Básník / román o Ivanu Blatném

by Martin Reiner

Martin Reiner se poezií a osudem básníka Ivana Blatného (1919-1990) zabývá usilovně již třicet let. Byl autorem scénáře prvního televizního dokumentu o Blatném a desítek novinových článků a rozhlasových pořadů, stál za převozem Blatného pozůstalosti z Londýna do Památníku národního písemnictví, organizoval slavnostní ukládání ostatků Blatného na brněnském Slavíně a významně se podílel i na umístění básníkovy pamětní desky na jeho rodném domě na Obilním trhu. V roce 2000 začal pracovat na románu o básníkově nevšedním životním příběhu. Blatný zažil v Československu nejprve velkou literární slávu, po své emigraci do Anglie v březnu 1948 pak naprostý pád a snahu o vymazání svého jména z českých literárních dějin. Reinerův román je strhující text, který se zabývá nejen básníkovým životem, ale též literárním kontextem, dobou a místy, na nichž Ivan Blatný žil. Dozvíme se zde mnoho z literárního života první republiky, stejně jako zajímavé detaily z přátelství mezi Blatným, Ortenem, Kainarem, Chalupeckým, Nezvalem a dalšími. Nahlédneme do protektorátních let a hrůz heydrichiády. Po Blatného emigraci dostaneme možnost seznámit se s intrikami, jimiž dlouhé roky žil český politický exil, stejně jako s činností komunistických agentů v zahraničí. A básníka neopustíme ani v blázincích, v nichž strávil většinu z čtyřiceti let svého života v Anglii. Kniha je nabitá dosud neznámými informacemi, zároveň je však silně emotivní. Životní úděl Ivana Blatného je jedním z velkých českých osudů 20. století. Reinerova kniha o něm vypovídá svrchovaným způsobem.

Genres: Czech Literature, Nonfiction, Poetry, Biography

600 pages, Hardcover

First published April 1, 2014

Reviews

[Lubomír Tichý · Rating 5 out of 5]

"Každý okamžik je hodný básně."
Reinerův počin ukazuje, že nic nelze redukovat na encyklopedická hesla. Jistě, Blatný by se dal popsat nějakými adjektivy: nepraktický, pasivní, podezřívavý, citlivý, úzkostný, nesamostatný... I jeho životní mezníky by šlo vytyčit: smrt rodičů – předemigrační sbírky – hospitalizace – poemigrační sbírky. Možná je ale sugestivnější sepsat šestisetstránkovou knihu a udělat z jména v učebnici člověka. Dlouho jsem nebyl u prózy tak čtenářky strhnut a dlouho jsem z prózy necítil takové nadšení a zapálení pro psaní, však autorův styl občas jako by připomínal Blatného psaní ("Pokoje se zaplňují, kadróba v předsíni nestačí polykat další a další kabáty, klobouky jí obrůstají jako kolonie chorošů...").
Vyprávění je sice (s drobnými přeskoky) lineární, ale různé události zasluhují rozdílné formy. Většinou sice převažuje vyprávění dokumentárního rázu, ale někde Reiner využívá archivní materiály (úryvky z deníků, korespondenci, hlášení, dochované rozhovory) a třeba s nálety na Brno se nelze popasovat jinak než formou povídky. Díky tomuto pozměňování náhledů na Blatného život nepřestává dílo působit sugestivně.
Jsem rád (spíš bych se možná hrozil, kdyby to u knihy s názvem Básník bylo jinak), že na Blatného poezii se nezapomíná, byť bych ocenil ještě více "textů o textech" – například prvotina Paní Jitřenka je v knize zmíněna jen letmo, Blatného kniha pro děti z roku 1946 je zmíněna až v kapitolách o exilovém období. Každá kapitola je uváděna příznačnými verši (někdy i velmi juvenilními), verše hrají velkou roli jako důkazy o Blatného konání v životě; to může být trochu ošemetné, přece jenom se v básních nelze vyhnout stylizaci, ale myslím, že v daných případech je Reiner používá citlivě.
Vůbec je z toho znát mnoholetá práce s archivními materiály a kdejakými texty, Reiner se na okraj zabývá nejen Blatným, ale i lidmi, kteří se okolo něj ochomýtali – Koláře, Nezvala, Ortena (Blatného věnec na pohřbu tohoto básníka je jeden z nejemotivnějších momentů), Chalupecký, Kainar, Matysová, Lederer a samozřejmě Frances Meachan, žena, která má na "Ivánkově" znovunalezení značný vliv. Ten kulturně-historický kontext je nesmírně cenný a dokáže Blatného počínání objasnit.
Mé čtenářské nadšení převažuje nad nedostatky, které jsou navíc diskutabilní, protože plynou z nejasného žánrového vymezení: od románu bych očekával méně široký kontext, od non-fiction zase absenci fabulace a méně expresivních hodnocení (například není nutné rýpat do surrealismu 21. století, když chce autor zdůraznit surrealistické podlaží Blatného básní). Ale možná tato kniha nechce být ani jedním a možná je to tak dobře: takto vystavěné dílo oživuje zájem o básnické dílo a zároveň si ponechává pečlivou a sofistikovanou formu.
Pro mě nejkrásnější kapitoly a části o "Ivánkovi" či "Mlokovi": surrealistické počátky, přátelství s Ortenem, ambivalentní spojení s Chalupeckým, "antiBlatný" kampaň po emigraci, napadení kvůli neposkytnutí cigaret a obsese písankami, čokoládami a cigaretami. A existence Ortenovy zapomenuté knihy Podivná smrt Filipa Frieda.
V knize zmíněné fotografie a audiozáznamy lze nalézt na této autorově stránce:
http://www.martinreiner.cz/7-ivan-blatny

Ivan ještě v noci zapíše v pokoji pár veršů, ale když pak usne, najde si ho pavor nocturnus a sáhne po něm děsivým dlouhým spárem –
Ve snu vidí plameny šlehající z vnitřků dávno ohořelých domů, ze kterých trčí vzhůru jen pobořené zdi. Je to oheň, který se nedá uhasit. Ulice zůstaly prázdné a on tu stojí úplně sám. Vzduch je plný vzdáleného temného dunění a někdo, koho není vidět, křičí: "Vrata! Vrata!" Ivan se vrhne ke dveřím, potom k dalším a dalším, ale všechny jsou zamčené. U posledních vrat, na samém konci ulice, leží zhroucená stařenka. Má zohavený obličej, na který zřejmě spadl veliký těžký předmět. A Ivan náhle zcela jasně ví, že musí bezvládnou ženu pohřbít. Vleče ji proto kamsi do pole, jež se od konce ulice táhne dozadu k nízkému obzoru. Stařenka je strašně těžká. Ivan cítí takovou slabost, že by neuzvedl ani lžíci s polévkou. Ale ví, že musí.

(s. 184)

[Tomáš Fojtik · Rating 5 out of 5]

Román o Ivanu Blatném sliboval Martin Reiner už hodně dávno. To čekání bylo útrpné a nekonečné, Reiner psal jednu verzi za druhou a já už málem přestal doufat, že ta kniha někdy vyjde. Vyšla teď – ale stálo to čekání za to?
S Ivanem Blatným jsem se nikdy osobně nesetkal, ani jsem nemohl. V roce, kdy zemřel jsem četl maximálně tak Káju Maříka. Jeho život a osud jsem objevil až na střední škole, díky legendě české novinařiny Karlu Kynclovi, který o něm napsal rozhlasovou reportáž, která se ke mně dostala v tištěné podobě. Ten příběh mě ohromil: Vyhnaný básník, který žil zapomenutý v psychiatrické léčebně. Jednoho dne však spravedlnost ukázala svou vlídnou tvář a díky dobré slečně Meachamové se jeho texty dostaly k Josefu Škvoreckému. Ten ani nevěděl, že Blatný stále žije. Ba co víc – že žije a stále píše skvělé verše. A tak mu v roce 1979 v Torontu vyšla básnická sbírka Stará bydliště, která Blatného vrátila tam, kam patřil celý život: Na piedestal české poezie.
Blatný zemřel v roce 1991, do svého rodného Brna se vrátil až v urně. Co se ale do Brna a Česka obecně vrátilo byla jeho poezie. Martin Reiner celý tento příběh vypráví na úctyhodném rozměru šesti stovek stran. Jeho vyprávění má kořeny mnohem hlouběji, již v době těsně před zrozením budoucí básnické modly. Vypráví nejen jeho příběh, ale také příběh jeho věrných – Nezvala, Halase nebo Ortena. Kniha vypráví příběh českého „dada“ i příběh československé historie optikou kulturní periferie.
Co se formy týče, Martin Reiner zvolil zvláštní, možná úplně nový styl. Básník je román, i když to tak na první pohled nevypadá. Je to něco mezi dokumentem, románem, biografií a esejem. Text je tak věrný, že se vám dokonale povede vžít se do jeho aktérů i do prostředí, které popisuje. Těch šest set stran vypadá hrozivě, ale brzy na rozsah zapomenete a budete si přát, aby kniha měla stránek ještě víc. Reiner nedělá z Blatného mramorový pomník, nevyhýbá se ničemu a nedělá z něj svatého.
Román Básník má jen jednu nevýhodu. Odkaz Ivana Blatného si zaslouží větší popularizaci mezi širokou veřejností. Nejen kvůli příběhu, který je sám o sobě zajímavý, ale především kvůli skvělým veršům, které po sobě Ivan Blatný na tomto světě zanechal. Nebylo Reinerovou ambicí udělat z Blatného post-mortem superstar. Ta kniha je psána pro nás, kteří jsme Ivanem Blatným fascinováni a obávám se, že pro masové publikum Blatným dosud nepolíbené psána není. Je to škoda.. Každopádně ale román Básník splatil dluh, který naše společnost vůči Blatnému stále měla. A to se Reinerovi povedlo dokonale.
Hodnocení: 90%

[lanius_minor · Rating 4 out of 5]

Být redaktorem nakladatelství, nevím, nevím, jestli bych měla odvahu takovou knihu vydat. Dobře, že redaktorem nejsem, a dobře, že někdo tu odvahu měl. Protože Básník, ač mnohem více literární dokument než román, je výborná kniha. Více na mém blogu: https://www.laniusminor.cz/single-pos...

[Michaela Řehořová · Rating 5 out of 5]

Ideální společník k vánočnímu stonání.
Smekám před prací s tak neskutečným množstvím materiálu. Moc jsem ocenila veškerý literární i mimoliterární kontext, hlavně Blatného vztah s ostatními básníky – hoši se prostě chtěli držet kolem ramen a skládat spolu básničky…
Krásná je závěrečná část z uložení Blatného popela na Ústředním hřbitově a propojení s osobou autora.
Dejte si to!

[Vesvetrupetr · Rating 4 out of 5]

Pro mě byl poslech této knihy návratem k mým studiím literatury. Blatného osud je kostrou pro živou učebnici české literatury 20. století. Kniha má vlastně dvě části. Ta první je onou učebnicí, kdy do Blatného života vstupuje Nezval, Orten, Chalupecký, Kolář a především Dějiny a Smrt. Ta druhá zachycuje neuvěřitelný, neuchopitelný a nepochopitelný Blatného život v britských blázincích a je tak i příspěvkem k aktuální diskuzi o předsudcích vůči duševně nemocným a o hranicích duševního zdraví.

Na těch 40 letech, které Blatný strávil v britských blázincích, mě fascinuje zcela odlišné vnímání a prožitek času a světa. Blatný se dobrovolně pohroužil do stereotypu a útěšného bezčasí. Ta představa děsí úpadkem a degradací, kdo by chtěl 40! let žít ve společnosti duševně chorých? Románu se však daří tento předsudek překonat. Vše nasvědčuje tomu, že Blatný byl často šťastný a blázince považoval za svůj domov.

[Bětka · Rating 3 out of 5]

Básník je vážně skvělá kniha. Klobouk dolů, před obrovským záběrem autora. Samotný život Blatného je zasazen do zatraceně širokého kontextu, všechno je skvěle propracováno, doplněno o básně... Není divu, že Reiner knihu psal tak strašně dlouho. A Blatný je velice zajímavá postava! Nejvíc jsem si užila kapitoly s Nezvalem a Ortenem, vlastně celkově spíše první část. Konec mě nebavil ani obsahově.
Slovo "román" v názvu dost zavádí, je to spíš dokument. Nebo odborný text, však sám autor v závěru potvrzuje zhruba 95% pravdivost informací a jen lehkou fabulaci. Nicméně mě příšerně nebavil a k smrti nudil samotný akt čtení. Mrzí mě to. Chtěla jsem si to zamilovat. Jenže když se vám to čte jako odborná četba a v rámci odborné četby hůř než třeba takový Eco, je jasné, že pro vás to není. Tak nakonec tři.

[Alena Brunhilda · Rating 4 out of 5]

tohle je opravdická učebnice literatury - dokumenty, básně, pikošky!

[Žaneta Csonka · Rating 5 out of 5]

Tohle bylo fenomenální! Opravdu zaslouženě oceněné; dát dohromady veškerý materiál a sepsat z toho 600stránkovou knihu, která je napsaná tak kouzelně a citlivě, že si dokáže udržet vaši pozornost po celou dobu, a nakonec se vám zdá ještě krátká. Už dlouho se mi nestalo, že bych takový obsáhlý román přečetla tak lehce. Myslím si, že tohle je opravdu velmi inovativní a příkladný způsob toho, jak by se mohly psát literární biografie bez toho, aby se topily v suchých faktech a odborných deskripcích. A nejde tu jenom o Blatného, kterého vám kniha ukáže vskutku v mnohem jasnějším světle než jenom jako básníka-blázna, který prožil většinu svého života v psychiatrických ústavech. Způsob, jakým autor dává celý Blatného život do širokých kulturně-politických kontextů, dělá z téhle knihy velmi srozumitelného a zajímavého průvodce českou (domácí i exilovou) literaturou druhé poloviny 20. století, kterou autor mozaikovitě, a přece koherentně vyskládal tak umně, až se zdá, že Blatný (ač většinu let daleko v Anglii) byl páteří celého kulturního života, který se mezitím v Československu a exilu odehrával. Pokud máte chuť dozvědět se něco nejen o tomto vskutku význačném a mýty opředeném básníkovi, ale také o obecnější situaci v české kultuře za války a během následného komunistického režimu, tohle je skvělá příležitost, jak toho dosáhnout, a neumřít u toho nudou nebo to nezavřít po pár stranách, protože je to pro neliteráta nesrozumitelné (jako mnoho odborných literárněhistorických publikací).

„Blatného život je fascinující ukázkou, jak se zcela pasivní jedinec může stát ztělesněním velkého Osudu. Dramatická doba si do něj promítla, co potřebovala. Tak je to nakonec v pořádku: čím dokonaleji se příběh zbaví individuality, která mu byla předlohou, tím výrazněji přesahuje k mýtu.
Ať už byl považován za blázna či básníka, znamenalo to vlastně totéž: byl jiný.”

[Tom Kubina · Rating 5 out of 5]

Velmi kontroverzní kniha popisující život floutka a zbabělce s talentem, který většinu života promarnil v bezpečí státních institucí na náklady anglického státu a červeného kříže.

Kontroverzní proto, že hlavní postava rozčiluje. Nezaslouží si, aby o ní byly psány knihy (jakkoliv si uvědomuji kontroverznost tohoto výroku) jako o básníkovi.

A přesto je to skvělá kniha, protože vypráví nejmenší z tzv. malých dějin. Kde jinde bychom se tak živě dočetli, jak to vypadá v anglických blázincích. Kde jinde bychom se dočetli tak plasticky o další stránce skutečně významné a kontroverzní postavy - Vítězslava Nezvala - než jak ho popisují biografie Toyen. A přitom VN na pořádnou (a kritickou) biografii pořád čeká, Blatný už ji má.

Při čtení jsem měl podobné pocity, jako při čtení Kosatíkova Jana Masaryka. Skvěle napsaná, ozdrojovaná, čtivá kniha o člověkovi, který si ji nezaslouží.

[RoseB612 · Rating 4 out of 5]

Nemohu říct, že bych byla nějakým zapřísáhlým fanouškem Ivana Blatného, to v žádném případě, ale o této knize se mluvilo tak často a v takových superlativech, že jsem si ji koupila a chystala se ji přečíst už loni. Dokonce jsem si přečetla i Reinerovu předchozí knihu Lucka, Maceška a já, kde je jedna z dějových linií věnována Blatnému, ale k samotnému Básníkovi jsem se už prostě nedokopala. Takže s ročním zpožděním, ale přece, jsem se začetla. A četlo se to skoro samo, knížka ubíhala stránku za stránkou a to je u tak rozsáhlé knihy vždycky jenom plus.
Problém mám s termínem "román" - protože tohle román prostě není. Je to skvělá literární biografie, ale román nikoliv. Reiner velmi rád zasazuje děje do kontextu, ale místy po spíš vypadá, že mu bylo líto prostě některý načtený materiál do knihy nedat (hlavně v anglické části na mě tak některé pasáže působily). Celkově se mi ta česká část líbila víc než anglická, byť někdy hraničila s literárním bulvárem na hraně vkusu (a někdy opět trochu zbytečně).
Reinerovi se musí nechat, že za knihou je obrovské množství odvedené práce, načtené tisíce stran atd. - to všechno v knížce je, ale pro mě tomu něco na plný počet hvězdiček prostě chybí.

Kontext: Zase se jednou potvrdilo, že čtečka je na bichle skvělá věc. Když vidím ten špalek v printu, tak bych byla ještě víc ostražitá. Takhle jsou to jen tečky v Kindlu a nic jich nemá víc než Atlasova vzpoura.

První věta: "V roce 1982 vychází v exilovém nakladatelství ´68 Publishers Slovník českých spisovatelů, který vznikl o tři roky dříve v tehdejší Československé socialistické republice zásluhou skupinky vzdělaných disidentů."

Poslední věta: "A tehdy se rozhodnu, že to určitě zkusím."

PS2015RC: A book you own but have never read (34/50)

[Jantar Mantar · Rating 5 out of 5]

Užasné!

[Rosopsida · Rating 5 out of 5]

»Její masitá kulatá tvář a oči mírně přivřené za skly velikých brýlí čelí událostem s jistotou člověka, který se za celý život nezpronevěřil sám sobě.«

s jistotou člověka, který se za celý život nezpronevěřil sám sobě

Tahle věta se o mě zadrhla jak bodlák o tepláky.

Krásná kniha! Kupodivu mi zajímavější přišly britské reálie, víc než ty brněnské. Blatný se v roce 1954 už natrvalo (tj. na dalších 36 let) umístil do psychiatrické léčebny. A zatímco konzumuje tisíce hodin britské televize a kouří ještě víc cigaret, Británie se za jeho okny pomalu proměňuje ze společnosti poválečné solidarity (která je ochotná hradit psychiatrickou péči náhodnému básníkovi z Východního bloku), na společnost thacherovského individualismu. Z pacienta se stává klient, z péče management. A tak je Blatný z malebné Claybury Hospital postupně přesouván do čím dál tím víc strohých zařízení, čelí neobjasněné šikaně v Hope House a kdo ví, kde by skončil, kdyby nedošlo k jeho "znovuzrození" v roce 1978. (Kdyby nepotkal onu Francis Meachem s jistotou člověka, který se za celý život nezpronevěřil sám sobě.)

Napsala jsem – Blatný se umístil. Ať už (ne)věříme na jakoukoliv formu svobodné vůle, při čtení Blatného příběhu naše mysl instinktivně touží vynést rozsudek: byl to skutečně blázen (a tedy do psychiatrické péče byl umístěn = měl na ni "nárok"), nebo to simuloval (a tedy se umístil = péči "zneužíval")?

Nicméně kouzelným aspektem téhle knihy je, že Reiner hranici mezi těmahle tvrzeníma rozmazává (blázinec nebo sebevražda), přičemž klíč k jeho interpretaci možná tkví v jedné jeho esejistické vsuvce v kapitole Onanie jako světový názor. V té píše, že v některých dobách "pomatenci" nebyli nutně patologizovaní jako dnes, ale mohli být vnímání i jako zdroj moudrosti, od kterého se můžeme lecos naučit. A takový Blatný, který uprchl z totalitního Československa do poválečné Anglie, aby zhodnotil, že je tam ještě méně použitelný než v ČSSR, nám toho o naší společnosti možná taky může mnoho říct.

LM: Pamätáte si dobre, aké to bolo, keď ste prišli prvýkrát do Anglie?

IB: První překvapení bylo, že tady rostou rododendrony, což je subtropická rostlina…

[Martina_H · Rating 5 out of 5]

Čtu já biografie? Ne. A umím číst pozii? Vůbec ne.

Díky audioknize a Českému rozhlasu jsem zas nahlédala na cizí území, zajímavé a milé.
Autor Martin Reiner vykonal ohromný kus práce pátráním po skoro zmizelém a básníkovi daroval nový život, důstojný, možná příjemný, nevtíravě představující a oslavující jeho tvorbu.

(Víte, co je na biografiích smutné? Končí smrtí hlavního hrdiny. )
---------------------------------------------------------------------

Byl jednou z nejzářivějších hvězd české poezie – a pak jako by ho navždy spolkla černá díra. Ivan Blatný, hlavní hrdina biografického románu Martina Reinera Básník. Kniha, která získala většinu českých literárních cen, zachycuje pohnutý život básníka Ivana Blatného – od zářivého mládí v meziválečném Brně až po těžký život v anglickém exilu. V podání Vladimíra Krátkého poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Málokterá kniha byla v českém literárním světě tak dlouho a tak napjatě očekávána jako román Básník. O tom, že Martin Reiner píše knihu o Ivanu Blatném, se vědělo už od počátku tisíciletí. Když objemný román v roce 2014 konečně vyšel, v závěrečné autorské poznámce jsme si mohli přečíst Reinerovo upřesnění:

„Tento román jsem začal psát v roce 2000, ale materiály k Ivanu Blatnému shledávám a shromažďuji od roku 1986. V roce 2002 jsem práci přerušil s pocitem, že za daného stavu literární způsobilosti a znalosti faktů nejsem schopen svůj úkol uspokojivě dokončit. Znovu jsem se ke knize vrátil až na podzim 2009. Netajím, že jde o koláž svého druhu; naopak takový byl v posledku autorský záměr. Párkrát jsem vědomě malinko ‚pohnul časem‘ dopředu nebo dozadu, ale nikdy nešlo o zvlášť důležité momenty. Fabuloval jsem výlučně v mantinelech možného.“

Rozhlasová adaptace tohoto dokumentárního románu princip koláže přijímá, nesoustřeďuje se jen na osudy Ivana Blatného, ale snaží se být jakousi freskou brněnského literárního světa od třicátých až do padesátých let minulého století.

Český rozhlas, prosinec 2019

[Anna Wolfová · Rating 4 out of 5]

Klobouk dolů před Martinem Reinerem, protože fáze shánění podkladů pro knihu musela být šílená, když vezmeme v potaz, do jak širokého kontextu Blatného příběh zasadil. Nemůžu se však ubránit pocitu, že kniha by klidně mohla být o polovinu kratší, kdyby se autor tolik nevyžíval v popisech a přívlastcích.

(+) Jsem ráda, že norská televize má ve svých archivech takové skvosty, jako je dokument o stárnoucím českém básníkovi, který se nejraději obklopuje hrnky od čaje. Někdy dokonce třemi! :)

[Kristýna Huclová · Rating 4 out of 5]

Přestože nikterak nehořím touhou si nyní přečíst Blatného básně od A do Z, román jsem slupla jako malinu. Lví podíl na tom má vypravěč a jeho um oživit dávno mrtvé básníky, umělce a jejich činy. A klobouk dolů za rešeršní práce. Rozhodně tato kniha dokáže vypovědět víc o literatuře (zejména) první poloviny 20.století, než kdejaká učebnice literatury..

[Filip Kunc · Rating 5 out of 5]

"Blatného život je fascinující ukázkou, jak se zcela pasivní jedinec může stát ztělesněním velkého Osudu. Dramatická doba si do něj promítla, co potřebovala. Tak je to nakonec v pořádku: čím dokonaleji se příběh zbaví individuality, která mu byla předlohou, tím výrazněji přesahuje k mýtu.

Ať už byl považován za blázna či za básníka, znamenalo to vlastně totéž: byl jiný."

Masterpiece

[Barbara · Rating 4 out of 5]

Pro Blatného nemám ani ždibec pochopení, ale kniha skvělá a snad i povinná četba při školním probírání české literatury 1. poloviny 20. století.

[Nell · Rating 5 out of 5]

Svet je ted peklo a zivot je peklo. Ale presto jsem moc stastna, ze jsem mela konecne moznost si tuto skvelou knihu precist.
Jedine, co me trochu zarazilo, bylo na konci podekovani Googlu.

[Řehoř Samsa · Rating 4 out of 5]

Básník mi v lecčems připomněl Sebaldovy Saturnovy prstence, ale Reiner je mile přístupnější a pokornější, bez zbytečného lehce nabubřelého ega, které by mohlo opanovat jednotlivé stránky. Básník je příběh jednoho zvláštního života, podivného génia, ztracence, který nemohl žít, jak by chtěl, protože neměl sílu nebo chuť poznat, jak žít doopravdy chce. Spokojenost v kompromisu, touha neztratit to málo, co mám, klidné přežívání. Nežiju vlastně o moc jinak. Jen už dávno nic netvořím.

-----

Teď je mu ale ještě pořád čtrnáct let, a tak píše – jako Breton a Nezval – zeleným inkoustem.
„Řekl jsem, že se vydám na cestu do světa, neboť toto pochmurné město mi pro nejbližší dobu nemůže nic darovat. Kdyby umřel někdo, koho bych miloval, nosil bych v knoflíkové dírce umělou černou květinu. Mohl bych chodit ulicemi, které jsou dosud průhledné, a byla by to smrt, jakou miluji. Představuji si bez hrůzy rakev, smuteční hudbu, nehraje protivná dechová kapela s pláčem, který křiví ústa. V průvodu jede klavír tažený nejkrásnějšími vraníky. Pro tento smutek bych nikam neodjížděl, byl bych šťasten, že mohu dýchati vzduch poznamenaný krásnou smrtí, a říkal bych si, že mě zanechá navždy melancholickým jako dnes. Lidé budou málokdy nešťastni, když porozumí kráse hřbitova, na němž ztrácíme nejdražší ruce, budou milovati z kulis nejvíce lepenková zábradlí podivně řezající obzor. Rakev se zavírá, házíme na hrob dvě karty: pikovou sedmičku a křížové eso...“

„Obávej se, Ivánku, dne, kdy tě již nevzruší vlak!“ ocituje bez přechodu svého zamilovaného Apollinaira.

Následuje několik schůzek, než dojde k tomu okamžiku:
„Filip viděl stoupat Alžbětu po vysokém schodišti vily, kde bydlil. Stál u okna a venku svítilo slunce. Tu chvíli si dlouho představoval ve svých snech. Hle, přijde a pohladí mu čelo a ruce. Filip bude malý, nekonečně malý, a bude se chtít skrýti v záhybu jejího šatu...
Po krátké rozmluvě se Alžběta Filipovi nabídne. Je to štěstí a veliký okamžik.“
Jenže o týden později dostává Alžběta – stejně jako její předloha z masa a kostí – strohý dopis končící slovy:
„Nemiluji a nebudu moci milovat žádnou ženu. To budu vždycky já, koho budu milovat nejvíce.“
Toužit je totiž mnohem důležitější – a koneckonců umělecky plodnější – než dosahovat... Zvláště když dosažené se jen těžko může rovnat tomu, co nadaná fantazie uhnětla v představách.

A nemysli, že tě zradím! (Jiří Orten, 30.8. 1938)
V tom pokoji kde píši nyní
jsem se prý kdysi narodil
nevím co říkávají jiní
však přenešťastný den to byl

Mám naříkat anebo smát se
zajíkající se duše má
snili jsme spolu o veliké lásce
a ona je v nás pohřbená

jak my jsme pohřbeni v tom světě
plném zlých snů a nemocí
Veliká lásko odejděte
nebo my musíme utéci

---

Celý svět je jeviště (Ivan Blatný, 1933)
Bylo to jednou zvečera
v divadle se hrála opera
a sladká vůně jemných parfémů
se nesla do šera...

Melancholické procházky (Ivan Blatný, 1940)
Kouř vlaků dívá se, jak padá krůpěj rosy
na vrásky baráků a unavených čel.
Tiše se otáčí, jak by se ohlížel,
jak by se ohlížel a hledal ještě cosi.

Pilíř národa (Ivan Blatný, 1944)
Houpací křeslo, v kterém sedávali
Rodiče, tety mého přítele!
Rodiče, tety, bratři, všichni známí,
Dřív než si pro ně přišla jejich mammy
(Řekni to tiše:) Smrt.

Odchod (Ivan Blatný, 1946)
Jdou zvolna všední dny, úterky, čtvrtky, pátky,
blíží se vánoce ořechů, chvojí, ryb.
V mrznoucí zahradě zaskřípal vítr vrátky
a hvízdá vesele svou píseň: Bude líp.
Zapískám si ji s ním. Tu právě. Žádnou jinou.
Na tebe, litanie stížností.
Vítr a vločky víří nad krajinou.
A mrzne do kosti.

LM: Keby ste mal formulovať svoje najväčšie želanie v tejto chvíli.
IB: Největší přání... Mít na oddělení americký psací stůl, jaký jsem měl v obchodě. S tím krytým předkem, kde je člověk schovanej, a mít všecko v pořádku v zásuvkách v tom stole... A mít vlastní velkou knihovnu jenom na knihy, který jsem napsal já, a vydat tolik knih, že bych zaplnil tu knihovnu, to je snad moje největší přání.
LM: Keby ste si mal vybrať život ešte raz, kde by ste ho chcel žiť a ako by ste ho chcel přežiť?
IB: Znovu? To je někdy těžký... protože já jsem hodně iracionální, jsem velký snílek, sním často i přes den, jenže vím, že existuje i úplně racionální pohled na vesmír a na život... Kdybych si mohl vybrat, tak bych se nenarodil. To jsem napsal i ve Starých bydlištích, snad to tam je, nemuset se narodit. Lásku k životu mám taky, to je mně upřímný taky, ale nemuset se narodit, to by nebylo k zahození. To bych si vybral, ale když už to musí být, tak s tím osudem se smířit a být šťastnej.

Edensor (Ivan Blatný, 80. léta)
Je skutečně pravda, neuvěřitelná pravda,
co mi řekl Orten na plošině pražské tramvaje,
když vyjížděla z mostu Legií
a zahýbala kolem Národního divadla.
Řekl mi, že jen staří lidé
mohou být skutečně šťastní...

[Helena · Rating 5 out of 5]

Skvělé!

[Adéla Vosičková · Rating 5 out of 5]

Neskutečně poutavá a poctivě napsaná kniha, která až vyráží dech množstvím nasbíraných, probádaných a zpracovaných materiálů. Život Ivana Blatného zasazený do kontextu společenských událostí i životů mnoha jiných osobností

[Pakobylka · Rating 4 out of 5]

Tahle kniha asi zaslouží čistý obdiv. O životě Ivana Blatného jsem předtím měla jen pár neurčitých informací v tom smyslu, že to byl básník, měl poměrně tragický osud, dožil v psychistrické léčebně v Anglii a jen díky náhodě byl "znovuobjeven" anglickou zdravotní sestrou. Když se ale člověk prokouše touhle skoro šestisetstránkovou bichlí zjistí, že to možná bylo i tak trochu jinak. Autor odkrývá všechny dostupné zdroje a informace, zároveň ale nedělá žádné soudy a nechává možné motivy a důvody jednání postav otevřené. Já osobně si z toho všeho nejsem vůbec jistá, jestli život po psychitrických léčebnách nebyl pro Blatného spíš únikem z příliš složité a komplikované situace v době, kdy zvolit tu správnou cestu bylo někdy nad síly jednotlivce.

[Petra Lazárková · Rating 5 out of 5]

Málokdy mám po dočtení knihy tak silné nutkání rozběhnout se za autorem a osobně mu poděkovat - určitou roli v tom může hrát fakt, že autor "není dostupný" (čti mrtvý). Tentokrát je tomu jinak, Reiner je dostupný a já bych mu ráda řekla - děkuji, že jsi věnoval tolik svého životního času Blatnému. Stálo to za to.
Bavilo mě pročítat se Básníkem pomalu, po kapitolách, odkládat jej a znovu se k němu vracet. Od mladistvých prosluněných ovíněných nedělí, výletům za Brno a do šantánů, přes válečné roky. Všude ty fragmenty setkání s jinými známými jmény a přitom sám, a ve své samotě spokojen (?).U Básníka u mě nebyla ani jedna stránka ztracený čas.

[Michal · Rating 3 out of 5]

Nevím, jestli se zlobit na sebe pro nemohoucnost potlačit špatný pocit ze závěru knihy. Ač první polovina knihy popisující Blatného dětství a mládí byl velký zážitek s lehkosti a bohatosti psaného slova, druhá polovina knihy spadla jen do výčtu údalostí v kruhu Blatného. Nejzajímavější je kniha do začátku 50. let. Blatný byl básník, umělec, ale flákač a vlastně člověk, který nechtěl měnit zaběhnutý řád své každodennosti. Ano, to můžeme brát potaz a respektovat u básníka. Ale u autora píšící tak skvělý románový pohled na Blatného, avšak končící nudným životopisným závěrem okořeněným Blatného poezií, to nepotěší. Vlastně zklame.

[Blanka · Rating 4 out of 5]

Martin Reiner odvedl obrovský kus práce. Kromě práce na získávání informací taky jejich výborné zpracování - přes solidní rozsah knížka baví, což mě u částečně memoárové literatury příjemně překvapilo. A literární spojování faktických informací Reinerem se mi fakt hodně líbilo. Tempo je sice občas trošku pomalejší, ale nic zásadního. Logickým předpokladem nebo dalším krokem je pak samozřejmě četba Blatného sbírek :o). Pokud jste o Blatném nikdy neslyšeli, ale docela vás zajímají osudy české poezie, nebo nějaký lidský příběh vůbec, myslím, že takhle kniha je dobrá volba.

[Dymbula · Rating 5 out of 5]

Životopisný román o někom, koho mám rád, od někoho, kdo to umí napsat, je zážitek na plný počet hvězdiček. Knihu jsem si užíval a četl pomaličku, jako se vychutnává drahé víno nebo exotické a nedostupné kulinářské delikatesy. Martine Rainere díky!

[Jarmil Dufek · Rating 5 out of 5]

Nejenom úžasná práce Martina Reinera, ale grafická a technická úprava knižky je fantastická, v ruce opravdu potěší.

[Anna Láníčková · Rating 5 out of 5]

I very much enjoyed the first part of the book as it depicted my neighbourhood during pre-war times. I definitely need to get some of Blatný´s poems

[Pavlína · Rating 4 out of 5]

Kronika nejen jednoho života, ale celé doby a generace. Dobré čtení.