Švejka jsem si vzala jako oddychovku k moři a dobře jsem udělala. Bez internetu a lidí, se kterými bych se mohla bavit, to byla jediná záchrana před nudou. Kdybych to četla během normálního existování, sotva bych to dočetla. Haškův styl je čtivý, mám ráda, jak přirozeně Švejk odbíhá k tomu, co prožil nebo slyšel, je to lidsky přirozené se během vyprávění trošku zamotat. Ovšem celou dobu jsem nějak nedokázala uhádnout, kdo takový Švejk vlastně je.
Četla jsem dva díly a další už číst nechci, protože jsem si z celého čtení nic neodnesla. Žádný pocit, žádnou myšlenku, kromě prohnilosti armádního aparátu. Umím si představit, že to pro mě mělo asi stejný význam jako nějaké románky o koních. Ve chvíli, kdy jsem to četla, jsem se i bavila, ale k tomu, abych knížku znovu otevřela, jsem se přesvědčovala a po dočtení jsem neměla ani nutkání se s někým o tom podělit. A za tři měsíce si asi ani nevzpomenu, že jsem to četla.