Vítr, tma, přítomnost

by Václav Kahuda

Koncem devadesátých let vstoupil do české literatury autor, jehož styl je naprosto jedinečný - Václav Kahuda (narozen 1965 v Praze). V relativně krátkém čase vychrlil řadu knih, z nichž každá představovala velkou čtenářskou událost. Kahuda se hlásí ke svým vzorům - výsostným vypravěčům jako je Bruno Schulz, Bohumil Hrabal či Günter Grass; podobně jako oni je mistr hloubkových ponorů na dno duše. A stejně jako oni mísí s pozoruhodnou lehkostí vysoké s nízkým, groteskní s tragickým, animální s duchovním. Vrcholem jeho tvorby je autobiografický román Houština (nakl. Petrov, Brno, 1999), který je v kontextu české prózy naprosto ojedinělý. Poté se Václav Kahuda na deset let odmlčel, protože - jak sám uvádí - řekl vše, co potřeboval.

Nyní se vrací na scénu románem, který na Houštinu formálně navazuje jak autobiografickým laděním, tak pro Kahudu typickým tělnatým, jazykově bohatým vyprávěním. Téma je však nové. V první kapitole se vypravěč rozhodne, že přijde na kloub dávné rodinné události ze čtyřicátých let, kdy jeho dědu, inženýra a nadaného konstruktéra v tehdejší ČKD, odvezli příslušníci německé tajné policie kamsi do Říše, kde se jej snažili přimět ke spolupráci. Když po několikáté odmítne, vrátí se v pořádku domů, druhý den ráno ve svém bytě však nevysvětlitelně zemře. Vypravěčova pouť po českých i německých archivech není odměněna jednoznačným vysvětlením. Otevírá však exkurzi do zákulisí funkce mocenských aparátů, doplněnou barokně pestrou mozaikou čistě soukromých i globálně-ekonomických událostí, skládajících dohromady nesnadný obraz naší současnosti.

718 pages, Hardcover

First published January 1, 2014

About the author

Václav Kahuda, vlastním jménem Petr Kratochvíl, (* 8. listopadu 1965 Praha) je český prozaik.
Vyučil se štukatérem v Kafkově atelieru, od roku 1986 prošel řadou dělnických zaměstnání (např. noční hlídač v muzeu, strojník čistírny odparních vod, hrobník, topič apod.). V druhé polovině 80. let 20. století založil a spolu s Oscarem Rybou a Skiollem Podragou redigoval Branické almanachy. Publikoval v časopisech Iniciály, Vokno, Tvar, Weles, Salon Práva a v literární revue Moderní analfabet.

Dnes je Václav Kahuda v invalidním důchodu. Žije v Praze.

Reviews

[Pečivo · Rating 4 out of 5]

Od Kahudy už mám nespočet kadění u záchoda Veselou bídu a to je silný kafčo na pozornost - absence děje a jen lyrický potok slov. Když kadim, tak taky vytvářím lyrický potok, takže to němužu úplně zhejtovat.

Vítr, tma, přítomnost se ale na záchod nehodí. Nehodí se ani moc do vlaku a to proto, že má 720 stran. Oproti Veselé bídě ale kniha obsahuje děj. I když vlastně jen jako kamufláž, aby si čtenář nestěžoval, že tam žádnej děj není. Kahudovo alter ego se vydává po stopách svého dědečka - vývojáře plovoucího tanku!!! - který záhadně zemřel na smrt poté co se gestapo snažilo ho přimět ke spolupráci.

Kahudič tak bere tuto událost k tomu, aby se jako investigativec amatér brodil spletitou síti archivů, internetu a známých a našel tak pravdu. Kdyby se držel jen toho, tak má příběh zfouklej do 200 stran. Kahuda ale kde může odbočuje a spoušti splachovadlo svého tvůrčího psaní. Jako člověk, který rád splachuje jsem to i častokrát ocenil.

Například když si tento několikanásobný mistr světa ve vypadání jako Honza Nedvěd hraje na Henryho Millera a popisuje jak svým zavalitým tělem dobyl nejeden ženský džusík. K tomu samozřejmě používá nádherný sloh: "Fialové leskle kladivo rozviralo hadí ústa na lysé hlavě a lovilo to unikající a znovu kličící poupě klitorisu." Krása.

Taktéž jsem samozřejmě náležitě ocenil pasáže o kadění a tak i zde cituji: "Vysral jsem snad Empire State Building, opakovaně řvalo splachovadlo. Štětkou jsem pěchoval, rozbíjel hovna a cpal je do záchodoveho otvoru. Byl to boj svatého Jiří s drakem." Amen, bratře.

Naopak co oceňuji méně jsou konspirační teorie jichž je kniha narvaná jako ten záchod, který cituji o odstavec výš - Kahuda jako detektiv cestuje kvůli informaci o dědovi celým světem a vypráví jak to vlastně bylo se Sametovou revoluci, s vraždou Kennedyho, smrti Jana Masaryka, co všechno ovládá Moskva, jak to bylo doopravdy s 11. zářím, proč vlastně dopadla 2. světová tak jak dopadla a spoustu dalších konspirací, který možná konspirace vůbec nejsou, protože se je snaží doložit reálnýma osobama a informacema. Problém ale je, že mne tyhle věci moc nezajímají a tak sem odložil gůgl po první konspiraci a četl knihu jako Roman. A Roman čte knihy jako romány.

Hlavní hrdina se tak zamotává do sítě bývalých agentů, donašečů a politických kruhů, který maj tajný informace a já ke konci už nemoh. A na konci ani není žádný šokující odhalení.

I tak ale celkem nadprůměr, 8/10 nejen za obohacení mého slovníku o slovo plešingr.

[Havana Blues · Rating 4 out of 5]

Poctivé čtyři (jak pyšné tvrzení). Vadily mi v podstatě tři věci: že "základní příběh", kterým se začíná, je jenom velmi volně napojený (po dočtení jsem našla nějaký rozhovor, v němž K. říká, že příběh jeho dědečka je skutečný - nemůžu si pomoct, ale ten předěl mezi ním a zbytkem mi přišel neústrojně "naroubovaný"); že se mírně plýtvá stolicí (ač umím říct slovo prdel, a nahlas, obešla bych se bez zmínek o vylučování v dobré polovině případů - ale to je možná čistě ženská záležitost); a že je to, ehm, příliš dlouhé. Jistě, ony ty asociace, vzpomínky, volné plynutí - takových pět set stránek žádná míra, ale poslední třetina už byla opakováním lehce unavující.

Přesto: svým způsobem je to fascinující kniha. Popisy "přírody" jsou - nemůžu jinak - velebné, lidské chování... nu, lidské. Nic lidského mu není cizí, takové mikroskopem nahlížené bizarní (a přesto důvěrně známé) hemžení. Pozoru-hodná je "názorová nevyhraněnost" hlavní postavy, většinou se spolupráce s minulým režimem bere jako nezpochybnitelné zlo (nebo alespoň téma pro morální ponaučení), zde je to spíš jen rys, díl puzzle - do skládačky by chyběl, ale takových je.

(Je těch "rozzlobených mužů" poslední dobou nějak povícero. Když srovnám tři náhodně přečtené - tzn. Vieweghův Mráz, Haklovu Skutečnou událost a tohle, pak Kahuda s přehledem zvítězil, Hakl o délku pozadu, Viewegh skončil těsně za startovacím boxem...)

[Šárka Jarošová · Rating 4 out of 5]

eeeeeeeeergh omg, konecne docteno. nevim, tak kniha je magorina, je zbytecne dlouha, jsou tam pasaze, ktere jsou az genialni, nevim jestli jsem to vubec pochopila, taky tam je dost uchylnych casti, ten typek je posedlej zenama a taky gejema. v ty knize je tak 300 jmen, nektery jsou pod prezdivkama, a to jsou lidi ktery v 20. stoleti neco delali - byli agenti, stbaci, ssaci, nebo nejpravdepodobnejc vsechno najednou, spoustu konspiracnich teorii a ten pribeh o hledani jeho dedy konci ezomagorinou. mezi tim jsou popisy jeho divnejch kamosu a pseudokamosu (protoze vsichni jsou agenti ve spiknuti a chteji ho udat nebo chranit) a co delaj a jaky zeny nebo muze pichaj. bylo to moc, kdybych vedela vic o dejinach, asi by se mi spojovalo vic lidi. taky je tam spoustu slov, co jsem neznala a ten styl psani je fakt dobrej - jako spoustu krasnejch, rozvetvenejch vet, kvuli tomu jsem to asi docetla.

[yo JP · Rating 3 out of 5]

(I/2016) Nějakou dobu zpátky jsem pátral s naším dědkem po původních majitelích stavení, kde bydlí, a stále dělám na svém rodokmenu a tak mi i tohle hned od začátku sedlo. Dlouho jsem nenarazil na knihu, co mě upřímně zaujala i v delším časovém úseku, protože jsem zkrátka netušil, co mám dál čekat. Kahuda tohle psal řadu let a je to velká kniha (718 str.) a nohama na zemi, mluví to od podlahy, stejně jako je to schopné i lyrických pasáží, je to čtivé, ryze české. Kniha působí hodně povědomě. Skoro člověka až mrzí, že jde o tak zapadlého spisovatele, ale asi i to má svůj půvab, minimálně v mých očích.

(II/2019) Touhle knihou jsem vlastně jezevce Kahudu objevil, toho roku, kdy se objevila na internetu pochvalná recenze, než ji oficiálně vydali (2014). Ale co o něm psali, mě zaujalo a tak jsem si knihu ihned pořídil. Tehdy jsem ještě nečekal, že mi její čtení potrvá tak dlouho. Rozečetl jsem ji možná ještě dlouho předtím, než jsem s ní udělal největší pokrok a přečetl první půlku během dovolené v Dominikánské republice (rád si o sobě myslím, že jsem jedinej na téhle planetě, kdo tu knihu vyválel v písku téhle části světa), v únoru 2016 a pak jsem hodně litoval, že jsem si ji nechal v báglu na tu nekonečnou cestu zpátky, protože bych ji dost pravděpodobně dorazil už během letu (a teď po dočtení ještě přidávám, že věřím, že jsem celou knihu měl dočíst tehdy), nicméně nechtělo tomu tak být (a možná i to má svůj důvod) a tak jsem se k téhle bichli dostal zpátky až po dalších třech a půl letech. Možná mi to dalo trochu perspektivu k tomu, jak dlouho román Kahuda psal. Ale v podstatě souhlasím do jisté míry s každým komentářem zde, nekončící konspirační teorie přes konspirační teorie, lyrické pasáže, sexuální eskapády, zejména jedna, na mě udělaly dojem (ač si ji už příliš nepamatuju), má to něco do sebe. A to je důležitý aspekt, protože většina dnešnách tuzemských rutinérů nemá nic do sebe. Ale zároveň je to neskutečná onanie, protože to definitivně mohlo být o dost kratší a díky tomu i přístupnější a lepší, je to jako album, co se dobře poslouchá, ale je opravdu příliš dlouhé a repetitivní a tak vás to ve 2/3 přiměje ho vypnout. Je to perfektní ukázka toho, že ne vše, co vypustíte z huby je geniální, nehledě na to, kdo jste. A Kahuda na tomhle tak trochu tratí, protože mi přijde, že se do té knihy snažil nacpat snad všechno co mu přišlo na mysl. P.S.: Velmi barvité a kreativní popisy penisů. Kniha opět odložena... na dalšího tři čtvrtě roku.

(I/2020, po dočtení) Závěr Kahudovy knihy byl těžkej porod... četl jsem ji po pár stránkách na hajzlu, odkládal a znovu se k ní vracel, abych ji "konečně dorazil"... martírium. Takovej ping pong. Cestuje se po celé Evropě, přechází od nekonečných konspiračních teorií, objevují se postavy zčistajasna a stejně tak mizí.... řada historických fakt a fabulací, co přeskakují k náhodným kuřbám v parku a v absolutním závěru k jakous takous dojmu, že Kahudu k sepsání inspirovaly LSD a DMT tripy. Na jednu stranu uvádí spoustu faktů, na které jsem sám za život narazil a vím o nich, ale taky je balí do spousty teorií a závěr pak působí jako takovej suchej výkřik, kdy knihu, která je ve své poslední třetině jen takovým tlacháním o ničem, chce před koncem povznést do určité úrovně, první polovina je definitivně záživnější. Do tohohle Kahudova díla se nedá moc dobře začíst. Přál bych si, abych po takové době přišel s něčím lyričtějším, protože minimálně lyričnost téhle knihy občas byla vážně fajn... ale, kurva, Václave... já nevím. (smh)

[Michaela · Rating 3 out of 5]

Docela jsem se snažila, ale víc než 400 stran jsem nedala. Jazykově vytříbený a protkaný spoustou zajímavých situací a postav. Podvratný pohled na řadu ikon mýtů je zprvu podnětný. Ale když začne vytahovat z rukávů nejobskurnější konspirační teorie a míchat je dohromady a posype lehkou posedlostí homosexuály a židy, chce to hodně sebezapření tahat tu bichli s sebou :) Stejně tak začne být po pár set stránkách dost jeho zabíhavého myšlení, které se větví do spousty banálních historek.

[Tomáš · Rating 1 out of 5]

meh...nie.