Pištec

by Jaroslav Mostecký, M. Buchan (Cover)

Ve vesmíru ztroskotá pozemská loď s kolonisty. I přes nepříznivé podmínky se snaží udržet civilizaci, ale po několika generacích lidé žijí na úrovni pozemského středověku. A boj s přírodou a nemocemi je krutý a lidstvo zřejmě nevyhraje… Jaroslav Mostecký vládne bohatým jazykem a uměním obrazného vyprávění, které se skvěle uplatní ve fantasy. Další jeho dílo brousící spíše do sci-fi to jen potvrzuje. Příběh zasazený na jakousi neznámou planetu osídlenou potomky Pozemšťanů a protkaný spoustou ošklivých a nebezpečných příšer by se mnohem lépe vyjímal kdesi v minulosti v paralelním pozemském vesmíru, kde by vládly meče a čáry.

Pištec na bráně k západu má mírně přepracovaný ko­nec (oproti románu Pištec).

298 pages, Paperback

First published January 1, 1997

About the author

Jaroslav Mostecký je jeden z předních českých autorů SF a fantasy. Žije v Šumperku a je významnou postavou tamního fandomu (vystupuje na conech, posledních několik let moderuje předávání Cen Karla Čapka atp.); pravidelně publikuje v časopise Pevnost. Jako jeden z mála českých žánrových autorů vstoupil do Obce spisovatelů.

Začínal povídkami, s nimiž v dávné minulosti slavil úspěchy v rozličných literárních soutěžích, ale brzy se přeorientoval na romány. Zpočátku vydával u svého domácího olomouckého nakladatelství Netopjr (vikingská trilogie Vlčí věk, SF román Pištec, hororový sborník Čára hrůzy), později přešel k pražskému nakladatelství Klub Julese Verna (fantasy povídky Ďáblovy dcery a román Conan a vrah králů). Jako autor má široký rozsah a množství zájmů, mezi něž patří studium historie.

Reviews

[Michaela · Rating 3 out of 5]

Tri mesiace a necelých 300 strán a teda som sa natrápila, kým som to dočítala. A pritom to má v podstate brutálne dobrý nápad, len podanie príbehu ma nezaujalo. Potomkovia stroskotancov na vražednej planéte sa snažia dostať do materskej lode, ale pritom ani nevedia, kým sú a čo majú spraviť. Posádka a pasažieri sa po náraze snažili hľadať pevnú zem, ale pritom ich žralo všetko možné; ryby, hady, vtáci, hmyz a dokonca aj mach. Všetko vo veľkom meradle, takže z vtákov sú niečo ako pterodaktylí draci reagujúci na vysoké pískavé zvuky, či hady žijúce vo vode sú gigantické, svoje obete lákajú na kvietok, či im vyrastá z hlavy a pomáha liečiť smrteľnú chorobu. No zabudnite na 10m anakondy, tieto naje sú dravé a prehltnú vás v jednom kuse. A chudáci ľudia sú vlastne len potravou, živoria v klanoch, ako sa rozpadli na skupinky pri úteku a neznášajú sa navzájom, lebo tí šťastnejší (s technológiami) im nepomohli. Už ste v obraze? Postavy sú malicherné, závistlivé a pomstychtivé. A je mi jedno, kedy zomrú. Či už ide o redukciu chcrých (niečo ako tamojšia verzia malomocných), zotročovanie susedov z cudzieho klanu, ale ani k sebe nie sú úplne láskaví. Jediné malé a bezvýznamné plus dávam za koniec, ktorý je v podstate v duchu celej knihy (v hlave mi po dočítaní mi v hlave bežia titulky a počujem už len také mľaskavé a vlhké zvuky pralesa a mokradí).

Poznáte knihu, ktorá neskončí happyendom a milujúci pár neodletí v lúčoch vychádzajúceho/zapadajúceho (nehodiace sa škrtnice) slnka v ústrety ďalším dobrodruzstvám? Ja už áno! ;)