Nad stadionem zachodzi abchaskie słońce, niebo miało kolejno barwy: mandarynek, malin, buraków, jagód, teraz jest czarne. Za chwilę rozpoczną się mistrzostwa świata drużyn niezrzeszonych w FIFA: są tu reprezentacje mniejszości narodowych, są reprezentacje krajów nieuznanych. To świat na opak. Świat, w którym sędziów przysłała Doniecka Republika Ludowa, Kurdystan jest faworytem, a spiker komentuje mecze po abchasku. Część zawodników na co dzień występuje w czołowych europejskich ligach, część to zwykli faceci, którzy wzięli kilka dni wolnego. A tu – przez kilka dni rozdają autografy abchaskim dzieciom, które nie wiedzą, kogo proszą o autograf, ale robią to, bo w Abchazji nie ma wiele osób, których poproszenie o autograf ma jakikolwiek sens.
Królowie strzelców to reporterska opowieść o Europie Wschodniej ostatniego stulecia pokazanej przez pryzmat sportu i polityki. Dlaczego pojedynek węgierskich i radzieckich piłkarzy wodnych z 1956 roku Quentin Tarantino miał nazwać "najlepszą nieopowiedzianą historią wszech czasów"? Czemu UEFA zgodziła się na powstanie niezależnej ligi piłkarskiej na Krymie i dlaczego Zenit Petersburg nazywany jest najbardziej rasistowskim klubem na świecie? Dlaczego założycieli Spartaka Moskwa ścigał Beria i czemu Ernest Wilimowski, śląski piłkarz, w czasie II wojny zgodził się reprezentować Niemcy? W poszukiwaniu odpowiedzi na te pytania i wiele innych Zbigniew Rokita przemierza region: od Budapesztu i Górny Śląsk przez Abchazję i Górski Karabach po Charków, Petersburg i Kowno.
reporter, redaktor, specjalizuje się w problematyce Europy Wschodniej i Górnego Śląska. Autor książek reporterskich Kajś. Opowieść o Górnym Śląsku (wyróżnionej Nagrodą Literacką Nike oraz Nike czytelników, nominowanej do Literackiej Nagrody Europy Środkowej Angelus, nagrody Ambasador Nowej Europy i Międzynarodowej Nagrody im. Witolda Pileckiego, a także przełożonej na język śląski) oraz Królowie strzelców. Piłka w cieniu imperium (książka została przełożona na język ukraiński, a spektakl na jej podstawie wystawiono w Teatrze Nowym w Zabrzu). Autor sztuk teatralnych Nikaj (Teatr Zagłębia, reż. Robert Talarczyk) i Weltmajstry (Teatr Korez, reż. Robert Talarczyk). Pochodzi z Gliwic, mieszka w Katowicach.
Спорт ніколи не буде поза політикою, так само як і музика (тут привіт моєму улюбленому Євробаченню).
Ця книжка - прекрасна та детальна аналітика, чому спорт і політика постійно існують поруч та не можуть жити кожен своїм життям.
В мене лише позитивні враження від цієї книжки: гарний переклад, автор цікаво розповідає кожну ситуацію, де політики або керували спортом загалом, або життям окремих спортсменів, або самі спортсмени боролися за перемогу проти найзапеклішого супротивника, який спричинив агресію їх країні, а тепер грає проти них на спортивному заході; також багато прикладів з футбольного життя (це було мені цікаво, бо я люблю футбол, і деякі події, описані тут, навіть пам'ятаю); автор підтримує Україну, називає війну війною, росію агресором, за це теж повага йому величезна.
Одним словом, цікава та важлива книжка, яка доступно та коротко на прикладах доводить нам, що спорт = політика.
Ця книга буде нестерпною для поціновувачів тези "спорт поза політикою". Есе розгортаються навколо спортсменів, крізь історії яких ми бачимо спорт у системі владних відносин. Кожна історія - шрам для політичної спільноти, проблема інтерпретації та моральної оцінки.
З собою заберу:
1. Схема відмивання репутації й формування міжнародного бренду через інвестиції у футбол. Принцип інвестиції у спорт, щоб показати спроможність представника регіональної еліти перед центральною владою (росія). 2. Міжнародні спортивні інституції у футболі (ФІФА, УЄФА) такі самі мерзенні своєю вибірковістю рішень, як і політичні міжнародні гравці. Що то, що то - політика, просто спортивна є вужчою.
Книга що буде просто нудною для людей, що цікавляться спортом і збіркою 5 ессе для тих, хто очікував більшого заглиблення у цю непросту тему. По факту оцінка 2, +1 бал за громадянську позицію Збігнєва
bardzo treściwy i rzetelny reportaż. niektóre rozdziały zapadły mi w pamięć zdecydowanie bardziej, ale to też na plus przez ich różnorodność. każdy wyciągnie z niej coś innego i swojego.
Czwóreczka może trochę podciągnięta, ale to skutek zostawienie bodaj najbardziej miodnego rozdziału na sam koniec książki. Sprytne zagranie. W środku niektóre rozdziały trochę dopchnięte kolanem (co dziwne, zwłaszcza że to bardzo krótka książka), ale najlepsze momenty to fajna opowieść o historii i polityce wschodniej Europy przez pryzmat sportu (głównie piłki nożnej, ale na epizody grają tu koszykówka i water polo). Trochę to zbyt anegdotyczne i lajtowe (mimo że tematy czasem zupełnie ciężkie), ale kończę lekturę z poczuciem, że dowiedziałem się wielu ciekawych rzeczy. Najlepiej jest na początku - kiedy Rokita wykłada nam piłkarską historię Związku Radzieckiego (a wcześniej opowiada, skąd piłka wzięła się w Rosji) - oraz właśnie na końcu, kiedy włącza wewnętrznego Szczerka i zabiera czytelników do nieuznawanej Abchazji. A całość bardzo miło wchodzi.
Super! Szkoda tylko, że tak mało. A może i nie szkoda, bo dzięki temu praktycznie każdy rozdział to sama esencja, reporterskie i piłkarsko-anegdotyczne mięso. Wchodzi jak rosyjska wódka i Lewandowskiemu z Wolfsburgiem ;-)
Během dopingových skandálů ruských sportovců zejména na OH v Pekingu 20022 se pod články hodně objevovaly příspěvky o tom, že by se neměla do sportu míchat politika. Ale tohle je minimálně od OH v Mnichově 1936 obrovský bullshit. Hitler tyto Olympijské hry zneužil pro propagandu a ještě mu v tom hodně pomohla skvělá německá režisérka Leni Riefenstahl. A od té doby různé zločinné režimy využívali sport a zejména Olympijské hry zneužívali pravidelně. — Králové střelců s podtitulem Fotbal ve stínu impéria není jen o fotbalu ale i o jiných sportech. V první kapitole se dozvíme, jak se zrodila tento sport a jak se dostal do carského Ruska. Poté sledujeme osudy sourozenců Starostinových. Čtveřice výborných ruských fotbalistů z nichž jeden se později skrýval v sídle Stalinova syna před Berijou a odvlečením do koncentráku. Další fotbalové příběhy jsou příběh slezského zázraku Ernesta Wilimowského. Tento fotbalista byl jedním z nejlepších polských hráčů ale byl nenáviděn celým národem, protože po napadení Třetí říší dal přednost hraní fotbalu za Němce před koncentračním táborem nebo nasazením na frontu. Jako Slezan měl jak německé, tak polské kořeny. — Poslední fotbalový příběh je vyprávění o účasti Náhorního Karabachu v mistrovství světa ve fotbalu zemí, které nejsou v UEFA ale v CONIFA. Jde o organizaci fotbalových reprezentací neexistujících zemí a také národů úplně bez území. Hrají tam jak poměrně známé země – nezemě ale i úplně neznámé zemičky. Od Kurdistánu nebo Severní Osetie po úplně neznámé Karibati. — Skvělé příběhy je třeba vyprávění o zápase ve vodním pólu mezi SSSR a Maďarskem těsně po krvavém řádění ruských tanků v Budapešti. Na olympijských hrách v Melbourne 1956 zazářil Ervin Zádor a v zápase s SSSR vstřelil dvě branky a Rusové porážku neunesli a jeden z ruských hráčů zbaběle pěstí napadl Ervina pěstí do oka a ten musel s obličejem zalitým krví z bazénu a poté co mezi diváky začalo docházet k výtržnostem byl zápas předčasně ukončen. Mimochodem tento příběh je popsán i v filmu Freedom’s Fury, který produkovali mimo jiné Quentin Tarantino a Lucy Liu. — Stejně tak silný příběh je vyprávění o zápase mezi Litevskou reprezentací a Společenstvem Nezávislých států což byl pohrobek SSSR na OH 1992 v Barceloně. Litva hrála v dresech, které jim darovala kultovní americká skupina Grateful Dead. Batikované trika a trenky v divokých barvách a obrázek kostlivce skórujícího na koš musely být zjevením. Pro Litvu to byla taková satisfakce za ruskou okupaci a spoustu historických křivd. Něco podobného jako, když čeští hokejisté porazily Rusy v době, když jsme jimi byli okupováni. — Knihu bez váhání doporučím a to i lidem, které sport úplně míjí. Věřte mi, protože já patřím mezi takové lidi. Jinak ten příběh o zrodu ruského fotbalu a to jak to fungovalo v době SSSR jsem před nedávnem viděl v nějakém dokumentárním filmu (s českým dabingem) na který jsem narazil na YouTube ale už si nevzpomenu, jak se ten film jmenoval a jak jsem ho nalezl. Ale i tento film byl zajímavý.
Azerští a armenští hráči byli nuceni hrát spolu na neutrálních hřištích a z vyšších míst přišlo nařízení, že všechna jejich utkání mají skončit remízou. Mocní se báli, že násilnosti na stadionech by se mohly stát roznětkou pogromů - fotbalové války.
Samostatné reportáže o propojení kolektivního sportu (fotbal, basket, vodní pólo) a politiky vznikajícího/tehdejšího/bývalého východního bloku. Některé jsou nám dobře známé a nepřinášejí nic nového, některé jsou nevytěžené, ale samozřejmě nechybí i ty dobře zachycené a vypovídající, stejně jako trestuhodně některé absentují (ano, Češi versus Sověti a hokej po šestaosmdesátém).
Největším problémem není výběr neatraktivních příběhů/osudů; naopak, to je přednost publikace. Problémem je Rokitův nezáživný styl. Je to jak číst wikipedii; o co zajímavější, o to nezáživnější.
Pięknie opowiedziany zbiór reportaży o sporcie, polityce, historii, emocjach. Jedna z tych książek, które zaczynasz i już nie odkładasz aż do ostatniej strony.