Přiznaný klimasmutek je chybějícím dílkem k urychlenému řešení planetární krize.
Klimatická krize je tak bolestivé a ohrožující téma, že málokdy máme sílu být s ním plně v kontaktu a přiznat si pocity, které v nás doopravdy vyvolává. Pokud se naopak této úzkosti otevřeme, může nás až paralyzovat.
Jak environmentální žal uchopit, aby nebolel, ale posiloval? Necítíme ho v určité formě vlastně úplně všichni? A jak může tento pocit pohnout s řešením klimatické změny? Kniha v devíti kapitolách a devíti rozhovorech propojuje prožitky klimatického smutku se zkušenostmi českých odbornic a odborníků na duševní zdraví a provázení přírodou. Představuje mapu klíčových dovedností, které nás mohou podržet v nejistých časech: vysvětlí, proč a jak odfouknout všudypřítomný digitální smog, v čem citlivost posiluje nás i celou společnost, k čemu je nám dnes spirituální gramotnost a proč si máme hýčkat divočiny vnější i vnitřní.
Kniha je kombinace esejí a rozhovorů v rámci 9 tematických kapitol. Eseje jsem zbožňovala všechny, rozhovory mě bavily jen některé. Název knihy hodnotím jako špatný, protože nenastavuje správná očekávání - bez doporučení bych po ní nikdy nesáhla, i když téma klimatické krize v sobě často řeším. Obsah je spíše terapeutický a rozvojový a daleko přesahuje název knihy samotné.
Bála som sa, že knižka bude príliš odborná, ale práve naopak, autorka píše veľmi populárno-náučne, s odkazom na rôzne štúdie a iných autorov. Kniha pre mňa bola objatím aké som vo svojom “klimasmutku” potrebovala.
Důležité téma. Bohužel jsou tam často opakovaná témata, které v mé sociální bublině jsou všudypřítomné, takže mi kniha někde nedává tolik nového, kolik bych si představovala.
Kniha Klimasmutek od Jitky Holasové nabízí hloubkový pohled na fenomén environmentálního smutku a jeho vliv na naši psychiku, společnost a způsoby, jak přistupujeme ke klimatické změně.
Autorka čtenáře provází devíti kapitolami, ve kterých propojuje rozhovory s odborníky, vlastní prožitky i teoretické poznatky o emoční odolnosti. Cílem knihy je poskytnout mapu dovedností a inspirace, jak zvládnout náročné emoce v časech krize (klimatické, odpojení od přírody, vztahové,…). Kniha navazuje na spirální proces Joanny Macy a podporuje aktivní přístup. Včetně sdílení, což je dle autorky „nejúčinnější forma hojení smutku“.
Líbí se mi grafické zpracování i struktura knihy. Škoda jen, že absentuje přehledový seznam osob z rozhovorů. Zároveň oceňuji, že se Jitka Holasová nebojí sdílet své osobní zkušenosti, což celé knize dodává autentický a osobitý rozměr.
Podrobnější recenze (obsahující tipy do výuky pro učitele) na webu Učím o klimatu: Jak zvládat klimasmutek