Prožijme znovu zázrak jménem Semafor. S porozuměním.
Fenomén divadla Semafor vtrhl do šedesátých let jako zjevení, které ztělesnilo touhu československé společnosti po svobodě a uvolnění. Písničky dvojice Jiří Suchý & Jiří Šlitr si stejně jako odvázaný duch divadla záhy získaly výjimečnou popularitu — až takovou, že opatrná dobová média rezignovala a Semafor přijala. Divadlo nabízelo mnohé: nové hvězdy Waldemara Matušku, Evu Pilarovou či Hanu Hegerovou, ale také svébytné neherectví Suchého a Šlitra. Jejich písně se staly vpravdě všelidovým majetkem a „šlitrovky“ pevně srostly s každodenním životem napříč československou společností.
Pavel Klusák se rozhodl prožít se Semaforem celá šedesátá léta i důležitou předehru let padesátých. S ikonickými tituly Jonáš a tingl-tangl, Dobře placená procházka nebo Ďábel z Vinohrad se spouští do nitra příběhů éry Suchého a Šlitra, ale také se od nich rozhlíží ven k dobovým kulturním kontextům. Vždyť se semaforskými tvůrci spolupracoval snad každý, kdo tehdy v Československu utvářel novou kulturu.
Částečně historie divadla Semafor, částečně vyznání lásky. Sympatická knížka se spoustou ilustrací, přípodotků a grafických parádiček, která mapuje zásadní část existence legendárního kulturního podniku. Jak jsem přece jenom ne zas tak mlád a Semafor mě poznamenal, moc nového jsem se tady nedozvěděl. Spíš je to takové fajn shrnutí, kde čtvrtinu textu zabírají právě ukázky z her, programů a jiných knih.
Jak je to rychlý průběh dějinami Semaforu (a věcí kolem), může se člověka zmocnit pocit marnosti nad svištícím časem, když na nějakých sto normostránkách proběhne bleskem celé zlaté období Semaforu, přečtete to za hodinu, dvě a je šlus. Ono to i v reálu vlastně netrvalo dlouho, jen takových deset let. A když jsem to takhle četl, měl jsem z toho podobné pocity jako ze začátku filmu Vzhůru do oblak. Život puštěný rychloposuvem.
Plus jsem si říkal, že by byla zajímavá nějaká hlubší studie o Šlitrovi… hlavně je fascinující ten obrovský kontrast mezi jeho divadelní a skutečnou osobností - ambiciózní, odtažitý, se spoustou milenek (a jak se později ukázalo, i nevlastních dětí).
Na knížce je fajn, jak dává věci do souvislostí a jak vlastně vysvětluje i motivace lidí, kteří proti Semaforu vystupovali. Je tam i nakousnutá jedna věc, na kterou bych sám rád znal odpověď: Proč většina Suchého her končí špatně (nebo přinejlepším melancholicky).
Tedy, tak trochu melancholický pocit mám i z téhle knihy.
Moc pěkně napsané. Už během četby jsem dostal chuť být tenkrát u toho. Tak jsem alespoň poslouchal písničky. Ty jsou i po letech svěží a na základě knihy jsem objevil i některé perly.