když pomalý doteky přešly do šeptání, laskání na krku a jinde a když já jsem cejtila, že si můžem ráno povídat, držet se za ruce a on necukne, když nás spolu někdo uvidí, bylo všechno možný. A já si plula jak víla v kočáru taženým labutěma někdo vysoko v mracích.

Holky vždycky zapluly do jeho pokoje, já je stěží znala jménem. Nocovaly jen výjimečně. Nezdálo se mi to vhodný a Jiřímu taky ne. Ale když nás Ondřej umlouval, tak jsme je nechali. Ráno byly pryč a já je často už nikdy neviděla. Nebylo mi to příjemný, ale těm představám se někdy nešlo vyhnout. Nahý tělo mýho syna a takovýhle holky. Zvlášť když dělali hluk, tak to bych tloukla hlavou do zdi. A když jsme se náhodou ráno potkaly, ty holky klopily oči a zdravily mě nahlas jak nahluchlou. Já věděla, ony věděly. Mezi pokojema nebylo víc než tenká stěna.

[Kamila · Rating 2 out of 5]

Tahle kniha pro mě byla trochu zklamáním. Nesedl mi styl, obsah, celé se mi to zdálo zbytečné, byť jsem se na další knihu Petry Hůlové těšila...ale možná si to přečtu ještě jednou, až nebudu mít co číst...na což asi nedojde.

[Maurizio Manco · Rating 3 out of 5]

"Le unioni sono solo dei fili su cui si inciampa sempre." (p. 41)